Vzpomínky rozpadají se pod rukama

Tři roky. Tři roky jsme se vídaly skoro každý týden a tak málo si pamatuji! Pár tvých úsměvů, útržky dvou rozhovorů, rozmazané obrazy. Věděla jsem víc, znala tě lépe… V nostalgii procházím staré fotky, sbírám střípky, jeden dávno zapomenutý mail, o čem vlastně? Jak historik zkoumám archivní prameny, rozpadají se pod rukama. Kolik mi toho zůstane zítra? Myšlenky na tebe už ani nejsou vzpomínání, o kolik jiná musíš být v mých představách a ve skutečnosti! Někdy je mi z toho do pláče. Ale jindy… jindy jsem vděčná. Jsi múza, vzdálená inspirace. Múzy nebývají skutečné. Takže je to asi v pořádku.