Moje články

Minerva se rozesmála a vysvobodila žalostně pískajícího Fawkese z Vánočního řetězu. Fénix se zatetelil a usadil se na katedru. Od noci na Astronomické věži ji nespustil z očí. Doprovázel ji, trylkoval, lísal se a dělal vylomeniny, hodné spíše nezvedeného štěněte než důstojného magického tvora.

Ve třídě se rozhostilo podezřelé ticho. Zvedla pohled a zarazila se. Všichni studenti druhého ročníku Nebelvír, Zmijozel na ni upírali šokované pohledy.

„Děje se něco?“ Povytáhla obočí. „No? Nehlaste se všichni.“

Opatrně se zvedla jedna ruka.

„Pane Davisi,“ vyzvala žáka.

„My totiž…“ Bezradně se rozhlédl po spolužácích. „To bylo poprvé, co jsme vás viděli se smát.“

„Minervo, můj vztah s Profesorem Potterem je tajný, a tak to i zůstane,“ oznámil chladně.
„Severusi…“ řekla rozpačitě. „Bradavice žijí šeptandou. Všichni už o vás vědí.“
„Nemožné,“ mávl rukou.

Na schodech potkal Kratiknota.
„Gratuluji k novému vztahu…“ začal.
Snape pokračoval v chůzi.
Minul houf hihňajících se sedmaček. Šel dál.
„Vybral jste si dobře.“ Mrkla na něj Prýtová. Nevěnoval jí pozornost.
Kolem proletěl Protiva.
„Snape miluje Pottera, Snape miluje…“
Nezastavil.
„Výjimečný pár, opravdu!“ komentovala dáma z obrazu.
Neposlouchal, co říká.
O nohu se mu otřela paní Norrisová. Trhnutím se otočil a namířil na ni hůlkou.
„Ani slovo,“ zavrčel nebezpečně. „Ani slovo.“

„Severusi, já se bojím,“ hlesl Harry, když vešli do krámku.
„Vítejte,“ pozdravil pan Ollivander. „Co vás přivádí?“
Harry mu nervózně ukázal svou hůlku.
„Ááá, hlubové praskliny. Jasná únava materiálu.“
„Čím to?“
„Vaše síla,“ vysvětlil. „Hůlka ji neunese. Potřebujete novou, ideálně stříbrnou.“
„Zase něco extra, Pottere?“
„To se týká i vás, pane Snape.“
„Hloupost,“ odmítl rázně.
„Nevšiml jste si? Magicky jste výrazně silnější.“
„Pottere, co jsi se mnou provedl?“ zavrčel.
„On nic…“ řekl prodavač, „to vaše láska k němu.“
Ze Snapeova obličeje se vytratila barva.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Ollivander starostlivě.
„Dejte mu chvilku,“ navrhl Harry. „Musí to být šok.“

„Severusi, děje se něco?“ zeptal se Harry.
„Máš na sobě iluzi,“ odpověděl chladně.
Mladík přikývl. Porozhalil si košili a mávl hůlkou, čímž odhalil tetování na klíční kosti.
„Souhvězdí Velkého Psa,“ konstatoval Snape.
„Sirius, nejjasnější hvězda.“
„Mohlo to být horší. Mohl jsi mít tetování psa nebo chtít opravdového.“
Harrymu zasvítily oči.
„V žádném případě,“ odmítnul striktně lektvarista.
„Severusi, prosím…“
„Nejsi dítě, nemůžeš mít všechno co chceš.“
„Nikdy jsem neměl, co jsem chtěl,“ zahučel.
„Netušíš, co dokáže psí chlup udělat s lektvarem,“ zavrčel Snape.
Harry mu skočil kolem krku a políbil ho.
„Jsi jeden z nejmocnějších kouzelníků co znám. Určitě něco vymyslíš.“

„Harry, vaše vlasy se pohybují, dokonce i v místnosti. Čím to?“ zajímala se Minerva.
„Netuším.“ Pokrčil rameny. „Asi vítr?“

Vešel do sklepení a zezadu objal svého muže.
„Severusi, neměl bys to dělat,“ řekl Harry, očividně potlačující smích.
„Nevím, o čem mluvíš, Pottere,“ odpověděl odměřeně. Otočil se a probodával jej pohledem.
„O tvém novém lektvaru.“ Políbil jej. „Kterým se měníš ve vítr.“ Další polibek. „A vískáš mě ve vlasech…“ A ještě jeden.
„Nějaká další nehorázná obvinění?“ Vrátil mu polibek Snape.
„Hrozně moc mě miluješ,“ zavrněl Harry. „Řekneš něco na svou obhajobu?“
„Ne,“ zapředl Snape do polibku. „Jsem vinen v plném rozsahu.“

Severus ji našel u bílé hrobky. Seděla na zemi a objímala si kolena. Posadil se vedle ní.
„Takže… Grodon,“ nadhodil po chvíli ticha.
„Jo,“ hlesla.
„Všechno v pořádku?“
Přikývla, ale vypadala, že má slzy na krajíčku.
„Albus by byl rád, Minervo. Chtěl, abyste byla šťastná.“
„Tak proč mám dojem, že ho zrazuju?“ Jedna slza se jí skutálela po tváři. „Přísahala jsem si, že mu budu vždy po boku… “
„A byla jste. Teď je na čase jít dál," řekl pevně.
„Bolí to,“ šeptla, naklonila hlavu do strany a spánkem se opřela o Severusovo rameno.
„Já vím,“ pronesl stejně tiše. „Já vím.“

Seděli v ředitelně a Ron nervózně žmoulal cíp hábitu.
„Pane Weasley, měli bychom se pobavit o vaší budoucnosti. Už jste přemýšlel o nějakých kariérních možnostech?“ zeptala se Minerva.
„Vlastně moc ne.“ Pokrčil rameny. „Jen vím, že být bystrozorem už mě neláká.“
„Jste pověstný svým talentem pro strategii a logiku, takže bych vám navrhovala dát si přihlášku na PAVOUKa.“
„Co?“ vypískl Ron a zbledl.
„První Akademii Obranných a Útočných Kouzel. Mám tušení, že byste tam vynikal.“
Ron nešťastně zavrtěl hlavou.
„Proč to nemůžou být třeba motýli?“ kvíkl.
Shovývavě se na něj zahleděla.
„Je mi líto, pane Weasley. Nikdy to nejsou motýli.“

„Gordone, nežertujte. To nejde,“ řekla a přísně stáhla rty.
„Mluvím vážně, Minervo. Proč by to nešlo?“
„Jste o dvacet let mladší a poznali jsme se, když mi vás kolegové koupili jako relaxační servis,“ zdůraznila poslední dvě slova.
„S tím jsem skončil. Záleží mi na vás a mám vás rád. Dejte tomu šanci.“
„Stavíte si vzdušné zámky,“ opáčila.
„Víte, co je nejlepší na vzdušné zámky?“
Zavrtěla hlavou. Naklonil se k ní.
„Alohomora.“
Proti své vůli se musela usmát.
„Jedna večeře,“ navrhl. „Když se vám nebude líbit, už o tom neuslyšíte. Co mi povíte?“
Zvedla pohled, stále s úsměvem na rtech.
„Alohomora.“

„Vlci!“ zalapal po dechu Snape.
„Ššš, válka skončila. Žádní vlci tu nejsou,“ uklidňoval jej Harry.
„Kde to jsem?“
„Na ošetřovně v Bradavicích… Doma.“
„Tak jim to řekni,“ zamumlal, než upadl zpět do bezvědomí.
„Nesu nějakou polévku,“ oslovila jej tiše Minerva.
„Tu v sobě neudrží. Pořád blouzní z toho hadího jedu.“
„Pro vás, Pane Pottere. Sedíte tu dnem i nocí.“
„Oh,“ hlesl.
Vzal vlhký ručník a opatrně otřel Snapeovi obličej.
„Nemusíte mi nic říkat, ale jemu byste rozhodně měl.“
„Nenávidí mě.“
„Nesmysl.“
„Pohrdá Nebelvírem.“
Zablýsklo se jí v očích.
„Pak je štěstí, že oplýváte i kvalitami méně ctnostnými a více… Účelovými.“

Minerva unaveně ulehla do peřin. Otočila se, aby sfoukla svíčku, když periferně spatřila okrouhlý sval. Přesněji biceps, žádný bicáček, ale pořádný namakaný biceps, který patřil polonahému svalnatému muži, jenž ležel vedle ní. Zářivě se usmál.
Zavřeštěla a vyskočila z postele. Hůlkou mu mířila na čelo. Stále se usmíval.
„Vše pro vaše uvolnění,“ zapředl. „Snadno, rychle, diskrétně. Pozornost manželů Snapeových.“
„Zabiju je,“ utrousila. „A vy se oblečte,“ nakázala.
Poslechl.
„Z našich širokých služeb mohu nabídnout i relaxační masáže. Jsem školený profesionál,“ mrkl na ni.
Zaváhala. Opravdu byla nějaká zatuhlá.
„Dobrá, ale pozor kam saháte a ty bicáky necháte hezky pod tričkem.“

Minerva strnula.
Velevážený sklepmistr István Lens, pohledný třicátník a jediný člověk vyučený přímo skřítky, stál na břehu jezera a líbal Albuse Brumbála.
Otočila se a utekla.

Seděla pod stromem a objímala si kolena. Tahle si své sedmnácté narozeniny nepředstavovala.
Uslyšela kroky.
„Mohu?“ zeptal se Albus měkce.
Přikývla.
Přisedl si k ní.
Upřeně hleděla před sebe.
„Jsem tak hloupá,“ zašeptala.
„Nikoli. Jsi chytrá a výjimečná.“
„Myslela jsem…“ Zavrtěla hlavou.
„Minervo, nemohu ti nabídnout romantické city. Tobě ani žádné jiné ženě, ovšem mohu ti nabídnout přátelství.“
Mlčela a přemýšlela. Po chvíli se rázně postavila a podala mu ruku.
„Tak já to beru.“

V ústech měla hořko, jako by snědla pelyněk. Chuť zadržovaných slz.
„Albusi, to nemůžete myslet vážně,“ šeptala přiškrceně.
„Je to pro –“
„Neříkejte vyšší dobro!“ vřískla.
Křišťálová koule na stole se roztříštila.
V dalším okamžiku Minervu objaly silné paže. Její tělo se roztřáslo naprosto nekontrolovatelnými vzlyky.
„Nemůžete… Nemůžete…“ plačtivě vrtěla hlavou.
Zdravou rukou ji pohladil po vlasech. V ústech cítil chuť pelyňku.

Vzpomínka se rozplynula.
Hleděla přes okraj Astronomické věže do lákavé hlubiny pod ní.
Albus věřil, že to přeživší zvládnou, že se uzdraví. Byl si tím jistý…
Udělala dva kroky zpět do bezpečí.
…ona si tím někdy tak jistá nebyla.

„O čem jste se mnou chtěl mluvit, Severusi?“
„O Brumbálovi.“
„Měla bych to zakázat.“ Vstala a přešla k oknu. Následoval ji.
„Nemůžete se uzavírat do sebe,“ řekl věcně.
Posměšně si odfrkla.
„To říká ten pravý.“
„Vím, o čem mluvím.“
Namáhavě polkla přes stažené hrdlo.
Místností se rozlil Fawkesův konejšivý zpěv. Střelila po něm pohledem.
„Nevím, co tu ten pták ještě dělá. Proč tu ještě je, i když…“ Albus už není, zůstalo nevyřčeno.
„Protože,“ řekl pomalu, „dokud žije Brumbálův odkaz, je tu stále s námi.“
„Netipovala bych vás na romantika.“
„To není romantika. Jen čirý pragmatismus, který mě udržuje při životě.“

„Měli bychom to nazkoušet,“ sdělil mu Brumbál.
Snape na něj hleděl s kamenným výrazem.
„Asi bych měl klečet, možná prosit. Ty pak zvedneš hůlku a...“
„Albusi, vaše šílenství dosáhlo zcela nečekaných kvalit.“
„Nesmíme nic ponechat náhodě.“
„Jestli jste skončil…“ procedil mezi zuby.
„Pro dnešek, chlapče.“

Vzpřímeně kráčel chodbou, pečlivě měřil kroky. Vzor klidu, vyrovnanosti a obávané autority. Vstoupil do svých komnat, zabouchl dveře a došel na toaletu. Naklonil se nad ni a zvracel a zvracel a zvracel, dokud se nezhroutil na podlahu vedle záchodové mísy. Příště to bude naostro. Příště Albus Brumbál zemře a Severus věděl, že zemře s ním.

„Profesore Snape, Severusi!“ zvýšila hlas.
Zastavil se a pohlédl na ni. Byl mladý, tak strašně mladý.
„Řekněte mi, co se děje,“ naléhala Minerva.
„Do toho vám nic není,“ zavrčel nebezpečně. Nefungovalo to na ni.
„Severusi, já vás znám, jste dobrý muž.“
„Jaká falešná představa. Neznáte mě, vůbec mě neznáte,“ řekl přiškrceně.
Roztřesenou rukou rozepnul dva knoflíky a trhnutím vyhrnul levý rukáv.
„Zklamal jsem. Zklamal jsem všech-“
„Dost,“ utnula ho rázně. Hleděla mu zpříma do očí. „Všechna bolest, všechno utrpění nás dělá silnějšími.“
Pevně jej chytla za zápěstí.
„Musíte být silný pro to, co nás čeká. Všichni musíme. Budete silný, Severusi?“

Znám ji dlouho, takže vím, jak nesmírně je výjimečná,
vyjmenuji hlavní rysy - čestná, bystrá, statečná.

Rozvážná je, avšak jedná, když je třeba spěchu,
všechny děti bude chránit do posledního dechu.

Někdy zdá se nepřístupná, mnoho prožila si bolu,
avšak svým srdcem starostlivým, obejme celou školu.

Jednou za rok pravidelně mě pohlazením vzbudí,
morálku stranou, míti srdce, štěstím vyskočí mi z hrudi.

Když poznal jsem ji, ještě mládě, hned jsem ji měl rád,
přemýšlel jsem pěkně dlouho, do jaké koleje ji dát.

Někteří lidé jsou schopni citu, i když je srdce bolí,
proto vám zpívá Moudrý klobouk o ředitelce jedné školy.

Nesnášela ministerské večírky, což nezměnil ani konec války. Otočila se a strnula na místě. Přímo před ní stál Draco Malfoy. Mladý muž, i když ještě trochu dítě, a zároveň někdo, kdo musel dospět příliš rychle.
„Dobrý večer,“ podal jí ruku. Viděla na ní krev. Přijala ji a lehce stiskla.
„Nevěřil jsem, že budete ochotna se na mě podívat. Nesu vinu-“
„Každý neseme svůj díl viny. Otázka je, jak se s ní naučíme žít.“
Vykročila k odchodu.
„Paní profesorko,“ vyhrkl.
Zastavila se.
„Asi to moc neznamená, ale… Moc mě to všechno mrzí,“ řekl tiše.
„Mýlíte se, pane Malfoyi. Znamená to hodně.“

„Profesore Pottere, Albus Brumbál Zrcadlo z Erisedu schoval, než zemřel. Proč jej chcete?“ zeptala se ředitelka.
Kruhy pod očima, vrásky kolem úst a absence jiskry v očích vyprávěly o dlouhém zármutku.
„To zrcadlo ukazuje nejhlubší touhy srdce, ale co když samo také po něčem touží?“
„Zajímavá myšlenka… Co navrhujete?“

...

Zrcadlo z Erisedu stálo v prostorné místnosti.
„Držte mi palce,“ vydechl Harry a trhnutím za prostěradlo odhalil druhé zrcadlo. Jemným tlakem je natočil proti sobě.
„Ano! Vidím jen sebe! Dali jsme mu, to, po čem nejvíce toužilo.“
„Což bylo?“
Harry přešel k Minervě, vzal ji za ruku a pevně stiskl.
„Přítele.“

Minerva se pohodlně usadila a zvedla obličej k obloze.

„Je nádherný den,“ vydechla. „Vlastně všechny dny jsou teď nádherné. Kvetou kytky, zpívají ptáci, ve vzduchu voní magie. Harry si bere Severuse a já si za to beru zásluhy. No opravdu, ti dva jsou tak zabednění, že by kolem sebe tančili ještě bůh ví jak dlouho. Kdepak, žádné otálení, život je třeba užívat.“

Ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích vstala a položila ruku na hladký povrch bílé hrobky. Sevřelo se jí srdce a v očích se jí zaleskly slzy. Byly to nádherné dny… Jen kdyby se jí tak hrozně nestýskalo.

„Minervo, ty citronové bonbóny tě připravily o rozum.“
„Jen říkám, Severusi, že profesora Pottera podceňuješ. Vsadím se, že dokáže vyrobit Zhasínač světel v jednom dni.“
„Přijímám.“
…
Uběhlo deset hodin a lampa osvětlující sklepení stále ještě svítila. Potter, zabraný do práce, seděl u Snapea nepatřičně blízko a náhodnými doteky jej dováděl k šílenství.
„Dost,“ vydechl mladík. „Předstírat neschopnost je unavující.“
Snape zamrkal.
„Chtěl jsem vám jen být na blízku,“ řekl plaše. Cvak. Světlo zhaslo.
„No tak buďte,“ zapředl sametový hlas.
…
Při snídani dorazila Minervě zpráva soví poštou.
Vyhrála jsi, stálo v ní.
Spokojeně se usmála. Její chlapci si zasloužili být šťastní.

Seděl na sedačce naproti Adéle a pozoroval ji. Vypadala nervózně. Mačkala cvaknutý lístek a koukala do nicoty za oknem.
"Martine, seš si jistý, že víš, kde hrají to představení?"
"Samozřejmně."
"A víš jak se tam dostaneme?"
"Ovšem. Fakt to není nic těžkého. Dal bych to i poslepu."
"Ale..."
"Miláčku, já vím, že je to tvoje první návštěva Prahy, ale vážně nemusíš mít obavy. Všechno půjde hladce."
V tom zapraskal reproduktor:
Z technických důvodů končí souprava metra C jízdu ve stanici Florenc. Prosíme vystupte.
"Cože? Martine, co budeme dělat?"
"Zvolíme plán B."
"A co má být plán B?"
"Žluté metro, drahá."

Harry stál proti svému profesorovi lektvarů a v očích ho pálily slzy. Válka byla u konce, avšak vybrala si svou daň. Málem se neodvažoval věřit, že by ho mohlo čekat něco dobrého, ale odvaha byla hlavní výsadou Nebelvírů.
"Jsem si jistý, jako nikdy předtím," řekl pevně. "Ty?"
Severus přikývl. Přistoupil k Harrymu a zlehka ho políbil. Jejich magie se nadšeně začala mísit.
Když se oddálili, Harry se zářivě usmál.
"Tak a teď už jsem tvůj a nemůžeš mě vrátit. Na pozdější reklamace nebude brán zřetel."
Severus se ušklíbl.
"S tím jsem se už smířil, Pottere. Stejně od tebe nemám účtenku."

Vdova Midasová byla prvotřídní kořist. Měla obrovské věno a ještě se na ni dalo koukat.
"Mirando, vaše krása dnes zastiňuje i samotné hvězdy."
"Vy jeden lichotníku..."
Po zlatých schodech vystoupali do jejího střešního apartmá, které oplývalo přepychem.
"Má draha," vydechl nadějně. "Dostanu polibek?"
"Proto jsme tady. Náš první polibek," zašeptala toužebně. "Postavte se sem, natočte hlavu, trochu níž, oči na mě a úsmějte se... Perfektní, teď nehýbat."
Sundala si rukavici a pohladila jej po tváři. Když odstoupila, poskočila nadšením.
"Říkal jste, že máte ryzí srdce, Nicolasi, ale teprve teď vám to věřím," řekla a vtiskla polibek na tvář zlaté sochy.

„Detektiv inspektore Lestrade, moc děkuji, že jste souhlasil s rozhovorem pro nejoblíbenější časopis domácích hospodyněk Pořádek a Pořádek. Povězte mi o Sherlocku Holmesovi a jeho boji se zločinem.
„Snažíme se o vzájemnou spolupráci. Celý náš sbor je obrovským přínosem –“
„Myslíte, že by se Holmes, takový úžasný génius, mohl snížit ke zločinu?“
„Pana Holmese nevnímáme jako hrozbu, jinak bychom jej nežádali o konzultace. Neměl to být rozhovor o Scotland Yardu?“
„Pracovat pro všemi obdivovaného a uznávaného detektiva musí být velká čest. Řekněte nám, jaký je ve skutečnosti?“
„Celý oddělení z něj šílí.“ (silný kašel)
„Co prosím?“
„Že je známý svou pílí.“