Moje články

Když toho rána spatřil Azirafala uprostřed ulice celého od barvy, zmohl se Crowley jen na povytažené obočí.
"Někdo s tím musí něco udělat," obsáhl anděl rozrušeným gestem prázdnou cestu. "Je to čím dál nebezpečnější. Včera večer se mi přímo před obchodem prořítil nějaký šílenec v černém autě a málem mě srazil, určitě jel aspoň třicítkou. Takový šok jsem nezažil od roku 1815!"
Crowley účastně přikývl. "Tohle k ničemu nebude," zhodnotil umělecké dílo na vozovce. Luskl prsty a dlouhý varovný dopis se změnil ve dva úhledné bílé pruhy.
Byl hrozně rád, že své včera zakoupené bentley zaparkoval o dvě ulice dál.

"Prosím tě, nevíš, co tohle může být? Á, é, ó, něco jinýho?"
"Myslím, že to máš vzhůru nohama."

Dorazila další várka malých čtverečků s neidentifikovatelnými hieroglyfy. Všechny se honosí vznešenými názvy jako IMG_87551242826, aby bylo snadné poznat, co se za nimi skrývá. Třetina z nich nejde otevřít, třetina přečíst a zbývající třetina obsahuje několikrát to samé cvičení, které jsem nikdy nikomu nezadala a o jehož existenci jsem doteď neměla tušení. Se zápalem rodilého egyptologa následující hodinu luštím, co chtěl jediným čitelným obrázkem básník říci, až mi před očima jasně vytane výsledek vrcholného vzepětí žákyně:

DID SHE IS ENGLISH? DIDN’T ENGLISH.

Nechtěl, aby se to stalo. Napadlo ho to, aby taky ne, když... ale neřekl jim to, ne aby nevzbudil podezření; prostě to tak bylo nejlepší. Když o tom oni nebudou přemýšlet, nehrozí, že by to vážně udělali. A dokud to nenapadne jeho... pořád je tu ta možnost, mihotavá naděje, že všechno dopadne nejlíp, jak může, a nikdo se nikdy nedozví, že on... uvnitř se děsil, jasně viděl tu zející černou propast. Ale mohl si ještě namlouvat, mohl tomu věřit.
Dokud Sirius neřekl tu jedinou pitomou větu. Nenáviděl ho za to.
"Poslyš, Jamesi, kdyby to místo mě vzal na sebe Péťa..."

Chlad zatuchlého sklepního prostoru, mihotavé světlo svící a slabý zápach hub.
"Odvrhněte všednodennost, ustrňte v povznesení ducha a naslouchejte moudrosti posvátných svitků."
Visí na ní dychtivýma očima, ani nedýchají.
"Össenská moudrost praví: nech oči své, aby splynuly s tmou, jen tak znovu nalezneš světlo. Nech uši své, aby splynuly s tichem, jen tak zaslechneš píseň Akkütlixovu v mnohosti Vesmíru. Nech duši svou, aby splynula s prázdnotou, jen tak pocítíš vesmírný kruh dokonalého bytí!"
Trochu se zděsí. Co to plácá, takovou hovadinu jí přece nemůžou věřit!
Dychtivě se naklánějí, chlap v rohu vypadá, že dosahuje extáze.
Ëltaühl si povzdechne.
Zřejmě můžou.

Je tma a ticho a nad hradními hláskami pableskují hvězdy. Les mlčí, postříbřený sněhem, a on si nemůže pomoct, slíbil to, zatraceně, slíbil mu to a teď to nemůže porušit. Ne po všech těch letech, kdy ho ta vzpomínka řezala stejně hluboko jako všechno to, co přišlo potom. Proběhne chodbami jako stín, tiše a s bušícím srdcem.
Lehce se otře čumákem o zhroucenou postavu na posteli. Všechny ty jizvy let, kdy u toho nemohl být. Vrásky mnohem staršího a mnohem osamělejšího člověka.
Nezničilo nás to, Reme. Zatvrzelá, utkvělá myšlenka. Pořád jsme tu.
V krku se něco tak hnusně, hnusně sevře.

Lehce oddechuješ, jen natolik, abys nenarušila okolní ticho a nedotkla se plujících mračen. Nad údolím se větrem nechává nést pták, asi kavče, na tu dálku to nepoznáš, pod tebou závratná výška a rozkvetlá stráň, na protějších vrcholcích se třpytí zbytky sněhu. Někdo úplně neznámý se s tebou podělí o svačinu, na oplátku lok z placatky. Svět je tady a teď a ty jsi nejmenší a nejbezvýznamnější tvor na planetě, a přesto máš hlavu v oblacích a je to tak strašně správně.
Pomalu se trousí ostatní. Nikdo neplácne žádnou nemístnou hloupost. Jen mlčky usedají vedle tebe a cítí to úplně stejně.

Odkojen přísnou sokolskou výchovou se celé mládí stravoval zdravě a sportoval, co to šlo, atletická postava, prsa vystrčit, břicho zastrčit, lopatky srovnat, morálka, zdraví, sport a zásady společně na prvním místě.
S příchodem všech těch zatracených dějinných událostí pravda přišla doba, kdy sport musel výrazně omezit a zdraví zůstalo nahlodané jak červivé jablko. Jak dosažitelných hodnot ubývalo, o to zavileji se držel těch zbývajících. Možná z něj udělali trosku vděčnou za hnusný mazlavý vojenský komisárek, ale své zásady si vzít nenechá. Tehdy ani dnes.
Proto měl v jedné věci zcela jasno. Nějaký zatracený rudý bolševický nok jeho práh nikdy nepřekročí!

TROLÍKY na horách bere každý smrtelně vážně. Málokdo neobětuje půlminutu, aby drobnému kamennému bůžku věnoval kamínek navíc. Zkušenější horal pro jistotu přidá po kamínku za každého člena výpravy, kdyby si některý trolíka nevšiml. Podle situace věří, že trolík zažene blížící se černotu, zajistí viditelnost značek, promění tu zatracenou suť v normální chodník a podobně.
Horal ví, co dělá. Jsou zaznamenány případy, kdy záhadně přeskupení trolíci svedli provinilce do propasti, do náruče medvědů a podobně. Zkušený horal také ví, jak nádherně osvěžující je moci svést mizející značky, neexistující chodník, bouřku a krupobití na výpravu zahraničních ignorantů, která se na trolíky vybodla.

Stěny jsou tiché, když padá večer, silná vrstva kamene a hlíny mlčí poprvé za dlouhé týdny jako čerstvě vykopaný hrob. Poslední zvědavci, kteří ještě dole postávali v naději, že něco zaslechnou, se vytratili se soumrakem. Vzduch voní předjařím, sráží se v obláčcích páry vydechovaných němými ústy. Chvěje se včerejšími tóny jako ruka, která naposledy pohladila dřevo i struny, než strachem ztuhlá upustila smyčec.
V noci se pak některým zdá, jako by to všechno bylo zpátky, jako by zase slyšeli plynout tichou tesknou melodii vladykovy ukolébavky. Kámen nasáklý vzpomínkami zpívá o samotě. Jen Daliborovy housle tu leží opuštěné a ztichlé navždycky.

Paní učitelko, opravdu nemohu kontrolovat, zda vám můj syn posílá nějaké úkoly.
Níže uvedené důvody jsou podle mne naprosto dostačující:

- U počítače věčně sedí náš pes.
- Čitelně psát u nás umí jenom manžel.
- Telka je taky důležitá.
- Koneckonců, učitel jste tady snad vy!!!
- My stejně neumíme anglicky, tak co bych mu kontrolovala.
- Vám se to řekne, že zadání je vždycky česky a stačilo by vyfotit stránku v sešitě, to určitě!
- Na školu nemáme čas.
- To je snad jasné, jsme přece na chatě.
- Sebík potřebuje hlavně hodně volnosti.
- Reparáty letos nebudou, tak o co jde?
- Mezi námi, angličtina je stejně nanic.

Nebyl hlupák. Vnímal svět okolo jasněji, než si ostatní mysleli. Měl docela slušnou představu o dospělém životě (koneckonců se mu sám blížil) a věděl, že jeho přístup je pro dospělost ryze nepraktický. A taky kvůli tomu často padal na hubu (v duchu se ušklíbl při představě, jak by se kluci tvářili na to, že i takový výraz dovede použít), jen jim o tom moc nevyprávěl.
Nebál se, že před nimi ztratí tvář. Bál se, že oni ztratí motivaci ke všemu tomu dobrému, co má smysl.
Držel se vyjetých kolejí, protože v ně věřil. Někdo za toho naivního blázna být musí.

Několik hodin jsme putovali sutí, škrábali se po kamenech výrazně větších, než mé osmileté já kdy dovedlo zdolat, přes potoky rozlévající se ve studeném zářijovém lijáku v drobné vodopády. Šinuli jsme se namrzající mlhou, větrovky nepříliš zdatně odolávaly stále častějším náporům mokrého sněhu, ruce se lepily na řetězy, těla chvílemi ke skále, obzvlášť při pohledu dolů.
Když se z mlhy konečně vynořila chata, byla už sotva pár desítek metrů před námi. Ztracený, zasněžený příslib horkého čaje.
A taky to kolo. Stálo opřené, přimrzlé a zrezivělé před chatou, z řídítek visely rampouchy a ze sedla cedulka:
K PRENÁJMU, 20 Sk/hodina

Objevila se kniha, kterou Santer neroztrhal. Měl bych jásat, ale letitá praxe mě varovala. Odmítal ji totiž ukázat.
Když knihu odložil, odkráčel kus za chaloupku. S rýčem a lopatou. Voldemort se ho se zájmem otázal, zda si jde vykopat hrob, že by mu rád pomohl, ale Santer ho bohorovně ignoroval.
K všeobecnýmu překvapení si založil záhonek. Šok mi vydržel do chvíle, než mi došlo, co pěstuje. Přes typický tvar vyrůstajících rostlinek a vůni, která přebila i všudypřítomnej perník, pořád zarytě tvrdil, že je to kopr.
Procházelo mu to, než nás začal podezřele často navštěvovat Krakonoš. Pak jsem to musel utnout.

"Crowley, to nemůžeš."
"Prosím tě, vždyť se na ně podívej! Takovou pitomost by nevymysleli ani u nás."
"Jsi démon, nemůžeš svévolně vstupovat do našich záležitostí. A navíc jim to sluší."
"Jo? A stovky let pokoušení kněžích byly c- co že jsi říkal?"
"Že jim to sluší. Vypadají tak... roztomile. Koukni třeba na támhletoho, jak to má až do pasu."
"Anděli... a dost. Tohle odmítám dál poslouchat. Jdu jim tam něco vnuknout."

Novinky.cz, 6. 4. 2020: Izrael zavedl roušky pro lidi s plnovousem. Úřad vrchního rabína po zralé úvaze zvažuje i povolení, aby se muži z ultraortodoxní komunity mohli oholit.

Z NAŘÍZENÍ BRADAVICKÉ VRCHNÍ VYŠETŘOVATELKY

Učitelům se s okamžitou platností zakazuje udělovat školní tresty, obzvláště pak ty zahrnující čištění bažantů.

Profesoru Snapeovi se pod trestem propuštění nařizuje, aby si s vrchní vyšetřovatelkou ve Velké síni zatančil kozáčka. SPĚCHÁ!

Všem studentům se důrazně ukládá, aby vrchní vyšetřovatelce po večerce lepili na dveře kluběnčí chlupy, po chodbách sypali netopýří trus, obsadili přístěnky na košťata, vyhlásili v nich nezávislost a vyvěsili nad Astronomickou věží Filchovy trencle.

Výše uvedená nařízení jsou v souadu se vzdělávacími výnosy číslo jedna až tři. Další výnosy nebudou vydávány.

Podepsána: Dolores Jane Umbridgeová, vrchní vyšetřovatelka, v zastoupení kolektivu autorů

Vykulil na mě nevinné udivené oči a ty oči říkaly:
Pohorky? Do hor? Na co?
Pokusila jsem se mu to vysvětlit. Pak znovu. Pak ještě dvěstěkrát.
Nakonec svolil, že teda dobře, ale jedině nějaký levný, načež jsme je sháněli několik týdnů, protože takhle levný nikde neměli.
Následovalo, v chronologickém pořadí:
Bunda? Do hor? Na co? Hele, tuhle epesní mám od třinácti let a vždycky mi stačila!
Popruhy na krosně? Na co? Hele, tahle je báječná, nosil ji už pradědeček, koukej, jak mi končí pěkně u kolen!
Pohodlnější kalhoty? To zase proč? Mám snad džíny, ne?!
Rezignovala jsem. Aspoň bude sranda.

Oběžník o hrozící kůrovcový kalamitě, kterej nám kdovíproč zaslala Asociace, sice skončil roztrhanej a napůl sežranej, ale obsahově měl překvapivý dopady.
"Žádnej strach, šéfe," ujistil mě odhodlaně Santer, "já ty bídný červy vystřílím." Ježibaba půl dne vařila nějakej šílenej insekticid. Vyšlo jí z toho něco, co podezřele připomínalo perníkový těsto, a s fanatickým leskem v očích se tím jala oblepovat stromy v okolí řkouc, že prevence je zásadní.
"TÁMHLE! MRK NA MĚ Z TOHO SMRKU!" zařval Sauron, hory se otřásly a celý osazenstvo s bojovým rykem naskákalo do lesa.
Řek bych, že občas je nepřítel nejlepší terapie.
Teda kromě chlastu.

Budík zvoní asi tak o padesát hodin dřív, než měl. Mátožně popadnout piškot, zapít vodou.
Útrpně hledět na rohlík s medem a doufat, že se sní sám.
"Co si dáš k obědu?" ptá se manžel, nenapravitelný optimista. Hystericky se uchechtnout.
Hrdinně strčit do úst kartáček a následně zcela nehrdinně navštívit mísu. Vzdát kartáček a použít ústní vodu. Rychle, než její vůně začne být moc agresivní.
V práci se tvářit, že nic, kafe věnovat kolegyním, v kabinetě pokoutně žvýkat suchary. Z druhé práce jezdit o půlnoci prakticky komatózní.
Opakovat tři měsíce.

"A na co máš největší chuť?"
Chuť? Co to je?

V nohách přes čtyřicet kilometrů, v nevhodné obuvi, chodidlo samý puchýř, nechtělo se nám uvažovat nad místem k přespání. Dokonce i pes, jindy nevyčerpatelná zásobárna energie, působil poněkud schlíple. Přesto jsme vybírali pečlivě a na několikrát.
Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že jsme si v závěru zvolili suverénně nejhorší místo široko daleko.
Vzzzzz-, plesk, Bzzzzz!, plesk, Íííííí vzzzz bzzzzzz, PLESK, "Krucinálhergotaleužpotvoryštípavý!", *zoufalé kňučení*, *vytí*, "Áááá, mám ho ve spacáku!", se ozývalo nepřetržitě do čtyř do rána, kdy jsme potupně vzali opuchýřované nohy na ramena.
Abyste věděli, do Českýho Brodu už mě nedostanete ani heverem.

Únor, pozdní večer, lijavec. Čekací hala ve Starém Smokovci bobtná lidmi a nervozitou. Po pátém hlášení o tom, že súprava smer Poprad bude oneskorená, amplion nadobro umlká.
"Ten vlak," hlásí jeden z promočených horolezců s mačkami na krosně, "stojí zastávku před náma. Srazil kance."
Nervozita nabývá titánských rozměrů. Horolezci telefonují dopravci a přemlouvají ho, aby na nás v Popradě počkal, zatímco můj choť se jako obvykle snaží všechny zorganizovat.
O další půlhodinu později se vyhrneme na perón. První, co spatříme, je stádo srn poklidně přecházející koleje.
"Výborně," mne si cynicky ruce nejbližší horolezec, "teď se doplazí sem a srazí srnu!"

"Dáte si párek? Mám tady specialitu, Klačský klacky, tý barvy si nevšímejte, dávaj tam zelenej pepř, rozumíme, čichat k nim taky nemusíte, Jack Hniloba je spolehlivej dodavatel, tutovka, za to ručím vlastní, no, možná ne hlavou, ale dva zuby bych risknul, obzvlášť ty vyražený. A co omáčka, hele, Zhouba magikova je dneska v akci, správně uleželá, pětka za všechno, ať tratím, co?"
Drobný mužík se s nadějí zadíval na vysokou zahalenou postavu. Kdyby to nebylo fyziologicky nemožné, řekli bychom, že kápě nabyla mírně udiveného výrazu.
DÍKY.
Kolík Aťsepicnu spokojeně vyřídil objednávku. Nevšiml si, že jeho tělo se přitom ani nehnulo.

Večer, když neprudí Asociace, Krakonoš ani nikdo jinej, si občas rozděláme před chaloupkou oheň a opejkáme chleba a jabka. Když je nálada extradobrá, dám kolovat i vodku a vedem řeči.
"Hitlály, humíš," svěřuje mi Voldemort ve tři ráno svou životní filosofii, "sem se hoz-, hozto..."
"Rozdělil, vole," nevydrží Vlk, zapřisáhlej abstinent, "na sedm částí, a k čemu ti to bylo, co?"
"T... žiká ten levej, haha," přispěje do diskuse Santer.
"Jo... nehobejt!" zahučí temně Sauron a zklamaně vytahuje z ohniště ohořelý zbytky těsnicího kroužku.
"Perníček, neasi," nabízí všem smířlivě ježibaba.
Otesánek zadumaně hryže kamení.
V takovejch chvílích tuhle práci miluju.

Jsem vlk. Jsem svoboda, volnost i jistota smečky, nezkrotná síla a záruka dobrého lovu.

Jsem kočka. Nevyzpytatelná, náladová, hebká jako mech i ostrá jako břitva. Toulavá. Vybíravá. A láskyplná.

Jsem pes. Věrný až za hrob, s velkýma jantarovýma očima, ten, který se nikdy neunaví a vždycky dokáže utěšit.

Jsem vlaštovka, věčně nespokojená, putující, hledající.

Jsem orel. Nade vším a nade všemi, starý samotář, sídlím vysoko ve skalách, kam se nikdo nedostane. Letět se mnou má svou cenu, a ty ji znáš a platíš už mnoho let.

Jsme tví, tvá rodina, tvá duše. Jsme uvnitř tebe, s tebou, pro tebe, navždycky.

Když mu to navrhla, zeptal se jí, jestli se nezbláznila; myslet si, že v Číně kdykoli mluvíte jen mezi čtyřma očima, je nebetyčně naivní a ona to dobře věděla. Nechtěl se s ním scházet, nechtěl nikoho ohrozit.
Jenže tu byla ta druhá stránka věci.
Statisíce potichu uklizených, o kterých nikdo nemluví. Možná nic nezmůže, ale mohl by žít s vědomím, že to nezkusil?
A tak se sešli. Mladý muž žmoulal v ruce kapesník, mluvil překotně. O převýchovných táborech, o drilu a disciplíně, o nekonečném memorování stupidních maoistických hesel a vymývání mozků.
Nazítří beze stopy zmizel.
A jemu definitivně odebrali vízum.

Když se po týdnech horkýho sucha konečně přižene deštěm vonící vítr,
když ti nafouká vlasy přímo do očí,
když s sebou přinese vůni dálek a světů, co tě ještě čekaj,
když vyhlídneš za obzor a spatříš pásmo nacucaných mračen,
když zazní první hrom a rozechvěje skalní stěnu,
když začneš freneticky hledat místo, kam se schovat,
když ti první kapka vletí rovnou do oka,
když celá mokrá dorazíš do úkrytu a sleduješ, jak tráva tančí štěstím, že zas může přijmout pár kapek...

... tehdy tě zahltí bláznivá radost a nevyslovitelná, šťastná lítost, že máš jen jedinej kratinkej život na všechny krásy světa...

Nikdy ji neadoptovala. Jejich vztah vždy zůstal přísně vymezen rolemi mistryně a adeptky.
Přesto jí byla matkou víc než kdokoli jiný.
Myslela na ni, kdykoli pohlédla do zrcadla, třebaže žádnou připomínku minulosti už v něm vidět nebylo.
Myslela na ni, kdykoli přijímala porážku se vztyčenou hlavou a pohrdavým úšklebkem, připravená znovu udeřit a naplivat protivníkům do tváře.
Myslela na ni, když ji jedni i druzí nutili ke spolupráci, výhrůžkami, násilím. Myslela na ni, i když jim to oplácela.
Myslela na ni, když poprvé uviděla Ciri.
Není ošklivější pohled, předala své dcerce Tissaiina slova, než na uplakanou čarodějku.
Nakonec plakaly obě.

Někdy se tak dlouho dívá na jedno místo, až mu plesnivé, studené stěny cely začnou připomínat jiné stěny, a tehdy je zle, protože se roztočí spirála, kterou nelze zastavit. Tamty stěny jsou totiž tolik podobné, staré, kamenné, jenže vonící teplem ohně v krbu, studeným vichrem na chodbách, tisíciletou magií, skutečným domovem. Vonící nočními toulkami pod neviditelným pláštěm, lesem, tajemstvím, přátelstvím. Vonící světem, který není a nikdy už nebude.
Tehdy ucítí, jak obrázky jeden po druhém mizí, jak je z něj vysávají, jak z nich zbývá jen lezavá šedá mlha a chlad. Přitiskne se ke zdi a zavře oči, jako tolikrát.

Někdy, přikrytý pláštěm noci, nedokáže odolat. Pozdraví rozechvělou vrbu a běží po tiše křupajícím sněhu, svištící vítr mu pleská ušima. Přeletí jezero, na jehož zamrzlé hladině se odrážejí hvězdy a obrovská, stříbrná koule Měsíce, nezpomalí, když se k němu u lesa přidají tři stíny. Neohlédne se, někde uvnitř ví, že tam nejsou, ale nechce vědět jistě, teď ne. Svět je čistý, nezkalený, potřebuje ho takový mít, aspoň na chvíli.
Běží do úplného vyčerpání, dokud se větrem čechraná srst nezacuchá do nerozčesatelných chuchvalců. Ví, že až doběhne a přijde čas na nadechnutí a vzpomínky, bude obojí bolet.
Právě proto běží dál.

Celý život si připadáš sama, jiná, příliš vzdálená lidem, s nimiž se stýkáš. Sama mezi intelektuály obklopujícími tvého prvního manžela; sama v blázinci, když nedokážeš vysvětlit svou touhu po krásných věcech. Sama, když sedíš u umírajícího Kafky, sama na svou bolest, závislost i ztrátu, sama, když se hroutí tvůj svět. Sama bez druhého manžela, s holčičkou, kterou málem neporodíš. Sama, když odcházíš ze strany, které jsi věřila, sama, když mizí jeden po druhém kolegové z Přítomnosti. Sama, topící se mezi rozjásanými davy fanatiků všech stran.

Jen tady v Ravensbrücku, tady sama nejsi. Poprvé; protože tady jste na tom všechny stejně.

Sluníčko kreslilo úsměvy na tváře kolemjdoucích; rozhodl se, že si udělá pěkný den. Popojel tramvají, prošel se přes Nový svět, kolem Lorety, přešel nádvoří, nakoukl do svatého Víta. Koupil si trdelník a dolů to vzal zahradami.
Domů jel autobusem, stavil se v oblíbené kavárničce. Posilněn sklenkou latté si přivolal výtah, vyjel mahoru, přivítal se se svou krásnou ženou. Navečeřeli se, pomilovali se jen tak, na pohovce. Takhle by mohl žít pořád...

Byla sobota 20. dubna, první den svátku Pesach. Pan Moše Telermann, ortodoxní žid, se zbrocen potem probral ze strašlivé noční můry, v níž si odepřel vstup do království nebeského.

Toho drobného kamínku si všiml už dávno. Ať zvolil jakoukoli cestu, byl tam, nevyhnutelný. První drobnou prasklinu vítal. Jenže pak...
Za ta léta splynuli v jedinou duši, nekonečným vláčením zbavenou všech sobeckých hrbolků i úskočných výmolů, čistou a hladkou jak broušené sklo. Sdíleli puchýře, žízeň, únavu i bolest; nenávist se koncentrovala do jediného místa a hrozila rozbíjet skály, jenže on neměl sílu bohů, a tak se časem obrušovala, až zbylo jen smíření a nakonec snad i láska. On a jeho společník.
Puklina rostla.
A kámen pukl.
Sisyfos, král korinthský, stál s prázdnýma rukama a cítil, jak v něm něco zemřelo.

Pořídíme si domeček. Uvidíme na hvězdy...

"Víte, je to metr od řeky, ale záplavová zóna tu není, opravdu."

"Tady je koupelna. A vlastně taky kuchyň. A obývák. Ono to babičce stačilo. Ale levnější tu neseženete, vážně!"

Dobře... koupíme si pozemek a domeček postavíme.

"No, není tam příjezdová cesta. Ale na obci se to řeší!"
Místostarostka: "Obec to nezajímá."

"Té strouhy si nevšímejte. Chápu, že vede prostředkem pozemku. A teče jí žumpa. Ale to nic!"

Rovinatej pozemek na krásným místě. Trochu dražší, ale milujeme ho. Tak teď...

"Víte, získat dnes hypotéku je táák těžké. Cože, vy podnikáte? Tak to už vůbec!"

Dveře tiše zaskřípěly milovaným tónem, žárovka s důvěrně známým bzučením zahnala stíny. Její měkké světlo neřezalo, nepálilo oči ani duši.
Neměl by takhle brzy svítit, nepochyboval, že si někdo všimne. Nebylo to poprvé ani naposledy, věděl, že číhají, že půjdou po jeho stopě a nakonec ho zase uštvou jako hladová smečka, protože si dovolí něco říct, napsat nebo zazpívat, protože on už z téhle cesty nesejde, nemůže ani nechce. A přece bylo v tom nadranním šeru něco strašně správně.
Usmál se; mohl by jít a vzbudit ji, ale neudělá to, ještě ne, potřebuje si tuhle chvíli prožít sám. Je doma.

Zdar Vašku, ty stará vojno!

Řeknu ti, jsem fakt rád, že jsme ty naše vztahy nějak vyšmoulili. Jaks posledně nakráčel na sraz pozdě s celou tou okřídlenou suitou, to byl gól, to bylo entrée, o to bych fakt nechtěl přijít! Škoda že seš z takovýho zapadákova, moh bys jezdit častejc. No nic, posílám ti do těch vašich kotěhůlek aspoň Vítkův bicáček. Řek bych, že už ho nebude potřebovat.

Zdraví
Jindřich

P.S. Na bráchu se vykašli, je to suchar!

Kníže Václav zíral na dopis a seschlý pahýl, který s ním přišel.
Ale tak co, ten kostel už chtěl dlouho postavit.

Tehdy, ve šťastnějších časech, neměl na hlavě směšnou čepici a nevyprávěl nikomu svůj příběh: žil jím. Byl ve svém útulném bytě a roztržitě se pokoušel psát, zatímco myšlenky se rozbíhaly všemi směry (a zase se záhy sbíhaly v jeden), v krbu vesele plápolal oheň a oči mimoděk těkaly k malým okénkům do zahrady. Křupnutí, zadupání - a za okénkem těžké boty jakéhosi důstojníka. Zašustění - za sklem se mihne ocas toulavé kočky, mrskne sebou a zmizí. Ten, který ještě měl tehdy jméno, se znovu skloní nad papírem.
A vtom to uslyší, nezaměnitelný, dychtivý, až taneční krok.
"Markéto!" vydechne radostí a běží otevřít.

Sauron ráno ani nedošel ke dveřím a už je vyrazil podivnej chlap s obskurníma kotletama a na kolenou nás prosil o azyl. "Jsem záporná postava, hroznej buržoust!" přesvědčoval mě.
Docela by i zapad, babu obměkčil pozitivním vztahem k perníku a Vlk ho dokonce jednou olíznul, ale za chvíli vyletěly dveře znovu a tentokrát to byl Krakonoš. Zahřímal, že Trautenberkovi ty lumpárny pěkně zhořknou, popad ho a vysublimoval.
Řídnoucí oblak čmoudu odhalil vysmátýho Santera.
"Zrádče, tys ho udal!" zahřměl Sauron.
Santer se ušklíb. "Jasně. Směnil jsem to za informaci. Konečně vím, co Krakonoš kouří! Jdu trhat pelyněk, kdo jde se mnou?"

"Prosím vás, rabi, zatrhněte mu to nějak."
"Ale no tak. Je to člověk jako každý jiný..."
"Každý týden nám stojí před domem a rozdává letáčky. Na každé oslavě se všech dokola ptá, jestli už o tom přemýšleli. Z každého svátku udělá happening o Svaté zemi. Dokonce i dětem už se to pokoušel ve škole hustit do hlaviček, že prý i počasí je tam lepší než tady!"
"Podívejte, já vám rozumím. Ale on cítí jako své nezadatelné právo pokusit se alespoň někoho z vás přesvědčit..."
"Přesvědčit?! Tady jsme na Marsu, rabi, NA MARSU! Jestli někde nikdy nikdo nezorganizuje aliju, tak tady!"

Dlouho byla sama. A vždycky si přála mít někoho, s kým by sdílela všechno, co miluje - cesty po horách, spaní pod hvězdami, vítr ve vlasech, svištění na lyžích ze svahu, ošlehané tváře, jízdu na kole a mouchy mezi zuby.

Pak potkala jeho. Na kole nejezdil, z lyží měl hrůzu, pod širákem nespal a vlasy měl okudlané na ježka. Miloval dlouhé pěší toulky. A miloval ji. A řekl, že to zkusí.

Od té doby sjel nesčetně červených sjezdovek, ujel na kole stovky kilometrů, zlezl spoustu hor a říká, že neví, jak bez toho mohl žít.

Možná to předtím byla jen zkouška.

Mám tě vyrytou v duši a ta tvář, co teď vidím, to nejsi ty, to je stín, tolik nepodobný milovanému předobrazu, tolik podobný tvářím okolo, vyčpělým, prázdným skořápkám, a uvnitř mě se něco sevře a jen se mlčky dívám. I ty mlčíš, možná mě ani nepoznáváš.
Vlastně jsem ti přišla někoho představit...
"Tohle je můj manžel," hlesnu.
"Aký moderný," zašeptáš a koutky ti nadzdvihne šibalský úsměv, a nic víc se nestane, v očích nezasvitne jiskra, ale já najednou vím, že někde hluboko, hluboko pod tím unaveným vrásčitým nánosem tam pořád jsi, a tiše polykám slzy, protože na ničem jiném nezáleží.

Baba Himhi, to je kus
má je jako autobus
někdy se mi o ní zdává
to pak vím, že je ta pravá

Svůdná lýtka, přední skus
určitě i meniskus
Jen by mi to s ní šlo líp
kdybych nebyl Rychlej šíp

Mirek ten má normální
kocovinu morální
Mirek z nás má normální
kocovinu morální!

Každý správný plantážník
kašle už dnes na bobřík
Ve Stínadlech Vontové
jsou někdy fakt volové

Ale moje Bimbi Haha
boky oblé, ústa vlahá
Jak já bych se cítil líp
kdybych nebyl Rychlej šíp!

Mirek ten má normální
kocovinu morální
Mirek z nás má normální
kocovinu morální...