Hore zdar (originální fandom)

Toho večera byla Putim vylidněná. Přes veškerou snahu najít kohokoli, kdo by nám schválil přenocování, jsem nakonec zakotvila cyklovozík na kopečku za hřbitovní zdí, kde nás před nevítanými pohledy ochrání dokonalá tma. Vařím, začíná pršet. Stavím tarp. Furt to ulítává, starší dítě se tomu směje a mladší opakovaně zdrhá. Vyspali se ve vozíku, hadi.
Po jedenácté konečně vysíleně padám do mokré trávy, nohy komplet ven z tarpu.
Ve dvanáct se zničehonic rozzáří reflektor z fary a efektně nás nasvítí. Tolik k utajení.
Probouzím se mokrá, rozlámaná, nevyspalá, omotaná dětmi, lidi divně koukaj.
Ale krutibrko, tuhle jedinou noc nás nic nepoštípalo!

Ranní rosa něžně líbající zkřehlé, ale odpočaté prsty, než vklouznou do ponožek a těžkých bot. První letmý dotyk slunce ve tváři, když se vyhoupne nad obzor. Krčení čela tak, aby si kapky potu našly cestičku jinam než do očí. Nádech, výdech, popruhy batohu zařízlé do podpaží, špatně sbalený ešus tlačí mezi lopatkami. Kolem poledního protažení zad na vyhřátém placáku. Lišejník příjemně poškrábe všude, kam si nedosáhneš. Hlava, ráno přetékající myšlenkami, odpoledne už lehká jako pírko. A večer někdo, kdo ti ochotně namasíruje chodidla, třebaže právě vyklouzla z pohorek po celodenním pochodu. Kolem štíty hor a ty jsi doma, tady, teď.

Je konec října, chladno a tma, obzor posetý hvězdami. Tiše poblikávají někde tam, kde se brzy nad ránem, když si přivstaneme, rozlije jen pro nás narůžovělé světlo po svazích Dachsteinu. Je nekonečné horské ticho, jsou doběla rozpálená kamínka, jsou těstoviny s omáčkou ze skleničky, je černý čaj z ledové vody z pramínku opodál. Jsme my a je prázdná chata, kam už dnes nikdo nepřijde. Večer se kradmo překlápí do noci, slova se zakutálí pod palandu, všechno všední a lidské pomalu umlká a vládu přebírají duchové hor.
Schoulíme se k sobě pod chlupatou dekou a poprvé to necháme jen na nich.

BABČU na horách rozpoznáte snadno. Obvykle vypadá přinejmenším na sto dvacet let a vyskytuje se již od kuropění na místě, kam jste po mnohahodinovém utrpení dofuněli ve tři odpoledne. Nabídne vám grog nebo domácí buchtu, usměje se a svižně odkvačí, přeskakujíc přitom balvany velikosti menšího nákladního vozu, protože má dnes v plánu stihnout ještě dva tři vrcholy.
Zásadně také chodí ve vytahaném svetru a sandálech bez ponožek. Přes tuto zcela nedostačující výstroj se jí nikdy nic nestane, zatímco vám se postupně odlepí podrážka z nových pohorek, promokne nepromokavá bunda, kvůli nefunkční GPS ztratíte značku, zasype vás lavina a sežere medvěd.

Někdy už na chatě hrajeme karty, vyprávíme si příběhy, sušíme svršky, shlukujeme se co nejdál od dýmajících pohorek, majetnější z nás večeří v jídelně, šetřivější pokoutně vaří těstoviny venku v závětří. I to má svý kouzlo.
Ale někdy... někdy jsme ještě na cestě. Protože jsme to nestihli, protože nám první chatu zavřeli, protože nebylo místo nebo protože chceme přespat venku. A tak trochu protože to vlastně milujem. Stmívá se, v houstnoucí tmě se třpytí jen sníh a hvězdy v jezerech. Vzduch chladne, noc voní a my jdem, mravenci shrbení pod tíhou krosen, jdem dál, trochu ustrašení, hodně fascinovaní. Nevyslovitelně šťastní.

Stoupáme. Je nádherně, pod námi sněhová pole, kosodřevina, kamzíci. Za celý den jsme nikoho nepotkali.
První pohled přes hřeben sevře útroby ledovým strachem. Bouřka na horách není legrace. Nepředpovídaná černota se valí jako předzvěst zkázy, není kam utéct, není čas. Choulíme se pod převisem. Hora, lhostejná k nám bezvýznamným, stoicky čeká.
A pak to přijde. Fascinovaně sledujeme souboj titánů. Černota narazí do vrcholu, zahřmí, vzduch citelně ochladne – ale vrchol mračno nepustí dál, drží ho v kleštích, dokud vítr temnou masu nerozcupuje do neškodných obláčků.
Jistěže víte, že je to hoře jedno. Ale stejně vám to bleskne hlavou.
Pustila nás nahoru.