Moje články

„Ale to už je jiný příběh,“ končila kniha.
Ale chlapci se zdálo jako by za poslední stranou byla ještě jedna další. Okamžik zápolil se slepenými stranami, ale nakonec je rozevřel. Za poslední stranou byla inkoustem nakreslena složitá kresba dveří. Náhle se ozval skřípot a kresba ožila, fialové světlo prosakujíc škvírou v rozevírajících se dveřích. Chlapec cítil, jak se propadnul někam dopředu, do fialového tunelu kroutícího se do spirály.
Dopadnul do měkké trávy s hlasitým rachotem. Vstal a upravil si své nové brnění. Popotáhnul si opasek se zavěšeným mečem a pohlédnul do dálky, kde na věžích hradu povlávaly vlajky ve větru.

Nákladním hangárem vesmírné lodi se plížil muž s upravenou letlampou v ruce. Dlouhý plamen v pravidelných intervalech rozháněl tmu hustou jako smůla.
„Jen se ukaž, dej mi šanci,“ šeptal do tmy.
Kdesi ve tmě se ozvalo škrábání drápů na kovu. Cosi se mihlo tmou a podtrhlo muži nohy. Krvácejíc z hluboké rány na stehně, muž se stěží doplazil k nejbližší bedně.
„Pojď si pro mě, ty vesmírnej zmetku! Tak na co čekáš?! Slyším tě chodit kolem ve stínech! Pojď si pro mě!“
Kousek nad ním se ozvalo hlasité cvakání kusadel. Ze zakrvácených rukou vypadla závlačka granátu a cinkla o podlahu.

Rytíř v těžké zbroji, s černým křížem v bílém poli na štítu, projížděl v doprovodu několika knechtů po zemské stezce. Zastihla je krátká bouře, ale dříve než našli útočiště, zmizela tak rychle jak se objevila. Náhle se jim v zatáčce naskytnul prapodivný pohled. Uprostřed cesty spálené údery blesků stála zářivá budova z oceli a skla. Na jejím průčelí se vyjímal démonický piktogram lastury.
Rytíř sáhnul do pochvy u sedla a vytáhnul těžký jezdecký meč. Pobídnul oře ostruhami do klusu a následně do sprintu. Napůl cesty k ďábelskému hnízdu vydal válečný pokřik.
„Gott mit uns! Der heilige Georg, steh mir bei!“

Kosmikem otřásla exploze.
„Co to bylo Kryťáku?“
„Útočí na nás gelfský válečný koráb!“
„Ale ne, moje drahá polovička. Jak nás zase našli? Myslel jsem, že jsme se té smradlavé ochechule zabavili několik měsíců zpátky.“
Lodí otřásl další výbuch. Rimmer vykouknul zpod palubní desky.
„Listře, nemůžeš se jim prostě vzdát? Přece jen je to tvá zákonná manželka.“
„Nikdy! To ať nás radši rozstřílí na kusy.“
„Jak můžeš být tak sobecký?!“
Další rána jimi pohodila po kokpitu.
„Kocoure, nahoď ten experimentální pohon z toho posledního vraku.“
„Blázníš! Nikdy jsme ho netestovali, taky nás může zabít!“
„Cokoliv je lepší než rande s yetim!“

Krunk se rozhlédnul po jeskyni. Byla prázdná.
„Chtělo by to družku,“ pomyslel si Krunk. „Mohla by hlídat oheň, až bude Krunk lovit. A taky by mohli být malí Krunkové.“
No ale koho vybrat? Krunk přemýšlel, drbaje se za uchem. Nejdřív mu na mysl přišla Ugha od zubaté skály. Nikdo neumí štípat pazourky jako ona. Pak si vzpomněl, jak dala kyjem jeho bratru Krankovi. Uvažoval i o Grughe kožišnici z černého lesa. Ale nakonec se rozhodl pro Ohghu, z klanu od řeky. Vždycky, když viděl ty její oblé tvary, naplňoval nevysvětlitelně příjemný pocit.
Krunk vzal kyj a vydal se lovit družku.

„Viděla jsem ji, jak uvařila kočku!“
„A po nocích v povětří lítá, s všelijakými ďábly obcuje!“
„Je to bosorka! Na hranici s ní!“
Rozlícený dav pokřikoval na nebohou ženštinu přivázanou na voze. Když vůz dorazil na náves, pohůnek vzpouzející se ženu přivázal ke kůlu na hranici. Pak předstoupil vyhublý kněz v černém hábitu.
„Anna Kotlářová byla usvědčena z čarodějnictví a obcování s ďáblem. Ve věci obvinění bylo dočiněno přiznání a žádost o milost. Ta bude vykonána“
K ženě zezadu přistoupil pohůnek a trhnutím jí zlomil vaz. Kněz vhodil plápolající pochodeň do roští u jejích nohou a nebožačku brzy pohltily plameny.

„Takže ty bys chtěl k nám do party?“
Hoch v zelené kšiltovce nervózně přikývnul.
„Ha. Ale my nebereme každého, nejdřív musíš projít přijímací zkouškou. Dnes večer po setmění přijď za školou.“
Po setmění se celá parta sešla, jak ujednali.
„Jako zkoušku musíš prolézt dírou v plotě a…“
Vytáhnul z batohu plechovku s barvou.
„Když budeš uvnitř, natřeš školníkovy králíky nazeleno.“
Hoch zmizel v díře v plotě, ale netrvalo ani pět minut, než se vrátil s neotevřenou plechovkou.
„Já říkal, že to nedokáže. Berte ho.“
Nad městem vycházelo slunce. První paprsky dopadly na chlapce v zelené kšiltovce přivázaného k pouliční lampě.

Honza každé prázdniny trávil u svého strýce na venkově. Práce na statku nebyla zase tak špatná, ale to, že musel každý večer poslouchat strýcovy strašlivé historky, ho přivádělo k šílenství. Když za ním přišli rodiče s příslibem dovolené u moře, pokud si vylepší průměr, byl v sedmém nebi.
Celý zbytek pololetí se pilně učil a vylepšoval známky. Spravil si zeměpis a i matematika nebyla tak špatná. A tak když přišlo vysvědčení, bylo jasné, že dosáhnul požadavku svých rodičů. Doma ho však čekalo překvapení. Rodiče ho přijali se spokojeným úsměvem.
„Výborně, Honzíku. Hned zavoláme strýci, že jsi připraven na vaši dovolenou.“

Jen co skončila pracovní doba, utíkala vyzvednout děti do školy. Na hodinku je nechala u babičky a zaskočila do samoobsluhy. Také se stavila do zahradnictví pro něco hnojiva, až zase pojedou na chatu. Vyzvedla děti od babičky a utíkala domů uvařit večeři. Manžela našla doma sedět u fotbalu. Sotva mu naservírovala večeři, začal se ošklíbat.
„Zase koprovka?“
„Tak a mám toho dost! Zítra vyzvedneš děti ze školy ty. Potom nakoupíš, seznam máš na lednici. A dlouho se tu neuklízelo, tak můžeš vyluxovat. A večer očekávám na stole večeři. Zapoj fantazii. Překvap mě.“
Manžel, bledý jako stěna, jen zašeptal.
„Jistě madam.“

Skupina pihovatých kluků zastavila na dohled Zelené pevnosti třímajíc dřevěné zbraně. Jejich vůdce vystoupil a zakřičel směrem k pevnosti.
„Hej zelenáči! Vedeme zajatce! Provedeme výměnu.“
Chvíli se nic nedělo a pak nad pevností vykoukly hlavy druhého gangu. Potom z ní vylezl vůdce, dekorovaný větvičkami a listím.
„Vy se odvažujete přijít ke králi elfů a něco požadovat? Výměna nebude! Zajatce si vezmeme sami.“
Na to se z pevnosti vyrojili další výrostci s bojovým pokřikem. Obě skupiny se do sebe pustily. Netrvalo dlouho a v okně nad nimi se objevil starý Ohlejžek a začal je kropit hadicí.
„Táhněte z mojí zahrady chuligáni!“

Rota se posledního půl kilometru plazila korytem potoka. Někde proti proudu byl přehrazen, ale i tak v něm zůstalo dostatek vody, aby se vojáci plazili řídkým bahnem. Jejich cílem byl noční přepad pozic Wehrmachtu okolo kóty 426.
Kapitán vydal rozkaz k zastavení, čekaje na zprávy od předsunuté hlídky. Ta se vrátila, nesouce nečekané zprávy.
„Kapitáne, našli jsme tábořiště, ale po skopčácích ani stopy. Museli se stáhnout někdy během odpoledne.“
„Něco tu nehraje. Vojíne, zahajte přesun na kótu…“
Náhle se z vyvýšené pozice na protější stráni rozezněl štěkot kulometu.
„K zemi! Je to past!“
Ale to už vzduch páraly střely schmeisserů.

Kosmická loď dosedla na povrch planety v oblaku prachu. Na boku se otevřel průlez a z něj se spustil žebřík. Po něm začal slézat astronaut ve skafandru. Dospěl asi do poloviny, když se zastavil.
„Velení mise, na povrchu se něco hýbe.“
Sestoupil o několik dalších příček a shlédnul do hemžící se masy na konci žebříku.
„Bože můj, za to mě neplatí dost. Velení mise, vracím se.“
Astronaut se vrátil do vnitra lodi a zapojil dálkovou komunikaci
„Houstone? Tady expedice Pytheas. Mám pro vás dvě zprávy. Planeta podporuje život. Bohužel je planeta už obydlena a to pavouky asi tak velikosti talířů.“

Když přijel s traktorem na pole orat, čekalo ho nemilé překvapení. Uprostřed pole stálo několik kruhových předmětů z lesklého kovu.
‚To bude asi těch filmařů, co za kopcem točí ty svoje Star Treky.‘
Vytáhnul nůž a zkusmo do předmětu párkrát rýpnul.
‚Heleďme se, to bude olovo, nebo tak něco. Kolik by za to asi dali ve sběrně.‘
Ničeho nedbal a začal páčit jednu přistávací vzpěru. V tom se z předmětu ozval podivný trylek a celý se zatřásl. Traktorista jen s úlekem padl na záda. Kruhové objekty se odlepily od země, několikrát s bzukotem zakroužily nad polem a zčistajasna se rozplynuly.

Muž v dlouhém kabátu se rozhlédnul a pak vklouznul do zpovědnice.
„Otče, nesu vám zprávy. Chystá se nějaká velká akce, vyřizování účtů s konkurencí, prý ve čtvrtek za dva týdny. Cílem bude palírna, asi tři míle za městem směrem na Grassy Falls. Otče?“
„Pokračuj, synu. Poslouchám.“
„Přimluvíte se za mě, otče? Já bych hrozně nerad dopadl jako Sam nebo Ned. Až to federálové skončí, musím dostat protekci, jinak jsem mrtvej muž.“
Z druhé strany se ozvalo cvaknutí uzávěru Thompsonu.
„Sally, možná tě překvapí, jak dlouho jsme věděli, že jsi krysa.“
Střely ráže pětačtyřicet rozcupovaly tenkou přepážku zpovědnice.
„Don nechá pozdravovat.“

V pondělí, když šel z domu, měl pocit, že ho někdo pozoruje. Ale ať se rozhlížel sebevíc, nikoho neviděl.
V úterý se pocit vrátil. Ale tentokrát měl navíc dojem, že za ním někdo stojí. Když se však otočil, byl za ním jen trávník zahrady.
Ve středu došel k názoru, že za vším jsou pampelišky. Byla jich plná zahrada a jejich malé poťouchlé žluté ksichty ho sledovaly kamkoliv se hnul.
Ve čtvrtek slyšel slabé obviňující hlásky pampelišky. Raději před jejich výsměchem urychleně utekl pryč.
V pátek to už nevydržel, s ďábelským smíchem vzal sekačku a celou zahradu na jeden zátah posekal.

Muž v pozlacené zbroji dalekohledem pozoroval voje blížících se zelenokožců z vyvýšené pozice. Zelený příliv se blížil po pahorcích jižního Reiklendu několik posledních dní a nyní nastal čas se mu postavit, dříve než stačí napáchat nějaké větší škody. První houfy nočních goblinů ze Šedých hor dorazily na dostřel císařských děl, z dálky bylo slyšet Waaagh černých orků.
Karl Franz odložil dalekohled, dal několik rozkazů svým generálům a vyhoupnul se do sedla svého gryfa. Pozvednul do vzduchu Ghal Maraz, posvátné kladivo Sigmarovo, a jeho hlas zaduněl nad armádou.
„Za Říši!“
A sevřené šiky Reiklandských kopiníků jako jeden muž odpověděly.
„Za Císaře!“

Jednoho dne se podíval do zrcadla a spatřil nějakého cizího tlouštíka. To byl den, kdy se rozhodl držet dietu. Na internetu si našel stránky plné moderních trendů a rad. Nejlepší dieta je hrášek a mrkev, dočetl se.
A tak se začal den za dnem ládovat hráškem a mrkví na všechny možné způsoby. Uplynuly celé týdny. Seděl takhle nad talířem, štourajíc se v hromádce dušené mrkve s pár kuličkami vařeného hrášku. V tom vzal talíř a mrsknul s ním o zem.
„Copak je tohle nějaký život? Tak a dost, zítra začíná nová dieta! Hrášek nahradí řízky! A mrkev nahradí víc řízků!“

Když za ním teta přišla s prosbou o hlídání dětí, bez zaváhání souhlasil. Bohužel mu nedošlo, že dvojčata jsou ve věku batolecím a péče o ně ponese překážky.
Bez obtíží překonal krmení. Uspávání po jídle zvládnul brilantně a během následujících dvaceti pěti minut poledního klidu se dokonce sám naobědval. Statečně se popral s výměnou plen. Když se dvojčata dožadovala pozornosti, šel a zabavil je. Dokonce jim sehrál maňáskové divadlo. Potom si ovšem potřeboval odskočit. Když se vrátil, dvojčata se patlala v jeho malířských potřebách.
„Vy jedni malí a pitomí…“
Sotva zvýšil hlas, dvojčata jako jeden protáhli obličeje a nastartovali sirénu.

Biff se výhružně naklonil nad menším spolužákem.
„Co to tady máme. Zase sis přinesl do školy ty svoje pitomý kartičky?“
Vyrval svému spolužákovi z ruky paklík sběratelských karet.
„Ty se snad nikdy nepoučíš.“
Se smíchem karty rozhodil po chodbě a se svojí partou šklebících se kamarádů odkráčel.
Menší hoch se mezitím zahanbeně spustil na kolena a začal karty sbírat. V tom ucítil něčí pohled. Ohlédnul se a spatřil opodál stojící dívku. Bez zaváhání mu pomohla karty posbírat.
„Víš, já si nemyslím, že kartičky jsou pitomý.“
Usmála se na něj.
„Nechceš jít po škole ke mně? Ukázala bych ti svoji sbírku.“

Hans Herrmann se protáhnul dírou ve stěně. Stráže na druhé straně byly omámeny výbuchem, jeho bojovými drogami napumpované tělo si s nimi poradilo jako nic.
Dlouhá chodba, plastové ornamenty na zdi. Místnost, chlazení centrálního jádra. Bezpečnostní poklop, kyberzámek.
Z kapsy koženého pláště vyndal elektronický paklíč, jeden konektor zastrčil do jacku za uchem, druhý do zámku. Prolomit ICE zámku byla otázka sekund.
Otevřel příruční kontejner a vyndal mrskající se zvíře. Nutrie se ho pokusila kousnout, ale on ji hbitě vypustil do otevřeného poklopu. O dvacet minut později v nutrii implantovaná bomba zneškodní několik bloků podnikové AI. Běh na Lazarus Group započal.

Muž odložil štětec a prohlédnul si své plátno, porovnávaje ho s dílem na stěně.
‚Ano, to bude stačit,‘ pomyslel si.
Ještě než stačil obraz srolovat do tuby, zaslechl blížící se hlasy.
„Zrovna tu máme nějakého studenta, pořizuje kopii.“
Urychleně dokončil svoje dílo a odstoupil od obrazu na stěně.
„Á, pane Slánský, už jste hotov?“
„Ano, ano, kopii jsem již dokončil, mockrát vám děkuji za spolupráci.“
„Rádo se stalo mladý muži, přijďte zase.“
Student ukvapeně vycouval i se svým tubusem a ponechal kurátora i s jeho hostem o samotě s obrazem.
„Nezdá se vám, že je ten obraz pověšený mírně nakřivo?“

Vyplašený pytlák přimrznul na místě, pozorujíc nad pasekou se vznášející světla. Z jednoho ze světel vytrysknul zářivý kužel, ze kterého k němu sestoupily dvě malé šedivé bytosti. Promluvily k němu švitořivými hlasy. On na ně nechápavě pohlédl a zvednul ruce nad hlavu. Namířili na něj nějaký předmět a švitoření se ozvalo znovu.
„Dobrý den, mohli bychom se zeptat na cestu do soustavy Dakron?“
Pytlák jen zavrtěl hlavou. Bytosti se zatvářily zklamaně a začaly znovu stoupat. Ještě zdáli slyšel jejich handrkování.
„Já jsem ti říkala, že u Betangy máš zahnout vpravo!“
„Kdybys vzala mapu, nemuseli jsme teď trčet v kdovíjakém zapadákově.“

V bankovní hale zaburácel výstřel. Ve dveřích stanul muž v ošoupaném kabátě s pistolí v ruce.
„Tohle je přepadení, všichni na zem, klid a nikomu se nic nestane.“
Za ním se do dveří nahrnul půltucet ozbrojenců a začal obcházet přepážky. Muž se pomalu procházel, kontrolujíc situaci.
„Polož zbraň. Hezky pomalu.“
Zpoza sloupu vyšel člen ostrahy, pihovatý mladík s roztřesenýma rukama a brokovnicí.
„Chceš si hrát na hrdinu, chlapče?“
Muž se s ledovým klidem otočil a podíval mladíkovi do očí. Potom namířil svoji vlastní zbraň.
„Neměl bys mířit, pokud to nemyslíš vážně.“
Netrvalo ani pět vteřin, než brokovnice křísla o podlahu.

Vzal úlomky, které mu poskytnul král lidí a rozehřál je ve výhni. Potom z nich začal tvarovat čepel. Pod pečlivými údery kladiva postupně z jednotlivých kusů vyrostly obrysy čepele. Hodiny strávil zborcen potem v dílně, ve snaze vrátit zlomené čepeli její slávu. Když byl konečně spokojen s její pevností, přišel čas pro finální úpravy. Na brusném kotouči jí dodal jemnější obrysy a ostrost, precisními nástroji vyryl nápisy a ozdobné ornamenty. Spokojen se svým mistrovským dílem, elfí kovář znovu zkutou čepel nabídnul králi lidí. Ten ji vzal, několikrát jí zkusmo máchnul, podíval se podél dokonalého ostří a zašeptal „Andúril, Plamen Západu.“

Orkský náčelník Gargaz rytmicky bušil obrovskou sekerou o pódium. Před ním skandovala válečná banda jeho jméno. Opilý svou mocí nikdy nespatřil orka, který se k němu připlížil zezadu s obnaženou čepelí. Sotva náčelníkova mrtvola dopadla na zem, nový náčelník vydal válečný pokřik.
„Waaagh! Teď jsem boss já, Skarfang!“
V tom mu hruď explodovala v chuchvalec krve a kostí. Na pódium se vyškrábal ork s kouřící pistolí.
„A teď jsem boss já!“
„Takovej skrček?! Waaagh!“
Obrovský nob se proti němu rozeběhl máchaje rotosekerou nad hlavou.
Netrvalo dlouho a celý kmen upadl v chaos, každý ork bojujíce za lepší místo v hierarchii.

Všechno začalo v baru. Se svojí partou si vyhlédnuli chlápka, ve fajnovém ohozu a s očividně nabitou prkenicí, co popíjel martini. Přidat mu něco extra do další sklenice už nebyl zase takový problém. Vytáhli ho ven zadním vchodem a dali mu co proto. Ukázalo se sice, že chlápek toho sice zrovna moc neměl, ale Franta si vzal aspoň oblek. Kráčel domů jako nový člověk, když v tom se mu zatmělo před očima.
Když se probral, ležel připoutaný na ocelovém stole.
„Hej, fízlové, nečekejte, že vám něco řeknu.“
Ze stínu se vyloupl muž s motýlkem.
„Ne pane Bonde, očekávám, že zemřete.“

„Na vědomost se dává, že zde přítomný Milo Křivohub, byl uznán vinným z následujících zločinů: mnohočetné drobné krádeže, napadení, loupežné přepadení, spiknutí za účelem kriminální činnosti, podvod, těžké ublížení na zdraví, znásilnění, urážka veřejného činitele, vražda, vražda na zakázku, mnohočetná vražda, příprava atentátu a veřejné pohoršení. Pro vážnost zločinů a kriminální minulost sahající do raného dětství, se odsuzuje k trestu smrti stětím.“
Milo Křivohub ze tří generací zlodějů a lupičů, vrah z povolání, se naposledy s úsměškem podíval svému katu do očí v rudé kutně. Potom se jen ozvalo ostré hvízdnutí a tupý úder jak se sekera zakousla do špalku.

Nad městem se snášel deštivý soumrak. Byla přesně ta doba, kdy slunce již zapadlo, ale lucerny ještě nesvítí. Mokrou ulicí se rozléhal pleskot utíkajících nohou. Záhy se objevil i jejich majitel, mužík pomenšího vzrůstu, se špičatým nosem a krysími očky. Ustrašeně se ohlédl a pelášil dál do postranní uličky.
Ulička byla slepá. Otočil se chtěje utíkat jinam, ale cestu mu zastoupila skupina výrazně mohutnějších pronásledovatelů.
Vůdce bandy se usmál křivým půlměsícem zažloutlých zubů. Ze záhybů kabátu vyndal zubatý nůž, přejel prstem po ostří a postoupil vpřed.
„Tak co, Johne? Snad sis nemyslel, že utečeš z města? Dlužíš velkýmu Bobovi balík!“

Oblohu prořízla ohnivá koule a zabořila se do pralesa. Mladý lovec kmene Nebeského Hada byl první, kdo dorazil na místo dopadu. Z kouřících trosek vytáhnul kus neznámého materiálu a donesl ho starším svého kmene. Ti úlomek pečlivě prozkoumali. Do noci se nesly ozvěny rituálů kolem pohanských hranic. Nad ránem byl dle proroctví prohlášen za znamení samotných nebes.
Z lovce se doslova přes noc stal náčelník. Kmen, zaslepen nábožným fanatismem a vybičován splněnými proroctvími, vyrazil dobývat území okolních kmenů, nesouce na nosítkách v čele armády posvátný artefakt, dar nebes.
Na nosítkách se lesknul kus ohořelého kovu s dosud čitelným nápisem NASA.

Kouř ve vzduchu se pomalu rozptýlil. Místo, kde byl ještě před pár okamžiky park s několika olysalými stromy, se proměnilo ve spálenou pustinu zbrázděnou dírami po leteckých bombách. V dáli stále drnčí poplašná siréna ohlašující nálet. Tu ze suterénu jednoho domu po schodech vybíhá mladá žena, hrnouce se přímo přes rozpálenou plochu náměstíčka. Z ocelových dveří krytu se ozývá křik postaršího muže zkřiveného strachem.
„Katrin, vrať se zpátky, poplach ještě neskončil! Vrať se do krytu.“
Nedbajíc volání utíká dál, vyhýbá se hromadám suti, lehce ale rychle míří k druhému konci náměstí.
„Katrin, každou chvíli se mohou vrátit.“
Vzňáááu!
Ka Booom!

Khalid zemřel. Jeho ka opustilo tělo a vydalo se na pouť do podsvětí. Když konečně stanul před Anubisem, čekalo ho překvapení.
„Kde jsou váhy? Moje srdce…“
„Museli jsme se jich zbavit, ten krám jen zdržoval. Teď už vedeme jen písemné záznamy. Thote, sem s tím.“
Přejel očima po svitku papyru a hlasitě hvízdnul.
„Ammut, pojď, vem si ho!“
Khalid jen zařval, když ho nestvůra pozřela.
„Počkat, říkal jsi Khalid nebo Khaldum?“ zarazil se Thot.
Anubis se chvíli drbal za ušima ve snaze rozpomenout se.
„Já ti ani nevím. Ono to stejně bude jedno, podívej, kolik lidí dneska musíme ještě odbavit.“

Jednoho dne, před mnoha staletími, přišli Oni. Nikdo nevěděl, kde se vzali, co byli zač ani co chtěli. Jisté bylo jen to, že během několika málo hodin zabrali Zemi. Lidstvo tehdy prchalo velmi narychlo v primitivních vesmírných lodích první generace. Jen myšlenka na odvetu pomohla hrstce přeživších přežít v prázdnotě vesmíru.
A nyní nastal čas, aby se děti Země vrátily domů.
Na orbitě se vznášela potlučená výsadková flotila.
„Výsadek započne v čase T+30.“ ozval se z interkomu rozechvělý hlas.
John McLaughin zkontroloval akumulátor plasmové pušky a začal se soukat do výsadkové kapsle.
„Zajímalo by mě, jak třeba voní takový les…“

Ve svém pátrání jsem prošel nespočet sfér, rozhodnut trofej pro svoji milovanou získat za každou cenu. Avšak od nejhlubších děr Devíti Pekel Baatoru po nevyšší vrcholky Celestie, nikde jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl schopen pomoci. Až když jsem se vrátil do Sigilu, usmálo se na mne štěstí. Poslali mě za mužem jménem Truchlící-Za-Stromy, který by mohl vědět více.
„To je růže příteli. Tu ve sférách nehledej, ta se vyskytuje pouze v Materiální sféře.“
Značně rozladěn jsem se se zahradníkem rozloučil.
Materiální sféra. Místo tak blízko a přesto tak daleko. Ta čarodějnice to musela vědět od samého začátku.

Inkvizitor se pátravě rozhlédl po třídě.
„Kdo z vás mi může říct tři způsoby zamezení znovu-povstání upíra?“
Ze skupiny učedníků vybral jednoho.
„Základem je kůl. Některé prameny zmiňují kůl osikový, ale stejně poslouží kůl z jabloně či lípy. Důležité je zasáhnout srdce aby došlo k vypuštění vampýrovy esence. Dále je nutné proseknout hrdlo srpem a ještě lépe vampýra dekapitovat a svázat ruce stříbrným drátem aby si ji nemohl znovu nasadit. Posledním krokem je zabití ocelového hřebu skrz lebku, tak aby pronikl až do mozku. Tím se vampýrovi zamezí v použití magie.“
„Výborně! A nyní si povíme něco o služebnících upírů.“

„Říkám vám kluci, někde tady jsem to viděl. Napůl pes a napůl prase.“
Skupina chlapců vybavená loveckým náčiním prohledávala zříceninu starého domu.
„Nic tu není, zase sis něco vymyslel.“
„Podívejte! Támhle běží. Vidíte ho? Za ním!“
Tvor na nic nečekal a smýkl sebou so hlubin sklepa, následován tlupou chlapců.
„Mám ho! Držím ho za ocas!“
„Berte ho!“
„Klucí, on mě hryznul!“
„Rychle, hoďte na něj deku, ať neuteče!“
Netrvalo dlouho a kluci vlekli ze starého sklepa zmítající se kouli.
„Na světlo s ním, ukažte ho. Ale opatrně.“
„Míro! Ty jsi ale blbec! Vždyť je to ten ubožák jezevčík staré Zametálkové.“

Dobrý den,
píši Vám kvůli nezvladatelnému chování Vašeho syna. Jak víte, naše škola je připravena vyhovět potřebám problematických studentů a zároveň přimhouřit oči nad různými prohřešky, které by jinde nebyly tolerovány. Proto jsme také tolerovali různé výstřelky Vašeho syna, ačkoliv jejich náprava nebyla snadná. Jeho poslední prohřešek však překonává úplně vše. Společně s Yog-Sothothem a několika dalšími studenty našeptávali zbloudilému cestovateli. Tento Abdul Alhazred, jak se cestovatel zve, skončil v péči lékařů, ale pravděpodobně natrvalo zešílel. Z tohoto důvodu jsem nucen Vašemu synovi udělit kázeňskou důtku, a pokud bude jeho chování pokračovat, budu muset doporučit kázeňské zařízení R'lyeh.
Váš ředitel.

Garak Krvavá Pěst shlížel k obleženému městu. Tisíce démonů, bestií a seveřanů proudily k hořícím opevněním. Démonické stroje pomalu ujídaly z mocných hradeb, mágové obránců neschopni s tím cokoliv udělat.
Dnes v noci Praag shoří na popel, jeho obránci pozřeni Ničivými Silami. Ale to je pouhý začátek. Třetí velký vpád Chaosu započal. Po Kislevu přijde na řadu Císařství. A po něm zbytek světa. Řeky se zbarví krví, nebe vzplane ohněm.
Opit svojí vizí Garak zarazil runami posetou sekeru Požírače Duší do hrudi jednomu ze svých pobočníků.
„Krev pro Boha Krve!“ Garak pozvednul zbraň k rudým nebesům. „Lebky pro Trůn Lebek!“

Žili, byli, dva kamarádi. Vlk byl ten silnější a dokázal oba dva ochránit proti nepřátelům. Zajíc však byl mazanější a díky němu mnohdy dokázali uniknout z nastražených léček. Společně se jim dařilo a žádné jiné zvíře v celém lese se nemělo tak dobře.
Přešlo léto, minul podzim a přišla zima. Byla mimořádně krutá a dlouhá a zásoby už dávno došly.
Vlk a Zajíc se krčili v zaváté noře.
„Jsem rád Vlku, že máme jeden druhého. Co bychom si teď počali sami. Cítím, že naše přátelství přetrvá na věky.“
Vlk se jen mlsně olíznul.
„Víš Zajíci, jen strýček hlad je věčný.“

Obyvatelé podzemního města tráví většinu času v dolech, továrnách a na plantážích. Většinu svých výtěžků posílají na povrch jako oběť bohům, aby konečně skončilo mnohaleté období devastace a povrch byl znovu obyvatelný.
„Dnešní obětiny: 4000kg. Pošlete je nahoru.“ Předák se jen s tichou modlitbou díval za mizející zdviží.
„Šéfe, dnešní zásoby ze Spodního města jsou tady: 4000kg.“
„Výborně, odeberte 400kg a zbytek pošlete dál bohům.“
Odlehčená zdviž se vydala znovu na cestu.
„Nenapadlo vás někdy, že tam nahoře může být další město živící se ze zásob zespoda?“
„Ticho! To je rouhání.“
„Šéfe, dnešní zásoby z Dolního města jsou tady: 3600kg.“

Olaf se právě vracel z trhu, kde prodal něco medu, aby mohl zároveň nakoupit tolik potřebné zásoby na blížící se zimu. Den se pomalu krátil a Olaf měl čím dál tím větší potíž udržet si stezku skrz zrádné mokřady. Náhle zaslechnul rozpustilý smích. Opodál pod několika zakrnělými borovicemi seděla plavovlasá dívka. Sotva ji spatřil, se smíchem odběhla dál do močálů.
„Počkej, ztratíš cestu a utoneš!“
Rozeběhl se za ní rozhodnut ji zachránit. Bez rozmyšlení následoval její kroky, nedbaje na cestu.
Už ji měl na dosah, když v tom šlápl do prázdna.
Nad zelenou hladinou bažiny se nesl pouze jiskřivý smích.