Tisserands (originální fandom)

Malé dlaně upatlané až k zápěstí. Dobrý pocit z podílu na kouzlu chleba, mrzutost ze ztvrdlých krustiček za nehty.
"Stačí, Bibi, stačí," moc se to pro tebe nehodí.
Chvění strun pod rukama, zpěvavý krásný tón, který by podepřel zvonivý hlas. Zloba na kulhavý rytmus, na prsty, které neposlechnou, co by ucho slyšet chtělo.
"Stačí, Bibi, stačí," zkus něco jiného.

Pak jí dali do rukou vlákno. Vřetánko a přeslici. Uslyšela klapot a šustění stavu, rozpomněla se na štůčky, mezi kterými si hrála. Spatřila duhu barev osnovních nití a musela znát jiskru kouzla jejich zrození. Její duše zpívala možnostmi.

Nikdo neřekl "dost."

Biatris vmžiku proběhl hlavou celý výčet možností. Lidí, míst, řešení... všechny s mohutnými ALE.
Tisíckrát raději by domlouvala nechtěný sňatek, než hledala bylinky pro nechtěný život, nicméně tahle situace nemohla zůstat jen v jejích rukách. Zásadní bylo...

"...kdo?"
"R-Rémin," špitla Gertrud slabě.
“Rybářův synek Rémin Catalan?”
“Rybář? Vždyť vypadá…”
“...jako hradní páni? Gertrud, podoba nic neznamená. I kdyby, jeho matka si pravdu vzala do hrobu a pan Pierre-Roger se o něj nikdy nezajímal. Co ti nakukal, bídák?”
“Já… vlastně mi neodpověděl, když jsem se ptala. Ale říkal, že se spolu budem mít dobře, že se postará.”
"A?"
"Nechce mě znát."

Guilhèm jel tentokrát domů neobvykle zachmuřený. Cesta v tichu ubíhala pomalu a známé výhledy Biatris netěšily jako dřív.
"Stalo se něco, tatínku? Naše látky panského krejčího zaujaly, ne snad?"
Kamínek nespokojenosti tlačil, nevydržela se neptat.
"Naše látky rozhodně," zavrčel.
"Je to špatně? Zásobu přece máme. Jestli je oblékne hrabě Raimon, máme na dobrý rok vystaráno."
"Na rok možná, děvče moje. Ale na tvůj život?"
"Prosím?"
"Mohla ses tam s cechovními pány trochu bavit..."
"Vždyť..."
"...ne o tom, že chodíš do barvírny a prosedíš půl dne u stavu!" přerušil ji.
"Snažila jsem se pomoci obchodu, aby viděli, co práce to stojí!"

"Bibi, půjčíš mi kus provázku?"
cink cink
"Bibi, půjčíš mi ještě jeden?"
cink cink
"Bibi, pomůžeš mi to zavázat?"

Biatris se zatím snažila držet zvědavost na uzdě. Už kolikrát malou sestřičku svým zájmem a dobře míněnou radou od samostatného tvoření vyplašila. Když ji nechá na pokoji, třeba budou brzy tkát a vyšívat bok po boku.
Teď však dívenka v urousané zástěrce sama přišla a strkala svou práci sestřičce pod nos. V dlani se matně zaleskl zašlý kov. Stěží tušené korunované hlavy, plíšky s dírkami ohlazenými rukou staletí.

"Clario, kdes je našla?"
"V prameništi za hradem, Estol jich vylovil plnou hrst!"

A potom to zaškubalo ponožce v patě a najednou bylo kolem takového hemžení, až jí z toho přecházel zrak.
Vyšlapaná tráva, dočasné plátěné příbytky, kam jen oka dohlédnou, dřevěné lavice a tribuny a na nich množství lidí nevídané. Nálada slavnostní, povznesená, přívětivá, však bez očekávatelného bujaření, rachocení, lesku a pokřikování.
Zástup uší naslouchal slovům z dávna i novým. Písmo a pergamen stvrzovaly hranice na zemi, zatímco duch (nebo Duch) hledal smysl na nebi.

Nepovšimnuta, ležela tu stranou a tiše co biblicky přesná entita s tisíci očí.

Než ji obratně z tribuny do šera zapomnění srazila měkká a rozverná tlapka kočičí.

"Slečno, říkala jste, že se vyznáte v bylinkách." 
Gertrudin šepot stěží slyšela.
"Matka je zná mohem lépe," otočila se Biatris do domu.
"Ne, potřebuji vaši pomoc," stisk ruky na paži.
"Co se stalo? Spálila ses?"
Přejela tetinu schovanku zběžným pohledem od tváře ke konečkům prstů, na mysli její bledou pleť i neúnavnou ochotu v kuchyni Domu. V paměti hledala recepty mastí.
"Ne, slečno."
"Biatris, prosím," opravovala ji posté.
"Dobře, Biatris. Znáš bylinku, která přiměje ženu krvácet?" Sklopila zrak k zemi, než jí znovu pohlédla do tváře se slzami na krajíčku. "Zachraň mě, prosím!"
Mladé dívce se oči rozšířily hrůzou.
"Gertrud!"
 

Jasné hlasy se překřikovaly nad sluncem vysušenou trávou. Smích se nesl letním večerem. Kamenné zídky za cestou neznaly stavovské rozdíly.
"Viděly jste ráno před kostelem Joana?"
"Kterýho?"
"Kterýho asi. Koukej na Martu, je úplně červená!"
"Nejsem!"
"Uc je stejně nejhezčí."
"Nejhezčí... a úplně blbej."
"Mně se líbí Bernadon."
"Ještě pořád? A Rémin ne?"
"Nebesa, jen to ne! Pamatuješ loni? Každá z něj byla na větvi a jak to dopadlo? Paseka jak po tchořovi v kurníku."
"Blbeček. Takovejch sladkejch řečí."
Biatris si stěží všimla, jak Gertrud ztichla, než musela před děvčaty bránit vlastní krev.
"Miqueu je na vás trochu starej, ne?"

"Kam spěcháš, holubičko bílá," otočil se mrštně kolem trámu pod pavlačí a zastoupil jí cestu.
"K Židům," zarazila se, "po-potřebujem do kuchyně..."
"Neuteč mi, dneska ne," pohladil ji hřbetem prstů po rukávu, "viděl jsem, jak jsi po mě koukala, kuchařinko."
"Nech-nechte mě, pane. Mám práci."
"Pane? Co myslíš, že jsem? Jsem člověk jako ty," smál se a pokusil se ji chytit kolem pasu.
Odstrčila ho, ale konečně k němu zvedla oči. Krev ji pálila ve tvářích.
"Kdo jsi vlastně? Proč chodíš k Domu, ale nikdy nevstoupíš?"
"Zbytečné otázky, krásko moje, úplně zbytečné. Kdy budeš mít trochu času, to mě zajímá."

Chodbou ke kuchyni se rozléhal zvuk rychlých kroků. Šepot u dveří rychle přešel do vzrušené roviny.
Gertrud shrnula zeleninu na kupičku, odložila nůž a přitočila se ke starší kuchařce. "Můžu pomoct?"
"Ach děvče, ctihodné paní si žádají své odvary, dneska už potřetí..."
"Já je nachystám."
"To není ta potíž. Ten vzácný cukr, co si špetičku přidávají, ten nám došel. Já musím ohlídat těsto, Bonina se zdržela kdo ví kde a ostatní se chystají ke čtení."
"Mohla bych pro něj dojít?"
"Troufneš si, má milá? Je to až u Židů, ještě jsi tam se mnou nebyla."
"Co by ne. Neztratím se."