Pár let po a pár let před

Dny plynou jeden jak druhý, měsíc roste a ubývá a všechno je pořád stejný. Tvářím se, že žiju, že je to za mnou, jde to vůbec jinak? Ale je ve mně díra, víš, zející černá propast.
Někdy si říkám, jestli to máš stejně.
Většinou se snažím na tebe nemyslet.
*
Dny a noci se dávno slily dohromady, tady to vyjde nastejno. Ale stejně to poznám, víš? Když přijde úplněk. Za mříží je trochu víc světla, moře se trochu víc leskne.
Tolik doufám, že žiješ, žes to už nechal za sebou. Že v sobě nemáš stejnou díru jako já.
Jenže tě znám.