STUDENTKA: Tak mě tak napadá, proč tu vlastně zůstaly ty krabice? Židle chápu, neb divák je povětšinou tvor dost nechápavý a spoutání fyzické jest zobrazením naší bezmoci duševní, ale proč krabice?
PETR: Já bych si, má drahá, kladl otázku ještě důležitější - proč my? Pokud spoutání je symbol, pak nestačila by jen na jevišti položená pouta?
MILAN: Jenže co by pak, bratříčku, bylo s námi? Vždyť my bychom ani nebyli!
STUDENTKA: A pouta bez lidí by tedy byla pěkně zavádějící, jen aby z toho ještě nakonec nebyl symbol osvobození, když zbyla jen pouta a vězeň nikde. Vždyť to by se úplně vytratil ten důraz, dokážeš si to představit?
PETR: Ona si představa může něco představovat?
STUDENTKA: No v zásadě proč ne. Pokud si představovatel dokáže představit představující si představu… což očividně dokáže, neb se to právě děje… nebo dělo či bude dít, to asi závisí na tom, zda je představa minulostí či budoucností, když se vlastně nikdy nestala… no zkrátka - vzato kolem a kolem - proč by představa nemohla mít představivost?
Všichni zaraženě mlčí.
KULISÁK: A že to nezopakujete!
STUDENTKA: Vy jste se v tom ztratil? Tak tedy… no v zásadě proč ne. Pokud si představovatel dokáže představit představující si představu… což očividně dokáže, neb se to právě děje… pak si jistě představí i povídající si představy a představu opakující představu pro odztracení druhé představy.
KULISÁK pozorně naslouchá, snaží se to pochopit, ale nakonec to vzdá.
MILAN: A kočka je kolektivní představa představovatelky a jejích představ? Nebo je realitou přenesenou do představy? Představou přenesenou do reality?
STUDENTKA: Kočka je všechno i nic a to je právě ten problém!
PETR (nadšeně zakřičí): Počkejte! Pokud jsme představy a naše spoutání je jen symbolem, ale ne realitou, neznamená to, že jsme vlastně volní?
STUDENTKA: No jistě! Stačí si jen dostatečně silně představovat, že žádná pouta nejsou… (Zavře oči, soustředí se, všichni ji pozorují. Po chvíli vítězoslavně natáhne ruce dopředu, zvedne se ze židle.) A je to!
KULISÁK: Hezky vám to jde, já to říkal, že kulisy jsou k ničemu. (Otočí se na Milana a Petra.) Tak teď ještě vy dva!
MILAN a PETR to taky zkusí, PETR se po chvíli odpoutá a zvedne, ale MILANOVI to vůbec nejde. Po chvíli zavrtí hlavou.
MILAN (smutně): Tohle asi nepůjde, nejspíš tu zůstanu svázaný až do skonání světa. Kočko, kočičko, co jen si počnu, když mě k tobě nepustí?
KULISÁK: Ale vy to hned vidíte hrozně černě! Klidně se vsadím, že dýl jak do příštího zatažení opony to trvat nebude.
MILAN: A to bude kdy?
KULISÁK: No přece až ji zatáhnu, ne?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit