Devatenácté kotě

STUDENTKA: Ne! (Zachytí ho, obejme.) Nemůžeš! Já… miluju tě.

Zničehonic se ozve hřmění, všichni sebou trhnou a spadnou na zem, jako by je porazil silný vítr.

KULISÁK (vyděšeně): Vzepřela se!

---

Opona se zatáhne, dál je slyšet hřmění a hučení větru. Dochází k přestavbě scény, doprostřed jeviště se postaví tři dřevěné židle, z ostatních rekvizit zůstanou jen papírové krabice a strom na forbíně. Po chvíli se opona opět roztáhne, na židlích sedí spoutaní (zleva) MILAN, PETR a STUDENTKA, všichni mají ruce za zády. KULISÁK leží před nimi na zemi. Všichni spí, ale jakmile se opona roztáhne a hluk ustane, cuknou sebou a proberou se.

KULISÁK (posadí se, vyděšeně se rozhlíží): No to se mi snad jenom zdá, vono se to fakt děje! A kulisy jsou skoro všechny pryč! Tak to bude výzva, vážení, to se konečně ukáže, co v nás doopravdy je, jestli každej z nás, jak tady tak sedíme, vlastně za něco stojí.

STUDENTKA: Nechci vám kazit náladu, ale příliš nadějí bych do nás tedy nevkládala, vezmeme-li v úvahu, že jediný, kdo tady může stát, jste vy.

PETR (pokouší se o svůdný tón): No to by ses divila, drahá.

STUDENTKA zčervená, chvíli je trapné ticho.

MILAN: Copak kočka, ale kočka!

STUDENTKA: Ach ano, kočka! Děkuji, děkuji velice za záchranu. Uličky jazyka jsou plné nástrah a jeden tak snadno skončí tam, kam jít vůbec nechtěl...

MILAN: To určitě, zvlášť v noci.

PETR: V noci myšlenky utíkají všelijakými směry. Ale občas i ve dne, abych se tak přiznal, když už tu sedíme jako u výslechu.

MILAN: No ale kočka,… kočka,... potmě každá kočka černá!

KULISÁK: Jakože i ta, která není?

MILAN: No to je slovo do pranice! Žije kočka, nežije? A je černá, nebo bílá? A pokud je bílá, je v noci černá? Nebo má uvnitř krabice žárovku a zůstává tmou nepoznamenána? Ale pokud není nikdo, kdo by ji viděl, má vlastně barvu?

PETR: Hlavně nezapomeň, že ta tvoje kočka taky vidí.

STUDENTKA: Nebo kocour, chudáček, ten má přece taky oči.

MILAN: No jo, jenže pokud má v krabici tmu, tak je mu to v konečném důsledku tak nějak k ničemu, že jo.

STUDENTKA: K ničemu, bez užitku, všechno marné, bez významu... stejně jako naše ruce.

PETR: Nebo jiné části těla, když jsi to tak zmínila, drahá.

STUDENTKA ho probodne pohledem.

MILAN (nakloní se k němu): Radši bys měl mlčet, bratře.

PETR: Vždyť jo, já už budu zticha. (Chvíli je ticho.) Minutu, maximálně. Dýl to asi nevydržím.