Dvacáté čtvrté kotě

PETR: Brzy to budeš mít za sebou.

MILAN: Dějství?

PETR: To taky.

MILAN: A kromě něj?

PETR: Život.

MILAN se nechápavě zamračí, chvíli je ticho.

KULISÁK: Tak já zatím zatáhnu, ať se z toho diváci neposerou.

KULISÁK odejde, pak se začne zatahovat opona a všichni zůstanou za ní.

---

Následující část se odehrává ve zhasnutém sále, pouze zvukově.

STUDENTKA: Konej, chudý v duchu!

MILAN: Kdo, já?

PETR: To by vlastně bylo nejsnazší…

KULISÁK: Ono tu straší?

MILAN: Ve věži. Vysoké. Kamenné. A taky v krabici.

PETR: Proč je vlastně zataženo?

KULISÁK: Ochrana před traumatem.

MILAN: Život je trauma.

PETR: Neboj, smrt ne.

MILAN: Já se nebojím.

KULISÁK: Ani toho strašidla?

STUDENTKA: To jsou věty jak z mateřinky, potenciál jazyka zcela nevyužit! Tak do toho, nač čekat? Nemáme věčnost a otec dramatu nás k tomu nabádá, jen pohleďte - vše vyexpozicováno, koliková kolize za námi, krize všudypřítomná a peristaltiková peripetie nám taky nechybí…

KULISÁK: Záchod je za rohem, jestli někdo potřebujete.

PETR: Jen ty tři jednoty trochu pokulhávají, neb původkyně katastrofy je jistojistě jednojediná.

MILAN: A jak si tím můžeš být tak jistojistě jistý?

STUDENTKA: Čas jest pouze metaforickým zosobněním relativního ducha osvobozeného z pout judikatury veškerenstva, prostor trvalým zakotvením volné rozprostraněnosti, nezávislým na hmotném obsahu, děj sledem činů ohraničených v duchu, bez vyšší souvislosti s psaným zákonem… Tak tedy konej, drahý, nastal čas!

PETR: Snad záměr omluví čin, nemohu, nesmím! Ruka se zbraní povadá jak květina tři dny po svatbě, jen z nevěsty mrtvola, ze srdce kámen a společné lože nedotčeno.

KULISÁK: Hele, duch!

MILAN: Mrtvý druh.

PETR: Jistota klepe na vrata.

MILAN: A kočka už má koťata.

Ozve se jeden výstřel, čtyři výkřiky, zvuk těl padajících k zemi. Je ticho. Po chvíli se začne opona roztahovat, na jevišti leží všechny čtyři postavy, nehýbou se, židle jsou pryč, krabice taky.