Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Jednou pán, co ztratil brejle, narazil do něčeho modrého, a pak najednou bác, propadl se dveřmi do neznáma. Než se stačil náležitě vyděsit, už ho oprašoval chlapík v proužkovaném obleku, prý hlavně prosím vás nezačněte, že je uvnitř větší, jsem tady kvůli tomu seriálu, nejsem z toho zrovna paf, ale TARDIS prý naroste nový, tak tady ho máte, a než se pán vzpamatoval, seděl zas na trávě sám s naditou kapsou.
No a pak ho potkaly dvě děti, našly mu brejle, on neměl nic na oplátku, tak vytáhl to sluchátko, a chvíli nato se vysílaly první díly Macha a Šebestové.
Pro Carmen, protože, jak jsi sama řekla, tohle ani nikomu jinému věnovat nemůžu. Protože je to o těch, o kterých si píšu jednou až dvakrát za celé DMD. Omlouvám se, stejně jako loni je to i teď niterná srdeční záležitost :)
Název tak nějak malinko doplňuje název tématu.
Probral se schoulený a nahý na mokrém jehličí. Bolest, zima, vyčerpání, přesně v tomhle pořadí. Zmrzlými kostmi prostupuje třas, víčka jsou pevně semknutá.
A potom vzpomínky. Na uplynulou noc: na to, jak ta troška bláznivé naděje, kterou měli, pohasla kvůli němu.
Schoulil se ještě víc.
Neslyšel měkký šustot tlapek.
Něco lehounkého na něj spadlo a celého ho přikrylo. K vlastnímu údivu se nepolekal, nebyl to nepříjemný pocit: plášť? Otevřel oči.
Nad ním se skláněla důvěrně známá postava, jiskřičky v očích, na tváři úšklebek. Tichý, štěkavý smích.
"Nemyslel sis, že bych tě tu nechal po úplňku jen tak ležet, že ne?"
Následuje neviditelná závorka nesnesitelné idealistky:
(Vždycky mi bylo líto, jak Rema nechali po té noci na konci třetího dílu se v tom vykoupat. Probrat se sám někde v Zapovězeném lese, vrátit se po svých do hradu, když jeden může sotva chodit. A vždycky jsem věřila, že Sirius by tohle udělal: někdo, koho žádná rizika nikdy nezajímala, že by nechal jediného přítele po úplňku samotného a v nouzi, zvlášť když dávno věděl, jak zlý tyhle noci jsou? Hloupost. Jo, jasně. Jsem idealistka. A miluju naději. Už mě nezměníte :))
Upozorňuju, že ačkoli obvykle BuJaBézy nepíšu, tahle je jasná. :D Omluvte mou sjetost Coldrexem.
Schody. Nahoru.
Neexistující dveře. Hou, hou, co? Podívejte se na plán.
Schody. Nahoru. Huf.
Přepážka nefunkční. Co že to chcete? To nevím, kde dostanete.
Zpátky do přízemí.
Schody. Dolů.
Už jsem vám říkal, že se máte obrátit na správu přístavu! Netuším, co to blekotají, pane prefekte. Ale jistě, třetí patro, pane prefekte.
Schody. Nahoru.
Vážně jich bylo tolik?!
Správné okénko, konečně! Slečno? Slečno, prosím vás! SLEČNO!
"Věřila bys, jak ti lidé umí být otravní, co chcete?"
"PROPUSTKU Á TŘICET VOSUM!"
Teď to přijde. My se toho domůžeme, Obelixi, i kdyby se měl Řím rozpadnout!
Sladký úsměv:
"A máte modrý formulář?"
Poznáváte ji? Moji oblíbenou scénu?
Doufám, že jsem téma pochopila správně. Vykládám si to tak, že tihle dva jsou exemplárním příkladem někoho, kdo se nevzdal a svého práva se nakonec přes všechny peripetie domohl. :D
Pryč jsou časy, kdy nějaký indián přiběhl doprostřed prérie, zapíchl tam kolík a prohlásil: "Tady je moje zem." Načežto přiběhl jiný indián, zapíchl kolík do prvního indiána a prohlásil: "Tohle je moje zem a tohle můj indián, přineste mi skalpovací nůž." Dnešní civilizovaný svět, jak pravívá můj blahoslavený tatíček, učinil takovým nepřístojnostem přítrž.
Stopy indiánů v nás ale přetrvávají. Nemají už kolíky, ale kapuce, krysy, a především pak tenisové míčky. Takový dnešní indián přijde, zapíchne pohled do antuky a řekne: "Tohle je moje hřiště."
A nám nezbývá než toho plantážníka dvorečáckého spravedlivě vypleskat, když už se skalpovat nesmí, himbajs! Šůviks!
Češtinářka na gymplu mi kdysi řekla: "Fejeton je, když celou dobu o něčem mluvíš, a nakonec se ukáže, že to vlastně bylo o něčem úplně jiném, no a do toho to je celý ironický a vtipný."
Já vám fakt nevím, co mi na tom tehdy přišlo tak jednoduchý. :D
Snad je tam to téma aspoň malilinko vidět. :)
Pro Aries, protože mě s tím minulým za inspiraci Budčí nekopla do zadku, ale hlavně protože jsem jí nikdy nic nevěnovala, a přitom bez liščích komentíků a lišáckých drabblat by to pro mě nebylo DMD :)
Souvisí s tímhle mozkovým, ale jen přesvědčením, že Celetná je prostě děsně magická budova.
Prodejní automaty jsou zde převážně mudlovské, některé s přídavným zařízením k výrobě snazších lektvarů (životabudiče, "obluzováky").
Jedna z nejstarších budovních legend ovšem vypráví o takzvané "Mizející truhle". V 18. století ji anonymní student popsal jako "truhlici karakteru podivného, jako by tovar měl v ní býti, však prázdná zdá se docela a patřiti ji na rozličných místech možno".
Moderní věda pokládá truhlici za tzv. anachronický objekt: předpokládá se, že jde o skutečný automat z 21. století, jehož výskyt o tři století dříve však zůstává neobjasněn, stejně jako druhá část legendy, pravící zlověstně: Až její čas nadejde, vše živé v sebe pohltí.
Tímto se omlouvám Rye, protože tahle donebevolající hovadina ještě ke všemu trochu souvisí s jejím včerejším Staničním drabbletem.
"Prosím vás, neviděla jste tu někde..."
"Dvě děti? Cha. Pleju len. Až vypleju, tak..."
"Prosím vás, neviděli jste..."
"HERMIONO! HERMIONO!"
"Rone, přestaň řvát a přemýšlej! Nezlobte se, máme jiný věci na práci!"
"Prosím vás..."
"Už zas? Včera tu byly tucty takovejch jako vy, všichni utekli!"
"Potřebuju jen vědět, jestli jste neviděl..."
"Nemyslete si, že nás v Asociaci neškolí, slečinko! Umim s tou flaškou věci, že byste koukala!"
Zmizela, než ji Pracovník stihl polít vodkou. Zhmotnila se naprosto bez přemýšlení, na konci ulice spatřila modrou budku, rozběhla se k němu a došlo jí, že nejdůležitější věc ve vesmíru je stejně náhoda.
Odpověď na Vaši nevyřčenou otázku zní: jo, zbláznila jsem se, tentokrát už definitivně. :D Ne, NETUŠÍM, jak mě tohle napadlo, a nejhorší je, že jsem tak mimo, že mě ani nenapadlo nic jiného, cucám asi dvacátý Septolete a zřejmě mi to žere mozkový buňky. A omlouvám se chuděrce Rose, i když ji ani nemám moc ráda, že při tom svým skákání dimenzema musela narazit zrovna na tyhle tři.
Edit - a tady jsou neviditelně ty fandomy :) Perníková chaloupka Boženy Němcové, Harry Potter, Záchranná stanice záporných postav, Doctor Who.
(Asi trochu pro Carmen – protože bez ní a bez hudby, která plynule pokračuje po té k jejímu drabbleti, by mě to nenapadlo. Hudba prozradí fandom – on je to stejně Utajený jen proto, že neumím vysvětlit, jak se tam ty dva prolínají.. jen vím, že to tak je.)
Umírá a znovu se rodí.
Nechává se pohltit plameny a vstává z popela, maličký, ale s pamětí starce. Paměť nás činí tím, čím jsme. Někdy mu připadá, že nemá nic než ji.
Občas se odváží přiznat si, že to tak vážně je.
Když pláče, nikdy ne pro sebe. Jeho slzy uzdravují světy jednotlivých i tisíců, rozsvěcejí pohaslé hvězdy, vracejí jiskry do očí. Pláče často, jen málokdy tak, aby ho někdo viděl. Bojí se, ví, že slabost zrazuje.
A jsou i chvíle, kdy ví, že slabý není. Že dokáže vše, co ještě zbývá udělat.
A Vesmír umlká, když slyší zpívat fénixe.
Odpusťte mi! Je to naprostá kapitální békovina. Fakt! To je snad AU i na Stanici.. :D
"Nedávné zmizení tělesných ostatků Toho, jehož jméno se ještě donedávna nesmělo vyslovit, vyvolalo bouři dohadů. Jinotaj přináší pravdu.
Eufemie Poťouchlá, bývalá asistentka u madame Malkinové, si vzpomíná, jak si Vy-víte-kdo před pětačtyřiceti lety kupoval hábit. 'Všimla jsem si už tehdy, že pod ním nosí jégrovky. Pochopitelně nechtěl, aby se to o něm vědělo.'
Chlapec, který zůstal naživu a kterého jsme tak mohli požádat o vyjádření..."
~
Po chvíli hrobovýho ticha to Santer nevydržel a chytil záchvat smíchu, ale Ježibaba ho utla, že sám tu nosí akorát odrbaný tepláky od Asociace.
"Stejně jsme rádi, že tu s náma seš," ujistila Voldemorta vážně.
První nápad - taky nápad, zvlášť, když vám u toho padá hlava na klávesnici :) pro Regi, jako poděkování za všechny pozitivní ranní Hagridy. *usíná*
Přišel první. Skoro neplakal, ani později, kliďas s věčným úsměvem na tváři, vlasy mu rostly jako divé.
Přišel druhý. Plakal trochu víc, v roce a půl poprvé seděl na koštěti. V pěti kdovíodkud přitáhl domů maguára a staral se o něj, dokud nepřiletěl rozzuřený majitel.
Přišel třetí. Neplakal vůbec. Četl otci přes rameno noviny, když ještě ani číst neuměl.
Pak přišli dva. Řvali jak tuři, ve dvou letech poprvé společnými silami podpálili koberec, vytopili koupelnu a omylem použili letax.
Šestý se sotva narodil a už mu do postýlky nastražili šváby.
Molly zalistovala rodinným albem.
Tenotkrát už to určitě bude holčička.
Správně. s. zase někam jede. :D Respektive se zase snaží odněkud dostat domů. A má pocit, že ji právě jeden přepadl.
Našeptávači jsou nenápadní a běžný smrtelník nemá šanci je zaznamenat. Vyskytují se nejčastěji na trasách s omezením provozu: obzvláště milují náhradní autobusovou dopravu.
Našeptávač pronikne uchem do těla a zasáhne váš centrální nervový systém. Mozek postiženého zpracovává signály znějící jako tichý šepot: "Nesnaž se předstírat, jak ti to nevadí...jak jsi nad věcí... Nejsi, a víš to. Víš to, viď? No tak, předveď jim, jak moc tě to štve. Ukaž jim, zač je toho cestující."
Obvykle proto platí, že přítomnost Našeptávače rozpoznáte až ve chvíli, kdy se někdo vedle vás na nádraží zničehonic zvedne a vlastníma rukama roztříská hlásicí amplión.
Tak zas jedno naťukané do mobilu, pročež postrádá pomlčky. Snad pochopitelnější než to včerejší, hehe :)
Bratříčku. Hluboko uvnitř jsem ti tak vždycky chtěl říkat. Nejdřív jsem myslel, že mi v tom brání hrdost - pocit, že má zem se bez tebe obešla a dokáže to i teď. Později mi došlo, že to ty máš něco v očích, mluvě i duši, něco, co tě nade mne vyvyšuje.
Nikdy jsem nepochopil, že nesejde na tom, odkud přicházíš ty nebo já - jen na tom, kam jdeme a kým jsme jeden pro druhého. Přeji si, abys měl sílu pokračovat v cestě. Abys našel odvahu věřit, že můj včerejšek je vážně tvým zítřkem.
Protože ty musíš jít dál, Aragorne, bratříčku. Králi.
Víte, normálně vstupní pohovory nedělám, ale u tohohle si to kdovíproč vydyndala Asociace. Přede mnou ležela jeho složka, takže zatímco na mě syčel, počet jsem si, jak ho nejdřív zavřeli, pak ho zajal vlastní otec, pak se rok musel vydávat za někoho jinýho a nakonec mu po tomhle všem vysáli duši, no hotovej kandidát na letošní Darwinovu cenu.
Zrovna jsem chtěl říct, že ho beru, když za oknem přistála telefonní budka. Vymrštil se, zařval něco francouzsky a byl v tahu.
"Jo, z pohádky do pohádky," ušklíbla se ježibaba. "V kolika myslíte, že jsem hrála já, než jsem se sem dostala?"
Nemůžete mu někdo říct, aby mi přestal svévolně lízt do drabblat? :D
Téma tam je dost volně, přece jenom to je totální anarchie, když si postavy běhají z příběhu do příběhu, ale přísahám, že za to může on!
Tak jsem si na téma zdravě zanadávala, a pak mi došlo, že si na něj vlastně můžu konečně napsat něco z toho, co si tu chci napsat od začátku! *nadšeník*
Kdo zná budovu v Celetné, součást FF UK, asi mi dá zapravdu, že je to fakt magické místo. Už jenom tím, jak se tam člověk nevyzná, i když je tam posté. Když jsem tam letos měla svůj první seminář a pustila se na průzkum, právě jsem četla své první povídky z Budče. Tímto se tedy omlouvám jejím autorkám, neboť tohle je jejich fandomem bezostyšně inspirováno.
Jako každé magické místo má i budova v Celetné zákoutí, o nichž přes veškeré snahy nedokážeme říci nic. Existují teorie o tom, že mozky*, které zde pracují, (...)
* Slova mozky zde není užito náhodou. K Odboru se váže takzvaná Legenda o klobouku: výskyt černého klobouku, objevujícího se náhodně po budově, byl v průběhu let mapován dokonce i mudlovskými studenty. Traduje se, že zatímco do prostor Odboru nikdy nikdo nevkročil, jeho pracovníci dokáží po uložení jisté tělesné části do klobouku s jeho pomocí sledovat vše, co se v budově děje. Od roku 2005 proto platí pro případy spatření klobouku přísná bezpečnostní opatření.
(Slibuju, že se na tenhle fandom pokusím napsat i něco pozitivního. Opravdu. Jenže já vždycky až příliš citlivě vnímala hudbu. A když jedete ráno vlakem a do uší vám zazní tohle, tak.. tak co s tím můžu dělat. Omlouvám se.)
Každá byla jiná.
Každá stejně bolela, každá si odnesla kus z něj. A přinesla další. S každou si odnášel další a další pocity viny, radost, smutek, stesk, bolest, smích a střípky nadějí a snů. Každý oslepující výbuch světla ho vrátil na začátek - jenže o něco staršího, o něco moudřejšího a o něco zoufalejšího. Všechny ty vzpomínky se mísily do snů, kterých se postupně začal bát.
A někdy míval pocit, že už to nechce prožít znovu. Že nechce odejít a znovu se objevit, ještě ne, ne teď.
Že ztratí kus sebe, pokaždé, když to udělá.
A jednou že se ztratí úplně.
Ráda bych podotkla, že v prostředí Záchranné stanice se dobrý skutek rovná v podstatě zločinu. Přesto netuším, jestli je v tom alespoň ždib detektivky. :D Můžu aspoň doufat?
Včera přišla druhá várka potravinový pomoci. Žádný jídlo, zato deset dek. Chlupatejch.
Ježibaba zakřepčila oslavnýho kozáčka a nastrkala do trouby hromadu perníku.
Santer se rozskučel nad starýma dobrýma časama, "který trvaly přesně tejden".
Otesánek vrhnul na deky hladovej pohled.
Jedinej, kdo zůstal trochu příčetnej, byl Vlk. Našel na jedný dece cedulku s telefonním číslem.
O hodinu pozdějc nám do chaloupky vlezl blonďatej obejda a obvinil nás, že jsme si přivlastnili sbírku pro nějakýho Tondu Pírka. Vyčinil nám do plantážníků a zmizel i s dekama.
Nakonec se ozvala Asociace, že to prej ve skladu spletli, a místo dek poslala štangle uheráku.
A taky doufám, že když se v Záchranné stanici sešlo deset dek a salámy, tak to vlastně trochu splňuje téma.. :D já už jsem asi fakt unavená, že mě napadaj takovýhle hovadiny. Pardon.
Nesoutěžní, nebodík. Napsané jen proto, že člověk by neměl zapomínat na své oblíbené postavy, zvlášť, když se neumí smířit s tím, jak to s nimi skončilo. Odpusťte :)
♪ Možno poslechnout
Připravili tě o ně. Vytrhali ti je z duše, ze srdce, tak jako se vytrhává zub, některé se nechtěly pustit, zapuštěné příliš hluboko, příliš srostlé s tebou samotnou. Zbyl jenom pocit, žes něco ztratila, něco vzácného, důležitého, ale nevíš co.
Občas pořád slyšíš ten zvuk, jako by spojení mezi vámi fungovalo i poté, co bylo přerváno, jako by někde hluboko mezi tebou a Vesmírem pořád bylo to tajemství, co už není, a ty víš, když se díváš na noční oblohu a dědečkovi do posmutnělých očí, v těch chvílích víš, že jsou to vzpomínky a že se ti jednou vrátí, Donno.
Pro Terku, protože na tu cestu - jednu z našich nejkrásnějších - vzpomíná stejně ráda jako já :) bylo to první, co mě napadlo, a je v tom pro mě tolik vzpomínek, že jsem si to musela napsat.
Před šesti lety jsme se sestřenkou popadly starou kárku, kanystry s vodou, stan, pár věcí a vyrazily na cestu. Bylo nám šestnáct, byl srpen, jeden z nejkrásnějších měsíců.
Nakonec jsme zakotvily na kouzelné stráni u lesa, nedaleko místa, kde ukončila svůj život skokem ze skály jedna ubohá slečna. Vařily jsme si šťávy ze zdivočelého ovocného sadu a po večerech si u ohně četly Pána Prstenů.
Jednu noc nám ale připadalo, jako by ve tmě okolo někdo chodil. Tiché našlapování, praskot větviček.
Ve stanu jsme vylovily baterky a nože.
Skoro jsme nespaly.
Ráno jsme zjistily, že nám někdo ukrad všechny buřty.
A moc se nesmějte, obejdové, jo. Dodneška si myslím, že to nemohlo být zvíře, protože papír zůstal úplně neporušený, a že v jižních Čechách řádí zlolajný zloděj špekáčků!
Věnováno Rye, s omluvou, protože to souvisí s jejím drabbletem, a na pozdní uklidněnou z téhož důvodu. :)
A taky protože jsem jí slíbila, že jí něco napíšu. Snad tě tohle nenaštve :)
"Ty bláho, to byl drasťák," otřáslo se umyvadlo.
"Až mi z toho slzy tekly," ukápl si kohoutek.
"Se mi z tý hrůzy až zkroutila hadice," doznávala sprcha.
"Zježily se nám štětinky děsem," kvitovaly kartáčky.
"Do mě ji pak zabalili, chudinku chlupatou," hlásil promáčený ručník.
"To nic," chlácholilo ho topení a konejšivě ho hřálo. "Aspoň od ní pěkně voníš."
Pračka to všechno sledovala mlčky, s úsměvem a smířeným klidem. Byla stará, ale vůbec ne hloupá. Zabránit tomu nemohla – ale podvědomě přesvědčit paní domu, aby ji zapla jen na třicet a bez ždímání, to ještě jo.
Na to jí buben ještě stačil.
Omlouvám se za implicitní předpoklad o staré pračce. I kdyby ale nebyla, já mám staré věci radši. ;)
Nesoutěžní.
Pro Keneu, protože jsem jí to slíbila.
Časově souvisí s tímhle mým loňským. :)
"Mithrandire?"
"Hmmm."
Podrážděné zamručení znamenalo, že čaroděj nechce být rušen, ale tak dobře ho ještě neznal.
"Co to píšete?"
Ticho.
"Omlouvám se, jestli jsem... O dýmkovém koření?"
Mohl by ho odbýt. Říct, ať nestrká nos do cizích věcí. Koneckonců byl takový.
Pak si ale vzpomněl, kdo ten chlapec je. Stačil jeden pohled do očí.
"Dýmkové koření," řekl vážně, "je nesmírně důležitá věc, když si chce jeden vzpomenout. Nebo na chvíli zapomenout. Nebo obojí naráz."
Estel se zasmál. "Už vám někdy řekli, že mluvíte v hádankách?"
Ale vzpomněl si na to ještě tisíckrát.
Obzvlášť teď, v Lórienu, na to myslel často.
Nahrazuju téma číslo 11, Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Prostě mi chvíli trvalo, než mě to trklo :D já na to tak nechtěla psát nic depresivního..
Slíbil jsem si, že to vydržím. Do konce života. Sedět tady. Nahý. Zírat na kamení. Jíst bobule jalovce. Jenom bobule jalovce. Izolovat se od lidí. Neslyšet, nevidět a hlavně NEŘÍCT jedinou špatnost, vlastně radši neříct vůbec nic, aby se to nepletlo. Mlčet jak hrob.
Takže vám něco řeknu. Sliby jsou na dvě věci. Protože když vám osmnáct let nepřejde přes rty jediný artikulovaný zvuk, a pak vám nějaký hovado skočí přímo na nohu, stejně začnete nadávat jak špaček. Pšššt? To tak! Ale hlavně – víte co? Po osmnácti letech je tak krásný prostě si od plic zařvat! Hava Nadžíla! Hava Nadžíla!
Tahle scéna, prostě.. musím si to zase někdy pustit!
S potěšujením konstatuju, že mi to ještě nikdo nenapsal, tak si to píšu já :D
Pro Carmen, protože už mi letos věnovala dvě a já jí ještě žádné.
A navíc návrat k mému milovanému fandomu! *běží to oslavit velerachejtlemi*
"Tatíííí?"
"Chlapci, teď sem..."
"Týjo! Co to tady máš?"
Dveře od kůlny se rozletěly.
"... nechoďte," dokončil rezignovaně.
"Tati, tys ukrad auto!" hvízdl obdivně Fred.
"Ale moh sis teda vybrat lepší model," poznamenal George. "Tohle bylo v módě tak možná před třiceti lety."
"Nic jsem neukradl, jasné? Našel jsem ho. Na vrátkovišti. Nebo tak nějak."
"Jasně," zamrkal spiklenecky George.
"A proto ho schováváš v kůlně," dodal uznale Fred.
"To ne. Já... chci ho ještě trochu vylepšit, než ho ukážu vaší matce," přiznal a zrudly mu uši. "Vymyslel jsem tady tohleto tlačítko, víte, a ono..."
Molly si za dveřmi kůlny tiše povzdechla.
Teda jestli mi tohle projde, tak už nevím :D přinejhorším bude nebodík. Prostě mě od včerejška nenapadlo nic jinýho :D
Tak nějak to trochu navazuje na Ryinu sbírku pro záporáky a ta extempóre předtím.
Dneska ráno zmizela ježibaba. Je fakt, že co přišla ta potravinová pomoc, vypadala nakrknutě, ale že ji to sebere až tak? Radši jsem pod Voldemortovým upřeným pohledem polknul poznámku, že jsme tu teď jak slaměný vdovci, a poslal Vlky za bonzačkou.
Sotva se zvedli, Krakonoš už zas vyrazil dveře z pantů a začoudil chaloupku jak Temelín. Babu držel za ucho, z čehož Santer chytil záchvat smíchu, a hřímal něco vo tom, že mu dole ve vesnici děsila horaly.
Když konečně dohřímal a vysmahnul, ježibaba se ušklíbla a řekla:
"No, ale mám je."
A ukázala nám hromadu novejch formiček na perník.
Tak jsem nevěděla, co na to napsat, a najednou mi začal hrát do uší ten soundtrack. A měla jsem jasno.
Nikdy jsem tak neplakala kvůli osekání pěti slov.
K poslechu
Svět za jeho bytem, jeho pevností, útočištěm, byl široký a nebezpečný. Plný lidí, kterým nerozuměl.
Pak jeden z nich zničehonic sám překročil hranici. Přišel mu dopis. A další. A on odepisoval, ačkoli se třásl úzkostí, odepisoval tomu osamělému dítěti z druhého konce světa na jeden každý a lepil je na stěny a naučil se věřit a bál se, že přijde zrada.
Stejně nebyl připravený, když přišla. Vyrvat si z duše její jméno nemohl; vyrvat M z psacího stroje ano.
Dlouho si nepsali.
Pak poslal dopis nadepsaný ary.
Ale bát se nikdy nepřestal.
Nikdy.
Došlo jí to, když našla jeho tělo.
Nechtělo se mi kvůli tomu zakládat další fandom; ale stručně řečeno, Mary a Max je jeden z mála filmů, u kterých jsem brečela jak želva. Jestli neznáte, rozhodně stojí za to si ho najít.
Pro Hippopotamii a Jacomo, bez nichž (a jejich dvou úžasných drabblí) by to nikdy nevzniklo :)
Po přečtení těchto přiznání napsala Aries urgentní výzvu Asociaci ZSČR: k podpisu zde
Načež dobromyslná Rya vyhlásila pod štítkem organizace POSTAVA v TÍSNI potravinovou sbírku: podpořte nás zde.
Za všechny ohlasy děkujeme! Pozveme vás na sušenky!
Sem pište veškeré své prohřešky.
Občas pořád mívám hroznou chuť na zajíce. V.
Seconded! V.II.
Já bych nepohrd ani prérijním kojotem. Von ten perník je cajk, ale co je moc, to je moc! S.
Já bych jed celkem cokoliv.
To nikoho nepřekvapuje, Otesánku. Anonym
Já si někdy říkám, že bych snad sežral i hada. L.V.
To ovšem překvapilo i mě! Anonym
Buď se odhal, Anonyme, nebo mlč. Já mám někdy chuť ohryzat dveře. Sauron
No, tak já teda nakoupím i jiný formičky než ty s lopatičkama, no! Vytočená Ježibaba
Ale, víš, kdybys aspoň každej perníček zakápla Amundsenem... Pracovník
V.II. i L.V. počítáme počítadlo i já jako dvě slova.
Snad je tam téma vidět – případně ho můžu dovysvětlit :)
TOTÁLNÍ VÝPRODEJ! VŠE ZA PĚT SVRČKŮ!!!
Sada Weasleyovských výbušných velerachejtlí – hoří líp než koudel za zadkem!
TOTÁLNÍ LIKVIDACE ZÁSOB! RUŠÍME PRODEJNU!
Nápoje lásky – okouzlete svou čarodějku levně a rychle!
ZAVÍRÁME DESÁTÉHO!
Čekáte něco dojemného?
Nikdy.
Od prvního září nás najdete na nové adrese!
Vaše
Kratochvilné kouzelnické kejkle, Weasley & Jordan
Počitadlo si myslí, že ampersand není slovo. Já si poníženě dovoluji nesouhlasit a počítám ho. Snad je to správně :)
Upozornění: jeden Harkness. Kupodivu by to snad ani nemuselo mít rating, ale jistota je jistota.
"Žili byli tři malí Dalekové."
"Cože?!"
"Šššt. Nemůžeš spát. Vyprávím ti pohádku."
"Já nepotřebuju spát–"
"Počkej, teď přijde to zajímavější! Těmhletěm třem povídala maminka pohádku O zlém Doctorovi a malých popelničkách. Mrňata křičela EXPLAAAAIN, EXPLAAAAIN–"
"Prosím tě–"
"Šššt! Žili byli tři malí Dalekové. Celou setinu vesmíru nechávali být, avšak zlé síly si stejně usmyslely nespravedlivě jim ublížit. Jedné noci na Skaro přistál ošklivý chlap v pruhovaném obleku a vytáhl svůj–"
"JACKU!"
"... Šroubovák, a už by byl zaútočil, kdyby se v tu chvíli neobjevil hrdina Jack a nenavrhl, aby si všichni spolu radši... počkej, nevyhazuj mě! Zahráli šachy, jsem chtěl říct!"
Carmen.. řekni mi, že se to počítá, nebo já už se zblázním :D
Původně to mělo být o tom, jak strigga umlátila borovicí toho idiota, který vymyslel tohle počasí a všechny ty výluky a náhradní dopravy na trase Příbram-Uhříněves. Pak to ale s. a S. ve vlaku vzali s humorem a začali se bavit na úkor ostatních cestujících. Nechtěli byste nás potkat.
Napadá-li vás lepší fandom, sem s ním.
P.S.: Cestě ještě není konec a mobil neumí pomlčku.
Typické vlakové strašidlo. Vyskytuje se v podobě mladé ženy s krosnou a psem, která sedí v chodbičce vedle záchodových dveří. Přiblížíte-li se v touze ulevit si, spustí svou historku: "Být vámi, raději tam nechodím."
Vysvětlí vám, že poslední člověk, který na toaletu šel, před půlhodinou záhadně zmizel po sérii podivných výkřiků a ran.
Jakmile ji odbudete a zajdete na toaletu, vezme na sebe svou pravou podobu a vklouzne škvírou pode dveřmi tamtéž. Co následuje, není jisté - ti, kteří útok Mlátičky přežijí, obvykle pozbývají schopnosti mluvit. Jejich doživotní hrůza ze záchodových prkének však zlověstně napovídá, jak Mlátička přišla ke svému jménu.
Veškerá podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. O místech se to říci nedá.
Tři muži seděli v ochranném kruhu uprostřed temného kabinetu. Drželi se za malíčky. Otevřeným oknem jim do vousů zalétal sníh.
"Sůl mám od Platóna," podíval se první zneklidněně na dveře. "Konzultace jsem zrušil, nikdo nepřijde."
"Svíčky hoří?" ujišťoval se druhý.
"Všechny," zašeptal třetí. Vítr dovnitř zanášel meluzínu.
"Tak začneme," rozhodl první roztřeseně. "Vyvoláváme tě, duchu jazyka českého. Jsi-li tu s námi, pohni sirkami."
Zbylí dva se připojili.
Pak se uprostřed kruhu zničehonic vynořil opásaný plešoun s bradkou, ukazováčkem hrozivě píchl do misky se solí, zařval "BOT!" a zmizel.
"Příště to zkusíme v Celetný," pokrčil rameny první. "Tam je magičtější atmosféra."
A ten konec, ten tam taky není náhodou. Hehe. Tedy pokud témata dají a Glorie povolí. Kumiko, díky za tohle téma!
Nesoutěžní. Navíc ještě kapitální békovina. Ale já prostě nemůžu usnout, dokud si to nenapíšu :D pardon. Kamenujte.
"Dušín to nedá," oznámil Pošuk Moody a práskly za ním dveře.
Příjemně vytopeným srubem to zašumělo.
"Ani takový kalibr?"
"Poslal neschopenku. Falšovaná," zavrčel Moody.
"K tomu by se Mirek nikdy nesnížil!" vzkřikl Jindra Hojer.
"Ty kušuj, nebo tě tam pošleme znovu," usadil ho Moody. Jindra naprázdno polkl.
"Co tadyhle mladej Potter? Nebo Vinnetou?"
"Shodli jsme se," připomněla Grangerová, "že to musí být někdo, koho tam neznají..."
Ráno dorazila do Perníkové chaloupky depeše:
Nikoho k vam znovu neposleme, stop. Kaslete na terapii pozitivnim vzorem, je to hovadina, stop. Kladna postava mezi samyma zaporakama, to je horsi jak mrkev v zime, stop.
Čtení a komentování tohohle skvělého tématu doženu, až dneska naženu nějaké ty dubnové kilometry, ale tohle mám v hlavě už od včerejška, tak jsem musela :)
Můj život je pořád to samé. Naložit zátěž, unavit se, trocha jídla, trocha spánku, naložit zátěž... Poslední dobou ale shledávám jistá zlepšení. Drobná pohlazení, když někdo projde kolem a dotkne se mě dlaní. Když se bojím, ten vysoký černovlasý na mne mluví uklidňující cizí řečí.
Ale nejradši mám jednoho z těch malých. Ten mi vždycky rozumí. Chcete to vidět?
Poslední večer pod Caradhrasem pořádně mrzlo. Choulili se v malé proláklině a vrhali kradmé pohledy na čaroděje, který zatrhl oheň.
"To byla naše poslední mrkev, Same," zkonstatoval nešťastně Pipin.
"A tohle je náš nejlepší poník," odtušil Sam s uspokojením. "Viď, Vilíku?"
.. Znáte ten vtip, kde mravenec na konci říká "Tak já to radši obejdu"? :D
„Jo... když třeba takhle jdete a před vámi se otevře nekonečnej obzor. Za vámi hoří město všemi těmi nočními světly, nad vámi vítr žene voňavý jarní mračna a zpívá a pod nohama cítíte trávu jak měkkou peřinku. Když víte, že ten obzor je jenom váš a že chcete z každý neznámý udělat důvěrně známou, poznat každou horu, každej kout...“
Na okamžik jí tváří probleskl zasněný, nepřítomný výraz. Pak se usmála.
„To je pak vnitřní proměna jak blázen, věřte mi.“
Nastalé ticho postupně přerostlo v trapné. Pak se zpoza stolku ozvalo:
„A nechtěla byste to zkusit raději na Škvoreckého akademii, slečno?“
Alternativní vesmír, kde:
a) se strigga hlásila na matfyz, což by samo o sobě mohlo způsobit implozi všech potenciálních existujících vesmírů,
b) mají na matfyzu ústní přijímací zkoušku.
Snad je to pochopitelné, a omlouvám se hodnotitelkám, nebude-li uznáno, nevadí. :)
Teda, tohle téma mi ale dalo zabrat! *odpadla* Že budu jedno drabble psát na etapy půl dne, o tom se mi teda nesnilo :D
Jsou chvíle, kdy sebou vesmír přestane mlít a řekne: Teď se nedívej, človíčku. Třeba jen na vteřinu, do které vměstnáme celou noc. Všechny smutky, vítr, křik a šumění stromů. Spi, než tě vyruší houkání sov. A nečekej na mě, to já počkám na tebe.
Vesmír ví, co říká, maličká. Někdy je lepší se nedívat, víš. Zapomenout. Nevědět. Nedívej se, Amy, spi a zapomeň. Ráno bude tvůj svět jiný. Já už do něj nepatřím. Nebudeš o mně vědět. Nebudeš na mě muset čekat. Tak to je. Bylo. Bude. Vesmír má vždycky svoji pravdu.
Naštěstí, pomyslela si Amy, když si konečně vzpomněla.
Nesoutěžní, nebodík. Ono se to hrozně nabízelo, tak jsem nakonec neodolala.
Tato práce vaši fyzickou, psychickou, nervovou a jinou odolnost neprověří, nýbrž zdecimuje. Udělá z vás chodící zombii závislou na alkoholu, která po večerech sedí a hystericky se pochechtává do lahve vodky, a na tvrdé drogy se nedáte jen proto, že s tímhle platem máte problém kupovat i dvouvrstvý toaleťák. Jste-li šílenec se sebevražednými sklony či mimořádně odolný sibiřský Rus, hledáme právě vás.
Tohle by tam bylo, kdybych to psal já. Ale stálo tam jenom:
Smysluplné zaměstnání se zajímavým platovým ohodnocením. Vhodné pro absolventy a osoby bez závazků.
A víte, co je nejhorší? Že po nějaký době to fakt začnete milovat.
Název je zavádějící, ale znáte to, když nemůžete jinak? :)
Třeba si napíšu ještě něco, ale tak nějak.. mi přišlo hezký začít tímhle. Připadá mi, že tematičtější už to snad ani být nemůže.
Kdysi nás nenáviděli.
Vzali nám potravu a rozhodli se nás vybít, když jsme pak sáhli na jejich majetek. V tom nerovném, chaotickém zápase postavili rovnítko mezi své přežití a naši smrt. Bránili jsme se, stejně krutí a neústupní jako oni, stejně tak toužící žít.
Zuby a drápy. Dřevo a kov.
Ti z nás, kteří přežili, uprchli z krajiny předků daleko, pryč.
Vykořenění a vzdálení jsme čekali dlouhá léta. Ale nezapomněli.
Teď se vracíme. Drobnými, nejistými krůčky. Máme strach. Nevíme, co nás tu čeká, třebaže cítíme ve vzduchu změnu.
Jenže na domov se nezapomíná. A nikdo to neví líp než my.
A kdybyste je náhodou někdo nepoznali, tak mě inspiroval tenhle článek :)
(A mimochodem, čtenáři taky nezapomínají, milá Danae :))
Strávil jsem měsíc na ozdravný kůře v lázních. Neskutečná nuda nařízená Asociací. Navíc furt ten pocit, že vám něco chybí, ale nevíte co. Pak mi to došlo. Vždyť už se mě několik týdnů nikdo nepokusil uřknout, sežrat, otrávit, zastřelit, rozmáčknout, nabrat na lopatu. Stál jsem po těch třiceti dnech před chaloupkou a čekal, až mi Sauron otevře. Jestli tam vůbec ještě jsou, napadlo mě, jestli prostě neodešli, když jsem byl pryč.
Byli tam. Všichni. Baba mi na uvítanou upekla perníkový srdce a Santer vítěznýma salvama prostřelil komín. Byl jsem zase celej. Doma. A tak.
Tvařte se, že jsem tohle neřek.
Chyběli mi.
A vy taky!
Tvařte se, že jsem tohle neřekla.
Přístupnost: Každému, kdo už se naučil číst, případně každému, kdo má někoho, kdo by mu to přečetl.
Shrnutí: Některá setkání nemusejí být osudová, aby se nezapomínala. Správně, uhodli jste, shrnutí nejsou zrovna moje parketa.
Upozornění: Mám dojem, že se mi tam někam vloudilo nějaké zkratkovité jméno. Pro zarputilé bojovníky proti zkratkám mám jediný vzkaz: Krleš!
Prohlášení: V této povídce mi nepatří nic. Přitom by mi klidně stačil třeba jen jeden jediný strom. *smutně*
Protože jsem se s ním psala na x-krát, a pak najednou něco zapadlo na své místo. Protože je to srdeční záležitost a protože k němu mám nejblíž ze všech svých drabblat.
O začátku přátelství, na které se často zapomíná. Název je to, co se v drabbleti neřeklo, poněvadž nebylo třeba to říkat. :)
Na téma Sněz mě.
Vítr šustil listím, rozechvíval jezero. Od země stoupal lezavý chlad. Brzy začne rána vítat jinovatka.
Ležel na okraji lesa, vyčerpaný, lhostejný. Hlad mu svíral útroby a zatemňoval mysl. Najdou ho? A co? Kdyby mu teď nakrásně Červíček přilezl pod čumák, beze všech dramatických gest by ho prostě sežral.
Z trávy na něj svítily dva body ve tmě, veliké žluté kočičí oči. Sněz si mě, šeptaly.
Kocour přistoupil až k němu a pátravě se mu zadíval do očí.
Ty víš, že nejsem pes, uvědomil si užasle. Kocour zamrkal.
Pak odběhl, a když se vrátil, táhl za sebou kuřecí stehno z kuchyně.
Rozhodla jsem se letos sesmolit dva výběry. Jeden z drabblat, která mě silně zasáhla - některá rozplakala, jiná jen sevřela srdce, pohltila atmosférou, zabušila do země výpovědní hodnotou. Ten předkládám tady.
Druhý, pozdější, bude o salvách smíchu. Těm nikdy neodolám. :)
(A jo, hrozně se rozkecávám, ale když já to jinak neumím :D)
Zaprvé mě letos naprosto dostala Avevina pozitivní challenge, a to především v drabblátkách z Budče. Efekt mají asi takový, že se mi pokaždé stáhne hrdlo, ztuhne obličej a já cítím slzy někde v srdci, ale stejně je to nějakým zvláštním způsobem fakt pozitivní. Chcete-li to zažít taky, přečtěte si Život po životě. (A taky ty ostatní.)
Zadruhé jsem strašně ráda, že jsem tu letos potkala Vivianu Stellatu. Miluju Hydrofobní Mejdlo, miluju její drabblata ze života, a nejvíc ze všech se mi pod kůži vryla její Olověná elegie, netypická, ale možná právě ještě o to úžasnější.
Zatřetí musím zmínit drabble, které mi vrátilo veškerý cit pro HP fandom a díky němuž jsem napsala všechno ostatní z mé letošní tvorby, co na tenhle fandom vzniklo. Netuším, jak to George dokázala, ale v jejím Vskutku "poklidném" dětství to prostě všechno je.
Začtvrté mě nadchla úžasně neuchopitelná, živě umělecká atmosféra Hledání stáda od Birute.
Zapáté, jakkoli mi Pábení nic moc neříkalo, Rya ho dokázala podat tak, že z něj mám dodneška slzy na krajíčku. Strašně uvěřitelná, pravdivá, živá a smutná Pábitelova žena.
Zašesté jsem letos častěji než loni četla estriel, a dobře jsem udělala. Maminčina pumpa je totiž jedna z nejsilnějších věcí, co jsem tu kdy četla.
Zasedmé je tu něco od petrulky, co mě velice ošklivým způsobem zasáhlo asi nejvíc. Protože jsem se málem octla v podobné situaci. Protože podívat se, jak to bolí, je strašně důležitý. A pochopit. Alespoň kousek.
Zaosmé, i na téma, na které nás spousta nadávala, vznikla neuvěřitelná spousta perel. A já za největší z nich považuju Vykoupení od ef77, který mě tak narniovsky rozklepalo, jak mě jen narniovsky rozklepat mohlo.
A zadeváté je tu něco, co mě nadchlo úplně jiným způsobem než všechna ostatní - je to svým způsobem velmi děsivé, varující a výborně napsané. To tahle jednou na chalupě... od Terdy.
Stejně jako loni doznávám, že jsem zatím nečetla zdaleka všechno, a nejspíš to ani nestihnu dočíst v květnu. Je mi to příjemnější tak nějak porůznu během roku, dlouhých zimních večerů a tak :) i tak jsem se ale snažila číst, co to šlo, a tak mi prosím odpusťte, že stejně výběruju.
