Zvídavý

Rána. Chvíle ticha. Dětský pláč.
„Zlatíčko!“
Syna našla v knihovně, zasypaného svazky, vedle převrácená židle.
„Cos tu dělal?“
„Nedosáhl jsem na knížku.“
„Tvoje jsou přece tady dole.“
„Chtěl jsem nějakou tvojí,“ vysvětlil chlapec, v ruce sevřel Matematickou analýzu.
S úsměvem ho objala.

„Musíme mu dát trochu prostor, je jen zvídavý,“ dohadovala se s manželem.
„Málem to tu vyhodil do vzduchu!“
„No vždyť to říkám - zvídavý.“

„To nám ani nenabídneš čaj?“
Kde při výchově udělala chybu?
„V kuchyni. Neotvírej lednici.“
„Proč… Sherlocku! Hlava?“

„Nemyslíš, že to s tou zvídavostí došlo trochu daleko?“
„No, tu Anatomii člověka jsem asi tehdy mohla vynechat.“