Moje články

Zrodilo se z naděje i zoufalství, úpěnlivého volání i napjatého očekávání. Táhlý tón, jediná slabika, a bylo tu.
Protáhlo se a promnulo oči. Svět okolo byl v mlze, nebo možná byl mlhou. Marně se rozpomínalo, kde je, kdo je a především – proč je.
"Jsem..." zaleklo se vlastního hlasu – protože to nebyl jeden, ale tisíce hlasů, letěly mlhou jako ozvěna a v jediném chóru šeptaly "Jsem, sem..."
"Jsi Kolektivní vina," zacinkalo za ním. Otočilo se a znovu nadskočilo hrůzou, když náhle spatřilo tisíce rukou, nohou, očí, a přece jedinou nestvůrnou, strašlivou bytost - samo sebe.
"A já jsem Zrcadlo, tvůj nejlepší přítel."

Včera nám do chaloupky dorazilo starožitný zrcadlo. Mou prvotní myšlenku - konečně delirium! - záhy uťal zvuk trhanýho papíru.
Letáček jsme poslepovali, Santera poslali za trest zdobit perníčky a odhalili novou revoluční metodu od Asociace.
Teorie je, že se záporák zahledí sám sobě do očí, odvypráví si všechny svý hříchy a zkrotne.
Praxe je, že ježibaba si u toho čechrá bradavice, Vlk si dlouze a útrpně prohlíží jizvu a Voldemort nahlas uvažuje o plastice nosu. Otesánek pak ve slabý chvilce zrcadlo sežral.
"Nás rohlíkem neopijou, šéfe," zavrčel Santer.
Tak jsem si řek, proč ne. Máčím je ve vodce a jde to skvěle.

Žijeme ve zvláštním mezisvětí, někdy na Vinohradech, někdy tak úplně ne. Naši se teda tváří, že jsme občané Prahy 2, ale fakt je, že celou zimu topíme v kamnech a největší mrazy trávíme u babičky. Že ledničku jsme odpojili, protože aspoň pětkrát do měsíce zkratovala celej byt. A že když lampa dole na ulici zhasne, nepřijdou ji opravit.
Když se někdy vydám ulicí na druhou stranu než normálně, jako by mě to vtahovalo do temnoty. Volání Prašiny.
Otevřu okno. Zvon na věži kostela, kterej nikdo z nás nikdy neviděl, odbíjí desátou.
Lampa venku vrhá kruh měkkýho světla.
Dneska máme štěstí.

Bylo mu skoro sedmdesát, když se poprvé odvážil zaťukat na dveře vlastních vzpomínek.
Kouzly si upravil tvář a nasadil si kapuci, než vstoupil, navenek klidný, uvnitř roztřesená rosolovitá hromádka strachu.
Objednal si medovinu a oddechl si, když jí hostinský třískl o stůl stejně nerudně jako před kýmkoli jiným a dál si ho nevšímal.
Vracel se stále častěji, cítil se tu nečekaně tak nějak... doma? Přesto před hostinským dál klopil zrak. Byl si jistý, že stačí kratinký pohled do očí a...
"Vážně si myslíš, že jsem tě nepoznal už napoprvý?" zavrčel zničehonic Aberforth, když před něj stavěl sklenici.
Pak si přisedl.

Byl první, kdo po ní kráčel, když byla ještě mladá, mladičká, zelená jako listí v zemích za mořem. Vítr voněl, byl to První vítr, a zpíval písně beze slov, neboť zem je ještě neznala. Kráčel po horách, stoupal do trávy bosými chodidly a jeho dotek byl První dotek; toužil však stále víc dostat se za clonu neprostupného kamene, dovnitř, do nitra hor.
Postupně začal věcem kolem sebe dávat jména, a ony při jeho slovech zaplály novým životem.
A pak objevil to místo. Jezero, v němž se věčně odráží zářící nebeská noc.
Spatřil v něm sám sebe.
S korunou z hvězd.

Vídal je, protože někdy to jinak nešlo. Tiché odlesky minulých životů, promarněných chvil, chvil, kdy musel ničit, chvil, kdy se za to nenáviděl.
Chvíle, kdy zapřel sebe sama.
Oči vesmíru upřené neustále na něj, nikdy se neodvracející, věčně kontrolující, nehlasně chrlící nekonečný gejzír výčitek. Oči, o nichž nemluvil, protože nemohl. Dvě srdce nestačila, aby to břemeno dokázal unést, ne neustále, ne navěky.
Občas zahlédla jeho schoulenou siluetu za pootevřenými dveřmi, hlava vražená mezi koleny, ruce pevně obemknuté, drtící zbytek těla, jako by vnější bolestí chtěly přebít tu vnitřní.
Nikdy nic neřekl. Vyšel a zase se usmíval.
A tak mlčela taky.

"Nedloubej se v tom nose!"
Protočil oči vsloup a odběhl za roh.
"A nešilhej, myslíš, že jsem to neviděla?"
Vyběhl do zahrady a posadil se pod strom. Chyba.
"Nemni si to oko, proboha, chceš si ho vydloubnout?"
Raději odběhl úplně. Vrátil se navečer, kolena sedřená, ve tváři škrábance, na jednu nohu došlapoval opatrně, měl pocit, že si do ní něco zapíchl.
"Tobě to jednou zůstane, říkám ti, že ti to zůstane! Až ti bude padesát, bude ti chybět kus nosu, oko a půlka nohy, tak si na mě vzpomeň!"
Alastor Moody se na sebe ušklíbl do zrcadla.
"Nojo, vzpomínám, mami."

Bylo nebylo, v domečku za městem žila dvojčátka a ta měla maminku, která jim každý večer vyprávěla pohádku.
V pondělí odvyprávěla celou dlouhou Sněhurku se všemi podrobnostmi, odpovídala u toho na všechny dotazy a pro větší úspěch tam přidala draka a dva Transformery.
Ve středu vystřihla perfektního Otesánka, bez dotazů, draků a skoro bez Transformerů.
V pátek sáhla po knížce, vybrala z ní nejkratší možnou pohádku a o Transformerech zcela odmítla diskutovat.
V neděli řekla "Za sedmero horami..." a usnula.
Dvojčátka ji něžně přikryla.
Po vydatném spánku měla maminka své superschopnosti zpět.
Byla to totiž Supermaminka.
Jako všechny.
Dobrou noc!

Vše bylo připraveno. Všichni aktéři zaujímali své pozice, připravení udeřit. Agent Smith s obrovskou kartonovou krabicí plnou lžiček číhal na vhodnou chvíli. Do budovy právě vcházeli Neo a Trinity, tváře zachmuřené, Neo epicky odhalil kabát napěchovaný lžičkami. Týdny tvrdého tréninku. Po zuby olžičkovaná skřetí armáda se chystala vypochodovat z bran Mordoru, proti ní tisíce Gondorských a Rohanských, kteří nadělali lžičky i z podkov, vepředu mával Aragorn svým Andúlžičkorilem. Harry, blbec, si svoji lžičku zlomil, takže jednu šlohnul Dracovi a teď s ní dramaticky zaměřoval Voldemorta.
A pak přišlo téma číslo 26, Překovat meče v pluhy, a všichni měli po lžičkách.

Jednoho dne se osmý trpaslík (původním jménem Šmudla, ale na matrice to nějak zmotali a udělali z něj Mudlu, čímž ho definitivně vypudili ze světa pohádek) vydal hledat bájný osmý div světa, jehož jméno však nikdo nesměl vyslovit, a tak místo něj našel jen Voldemortův osmý viteál: jakéhosi krkavce, který tvrdil, že je čísi zapomenutý bratr.
Nakonec jim cestu zastoupila pohledná ženština a praví: "Nás statečných bylo původně osm, ale prej se nehodím!"
Neví se, co pak spolu dělali, ale pravděpodobně šlo o osmý smrtelný hřích, protože chvíli nato se všichni propadli pod zem a svět byl zase jako dřív.

Někdy zavře oči a je zase zpátky na svazích Caradhrasu, promrzlý až na kost, a znovu prožívá rozhodování o Morii. Znovu vidí Gandalfa padat do hlubin, a pak, po době, která se tehdy zdála věčností, stát znovuzrozeného nad postelí. Znovu se dotýká kůry stromů, mezi prsty spadané listí lórienských lesů. Znovu slyší zpívat elfy, melancholicky, ztraceně, ale přece. Znovu se plaví po Anduině a hledá naději za mordorskými branami. Znovu má po boku Společenstvo, cítí okolo přítomnost všech.
A pak oči otevře, zalité slzami pro Středozem, jaká byla a jaká už nikdy nebude.
Gandalf mu stiskne ruku.
Je čas jít.

Včera večer, zrovna jsem otevíral novou vyhlášku od Asociace, vodku v pohotovostní pozici, dveře lopatou rozrazila totálně nepříčetná Ježibaba.
"Kdo mi sebral kulatou formičku na perníčky, ten ji ale okamžitě vysolí zpátky!" zavyla a pod bradavicema jí naskákaly rudý fleky.
Všichni okamžitě pohlídli na Otesánka, kterýmu se roztřásly brady, protože se už tejden poctivě cpal jenom macesem, a prchnul se z tý nespravedlnosti vybrečet ven, doprovázenej Santerovým křikem "Zhyň, bídný kojote!" a Voldemortovým cynickým smíchem.
Jenom Sauron neříkal nic. Jednu ruku, tu, na který obvykle nosí těsnicí kroužek, schovával pod stolem.
Nikdo jsme ho nepráskli. Dneska večer nebude perník. Cha!

Bylo mu skoro sedmdesát, když se poprvé odvážil zaťukat na dveře vlastních vzpomínek.
Kouzly si upravil tvář a nasadil si kapuci, než vstoupil, navenek klidný, uvnitř roztřesená rosolovitá hromádka strachu.
Objednal si medovinu a oddechl si, když jí hostinský třískl o stůl stejně nerudně jako před kýmkoli jiným a dál si ho nevšímal.
Vracel se stále častěji, cítil se tu nečekaně tak nějak... doma? Přesto před hostinským dál klopil zrak. Byl si jistý, že stačí kratinký pohled do očí a...
"Vážně si myslíš, že jsem tě nepoznal už napoprvý?" zavrčel zničehonic Aberforth, když před něj stavěl sklenici.
Pak si přisedl.

Uvnitř Tardis byly dveře věčně otevřené, další, které k otevření přímo vybízely, ale jen jediné jí Doktor otevírat zakázal.
Musel tušit, že neposlechne. S bušícím srdcem vzala za podivnou, starobyle vyhlížející kliku, pootevřela a–
Doktor nezabíjel. Nikdy. Vše, od čeho bylo třeba Vesmír uchránit, leželo tady – rotovalo v nekonečných spirálách černých děr, do nichž nahlédnout stálo všechny síly, sápalo se po ní chapadly, jazyky, ostny, paprsky oslňujících světel, křičelo o zabíjení, ničení, destrukci, zoufale vylo odkudsi z hlubin–
Těsně předtím, než dveře zděšeně zabouchla, zpoza nich vyplula ruka a plácla ji po zadku.
"Můžeš chodit častěji," ozvalo se ještě laškovně.

Je jí sedm a s obrovským soustředěním píše domácí úkol. Dává si záležet, chce být ve škole co nejlepší.
"Týno?" ozve se za zády a ona leknutím přetáhne.
"Tati!"
"Strejda Richard má lístky do akvaparku."
Táta se usmívá. Týna si skousne spodní ret.
"Nemám hotový úkol..."
Táta spiklenecky mrkne. "Na to budeš mít čas potom."
Týně trvá jen pár vteřin, než pochopí a s radostným zavýsknutím se vyřítí z pokoje, aby si sbalila věci.
Teprve v šestnácti, až bude zkoprnělá stát uprostřed laboratoře a s hrůzou sledovat tikající přístroje, pochopí, že všechen ten čas, který dostávala navíc, nebyl vůbec její.

Zazněl ohlušující výbuch, země zasténala a zpoza dveří vykoukla Ronova ohořelá hlava.
"Nefunguje to," sdělila celkem zbytečně.
"Tak tam prskni banán," houkl George od rozdělané práce.
Ron něco nevrle zabručel, zaťukal si na čelo a zalezl zpátky.
George se pro sebe usmál. Vzpomněl si, jak Fredovi kdysi do hmoty na výrobu omdlévacích oplatek, která odmítala fungovat, spadl kousek banánu od mamky na svačinu. Pokrčili rameny a vyzkoušeli to. George omdlel naprosto dokonale.
Banán se stal jejich klíčovou přísadou a tahle průpovídka tajným heslem.
Dneska už ten vtip nikdo nepochopí.
Ale pořád tím může naštvat Rona. A to se taky počítá.

Unaveně si promnul oči. Nemusel vstávat, nešel totiž spát: celou noc pročítal listiny. Za oknem barva oblohy přecházela z fialové v rudou, čerstvý ranní vítr si hrál se stébly trávy. Kolikrát už takhle probděl noc, a kolikrát ještě?
Na chodbě šramot a pleskání bosých nohou, tiché zaskřípění dveří.
"Eldarione?"
"Nechtěl jsem budit maminku..."
Chvíli mlčel, ale pak povytáhl obočí.
"Co bys řekl menší vyjížďce na koni?"
Eldarionovi se rozzářily oči.
Vítr ve vlasech, v hlavě dokonale čisto. První ranní paprsek slunce a Eldarion, Eldarion a jeho radostný křik nesoucí se pláněmi. Jeho syn.
Usmál se.
Za tohle to všechno stálo.

Čáru sem, čáru tam. Hodně černé. Zářivě zelenou, ne, ještě vlasy, je jich nějak málo. Dobrá, ale kam teď s očima? Co když to celé pokazí! Ale ne, ne, zkusí je umístit sem. Obkroužit tenkou linkou, tak - no, takhle to dopadá, když malujete mašlovačkou. Ale nakonec... ještě trochu černé sem, zelené tam. Omylem tam mázl žloutek, takže nad postavou zničehonic vychází slunce. Nevadí, přidá trochu žluté...
Hruď se mu dmula radostí, když obhlížel své dílo. Harrymu Potterovi se jeho podobizna bude určitě líbit!
"Dobby! Profesor Snape si stěžoval, že měl k snídani duhovou vánočku!"
Jen kdyby nezapomněl umýt tu mašlovačku...

Projekt CHRONOS byl zastaven a ty, kdo se na něm podíleli, semlela vlna vyšetřování. Několik měsíců zuřily nejen na vládní úrovni spory o to, jak naložit s nyní zakázanou technologií. Aktivisté demonstrovali za její definitivní zničení ("Stop nehumánním experimentům!"), z druhé strany se volalo po oživení projektu a dalším výzkumu. Nakonec zvítězil kompromis: rodiny postižených dobrovolníků umlčela finanční kompenzace, veškerá dokumentace byla shromážděna, označena za přísně tajnou a zapečetěna v hlubinách trezoru jedné ze státních institucí.
Rok nato proběhla médii bez většího zájmu zpráva o zmizení vědce a vynálezce potopené technologie Valtra Asimova.
O několik měsíců později byl založen ČAS.

Začalo to takzvanými humánními experimenty. (Humánními nejspíš kvůli obvyklému absurdnímu přesvědčení, že je přijatelnější sebrat čas zvířeti než člověku.) Pro potřeby první extrakce byli vybráni dva ikoničtí tvorové - jepice a želva. Počítalo se, že jepice při extrakci zemře, želvě "jen" sebereme pět let.
Extrakce nezaznamenala chyby.
Co znamená, že zvířata vnímají čas jinak než my, jsme si uvědomili, když dobrovolník, kterému byl darován jepičí den, spáchal sebevraždu. Za ten jediný den jako by prožil celý život.
Želví dobrovolník byl ještě po týdnu přesvědčen, že je pořád s námi v laboratoři.
Tahle první srážka s realitou celý projekt potopila.
Oficiálně určitě.

Zavřel oči. Před ním se rozprostřel celý širý vesmír a na milisekundu měl pocit, že může úplně všechno. Nadechl se, aby uchváceně zakřičel - a doslova zařval, protože se mu něco bolestivě zahryzlo do nohy. Vesmír se roztočil a ztratil ve spirále sebe sama.
"Fovy, kámo, hinak to neflo."
Dušan se probral na mokrém asfaltu nedaleko povědomého přechodu. Pršelo. Z krvácejícího lýtka se mu odlepila psí tlama.
"Jinak by mě to s tebou nevzalo," vysvětlil Pepa.
Dušan se rozhlédl. Poznal siluety dětí kráčejících v hloučku ze školy.
Poznal i kamion, který se jim řítil v ústrety.
Věděl, že na červenou nezastaví.

"Berete si zde přītomného..."
Šéf ČASu se usmíval. Myslel na to, jak po obřadu předá dvojici svůj dar: malou lahvičku z broušeného skla, s nazelenalou substancí uvnitř. Jeho jediná dcera si zaslouží to nejlepší. Zaslouží si rok navíc - dal by jí víc, kdyby mohl, zatracená omezení, měl by s tím něco provést. Čas je tak drahocenná věc!
Stiskl ozdobně zabalenou lahvičku v ruce.
"Prohlašuji tímto váš sňatek..."
-
Za šera u řeky zastavila nenápadná dodávka. Dva muži pohodili mrtvolu na břeh a odjeli.
Tělo bezdomovce najdou nad ránem zmrzlé jako led. Příčina úmrtí jasná.
Nikoho nenapadne, že mohl ještě rok žít.

Dnes jsme exkluzivně pro vás vyzpovídali muže, který si přál zůstat v anonymitě. Z úcty k jeho přání využijeme jeho letitou přezdívku.
Tak jak to vidíš s tím balkónem, Kozle?
S jakým balkónem? (zmatený pohled) Co? Něco nechápu. Nechápu, co nechápu!
No ptám se, jak to vidíš s těma kytičkama na balkóně!
Bledě. (vyhlédne do tmy) Nevidím je.
A myslíš, že je ještě někdy v životě zasadíme?
Ale jo, doufám v to... vždycky musím doufat v dobrý konec, ne?
Chceš ještě něco dodat?
Co? K čemu? K čemu bych něco dodával? Ne! Nežádej to ode mě! (ukončuje rozhovor nasazením sluchátek)

Bouře. U moku. Bon – řízek, křen, kmín, koření nok okoření. Kouření. Kouř. Bueno.
Oko: uzření, zření, oř! Okoř! Zboření.
Moře. Bouření nebe. Nouze – moření, zmoření, umoření. Omokření, zmokření. Mření. Umření. Břímě... zkouření. Zen.
Zem? Zoom – mez, buk, kořen, bez, eben, křín. Komín. Boření–
Komoří Bořek ben Nemo! Nomen omen. Noobe! Oboření, míření, BUM. Ou, bok. Ou, zub. Ou, mozek. Ou.
Okření... Řím. Bozk, nízko. Beník Eben zmok. Ono... mono? Boom. Bzzzz, buzení, bek bek. (Mek.)
Kino. Kon, kon! Mník, koník, komoň mouřenín, umoření mokří kokři zří Boubín. Noří nebozízek, noření zoubku, řez, ne! Boubín – zmizík.
Ó, kubík křemíku u Kóbe!

Byla to barabizna. Okna vymlácená kdovíčím, pod zbytky omítky odhalené maso cihel. Vývěsní tabule ležela v blátě přede dveřmi. Uvnitř to páchlo hnilobou a nevyvětratelným odérem alkoholem nasáklých stolů a lavic. Na stropě se houpaly metry prachem obalených pavučin. Několikrát šlápl na myší kostřičku.
Zatracených několik let a z místa, kam chodíval rád, je tohle. Původní majitel býval jeho přítel. Válka se přelila světem jako přílivová vlna a smetla ho do ztracena.
Nově omítl, okna vyspravil, pavučiny vymetl. Stoly nechal stát. Tabuli pověsil, jak byla. Nikdy neholdoval novým začátkům.
Prasečí hlava byla zpátky a Aberforthovi to stačilo. Víc nikdy nepotřeboval.

Zaregistrovali ji. Trvalo dva roky, než vůbec uznali, že je skutečná. Na všechno měli tabulky, do jejichž kolonek nezapadala, přehazovali si ji mezi sebou jako horký brambor a s ní stále větší horu papírů. Určili jí opatrovníka, kterého neznala a který se o ni nezajímal. Než stačila zaprotestovat, uvázali jí kolem krku červený šátek a poslali hopsat na spartakiádu. Ve škole ji pravidelně trestali za nošení nevhodných šatů a nesprávné oslovování soudružek učitelek. Tatínka směla navštěvovat jen potají, protože pro jejich tabulky neexistoval.
Někdy snila o tom, jak zaklepe na Jendovy dveře a vrátí mu kopretinu.
Jenže už to nešlo.

Spatřil, jak Bílé město polykají rudé plameny. Viděl všech sedm stupňů v jednom ohni, stále rozšířenější zorničky sledovaly kouř stoupající nad citadelou, špinavý, mastný, černý jako vzdálený pás mordorského nebe. Slyšel, jak se křik lidí pobíhajících tam dole, zoufalých, uvězněných v hořícím pekle, mísí se strašlivými skřeky nazgûlů, viděl, jak bránu města prolamují beranidlem a jak se armáda stvůr vrhá na bezbranné a nemohl s tím nic dělat, nemohl–
Málem přepadl tváří do vody.
Následující dny o tom zážitku mlčel. Jako ostatní si nechá své pro sebe.
Jen jeho skrytá část, ta, která stále častěji pokukovala po Prstenu, uvnitř křičela.

„Jó Zmijozel kus sejra měl,
do kalhot už se nevešel,
tak nachomejt se Nebelvír
prej - vole, dej mi taky sýr!
Zmijozel pohazuje vlasy,
s nabídkou prudce nesouhlasí:
Nadělám z tebe v sejru díru,
králi pakoňů z Nebelvíru!
A jak se ti dva lítě sváří,
obraťme oči k sličné tváři:
Helga, co se jí každý bál -
dyť vona nejí ementál!
K bitce už zvolna schyluje se,
když vytasí se osud s esem:
hromadu sejra ze spíže
přináší Rowena v negližé!“
Pracovnou se rozlehlo hrobové ticho.
"Ještě to přepracujte, kolego," zaskřípal obraz Armanda Dippeta.
Moudrý klobouk se uraženě odvrátil.
"Suchaři," ucedil otráveně.

Odešla jsem, protože jsem musela - ale taky protože jsem chtěla.
Nevzala jsem tě s sebou, protože jsem nemohla. Chybíš mi víc než kdo jiný, ač je asi hloupý to takhle říct. Jenže jestli bys někde byl opravdu nešťastnej, tak tady.
Odešla jsem za životem, kterej můžu konečně nazývat vlastním. Popadla jsem příležitost za pačesy a jsem za to šťastná; už rok se učím říkat my a myslet to tak.
Jen tobě to nedokážu vysvětlit, a tvý smutný jantarový oči mě provází pokaždý ještě týden potom, co tě navštívím.
Jenže jak vysvětlit zvířeti, že jsou i jiná my než ta jeho?

Lidé a sny míjejí a mizí. Vím, že tam někde jsou: kamarádka z dětství, se kterou jsme vařily lektvary z mýdel; smečka neviditelných psů; zapomenutý imaginární přítel; sen, jakýkoliv, třeba úplně obyčejný, ach Bože, kam se všechny poděly?
Pražské metro má jednu stanici, kde nikdy nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Přesto je její existence pro cestující podvědomě přirozená: jen ti, kdo vědí, jí říkají "Mrtvá čtvrť".
Vím, že tam jsou. Přistupuji k muži u dveří.
"Chci vystoupit," hlesnu.
"Co za to?" zeptá se.
Natáhnu se pro peněženku. On mě probodne pronikavě modrýma očima a zavrtí hlavou.
"Vy už jste ztracená," zašeptá.

Zpíval mu.
Zpíval mu, i když přes burácení motoru sám sebe neslyšel a přes slzy a jimi zmáčené, pleskající slepence vlasů sotva rozeznával krajinu kolem nich.
Zpíval mu, i když věděl, že to zní jako křik krkavce s těžkou angínou.
Zpíval mu, i když se vysoko v mracích rozpršelo a on musel kromě řízení ještě chránit ten malý uzlíček před nápory ledového větru.
Zpíval mu, i když neznal slova. Jemu samému ukolébavky nezpíval nikdy nikdo.
Zpíval mu, i když už úplně ochraptěl.
Když letěli nad Bristolem, Harry konečně zavřel oči.
Hagrid mu povytáhl přikrývku a tiše, skoro neslyšně, zpíval dál.

Fotografie majestátního hradu s množstvím věží a věžiček na pozadí fialovějícího večerního nebe. Pohled přes rozlehlé jezero na zlověstně temnějící pás lesa. Podzimní obrázek listí padajícího na chaloupku, před níž rostou dýně velké jako auta. Zrzavý chlapec, kterému je evidentně špatně. Podivné zvíře s orlí hlavou a koňskými kopyty. Obrovský kočár tažený létajícími koňmi. Momentka s polovinou hlavy chlapce v kulatých brýlích, kterak se snaží vyhnout objektivu. Polorozpadlá, děsivě působící chýše nad malebnou vesnicí. Dva tolik podobné, rozesmáté obličeje...
A dál - dál už nic.
Roztřesenýma rukama zavře malé fotoalbum. Nápis na přebalu - Mámě, od Colina a Dennise - vypadá trochu rozmazaně.

"Dejte mi hůlku," zahlásil nad apokalypsou Voldemort.
"Jako že zrovna ty to tady postavíš znovu, jo?!" vyjela Ježibaba a rozmáchla se lopatou.
Sauron se přestal dožadovat těsnicího kroužku, pustil napůl uškrcenýho Moriartyho a šokovaně hleděl na pohřbený zbytek dveří. Otesánek nenápadně okusoval polorozbořenou stěnu.
"Já vám řeknu, co teď uděláte," zasyčela Ježibaba.
Santera jsme jako nejreprezentativnějšího poslali pro sud medu, ostatní zatím s babou opravili pec.
Jak jsem tak na ně koukal, došlo mi, že nějakou změnu za ty roky prodělat museli. No řekněte, sakra, dovedete si představit Saurona, jak lepí na dveře perníkový srdce a hvízdá si při tom?

"... jsou nazelenalí, jako když v noci světélkuje ztrouchnivělé dřevo. A mají extrémně citlivá tykadla, díky kterým rozpoznají mysli lidí stovky mil daleko. Jakmile jimi najdou vhodnou oběť, jsou schopní celou tu cestu urazit, aby se vybranému člověku přisáli do vlasů a sebrali mu svým sosákem vzpomínky, jimiž se živí. Tohle je jediná ochrana proti nim, chápeš? Poprosím taťku, aby mi poslal jedny i pro tebe..."
Neville zachytil pohled okolojdoucího Rona, který se prohýbal smíchy, a zčervenaly mu uši.
"Jen jsem se zeptal, proč nosí na uších ty ředkvičky," zamumlal nesrozumitelně.
Ani sám sobě nechtěl přiznat, že Lenku poslouchá vlastně rád.

Vydrží dlouho, ale po všech těch létech, která nejdou spočítat, se v ní konečně utvoří trhlina. Udělá to jen tiché plonk, zvuk, který nekonečnost Vesmíru pohltí jako polknuté "promiň" - a přece se právě do toho Vesmíru, rozlehlého a netečného, vysype všechno, co v sobě za tu dobu nastřádala: bolest proměn a radost přátelství a smutek ztrát a střípky nadějí a zoufalství samoty Toho, který zůstal jediným, a oči všech, již mu v srdcích zanechali rýhu, a její lítost, nevyslovená, strašlivá lítost nad tím vším. Otřásá se, jako pláčem, a zrníčka se sypou a sypou.
A nakonec zůstane jen prázdná skořápka.

Nový globální zákon o pacifikaci světa, schválený stejnojmennou komisí, přináší nejdiskutovanější změnu posledních let - ustanovení dezertní lžičky jedinou možnou zbraní literárních hrdinů. Náš deník exkluzivně vyzpovídal ty, jichž se zákon bezprostředně týká.
"Hůlky byly praktičtější, ale představte si tu legraci při lektvarech," krčí rameny Albus Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích. Ježibaba, jež si nepřála být jmenována, zastává jiný názor: "Na tohle děti nenacpu."
Elrond Půlelf rozhovor s námi zrušil, neboť pro svého adoptivního syna právě nechává zkout střípky legendární lžičky Narsil. Vyzpovídali jsme tedy alespoň Ramsayho Boltona, kterému nové omezení nevadí: "Ale jo, to půjde," praví lakonicky.