Moje články

Remus Lupin vyl. Ještě před hodinou vysvětloval historii svých školních let skupině dětí. Pak vyšel měsíc a nyní běžel zapovězeným lesem a vyl. Náhle zaslechnul cinkot a jeho nozdry zaplnil pach člověka, pach potravy. Potom jen pocítil palčivou bolest, jak se mu stříbrný řetěz zaříznul do těla. Ze tmy na něj zářily oči kočky. Volnou tlapou se po nich ohnal, ale člověk byl příliš rychlý. Stříbrný meč se jen mihnul, než se zabořil vlkodlakovi do hrudi.
Zaklínač se usmál, měl té noci štěstí. Zdivočelý vlkodlak, nejspíše lidožrout, mu u místního rychtáře vynese pěknou sumu. Pokleknul a dýkou začal preparovat trofej.

„Pojď mi utřít nádobí. A pes potřebuje vyvenčit. A až půjdeš, tak můžeš vzít smetí. Slyšíš mě?“
Ozvalo se bušení na dveře.
„Dej mi minutku. Ještě jeden level!“
„To jsi říkal už před hodinou!“
„Hned jsem tam.“
Jeho pozornost byla plně fixována na monitor počítače. Před ním se prostíralo peklo na zemi a on v roli vesmírného mariňáka byl poslední nadějí planety na pomstu. On sám jen s pomocí dvouhlavňové brokovnice stál proti démonickým legiím zhouby. Náhle monitor zčernal, reproduktory utichly.
„Vyhodila jsem ti pojistky, tak koukej mazat. Nebudeš se mi tu celou neděli flákat,“ zvenku se znovu ozvala manželka.

Hans očima přeletěl obrazovku a zamračil se. Počet kachniček za den pomalu ale jistě klesal. Shodil nohy ze stolu a zvedl se z pohodlného křesla. Zvukotěsnými dveřmi vešel do chaosu tovární haly, kde stovky lidoopů seděly za kancelářskými stoly. Tu a tam některý lidoop bušil kolem sebe větví (nebo případně nohou židle), vzduchem občas prolétl vržený exkrement, ale většina jich mlátila usilovně do psacích strojů. Po zemi se válely dlouhé popsané role papíru, naplněné povětšinou naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou.
Sotva Hans vešel do haly, přiřítil se šimpanzí poskok s útržkem papíru.
„Tomu říkáš drabble?!“
Vzduchem práskl bič.
„Zpátky do práce!“
„EEEK!“

Ztemnělou ulicí kráčely dvě postavy v kabátech až pod kolena. Hustě pršelo a proudy vody jim stékaly po krempách klobouků. Pomalu zastavili před masivními garážovými vraty pod jedinou praskající lampou široko daleko. Jeden z nich zalovil v kapse pro klíč a začal se potýkat s mohutným narezavělým zámkem.
V tom se z nedalekého podchodu vyloupla banda náctiletých darmojedů. S úsměšky obstoupili pány v kabátech, v rukách nože, dřevěné latě s hřeby či sportovní pálky.
„Tak obraťte kapsy, ale rychle,“ poručil vrchní výrostek.
Tentokrát v kapse zalovil druhý a ve světle lampy se blýskla pistole. V mžiku byl plácek opět prázdný.

Poslední krátký zážeh trysek a přistávací modul dosednul v oblaku prachu. Se zasyčením se otevřel průlez a astronaut ve skafandru těžkopádně prolezl ven. Zapnul clonu přilby a zahleděl se do dáli. Přímo před ním se široko daleko prostírala pustina, pokrytá ruinami starobylého města. Udělal pár kroků vpřed, když tu si všimnul něčeho pod nánosem jemného prachu. Chvíle hrabání odhalila do hladka větrem ohlazenou lebku nelidského tvaru. Astronaut se napřímil a sáhnul po vysílačce.
„Mateřská lodi, třináctá planeta hvězdy je taktéž bez života. Přišli jsme o pár tisíc let pozdě. Jen kosti a prach.“
"Rozumím. Zahajte návrat domů. Mateřská loď končí."

Farmář si zaclonil rukou oči a podíval se na po nebi se honící mračna. Když došel k závěru, že se schyluje k dešti, rychle si pospíšil do sadu. Nechtěl by, aby ho déšť zastihnul venku, dobře viděl, co ty břečky dokážou člověku udělat. Před ním se na malém pruhu zeminy kroutil půl tucet stromků, jeho pýcha. Dlouhá léta hned po té katastrofě nic nerostlo, ale vytrvalostí docílil konečně úspěchu. I když, nerad to přiznával, určitý podíl na tom měly i ty břečky shora. Když mu se sykotem na ruku dopadla první nažloutlá kapka, opustil svá hruškojabka a pádil se schovat.

Marně na něj čekala ve vyhřátém srubu. Odešel do blízkého městečka nabrat něco zásob na příští dva týdny. Byli přece domluveni, že se vrátí zpět do večera, dobře ví, jak zrádné hory dokážou být po západu slunce. Nicméně slunce dávno zapadlo a on nikde. Mlčky celou noc pročekala u tančících plamenů krbu s nadějí, že přečkal někde v bezpečí závětří, že se ráno objeví. A mezitím venku sílila vánice, rachotila okenicemi a skučela komínem.
Sotva první paprsky pronikly škvírami, vyběhla ven ve snaze ho najít. Ale marně volala jeho jméno.
Noční vánice zavála všechny stopy. Zbyl jen čerstvě padlý sníh.

Zálibně se kochal nově zakoupeným telefonem. Předevčírem zahlédnul reklamu v televizi a už včera ho běžel koupit. Tu ho z rozjímání vyrušil domovní zvonek. Za dveřmi stála slečna s přísným výrazem v kostýmku a s papírovými deskami v ruce.
„Dobrý den, tak jsme tady.“
„Co prosím?“
„No přišli jsme si vás vyzvednout, podepsal jste včera kontrakt.“
„To ano, ale na telefon.“
„Mimo jiné. Opravdu byste měl číst drobné písmo. Vaše tělo patří společnosti po dobu deseti let.“
„Nikam nejdu!“
„Ale ano.“
Slečna luskla prsty a po boku se jí vyloupli dva vazouni. Ani se nestačil nadechnout a už ho brali.

Dveře řeznictví se s cinknutím zvonečku rozletěly. Řezník vzhlédnul od porcovaného masa a na prahu spatřil opravdu velmi zakulaceného muže.
„Chci maso!“ ohlásil příchozí hřmotným hlasem.
„Nějaké konkrétní přání?“
„Dejte mi vše!“
Své přání podložil masivním paklem bankovek. A tak začal řezník snášet vše na hromadu. Pan zákazník na nic nečekal a začal se ládovat. Jitrnice a klobásy v něm mizely, jako když se zapráší, do toho si ukusoval tu a tam ze šunky. Maso do něj létalo a on nedbal, zda je syrové či uzené. Celá hromada v něm zmizela, až nakonec zbylo jedno jediné jelítko.
A potom puknul.

Tři dny a tři noci byl na nohou. Předchozí večer narazil na malou vesničku. Chtěl osadníky poprosit o trochu jídla a snad i přístřeší na noc, ale v okamžiku, kdy spatřili značku vypálenou na jeho čele, ustrašeně se stáhli, jako by byl nakažený nějakou chorobou. Ta prokletá značka ho označovala jako vyvrhele, nic víc než štvanou zvěř. Noc přečkal v hustém mlází potoka studeného jako led. Teď toho litoval, pronásledovatelé mu jsou v patách, ztratil tak cenný náskok. Kdyby se mu tak podařilo dostat se na hranice sousedního panství. Pomalu ale jistě v dáli slyšel dusot koní a štěkot psů.

Hustá mlha se chtě nechtě rozestupovala před přídí škuneru. Koráb klouzal po vlnách Severního moře už třetím dnem a mlha mu dělala stálého průvodce. Kapitán stál na přídi s lucernou v ruce a vyhlížel vpřed ve snaze zahlédnout případné nebezpečí. Zkušený mořský vlk dobře znal okolní moře, proto věděl, že je plné zrádných útesů. Tu zaslechl jakýsi zvuk. Volání o pomoc? Ne, teď to znělo jako zpěv. Dobře znal historky o okouzlujícím zpěvu sirén, dal tedy lucernou znamení kormidelníkovi otočit kormidlem.
Ale to už bylo pozdě, ozvalo se hlasité skřípání trupu o skrytý útes. Do hodiny šla loď ke dnu.

Přišlo jaro, první sluníčko, a on po zimě oprášil kolo. Napumpoval duše, seřídil brzdy, navléknul cyklistické legíny a vyrazil do polí. Zpočátku jel po cyklostezce, ale ta díky pochybnému financování z dotací brzy skončila. Zabočil tedy na silnici. Nepříliš frekventovaná silnička se vinula mezi rybníky a alejemi. Jak mu tak vítr svištěl kolem uší, zasnil se. To ovšem neměl dělat, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se náklaďák šetřící za dálniční známku. Strhnul řídítka, kolo sklouzlo do výmolu v asfaltu a už letěl přilbou napřed.
Teď sedí doma, přes dlahu má navlečené tepláky a jen smutně kouká z okna.

Od rána byl jako na trní. Dnes byly jeho narozeniny a on dobře věděl, že ho čeká překvapení. Jeho šéf rád organizoval různé večírky a narozeniny podřízeného si nikdy nenechal ujít.
Hned po obědě ho zastavil jeden z jeho kolegů a podal mu pásku na oči. Nechal se poslepu odvést na parkoviště, kde ho naložili do auta a odvezli pryč. Dorazili na místo - rachot otevíraných vrat a bzukot rozsvěcených žárovek. V duchu si představoval narozeninový dort. Posadili ho na židli a prostor kolem se zaplnil lidmi. Strhli mu pásku a on mžoural do hlavně tommy gunu.
„Šéf nemá rád práskače.“

Prásknul za sebou vstupními dveřmi a odložil buřinku na věšák. Taková potupa, univerzita přestala dotovat jeho výzkum. Však on jim ještě ukáže. Tajným průchodem za knihovnou sestoupil do své soukromé laboratoře. Při disciplinárním řízení tvrdili, že jeho výzkum je neetický, ale on dobře viděl výsměch v jejich očích. Obléknul si prastarý laboratorní plášť s těžkými gumovými rukavicemi a nasadil si zatemněné ochranné brýle. Akademická rada ho měla za blázna a přitom je tak blízko průlomu. Oblohu proťal blesk a na okna dopadly první kapky deště. Svět bude litovat. Sepnul řídicí páku a do ohlušujícího burácení hromu zazněl jeho ďábelský smích.

Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“
Popadnul jsem batoh a pádil o dvě místnosti dál, oblékaje se za běhu. Oknem do zahrady, ze zahrady přes plot a už jsem mizel v dál. Moje další kroky vedly do přístavu, musel jsem zmizet. Několik hodin jsem se potloukal po arkádách ukryt v davu. Jen co se na město začal snášet soumrak, zaskočil jsem pro transpondér za Rolfem. Tam mě ovšem opustilo štěstí, chlupatí mi byli v patách. Stačil jsem ještě aktivovat transpondér, když mi policejní střela vykousla krvavý koláč z košile. Vše se setmělo.
Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“

Schylovalo se k bouři. Každý to věděl, šeptanda se šířila od člověka k člověku. Z městečka se stal sud se střelným prachem. Pečlivě udržované pušky opouštěly skrýše na půdách a putovaly do rukou osadníků. Hloučky se trousili do saloonu, kde skupina farmářů vše organizovala. A k večeru sud vybouchnul. Ze saloonu se vylil proud lidí se zbraněmi v rukou a zamířil dolů hlavní ulicí. Obklíčili šerifovu kancelář, tak aby jim žádná krysa neproklouzla. Předáci pronikli dovnitř a po pár výstřelech vyvlekli ven šerifa, který zaprodal dostavník s výplatami desperátům.
Vzpouzejícího se šerifa posadili svázaného na koně a poslali do pustin.

Hrůza, baron Westex byl zavražděn. Policejní inspektor provedl vyšetření, ale jediné co objevil, byla chybějící ruka mrtvého. Telefonát na ředitelství mu vysloužil přítomnost okresního detektiva. Ten dlouho do noci procházel každičký kus zámečku, pátraje po stopách. Vyslýchal služebnictvo, nechal si předvolat milenku zavražděného a odléval stopy v zahradě. Ovšem jediné co měl v rukou, byl vražedný nástroj, řeznický sekáček na maso. To však důvtipného detektiva napadlo nasadit psy. Ti je neomylně vedli přes kopec do řeznické dílny. Tam už je čekala skrýš lupičů, kteří kradenou rukou falšovali otisky prstů. Když však byla vražda odhalena, předmět doličný skončil ve štangli salámu.

Opatrně vyhlédnul rozbitým oknem na ulici. Chvílí pozoroval, jak se vítr prohání prázdnou ulicí a potom vyskočil oknem ven. Opatrně se vydal podél řady aut u chodníku. V dálce zahlédnul něco, co kdysi muselo být krámkem s potravinami a zamířil k němu. Před rozmlácenými dveřmi vytáhnul pistoli a vešel do setmělého krámu. Přímo před ním na podlaze párek mrtváků vyškraboval šedou kůru z nebohé oběti. Jednomu z nich stačil prohnat kulku hlavou, ale druhý po něm skočil a začal se sápat shnilými spáry. Chvíle přetahování a druhý mrtvák spolknul kulku.
V krámku našel konzervy, které mu vystačí na několik dní.

Dlouze si prohlížel seznamy koní. Konečně našel jméno, které hledal a obrátil se směrem k pokladně.
„Prosím čtyři tisíce na Napoli. Závod dnes ve tři hodiny.“
Na pult položil krásnou novou čtyřtisícovou bankovku. Slečna za přepážkou si ji pečlivě prohlídla.
„Je mi líto, ale tyto peníze nemůžeme akceptovat.“
„Podívejte se, peníze jako peníze.“
„Nemůžeme!“
Náhle na něj dopadl stín. Přímo za ním se objevili dva chlápci šířky almary. Ale to ho už brali pod paží a táhli ho ze dveří. Krásným obloukem letěl ven na beton. Sotva se oprášil, zjistil, že mu cosi chybí.
„Hej, a co moje čtyři tisíce?!“

Něco obcházelo zahradou kolem domu. Cítil, že tam venku něco je. Že něco krouží kolem domu. Snažil se usnout, ale tíživý pocit ho nenechal. Dlouhé minuty chodil z místnosti do místnosti, aniž by věděl, co vlastně hledá. Pokusil se ukrátit si chvíli knihou, ale ve zlosti ji hodil do krbu. Cítil plíživý pohled na zátylku. Někdo ho sledoval. Stěny domu byly blíž a blíž. Nakonec to už nemohl vydržet. Zapálil petrolejovou lampu a kuchyňskými dveřmi vešel do zahrady.
Našli ho druhý den ráno zhrouceného na podlaze zahradního altánu, jeho tvář zkroucenou v agónii. A v jeho pěsti útržek černé látky.

„Jejda!“
Chlapeček si prohlížel původně bílého kocoura. Nějakým nedopatřením se mu podařilo na něj zvrhnout kelímek prstové barvy.
„To nic, kocourku. Půjdeme tě umýt.“
Lapnul kocoura do náručí a odnesl ho do vany, kde ho drhnul v záplavě pěny. Kocour syčel a naříkal, pěna létala na všechny strany, ale chlapec neustoupil, dokud nebyl kocour opět bílý.
„Tak a teď tě usušíme.“
Vzpouzející se kocour cestou do kuchyně nechával kapky na podlaze. Dvířka mikrovlnné trouby klapla, nastavený ciferník cinknul. Chlapec spokojen se svým výkonem odešel dál se věnovat malování.
„Mňau?“
„Mňau!“
„Mňaaau?!
„MŇAAAAAAAUU!“
„PRÁSK!“
Bytem se začal linout puch spálené srsti.

„Podívej se, pane rytíři.“
Trhovec zvednul ze stánku malou jedovatě zelenou ampulku s kovovým vrškem. Několikrát zatlačil prstem, zablesklo se a z ampulky vyšlehnul oheň.
„Zázračný vynález, již nikdy ti nebude třeba křesadla. Jen patnáct zlatých za kus.“
Na tuto konverzaci si rytíř vzpomněl o několik měsíců později. V průsmyku ho zastihla sněhová bouře a on vyhledal úkryt v jeskyni. Tak, jako mnohokrát před tím, chtěl rozdělat oheň. Ale zázračná ampule jakoby se vyčerpala. Nadával, vyhrožoval a nakonec s ní mrštil o skálu.
Schoulil se u stěny ve snaze uchovat si co nejvíce tepla v mrazu. Jeskyni pomalu zanášel sníh.

„Tak pane řidiči, papíry vypadají v pořádku. Půjdeme se ještě podívat na náklad.“
Ten řidič se mu příliš nezdál, kdo kdy viděl řidiče náklaďáku ve smokingu a s takovým příšerným účesem. Ten mezitím odepnul a nadzvednul plachtu. Celník nahlédnul dovnitř a zalapal po dechu. Přímo na dosah ruky ležely kartony nekolkovaných cigaret, támhle několik stovek litrů pálenky a úplně vzadu stál bavorák, bezpochyby kradený.
„Co to má tohle znamenat?“
Řidičovy oči červeně zazářily, jak se zahleděl celníkovi do očí. Ďábelský úsměv ukázal přerostlé špičáky. Celník upadl do krátkého transu a oči se mu potáhly mlhou.
„Jistě, brambory. Vše souhlasí, pokračujte.“

Spánek mu přetrhlo zuřivé bušení na dveře. Pomalu se posadil na gauči a rozhlédnul se kolem. Okny pronikalo slunce a odráželo se na lahvích od piva na podlaze. Nohou odstrčil krabici od pizzy a natáhnul si nohavice kalhot. Hlava ho bolela jako střep a další zabušení na dveře mu moc nepomohlo. Prošel kuchyní kolem hory nádobí až do předsíně. Cestou někde nabral růžovoučký župan a marně si ho snažil zavázat. Nahlédnul kukátkem ve dveřích, kdo se na něj vlastně dobývá.
Leknutí z něj rázem vyhnalo všechnu malátnost. Oči mu sklouzly na trhací kalendář, jehož se nikdo nedotknul od manželčina odjezdu.

Malá průzkumná loď se vznášela přímo před horizontem událostí. Černá trhlina v neprostoru se rozpínala na hvězdném pozadí, hrozíc pohltit vše co se ocitne příliš blízko. Krátký zážeh trysek oznámil počátek vstupu. Loď nabrala kolizní vektor a sklouzla kupředu. Když dospěla za horizont, zastavila se. Poté ztratila třetí rozměr a s jemným zavlněním se protáhla do trhliny.
Nejprve byl oslňující jas. Potom barvy, roztáhlé do strakatých čmouh. Kroucení vnitřností, jako by se je někdo snažil vytáhnout ven. Čmouhy se protáhly do čar a z čar se stal čas. Rozměry ztratily smysl, ze kde se stalo kdy. A nakonec cizí hvězdy.

„Milunko, tady to všechno máš, přímo z naší zahrádky, aby ses na studiích měla dobře.“
„Ano mami.“
„Nezapomeň jíst dost mrkve. Víš, že máš slabší zrak.“
„Ano mami.“
„Jsi nějaká bledá. Dobře, že jsem ti dovezla špenát, ten ti vžene krev do líček.“
„Ano mami.“
„Letos se urodilo řepy, můžeš si z ní udělat řízky, daleko lepší než z pašíka.“
„Ano mami.“
„Škoda že nám slimáci zlikvidovali salát. Ale místo něj jsem ti tam dala kapustu“
Nekompromisní klapnutí dveří ukončilo návštěvu.
„Už je pryč?“
„Doufám.“
Spolubydlící z komory donesla rozměrný balíček z domova. Stůl brzo zaplnily jelita, jitrnice a slanina.

Otrok chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhnul. Vetřelec přiložil prst k ústům a z váčku u pasu vylovil stříbrnou minci. Otrok ji zachytil za letu, prohlédnul si symbol na líci a hbitě ji schoval kdesi v záhybech šatů. Potom pomalu přikývnul a odemknul dveře do komnat svého pána. Cizinec pomalu vstoupil. Jakmile ho pán domu spatřil, zesinal. Muž ale na nic nečekal a bezhlučně přiskočil. Vzduchem se mihla zubatá čepel a zakousla se do krční tepny. Jediné zavíření pláště a vrah se rozplynul. Jediné co po něm zůstalo, byla mince se symbolem lebky věnčené krvavými slzami v kapse otroka.

Máte problémové dítě? Nevíte si rady s výchovou? Máte pocit, že to za všechny ty potíže nestojí?
Právě pro Vás je naše pokrokové zařízení.
Jesle Herodes!
Určeno chlapcům od dvou let věku.
Vaše problémy rázem zmizí! Úspěch garantován! Trvalým řešením k trvalé spokojenosti!
Více informací na prefektuře ve vašem okolí.

Dveře do krčmy se s prásknutím rozletěly a do lokálu vstoupil trpaslík s copy. Stanul uprostřed místnosti a zplna hrdla zařval.
„Grondire! Job tvoju mať, kde je moje uhlí?!“
Z hloučku štamgastů se vyloupnul další trpaslík a klátivým krokem mu šel vstříc.
„Moju mať si do huby neber.“
Ale to už vzduchem proletěla první pěst velikosti šunky. Zasáhla opilého do brady, až se mu zajiskřilo. Okamžitě se vzpamatoval, popadnul copatého za vousy a hlavou mu vrazil do obličeje. Netrvalo dlouho a jeden trpaslík skončil na lopatkách. Malátně se zvednul z podlahy a vyplivnul rozbité zuby.
„Krčmáři! Pivo tuhle pro přítele!“

Svraštělý děda nožem strouhal lískový prut a sledoval k lesu se blížící auto s pražskou značkou. Když zastavilo přímo před ním, znechuceně si odplivl. Z vozu se vyloupl pár v šusťácích a s košíky, jejich pozornost se okamžitě stočila k dědovi a začali ho nadšeni zpovídat.
„Tak co dědo? Rostou, rostou? Aspoň pár hříbků kdyby bylo.“
Ten jim však nevěnoval ani špetku pozornosti a dál strouhal svůj prut. Nechali ho být a vkročili do lesa. Napůl zarostlou ceduli „Vojenský prostor“ jen překročili a zanedlouho zmizeli v mlází. Když děda zdálky zaslechl dvě prásknutí protipěchotní miny, jen se uchechtnul.
„Zatracený naplaveniny.“

Postarší muž se skláněl nad klávesnicí, po které zběsile běhaly jeho prsty. Koutkem oka mrknul na tikající hodiny, utřel si pot stékající po utrápeném čele a pokračoval ve psaní. Po chvíli se zastavil a naslouchal. Zdálo se mu, že zaslechl skřípot dveří. Zatřásl hlavou, asi se mu to jen zdálo. Přeci jen je doma sám. Ale teď slyšel náznakem lehké kročeje. Ne, to si s ním jen hraje vítr za okny. Náhle se přímo za ním ozval dunící hlas.
„Půjdeš se mnou, živý nebo mrtvý.“
Muž se otočil a spatřil svalnatce v bílé katovské čepici.
„Nedodržuješ shodu přísudku s podmětem.“

Libuška se rozhlížela zimním lesem. Maminka ji poslala do obchodu pro mrkev, ale každé škvrně přece ví, že pro ovoce a zeleninu se v zimě chodí do lesa. Dokonce je tomu ve Velké Knize věnovaná celá kapitola vyprávějící o Marušce a jejím setkání se dvanácti měsíčky. Tak proč se kvůli troše mrkve trmácet do obchodu. Rozhodla se tedy vydat směrem na Hůrku, koneckonců je na ní ohniště a klády na sezení, v létě tam byli opékat buřty. Uvažovala, kterého měsíčka o mrkev požádá, ale nakonec se rozhodla pro Duben, jarní mrkev je přece jen sladší.
A potom Libušku snědli vlci.

Meč vyskočil z pochvy naprosto potichu. S loučí v druhé ruce se pomalu plížil černajícím se ústím jeskyně. Pod nohama mu vrzaly kosti ztracených poutníků jak se blížil do doupěte lovené stvůry. V centrální síni na něj čekalo překvapení. Mladá žena přikované řetězem k velkému balvanu. Její nářek umlčel prstem přiloženým ke rtům. Rozhlédl se kolem ale po monstru ani stopy. Jal se ohledat skálu jestli neskrývá tajné průchody do podzemí, když v tom za sebou zaslechl zvuk, jakoby se párala kůže. Otočil se zpět k balvanu, ale místo dívky zahlédnul jen mihnutí se ohromných čelistí. Pak byla jen bolest.

Zůstal sám. Ostatní odletěli poslední lodí schopnou letu. On zůstal, aby jim koupil čas. Z posledních sil se prosmýknul dveřmi do nyní již prázdného hangáru, nechávaje za sebou stopu šarlatových čmouh. Zády se opřel o zásobovací bednu a sesul se k zemi. Do zásobníku zarazil poslední akumulátor a na nose si upravil ochranné brýle. Ozvala se rána a dveře se vyboulily směrem dovnitř. Přišli si pro něj.
„Zavřete oči, odcházím.“
Prst na spoušti křečovitě domáčknul až na maximum. Tmu zaprášeného hangáru proříznul intenzivní oslňující paprsek a zakousnul se do změti chapadel na druhé straně. Vzduch zaplnil zápach škvařícího se masa.

Na vlakovém nástupišti se hemžily davy lidí, hekticky se snažíce najít přidělená místa v evakuačním vlaku. Desítky rodičů se loučily se svými dětmi.
„Dávej pozor na svoji sestřičku, sám dobře víš, že se o sebe ještě nedokáže sama postarat. Teď se z tebe stává chlap, spoléháme na tebe.“
„Mami, proč musíme pryč? Já nechci. Chci zůstat s vámi.“
Hoch začal natahovat moldánky.
„Na venkově budete v bezpečí. Čekají na vás hodní lidé, kteří se o vás postarají. Slibuji, že se uvidíme, co nejdřív to půjde. Ale teď už běžte.“
Na schůdcích se hoch naposledy ohlédnul skrz slzotok na své rodiče.