Moje články

„Na koho čekáme?“
„Krush nemůže, rodinná oslava, Tramnar nemůže najít vstup do instance, několik lidí o víkendu opustilo guildu a Xxlootznoobxx se včera objevil, sebral peníze z banky a zmizel.“
Grognokovi začalo cukat v koutku oka.
„Celkem nám chybí deset lidí. No a potom je tu naše skupina paladinů, nemůžou se dohodnout, kdo bude používat kterou auru.“
***
Grognok, vůdce guildy, se probudil s výkřikem a probudil manželku.
„Hrozná noční můra, vrátili jsme se do dob základní hry a raidovali Molten Core pořád dokola a dokola… Čtyřicet lidí, víš co to je?“
„Ššššš,“ tišila ho manželka, „to bylo před dvanácti lety.“

Bitevní koráb Litanie Zhouby opustil orbit planety. Už zbývalo jen provést finální výpočet kurzu a kontrolu nad lodí převzali Navigátoři. Loď rozeznělo hučení, když se zapnulo gellarové pole, a kruh Navigátorů začal tiché modlitby k Císaři. Jejich mysli se uchytili na vzdálený maják Astronomicanu a společnými silami otevřeli okno do Warpu. Jeden z Navigátorů na místě zemřel vyčerpáním a hučení gellarového pole zesílilo, když na něj ze všech stran dolehla síla čistého Chaosu.
Cesta jim trvala necelé tři týdny, přesto do cíle dorazili o dva dny dříve, než vyrazili. Třetina posádky zemřela nebo zešílela.
Taková byla cena za cestování Warpem.

Měl to místo rád. Kdysi dávno, ještě před válkou, sem chodil o víkendech se svojí milou. Tichým údolíčkem zde tekl potůček průzračné vody. Na březích rostly květiny a olše nabízely stín k odpočinku. Jenže potom přišli Švýcaři. Po staletí se oháněli neutralitou, ale ve skutečnosti celá ta staletí zbrojili. A jednoho dne tenhle směšný národ bankéřů a hodinářů s rukama od čokolády sešel z hor. Nikdo se už nesmál. Po dekádě kobercového bombardování a zuřivých bojů muže proti muži bylo údolíčko rozbrázděno krátery a zákopy. Potůček se změnil v toxickou stoku a ve zčernalých větvích olší se proháněl radioaktivní vítr.

„Cože?!“
„Vězni uprchli, veličenstvo.“
Thranduil se dlouze zahleděl do prázdna.
„Jak? Jak je to možné?!“
„Schovali se do prázdných sudů určených pro Jezerní město.“
„Daleko neutečou. Hned za vodní bránou na ně čeká skřetí přepadení.“
„Ale sire, naše hlídky stráží les. Žádní skřeti neproklouznou.“
„A po jejich stopách už určitě vyrazil můj syn.“
„Ale Legolas je přeci na hlídce u severního okraje hvozdu.“
„A doprovází ho jistě spanilá elfka.“
„Dobře víte, že se váš syn cítí lépe ve společnosti mužů.“
„Jen se modlím, aby je zastihli, než jednoho z trpaslíků postřelí.“
Hlídač jen svěsil hlavu, král prostě občas plácal nesmysly.

Fronta se pomalu sunula kupředu. Muž nervózně přešlapoval a počítal, jak dlouho než projde celní kontrolou. Konečně na něj přišla řada a on předložil svůj pas.
„Moment pane, hned to bude.“
Slečna za přepážkou se mírně zamračila a ťukala do klávesnice počítače. O minutku později k němu ze stran přistoupili uniformovaní příslušníci celní policie.
„Můžeme poprosit, pojďte s námi na okamžik.“
V setmělé výslechové místnosti už na něj čekala šarže.
„Josef Zahálka – známý jako Makovice, profesionální pašerák opia.“
Muž nervózně polknul.
„Tak kalhoty dolů a pěkně se nám tu předkloň.“
Celník si s mlasknutím natáhl gumovou rukavici až po loket.

Experimentální vesmírný koráb sebou neforemně hodil do kotliny stíněné stromy. Jediný člen posádky, poznamenán krvavým šrámem na čele, se vyplazil dírou mezi zkřivenými plechy. Mezi exotickými stromy zaznamenal pohyb. Něco ho pozorovalo. Ozval se šramot přímo za ním. Oproti hvězdné obloze spatřil obrys mohutné, nad ním tyčící se chlupaté bytosti. Tlumené světlo hvězd dopadlo na sukovitou větev sevřenou ve svalnaté paži v nápřahu.
Vytasil pistoli.
„Pojď, ty vesmírnej zmetku.“
Zbraň mu prázdně cvakla v rukou. Matně si vzpomněl, že náboje byly přes váhový limit mise.
***
Astronaut John McIntyre (35) zahynul včera ve večerních hodinách při nouzovém přistání v Centrální Zoo.

Za vesnicí přistáli mimozemšťané! Prý na poli starého Záviše nechali po sobě kruhy v obilí. Bába Omáčková je jasně viděla, když se za úsvitu vracela z hub. Ráno si o tom povídaly babky na návsi, kolem poledního to už věděl každý a odpoledne každý chtěl vidět ten zvláštní úkaz na vlastní oči. Celá vesnice se shromáždila na poli, aby obdivovala kruhy, které mohly být jak důkazem existence mimozemšťanů, tak dílem nějakého vtipálka.
Vtom se ozval výstřel, až v uších praštělo. Od vesnice se blížil starý Záviš na traktoru s brokovnicí v ruce.
„Táhněte z mojeho pole, holoto! Mi to podupete!“

Necítil se vůbec dobře. Už od rána mu bylo špatně a ani za nic si nemohl vzpomenout, kdy a jak šel večer předtím spát. Měl horečku, ale kůži mu pokrývaly kapky ledového potu. Chrčivě se rozkašlal a s údivem spatřil, jak jeho ruku skropila sprška krve. Ještě se stačil vpotácet do koridoru ze skladiště, když klopýtl a skácel se k zemi. Do hrudi se mu zaťal trn bolesti, srdce mu vystoupilo do krku a celé tělo se mu křečovitě roztřáslo. Ucítil pohyb, uslyšel ošklivé křupnutí a hrudník mu explodoval ve změť kostí, masa a krve.
Koridorem se rozlehl nelidský skřek.

Zobákem se mu zabořila do peří a rozeštkala se. On ji pevně objal křídly a přimkl na načepýřenou hruď.
„Kvák,“ chlácholil ji.
„Kvák, kvak... Kvák!“ stěží vypravila ze sevřeného hrdla.
Sklonil se nad ní a z kapsy vytáhl hedvábný kapesník obšitý krajkou. Jemnými doteky jí usušil slzy stékající po tvářích.
„Kvák. Kvak.“
Ona mu upravila insignie na uniformě.
„Kvak.“
Kačer si narazil přilbu, přes rameno hodil pytel a namířil si to davem pryč. Vlak už na něj čekal.
„Kvák!“ zvolala za ním, kapesníček nasáklý slzami sevřen v křídle.
Ještě se zastavil na schůdcích, aby se naposledy ohlédl, a byl pryč.

Na začátku dubna si předsevzal, že bude psát drabble krásně v předstihu a bez zbytečného stresu. Ale hned prvních několik dní se ukázalo, že předsevzetí se může jít bodnout.
Ráno se vykulí z postele. Psát drabble? Ne, v klidu se nasnídá a půjde do školy.
A po škole se přece musí naobědvat, u toho psát nemůže. Po obědě musí ještě umýt nádobí, udělat něco do školy…
Kolem večeře si uvědomí, že neví, jaké je téma. A kolem jedenácté si začne lámat hlavu, co by mohl napsat.
Zvládnul, drabble je napsané, ještě pár minut do půlnoci zbývá.
Tak a teď spát!

„Dobby je svobodný skřítek!“
Štos pletených čepic se mu na hlavě třásl, když vyskočil na židli.
„Dnes shodíme řetězy naší služby! Dnes začíná boj za svobodu pro všechny skřítky. Už nikdy nebudeme považovat oblečení za potupu! Ne, dnes si oblečení vezmeme sami.“
Otočil se k davu skřítků vyzbrojených kuchyňským nářadím a zvedl řeznický nůž ke stropu.
„Svobodu!“
V tom se za ním otevřel portrét, ozvala se tupá rána a skřítek se skácel k zemi. Ve vchodu stál Filch, paní Norrisovou u nohou a v rukou koště s nalomenou násadou.
„Tak to by stačilo, holoto. Zpátky do práce!“
Skřítci se rozutekli.

Praví se, že nebe toho rána bylo blankytně modré a slunce zářilo jen, co se vyšplhalo nad vrchy. Ale potom jako přívalová vlna přišla brigáda válečnic ze západních pralesů. Jejich zbraně se blýskaly ve slunci a jejich zbroje moc nezahalovaly.
Proti každé vetřelkyni jsme postavili jednoho našeho statného hrdinu, s kopím neméně blýskavým. Ale v bitvě se kopí tříštila o štíty a naši vojáci jeden za druhým padali do zajetí nepřítele.
Generálům konečně došlo, oč se jedná, ale bylo již pozdě. Každá z žen si vybrala svého manžele a celá invazní síla zmizela v džunglích a naši hrdinové s ní.

Na německé gymnázium ho přehlásila matka poté, co otec zemřel. Nechtělo se mu, neměl tam žádné kamarády, ale matka naléhala. Prý to tak bude za současné situace lepší.
Maturitu ovšem nikdy nedokončil. O dva roky později, v posledním ročníku, do školy přišli verbovat vojáci z místní posádky. Jeho to nechalo vlažným, ale matka se opět nadchla, za dva roky se toho změnilo až příliš. A tak šel a přihlásil se, stejně jako více než polovina jeho třídy. Škola je měla za hrdiny, všem jim vystavila čestné maturitní vysvědčení.
Psal se rok 1942 a on posílil jednotky Wehrmachtu na ukrajinské frontě.

Nervózně přešlapoval sem a tam obývákem. Srdce mu bušilo až v krku, po zádech tekl studený pot a ruce sevřené v pěst málem bolely. Dnes musí s pravdou ven. Rodina se dostala příliš blízko. Dlouho se vyptávali, nejdříve jak zvládá procházet semestry. A on vždy odpovídal, že v pořádku. I známky se mu časem lepšily. Potom otázky směřovaly k závěrečné práci. Vždy jim předhodil termín kontrol s vedoucím i to, že úspěšně plní. Ale teď se začali ptát, jak to bude s promocí, kdy dostanou pozvánku, co si vezme na sebe?
Jenže on poslední dva roky už do školy nechodil.

„A tohle je náš nejnovější model, Škoda Ultra,“ obchodní zástupce předváděl automobil břichatému zájemci. Odklopil chromovanou kapotu a odhalil hypermoderní motor.
„Pro tohohle fešáka museli zavést jednotku megakoně.“
„Výborně!“ zahřímal zákazník.
„Z nuly na sto tak rychle, že to ani nezaregistrujete.“
„No výborně!“ zákazníkův hlas duněl halou.
„Na světě není dost dlouhá rovná dráha, aby změřili maximální rychlost.“
„VÝBORNĚ!“ v oknech se třásly tabulky.
„Jediné, co to neumí, je jezdit samo.“
„Nevadí, jsem výborný řidič!“
Kufřík plný Masaryků změnil majitele a zákazník spokojeně odjížděl. Ozvalo se pištění gum a prodejce šokovaně zjistil, jak vypadá Škoda Ultra namotaná na sloupek vrat.

Mihotající se plamínek upravené letlampy jen neochotně rozháněl stíny nakládacího hangáru. Muž se na okamžik zastavil a vehnal trošku víc paliva do trysek. Na pár sekund se stíny rozprchly do stran, když mrak hořícího plynu osvětlil prostor mezi krabicemi. V tom se rozpípal detektor pohybu, něco se hýbalo patnáct metrů před ním. Ztlumil letlampu a pomalými kroky se sunul podél uskladněných krabic. Měl pocit, že něco zahlédl po pravé straně. Prudce se otočil a pustil letlampu. Zapálil několik smotaných hadic, stíny si s ním jen hrály.
Ozvalo se hlasité křupnutí a on s hrůzou pozoroval kostěný ocas vystupující z hrudi.

Krátce po nedělním poledni sousedé zaslechli z nedaleké vilky strašlivý hluk a křik. Přivolaný pochůzkář chvíli naslouchal a poté naznal, že na to není placen dostatečně. O patnáct minut později před domem zastavila neoznačená dodávka a v ní půl tuctu zakuklenců z útvaru rychlého nasazení. To už se ale kolem vilky rozléhalo hrobové ticho. Kapitán ozbrojený lehkým samopalem překročil vyvrácené dveře a povšimnul si krvavé skvrny na podlaze. Kdesi před sebou slyšel skřípot podlahy, rukou dal znamení komandu, ať ho následují. Když vstoupil do kuchyně, z rohu se ozval skřípavý hlas.
„Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!“

„Nemůžeš projít,“ řekl. „Jsem služebník Tajného ohně, vládnu plamenem Anoru. Nemůžeš projít. Temný oheň ti nepomůže, plameni Udûnu. Vrať…“
Uprostřed zcela jistě dobře nacvičeného monologu to balrog nevydržel a švihnutím důtek vytrhnul Gandalfovi hůl z rukou. Ten se jen zatvářil překvapeně, ale to už se balrog napřímil do plné výšky a společenstvo ovanulo horko jako z výhně. Napřáhnul plamenný meč k úderu, Gandalf se pokusil ránu odrazit Glamdringem, ale náraz ho smetl z můstku do hlubin.
„Utíkejte, hlupáci!“ ozvalo se jen táhlé zakvílení.
Ale to už se po můstku dlouhými skoky hrnul balrog a za ním hordy šklebících se skřetů.

Čekali na něj v rokli, dobře věděli, že tudy dnes pojede s výplatami. Ani nemusel hádat proč, když se sesmýknul z koně za balvan, zahlídnul mezi nimi tu krysu Jacka.
„Hoď nám kabelu a vyjdi s rukama nad hlavou.“
„Pojďte si pro ni!“
Vytáhnul revolver a několikrát zkusmo vypálil přes balvan. V odpověď balvan zasypala smršť kulek. Sotva střelba utichla, opět několikrát naslepo vypálil přes balvan, v naději, že se udrží, dokud se ho nevydají hledat.
Slyšel kroky, jak se někdo blížil ze strany balvanu. Otočil se a zjistil, že zírá do hlavně revolveru. Jeho vlastní zbraň cvakla naprázdno.
BLAM!

Člověk – Inteligentní forma života na bázi uhlíku. Vyznačuje se dvěma končetinami motorickými a dvěma chápavými. Centrální nervová soustava je umístěna v nejvyšším výběžku těla, spolu se senzorickými a komunikačními orgány. Původem ze třetí planety hvězdného systému KL398. Disponuje technologií pro krátké cesty vesmírem, ale až na několik návštěv přirozeného satelitu planety neaspiruje k vesmírnému cestování. Inteligence, sociální a kulturní vyspělost je hluboce pod průměrem galaxie. Projevuje sebedestrukční sklony, je znám rituálním poškozováním vlastní nervové soustavy opakovanou konzumací etylalkoholu. Oficiální kontakt vyloučen Radou Galaxie v rezoluci SX698756. Neoficiální kontakt navázán ve více než sto případech, většinou interpretován jako důsledek etylalkoholového rituálu.

Dvě gorily ho postrčily do klece. Nechtělo se mu, ale násadou kopí ho pobídli směrem ke skupině ostatních lidí. Ti se k němu seběhli, jen co se zabouchly mříže.
„Povídej, co jsi viděl?“
„Ty zatracený opice si tu vybudovali celou civilizaci. Uprostřed vesnice mají chrám a před ním shromaždiště. Od chrámu vede napříč celou vesnicí kolonáda lemovaná květinovými záhony a sochami orangutanů. Končí v zahradě s umělým jezírkem, viděl jsem akvadukt přivádějící vodu. A stejně pohánějí i mlýn a cosi, co vypadá jako manufaktura.
„A co útěk, vypozoroval jsi něco?“
Muž se usmál a zpod roztrhané tuniky vytáhnul ocelovou dýku.

Jeho koráb se zmítal ve vlnách. Snažil se držet směr, ale bouře byla příliš silná a kormidlo si dělalo, co chtělo. Celé hodiny sledoval velkou růžovou velrybu, ale i ta se mu nyní ztrácela ve vlnách. Cosi zapraštělo a koráb se zastavil. Kraken! Mohutná chapadla obalila trup korábu a bez sebevětší námahy ho roztrhla jako papír.
Když ho vlna konečně vyhodila na pevnou zem, padnul na kolena a rozplakal se.
***
Přivolaná hlídka ho našla kvílet uprostřed křižovatky.
„Tak kolik?“ policista se obrátil na kolegu s alkohol testerem.
„Já ti nevím, jen jsem se k němu přiblížil a shořelo mi čidlo.“

Hned ze začátku mu bylo jasné, že přepálil start. Přišlo první stoupání a on se propadl hluboko za čelo závodu. Jenže do cíle zbývalo mnoho kilometrů, nic nebylo ztraceno. Svou vytrvalostí se propracoval až do vedoucí skupiny. Měl to, co ostatním závodníkům chybělo, odhodlání. Svoje zásoby energie ždímal na doraz, každý pokořený soupeř pro něj znamenal citelný úbytek sil.
Už zbývá jen cílová rovinka a na posledních pár metrech předjíždí soupeře ve vedení. Dokázal to, vyhrál další etapu Tour de France.
Uložil hru, odložil ovladač a skočil si do ledničky pro další plechovku piva, aby se posilnil na příští etapu.

Narodila se jako sedmý potomek za unikátní konstelace hvězd a již od útlého dětství byla výjimečné dítě. V jednom měsíci uměla chodit, ve dvou mluvit a ve třetím psát a číst. A když se v jednom roce projevilo její magické nadání, rodiče se rozhodli, že ji dají studovat na Akademii. U přijímacích testů zazářila, téměř v každém ročníku zachránila školu před temnými silami a odpromovala s nejvyššími vyznamenáními a uznáním samotného ředitele. Obdržela hůl vykládanou rubíny a vyrazila do světa, byla před ní zářná kariéra potulné mágyně – hrdinky.
Hned ve vstupu do její první jeskyně spustila past – nastražený tunový balvan.

„Dobrý den, já bych potřeboval…“
„No ale to nejdřív musíte do třetího patra, vyplňte si fialový formulář,“ přerušila ho slečna za přepážkou.
„Na fialový formulář ale potřebujete razítko vedoucího, dveře napravo,“ navigovala ho paní ve třetím patře.
„No ale než vám dám razítko, musíte mi donést potvrzení o zaplacení správního poplatku,“ upozornil ho vedoucí.
„Tak to bude tři sta korunek, ale pro potvrzení musíte do čtvrtého patra, ono nám to leze z jejich tiskárny,“ omlouvala se paní na pokladně.
„Ale já vám nic vydat nemůžu, my totiž za tři, dva, jedna... A zavíráme. Na shledanou,“ rozloučila se slečna za přepážkou.

Ze začátku zkoušel celou řadu způsobů vymývání mozku, ale vojáci byli příliš nestabilní. Poslušní, ale nestabilní. Začal tedy experimentovat se symbionty. Subjekty byly sice stabilní, ale spíše než armádu si pěstoval konkurenci. Trvalo to značnou dobu, ale nakonec svoji královnu přesvědčil ke spolupráci, aby svým potomkům předala jen pečlivě vybraný zlomek genetické paměti. I přesto však nejméně polovina subjektů nepřežila spojení se symbiontem, než celý proces doladil. Naštěstí měl přístup k řadě daleko pokročilejších technologií než kterýkoliv ze systémových vládců. Přesunul krystal na ovládacím panelu a stroj se pomalu zastavil.
Laboratorní pokus 213 otevřel oči.
„Kdo je tvůj pán?“
„Anubis.“

„Také by ses mohl stavit častěji. Třeba bys letos mohl přijít aspoň na Vánoce,“ vyčetl mu tatínek.
„Ale jen ho nech, vždyť víš, že má moc práce,“ přitočila se maminka a postavila před něj talíř se svátečním obědem. „Tady máš a dobře jez, abys nám v tom světě moc nesešel. Bůh ví, čím se na cestách krmíš. Beztak se mi zdáš nějak pohublý.“
O několik hodin později je opouštěl obdařen novým pruhovaným svetrem a rancem buchet. Ještě slyšel maminku, jak za ním volá, aby nezapomněl často měnit onuce.
Hrdlorup Kostimlat, dobyvatel říší, znesvětitel chrámů a prznitel panen, si jen povzdechnul.

Blížila jsem se k domovu a do mysli se mi plížila obava, co mě čeká doma. Když jsem odcházela, Robin se mohl pominout, že se jdu vylítat bez něj. Už ve dveřích mě ale čekalo mrtvé ticho. Prošla jsem byt ale po Robinovi ani stopy. Vtom jsem spatřila spoušť. Poměrně drahá sada pastelek, kterou jsem našemu Honzovi přivezla ze služební cesty, ležela otevřená v obyváku na podlaze. A pastelky roztroušeny kolem, rozžvýkány na kousky ne delší než centimetr. Pod kanapem to zašramotilo.
„Jen počkej ty hajzlíku,“ šťárala jsem pod kanapem. „Až tě vytáhnu tak dostaneš nářez, že se týden neposadíš.“

Mluvčí Ovčáček zprávu označil za kryptofašistickou pomluvu militantního budhismu se zdrojem ve vegetariánské restauraci na Letné. Také dodal, že kdyby to byla celá štangle, pan prezident by se jistě rozdělil. Vyjádření premiéra Sobotky se nepodařilo získat, dle jeho mluvčí je zaneprázdněn, neboť mimo pracovní dobu okopává Babišovým záhony na zahradě. Minister financí Babiš naopak celou situaci okomentoval slovy, že je to celé nesmysl, protože Agrofert přece tlačenku nevyrábí. Předseda Kalousek byl zpočátku velmi sdílný, ale když si všimnul, že mu z kapsy čouhá kus mastného papíru, tiskovou konferenci ukončil slovy „Bez komentáře.“
Více informací a dvojstrana s fotografiemi uvnitř listu!

„Klucí, když já si vzpomněl, že mám být na svačinu doma.“
„Jseš normální srab!“
„No to teda nejsem!“
„Jen si běž!“
Martin s Tomášem pokračovali sami. Nedávno narazili v lese na opuštěnou roubenici a teď se ji rozhodli prozkoumat. Krčila se na palouku ohraničena jen vratkým plotem, její střecha porostlá mechem. Proplížili se zarostlou zahrádkou a už chtěli vzít za kliku, když v tom Martin zakvičel a dal se na útěk. Tomáš se pomalu otočil a ocitl se tváří v tvář svrasklé stařeně s koštětem v rukou.
„Dobrý den. Vy jste… ta… čarodějnice?“
Stařenka se bezzubě usmála.
„A co myslíš?“

Před ním se otvíral vstup na vrchol pyramidy. Do chodby dopadaly první paprsky vycházejícího slunce a jeho nahé tělo se lesklo v jejich záři. Večer do pyramidy vstoupila skupina chlapců, on se nyní vynoří na jejím vrcholu jako muž. Černé kapky krve stékaly po čepeli rituálního nože v jeho rukou. Jenže na konec chodby nikdy nedošel.
„Promiň, bratře.“
Do jeho zad se zabořila čepel identická té jeho. Marně lapal po dechu, zatímco mu s proudem šarlatové krve utíkaly poslední zbytky sil. Protivník ho sesunul na zem a překročil.
Posledním pohledem pozoroval, jak někdo jiný zaujal jeho místo na vrcholku pyramidy.

Stopař postupoval proti proudu potoka. Kontroloval pasti na stezce, ale úlovek byl hubený. Na stráních už tály sněhy a on s úsměvem vzpomínal na huňaté zimní kožichy, které stahoval před několika měsíci. Nyní byl rád za těch několik málo pohublých bobrů a dvě lišky. Kdyby alespoň jedna byla stříbrná, ta by zaplatila novou pušku. Ale ne, tyhle byly obyčejné, špinavě rezavé.
***
Měl hlad. Před chvílí se probudil a v břiše mu po vydatném spánku pořádně kručelo. Vydal se po proudu potoka, v naději že najde alespoň nějaké ryby. V tom spatřil stopaře. Snadná kořist, pomyslel si. Zabručel a rozeběhl se.

Lampa, kterou našel v krámku na dovolené, vypadala značně omšele, avšak po chvíli s hadříkem a okenou vypadala jako nová. Venku se setmělo, okna rozrazil vítr a uprostřed místnosti se zhmotnil džin.
„Volal jsi mě, pane?“
Muž jen zíral.
„Přetřel jsi lampu, tak jsem tu.“
„Takže dostanu tři přání?“
Džin se předklonil a v jeho ruce se rozvinul svitek pergamenu.
„Jako součást protiplnění v rámci kontraktu o pronájmu tvé duše na dobu blíže neurčitou.“
„Počkej, to se mi trochu nezdá.“
„Jenom proto, že pracuji pro východní divizi, nebudu přece porušovat celopodnikové směrnice.“
Džin se ďábelsky usmál a sugestivně zacvakal propiskou.

Byly toho plné noviny – lupiči vykradli místní muzeum. Titulky hlásaly: „Místní policie bezradná, detektiv z okresu vyšetřuje.“
Inspektor Johny Bouchačka dorazil do městečka v pondělní podvečer. Rychlá prohlídka místa činu odhalila otisky holin v záhonu před muzeem a zapadlé zahradní nůžky.
V úterý vyrazil do hospody na rohu. Výslech místních gaunerů mu prozradil, že nůžky pocházejí z místního supermarketu pro kutily.
Ve středu prošel všechny kontejnery na spojnici supermarketu a muzea a našel zablácené holiny.
Ve čtvrtek chuťovou analýzou bahna z holin došel do opuštěné pískovny v zahrádkářské kolonii.
Páteční noviny přinesly titulky: „Detektiv Johny Bouchačka odkrývá gang pašeráků zkamenělin.“

Hrubé ruce je strčily dopředu a oni se zařinčením jejich převleků dopadli k nohám vysoké postavy v černém hávu.
„Co to má znamenat?“ zeptala se hlasem, který se do nich zabodnul jako jehličky chladu.
„Špehové, pane. Našli jsme je na cestě k Černé bráně,“ odvětil jeden ze skřetů.
Mezi špinavým oblečením jednoho vězně se cosi třpytilo. Přízrak se sehnul a ruka v rukavici strhla řetízek z půlčíkova krku.
„Tenhle patří Oku.“
„Co s tím druhým?“
„Hoďte ho do jam.“
Dva skuruti se symbolem oka bez víčka drapli jednoho z půlčíků a následovali svého pána směrem k citadele z černého kamene.

7. 4. 2016 – Janoš Kotleba pozoruje jasný záblesk umělého původu pocházející z Europy, měsíce Jupiteru.
29. 4. 2016 – NASA potvrdila pozorování činnosti umělého původu na Europě.
23. 11. 2028 – Startuje expedice Cosmos s cílem Europa.
13. 7. 2029 – Expedice Cosmos navazuje kontakt s neznámou civilizací.
6. 10. 2029 – Země vítá delegaci Galaktické Aliance Inteligentních Ras a jednání o vstupu jsou zahájena.
5. 11. 2029 – Lidská rasa se stává součástí Galaktické Aliance Inteligentních Ras.
4. 5. 2030 – Lidská rasa je vyloučena z Galaktické Aliance Inteligentních Ras pro lhaní při vstupních jednáních, narušování galaktického klidu a míru, narušování morálky a veřejné pobouření.

Krůčeje okovaných bot dopadaly do polštářů mechu. Z přítmí hvozdu se na palouk vynořil muž zakovaný ve zbroji. Před ním se uprostřed sloupu slunečního jasu nacházela jeho kořist – překrásná orchidej.
Udělal ještě jeden krok vpřed, když se s ním zachvěla zem. Příkrov mechu se roztrhnul jako papír a z puklin začaly rašit liánovitá chapadla. Celý palouk i s orchidejí se zvednul na zádech monstrózního tvora a v hlínou obalené hlavě zazářila řada ostrých zubů. Dvě chapadla tlustá jako kmen stromu vystřelila a zahákla se za kraj jámy, tvor se vytyčil do plné výšky a na palouk padnul stín.
Dobrodruh tasil.

Pět mužů sedělo kolem stolu pod rozsvícenou lampou. Jeden z nich zatočil bubínkem revolveru, přitiskl hlaveň pod bradu a chvějícím se prstem zmáčkl spoušť.
CVAK!
Zbraň podal svému sousedovi nalevo. Ten protočil bubínek a přitiskl hlaveň pod bradu.
CVAK!
Zbraň opět putovala doleva. Muž si podezřívavě prohlédnul své protivníky, protočil bubínek a přiložil hlaveň pod bradu.
CVAK!
Další muž v řadě se viditelně potil a ruce se mu třásly, už když točil bubínkem.
CVAK!
Nikdo z nich ovšem netušil, že zde budou sedět několik hodin. Nikdo netušil, že Boris Mlátička má problémy s pamětí a zapomněl nabít jednu z komor.

Narodil jsem se před čtyřmi sty lety. Když mi bylo sedmnáct let, přišli si pro mě poslové Císaře. Stal jsem se jedním z vyvolených, jedním ze synů Císaře. Přežil jsem léta tréninku, jiní nebyli hodni a zemřeli. Starší nás přetvořili v dokonalé vojáky. Stal jsem se více než člověkem a přijmul učení Císaře.
V mé hrudi tlučou dvě srdce. Moje tělo je potaženo druhou kůží z plastiku. Nesu genový štěp primarcha kapituly.
Stojím na piedestalu ve zbrojnici vesmírného korábu Litanie Zhouby. Kolem mě poletují servitoři a posvátnými oleji připravují moji zbroj do bitvy.
Jsem ocel.
Jsem zhouba.
Jsem vůle Císaře.

Její partner byl překvapením. Na jeho profilu sice nebyla fotka, ale v elektronické konverzaci si dobře rozuměli. Muž, který na ni přes stůl hleděl, byl bledý jako křída, oblečen měl špatně padnoucí oblek s vysokým límcem a vlasy měl podivně uhlazeny dozadu. Trošku jí připomínal netopýra.
„Vladimíre…“
„Řikejté mi Vlad.“
„A čím se vlastně živíte?“
„Ja v índustialní vyróba. Ja napichovát.“
Opět se rozhostilo ticho. Její společník se na ni smutně usmál.
„Vité, vy moc krásna krčni tépna.“
Slečna se rozpačitě podívala na hodinky.
„Ale ne, to je hodin. Já už budu muset běžet. Ale děkuji vám za příjemný večer.“