Moje články

Sherlock se nesmál. John si to s hrůzou uvědomil, když vtrhl do ponurého obývacího pokoje a našel ho tam. Kdy se Sherlock usmál naposledy? Byly to týdny, možná měsíce. Johnovi se sevřelo srdce. Jak to, že si toho nevšiml? Přešel k němu. Černý smoking s růží v klopě ostře kontrastoval s vytahaným pyžamem.
„Nemáš být jinde, Johne?“
„Zvážil jsem dostupné informace, sečetl proměnné, vyvodil závěr.“
„Což je?“
„Nebudu se ženit.“
„Přešlo tě to šílenství? Ode mě se pochvaly nedočkáš.“
„Nechci pochvalu, chci tebe,“ řekl pevně a než ho políbil, spatřil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy na tváři svého přítele viděl.

„Dobrý den, pane.“
„Klaním se, slečinko. To máme ale dneska krásně, že?“
„Nádherně! To slunce!“
„Na procházce, na procházce?“.“
„Zajisté. Nemohla jsem se dočkat, až vytáhnu nové šaty.“
„Ony jsou nové? Vypadají jako ty, co nosíte obvykle.“
„Kdepak, jsou úplně jiné. Mají o celý jeden černý puntík víc.“
„Omluvte mou nevšímavost. Byl jsem asi příliš zaměstnán svou kuličkou.“
„Proboha, na co to vlastně máte?“
„To je taková moje rodná hrouda. Z podobné jsem se narodil a z téhle se narodí moje drobotina.“
„Och jistě! Já vás hned nepoznala. Vy jste pan H…“
„Pokud by to nevadilo, osobně preferuji jméno Chrobák.“

„Jsi jako růže,“ je už léty obnošená věta,
tu jedenkráte použil, snad každý básník světa.
Láska bývá prchavá, jak vadnoucí růže květ,
však moje láska k tobě již miliony trvá let.
Přeji si s tebou prožít život, tento i ten příští,
jsme jenom dva malí hráči na vesmírném hřišti.
Hřeju tě a objímám, dáváš smysl mému žití,
při každičkém políbení ti oči láskou svítí.
Dávno nejsme nejmladší, však s tebou nebojím se stáří,
projasňuješ moje dny, byť já jsem ten kdo září.
Miluji tě, příznávám, a jen málo na tom změní,
prozradit že já jsem Sluncem a ty planetou Zemí.

„Jsi celý rudý v obličeji,“ konstatoval.
„To se ti jenom zdá,“ tlumeně zavrčel.
„Nezdá. Jsem přeci vzhůru. Sny má člověk v noci. Ty jsi naštvaný?“
„Hádej.“
„Já nehádám, jen logicky vyvozuji z dostupných dat.“
„Ne, vůůůůbec nejsem naštvaný.“
„To je dobře.“
„To byl vtip.“
„Vtip je kulturně podmíněný. Obávám se, že mi unikla pointa.“
„Fakt chceš vědět, co mě štve? Ty. Ty, jak mě stále chytáš za slovo.“
„Za slovo tě vlastně chytat nemůžu, když je to pouze zvukový vjem.“
„Sklapni na chvíli!“
„Chvíle je relativní pojem.“
„Zabít málo,“ vražedně procedil mezi zuby.
„Počkej, co ti to Málo udělalo?“
„Uáááááááá!“

Prázdný temný byt. Děsivé místo. Schovala se pod deku.
„Já se bojím,“ špitla.
„Já taky,“ špitl Strach.
„Žertuješ?“ odpověděla podrážděně.
„To bych si nedovolil.“
„Čeho se asi tak můžeš bát?“
„Já nevím.“ Strach pokrčil rameny. „Musí to mít nějaký racionální důvod?“
„Co já vím, já nejsem Strach.“
„Hele, já si to taky nevymyslel.“
„No a proč tu seš?“
„Asi protože se bojíš, hloupá.“
„A budeš tu, i když se bát nebudu?“
„Hmm… Myslím, že jo. Ale nejspíš budu převlečený za rozumnou opatrnost.“
„Aha. A nepůjdeme teda radši dělat něco užitečného?“
„Užitečného? To je nuda! Co bys řekla na partičku šachů?“

„Píši Vám,“ ta slovíčka já dobře znám,
z per slavných básníků i kabaretních dam.
Inkoustem, tuhou i krví lidé dopisy své píší,
někdy jsou plné radosti, jindy zoufalost z nich čiší.
Já jsem jen prostředníkem, sám nepíši řádky,
avšak vím, že na smutná psaní, život je moc krátký.
Tak prosím, pište vesele, když srdce radostná má muka,
o lásce dlouhé dopisy, dokud vás nerozbolí ruka.
Na cestách rovných i tam, kde jsou rozcestí,
pište dopisy hladící po duši, vonící po štěstí.
Toť přání mé, byť někdo z Vás se možná ztrácí,
zda jsem jen listonoš, holub či pouhý papír psací.

Vešel do třídy a posadil se za katedru. Celou cestu od dveří k židli měl sklopené oči. Nechtěl se na ně dívat. Zapsal do třídnice, připravil si materiály a pak už nebylo zbytí. Musel jim čelit. Och, jak je nesnášel. Ty jejich uhlazené paličky s ofinkou, která padala do očí tím neskutečně rozčilujícím způsobem. Další nechutná módní invaze, stejně odporná jako dlouhé vlasy, účesy na ježka či dohola. Se zvoněním si sbalil věci a spěchal do svého kabinetu. Zrcadlo stálo u dveří. Podíval se na své vyčesané černé vlasy zářící gelem a lehce pohladil elvisovskou vlnu. „Nikdy tě nezradím, Králi.“

„Co se tváříš tak zachmuřeně, opičko?“
„Je mi smutno, koloušku.“
„Copak tě trápí?“
„Stav dnešní společnosti.“
„Ale no tak, snad nebude tak zle.“
„Ne? Tak se podívej kolem. Psi se v jednom kuse ožírají, jakoby měli blechy, ptáci si vždycky něco zobnou a pak s tou svojí bandou opeřenou halekají po celém lese a ryby? Ty se vždycky zpijí do němoty.“ Opička se zadívala na hladinu rybníka. „No co mi na to řekneš?“
„…“ odpověděla ryba.
„Tak to vidíš,“ zavrtěla hlavou opička. „Banda nevychovaných zvířat. A jací nevděčníci! Na noc jsou jim opičky dobré, ale ráno… Ráno stejně tráví s kočkama.“

„Písemný test? Co by propána na u těch přijímaček na Oxford nechtěli?“
„Že jo. Taky si říkám. Loni tam prý po nich chtěli, kdy bylo založené NATO.“
„Hmm… To jsou ti doktoři, jak jezdí pomáhat, ne?“
„Jojo, ale kdy bylo založené?“
„Přece před válkou.“
„Jakou?“
„No tou jednou… Ech, odborářů?“
„Nejspíš.“
„Na co se ptali dál?“
„Myslím, že hlavní město Německa. Takový to velký.“
„Amsterodam?“
„Ne, to druhý velký.“
„Česká republika?“
„Jo! To je ono. Seš fakt dobrej. Jak to, že sis na to vzpomněl?“
„No jednoduše, Česká republika musí být hlavní město Německa, protože Němci přece dělaj nejlepší pivo.“

„Byla krásná a milá,“ zuřil John.
„Vůbec jsi ji neznal,“ odvětil Sherlock.
„Nedostal jsem příležitost! Díky tobě. Proč mi musíš každý vztah zničit?“
„Já…“
„Ty. Co?“ vyplivl úsečně.
„Já… Nevím.“
„Cože?“
„Já nevím, nevím, Johne. Netuším, proč to dělám.“ Vypadal bezradně.
„Máš to i k ostatním? K Mycroftovi, Gregovi, Molly...“
„Ne.“
„Skoro to vypadá, jako bys žárlil. Nejsi zamilovaný?“
„Naznačuješ, že já… Hloupost. Do koho bych se asi tak zamiloval?“
John povytáhl obočí a čekal… A čekal… Život s géniem nebyl jednoduchý.
„Och, můj bože,“ vydechl najednou Sherlock. „Co s tím budeš dělat, Johne?“
„Nechám si tě místo Krásné Neznámé.“

„To si mám kleknout?“
„Nemusíš si klekat. Pozdravíš, předáš květiny…“
„Květiny? Proč květiny, Mycrofte?“
„Protože je to tradice, Sherlocku. Zkus alespoň jednou něco udělat správně.“
„Fajn, fajn, ale květiny?“
„Podívej, Holmesové jsou ze staré školy a Johnovy rodiče nežádáš o jeho ruku každý den.“
„Proč si ho prostě nemůžu vzít a hotovo?“
„Protože ti záleží na tom, abys měl s jeho rodiči dobrý vztah.“
„Nezáleží.“ Vzpurný pohled. Rezignace. Povzdech. „Ale Johnovi ano.“
„Přesně.“
„Co když řeknou ne?“
„Neřeknou.“
„Jak to víš?“
„Protože vidí, že tě miluje.“
„Tomu také nerozumím.“
„Drahý bratříčku, lidé kolem tebe nepotřebují racionální důvody, aby tě milovali.“

„První sledovačka, konstáble Harrisone?“
„Ano. Vzrušující, nemyslíte, detektiv inspektore?“
Po pravdě ne, nemyslel. Hlídat noční park z auta nebylo vzrušující. Najednou se ze tmy vynořily dvě postavy.
„Není to Sherlock Holmes? Ten slavný detektiv? A doktor Watson.“
„Nejspíš ano,“ přikývl Gregory.
Dvojice si jich nevšimla. Sníh jim křupal pod nohama. Drželi se za ruce. John se šťastně usmál a vtiskl polibek na Sherlockovu tvář. Ten úsměv opětoval a políbil ho na ústa.
„Musíme to nahlásit,“ vydechl šokovaně Harrison.
„Nemusíme.“
„Ale…“
„Tohle je láska, ne zločin. Naučte se rozlišovat dobro a zlo, konstáble. “
„Ale to je hrozně těžké.“
„Dospělost není peříčko. “

Vzbudila se a chtěla se protáhnout, ale zjistila, že ji něco utiskuje. Otevřela oči. Aha. Ne něco, ale někdo. Neznámý mladík, pohledný, spící a naštěstí zcela oblečený.
Oddechla si.
Vedle postele ležel nevybalený batoh.
Možná nováček? Nikdy předtím ho tu neviděla.
Šťouchla do něj loktem.
Neznámý se zavrtěl a upřel na ni ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděla.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj. Co děláš v mé posteli?“ zamrkal zmateně.
„To je moje postel, cizinče. Spletl sis pokoj.“
„Cože? V instrukcích stojí: Budova C...“
„Seš na Béčku. Céčko je vedlejší kolej.“
„Ou, sorry.“
„V pohodě. Když už jsi tady, dáš si snídani?“

„Mě se Thomas fakt líbí.“
„No tak ho ulov.“
„Ale já nevím jak. Poraď mi něco, máš v tom mnohem víc zkušeností. Je krásnej, bohatej, chytrej…“
„Má bílého koně…“
„Ne. Bentley.“
„Tak to je jiná. Vidím jedinou možnost. Musíš na něj použít PIFKU.“
„Co to proboha je?“
„PIFKA to je zaručený způsob, jak ulovit chlapa. Pozdravit, Ignorovat, Flirtovat, Klofnout, Asimilovat.“
„Cože? Markéto, já tomu nerozumím.“
„Pozdrav je jasný, Ignorovat, budeš dělat nedostupnou, Flirtovat navazuje, a když je připravenej, tak Klofnout.“
„A co Asimilovat?“
„To je stěžejní bod. Budeš ho moci milovat? Musíš si odpovědět sama. Asi jo nebo asi ne.“

„Dobrý den, to je ale dlouhá fronta. Také čekáte na přidělání klíčů?“
„Ano. Bohužel i já přispěji k vašemu většímu zdržení.“
„Nevadí. Zámečníci jsou očividně velmi vytížení lidé. A šikovní, to vám povím.“
„Jako mladý jsem chtěl být zámečníkem.“
„Co vás odvedlo od této bohulibé činnosti?“
„Matka si přála mít v rodině lékaře a los padl na mně.“
„Takže máte svou vlastní praxi?“
„Přesně tak. Zámečník ze mne nebude, ale smutek z toho mě přivedl k psaní.“
„Píšete pro veřejnost?“
„Pokud mou knihu někdo vydá, pak budu.“
„A vaše jméno?“
„Hluboce se omlouvám, ani jsem se nepředstavil, Arthur Conan Doyle.

„Sherlocku, co provádíš v té kuchyni?“ zeptal se líně.
„Nic, Johne.“
„Já znám to tvoje nic.“
„Můžeš být v klidu, drahý příteli, pouze připravuji palačinky.“
„Cože?“ Vyskočil Watson zděšeně.
„Palačinky. To jsou-„
„Já vím, co to je! Uvědomuješ si, že tvoje geniální mysl nezvládá něco tak přízemního a primitivního jako jsou recepty?“ Náhle si něčeho všiml. „Eee… Sherlocku, co chceš dělat s tím bičem?“
„Našlehat bílky. Přesně podle návodu.“
„Prokrista. A tu svářečku jsi potřeboval na…“
„Rozehřátí pánve, přirozeně.“
Povzdech.
„Prosím tě, co jsi chtěl použít na utření těsta?“
„Tohle.“ Zvedl kus látky.
„Sherlocku! Utěrka paní Hudsonové? To nemyslíš vážně!“

P: „Zdarec, jak se vede?“
R: „Proboha, co ten tady dělá?“
F: „Asi přišel na návštěvu.“
R: „Návštěva ze záhrobí. Hůůůhůůůůů.“
P: „Hele, nech si to!“
F: „Mohl bys být na něj milejší.“
R: „A proč jako? Vždyť po něm nevzdechne už ani tkanička od martensek.“
P: „Co to vykládáš za nesmysly? Furt o mně někdo mluví.“
R: „Dělaj si z tebe jenom prdel. Seš vyřízenej.“
P: „Blbost! Já jsem pořád v kurzu, že jo?“
F: „Mrzí mě to, ale už to máš opravdu za sebou.“
P: „Nene! Já nejsem mrtvej!“
F: „Punku?“
P: „Hmm?“
F: „Smiř se s tím.“

„Sherlocku, ty ses ani nepřevlékl?“
„Zbytečná otázka, Johne.“
„Jedl jsi něco?“
„Přemýšlel jsem.“
„Celých čtyřiadvacet hodin co jsem měl službu?“
„Pochopitelně.“
„A napadlo tě aspoň něco zajímavého?“
„Přirozeně. Moje mysl vyprodukuje zhruba 695 myšlenek za minutu, to je 41700 za hodinu a kolem 1000800 denně.“
„Tak to musí být zaručeně milionový nápad.“
„Je. Zjistil jsem, že spolu chodíme.“
„Prosím?“ Zamrkal John.
„Splňujeme hlavní kritéria partnerského vztahu. Sdílíme bydlení, finance, jídlo, plánujeme budoucnost…
„Nepatří k tomu chození náhodou i sex?“
„Samozřejmě, Johne.“
„Počítám, že to jsi také promyslel?“
Sherlock ho vzal za ruku a zamířil do ložnice.
„Měl bych pár nápadů.“

„Co by na to řekl doktor Watson, Sherlocku?“
„Nic. Jen by se tvářil vyčítavě a provinile zároveň.“
„Nemá se proč cítit provinile. On se nesjel neznámou drogou a nenechal se zadržet Scotland Yardem.“ Mycroft kývl směrem k Detektiv Inspektorovi.
„Watson mě k tomu v podstatě naváděl,“ bránil se mladší Holmes.
„Sherlocku, když ti někdo řekne ‚hlavu vzhůru,‘ není to navádění k užívání drog.“
„Fajn,“ protáhl. „Můžu už jít?“
Lestrade přikývl.
„Bože, Mycrofte, potřeboval by sis zasouložit,“ poznamenal Sherlock na odchodu. „Zeptej se Lestrada, vypadá, že by si dal říct.“
Klapnutí dveří. Ticho. Dva nesmělé pohledy.
„Ehm…“ odkašlal si Mycroft. „Večeře?“

Mycroft se probudil a zjistil, že se nemůže hýbat. Otevřel oči a musel uznat, že to zjištění není tak znepokojivé, jak se původně zdálo, neboť příčinou jeho drobného nekomfortu nebyl nikdo jiný než detektiv inspektor, jež mu spal na hrudníku. Pousmál se, načež si všiml, že má na jedné ruce stále zacvaknutá pouta. Dokonce i muž jeho ražení, jež je schopný člověka zabít deštníkem, se při vzpomínce na předchozí noc lehce začervenal. Lestrade otevřel oči.
„Dobré ráno, Mycrofte.“ Zívl. „Jak ti je?“
„Perfektně. Jen s ohledem na uplynulé události hádám, že když jsi říkal, že přineseš klepeta, nemyslel jsi humra.“

Sherlock odložil noviny a pohledem se vpil do Watsona. Měl toho právě dost. Zase rtěnka. Počtvrté během třinácti dnů. Žádná šmouha jako minule, nýbrž dokonale čitelný otisk rtů na hraně čelisti, těsně pod uchem. Vstal, přitáhl si Johna k sobě a začal otisk zkoumat.
Stejný odstín – stejná osoba.
Nepřesné nalíčení – nezkušená žena, případně muž.
Příliš našpulené rty (ukázková chyba) – rozhodně muž.
Otlak ve tvaru obdélníku – otisk přenesený z fólie.
Vůně odličovacího mléka z Johnovy kůže.
Sherlockovy oči se rozšířily překvapením.
„Chtěl jsem, abys žárlil.“
„A chtěl bys ještě něco, Johne?“
„Ty jsi tady det…“ Zbytek jeho věty zanikl v polibku.

„Připravena?“
„Ne.“ Kvíkla zoufale. „Tohle nemůže skončit dobře.“
„Nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko.“
„Jaké daleko? Máme nejvyšší čas.“
„Trpělivost růže přináší.“
„Žádný kytky nechci. Potřebuju se jenom porvat s tímhle.“
„Život je boj.“
„Tak to mám předem prohrané.“
„Tohle není boj s větrnými mlýny.“
„Ale mně to tak přijde. Je jich hrozně moc.“
„Nepřátel se nelekejme…“
„Počkej, nevadí ti, že nemluvím v příslovích a citátech, že ne?“
„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
„Ale já chci jen, abys mě ostříhala. Přece bys mě kvůli tomu nevzala na kluka.“
„No já ti nevím… I mistr tesař se někdy utne.“

„Obejmeš mě?“
„Ano, ale ještě počkej.“
„Mám tě opravdu ráda.“
„Také tě mám moc ráda.“
„Mrzí mě, že se vídáme tak málo.“
„Málo? Vídáme se skoro pořád!“
„Já vím, ale vždy jen na chvíli. Chci s tebou být déle.“
„Víš, že to nejde. Co by tomu řekli lidi? Dobře znám ty jejich zaražené pohledy, mračení, kroucení hlavou.“
„Je mi jedno, co by řekli. Takhle je mi smutno. Chci být s tebou. Napořád. Obejmeš mě?“
„Ještě minutku počkej.“
„Už je to minutka?
„Je.“ Úsměv. „Pojď ke mně.“
Dvě hodinové ručičky se setkaly. Kostelní zvon zazvonil dvanáctkrát. Toho poledne se hodiny zastavily.

„Je tu hrozná tma.“
„Neboj se, lásko, na cestu nám svítí měsíc.“
„Je mi zima.“
„Neboj se, lásko, za chvíli tam budeme.“
„Jsem nervózní, konečně poznám tvůj domov.“
„Neboj se, lásko, bude se ti líbit.“
„Tvým domovem je hrad? Opravdový hrad?“
„Neboj se, lásko, uvnitř je útulný.“
„Co to bylo za zvuk?“
„Neboj se, lásko, jen skřípění dveří.“
„Jsem tak unavená.“
„Neboj se, lásko, půjdeme spát.“
„Proč zhasla ta svíčka?“
„Neboj se, lásko, to byl jen průvan.“
„Co je to za lůžko?“
„Neboj se, lásko, je pohodlné.“
„Děsí mě všechny ty zvuky.“
„Neboj se, lásko, panty téhle rakve jsem promazal.“

Zjevil ses v mém životě veden zákony vesmíru. Nevybrala jsem si tě, nechtěla jsem tě, nebyl jsi mým snem. Byl jsi mou noční můrou, a přesto jsi teď středem mého žití. Držíš mě pevně ve svém objetí a já se ztrácím. Vzdoruji ti, ale není sil. Mít srdce, pukalo by žalem. Mít oči, ronily by slzy. Mít hlas, nesl by se souhvězdími. Křičela bych, ne však o smrti, ale o životě. O sluncích a kometách a hvězdném prachu a o vesmíru, jež je mi otcem i matkou. Jim dávám své sbohem, tažena do tvých černých hlubin, odevzdaná, smířená, tvoje… Planeta.

Seděli na verandě a pozorovali západ slunce. Přitulila se k němu a on ji ochranitelsky objal kolem ramen. Nemluvili, jen tiše seděli a užívali si klidu pozdního léta. Usmála se. Příští léto už jistě tak klidné nebude. Čekala je spousta změn, krok do neznáma, do nového života. Života, který si přála prožít se svým mužem. Bok po boku vedle sebe. Náhle ucítila něco zvláštního.
„Ou…“ Narovnala se. Muž se zamračil. „Ou!“
„Co se děje? Je ti špatně?“ Vyhrkl.
„Ne, klid,“ tišila počínající paniku. Vzala jeho ruku a přiložila si ji na klenuté bříško. Šťastně se usmála.
„Malý jenom začal kopat.“

„Myslíš, že je něco po smrti?“
„Hmm… Ano, myslím, že ano.“
„A co jako?“
„No, třeba nebe.“
„A co je v nebi?“
„No tam jsou všichni, kteří přišli před námi a kteří přijdou po nás. Všichni spolu.“
„My tam půjdeme za nimi?“
„Přesně tak.“
„Víš, trochu se bojím.“
„Nemáš čeho. Je to jeden velký úžasný koloběh, kterého jsme součástí.“
„Já taky?“
„Ano.“ Konejšivý smích. „Ty taky.“
„Za chvilku mi odpadne mrkev… Ha! Už. Ach jo.“
„Holt nejsme to co za mlada. Mně odpadly dva uhlíky. Asi to brzo přijde.“
„Co vlastně přijde? Děti říkaly, že Doleva.“
„Ale ne, Snížku. Obleva.“

„Takže dalším staročeským zvykem, který jsem našel, je klácení zmijí neboli kývání jedovatým hadem ve větru.“
„Och, to je otřesné.“
„Otřesená byla tak maximálně ta zmije a to jenom trochu. Navíc ji pak zase pustili. Chvilku si zavlaje ve vzduchu a má klid. Hlavně to zahání zlé duchy.“
„Ale prosím tě, jak k tomu ta zmije přijde?“
„Zmije k ničemu nepřijde, Lukáši. Zmije nemá nožičky.“
„Nemůžeš to brát všechno doslova! ‚Já letím,‘ taky neznamená, že opravdu poletím.“
„Pokud neškobrtneš ze schodů.“
„Ach jo, kašlu na tebe.“
„To by bylo nehygienické.“
„Uááááá! Polib mi p- Uhmffpmmhmmm…“
„Pusu?“ Tichý šepot.
„Hmmm… Přesně.“

Jsi průvodce v temných hlubinách,
písek života v mých přesýpacích hodinách…
Dávno nevím odkud tě znám,
už roky se mnou kráčíš,
na světě jenom tebe mám,
radši směješ se než mračíš.
Jsi nádherná až dech se tají,
měla's všechny které's chtěla,
tak proč před námi utíkají
a nepustí nás do kostela?
Za slova lásky ses mi smála,
smíchem, jež mi srdce taví,
já pro tebe bych život dala,
a to tě na mně zdá se baví.
Kosa na rameni se ti houpá,
mé otázky kolem krouží,
a ty mi říkáš: „Holka hloupá,
dočkej času…
Jednou ukážu ti k čemu slouží.“

S1: „Tak co, už?“
S2: „Ještě ne. Musíš počkat na správnou chvíli.“
S1: „A kdy to bude?“
S2: „Neboj se, to poznáš.“
S1: „A pak mám skočit?“
S2: „Přesně tak. Jen klid, já skáču s tebou.“
S1: „Co když to nedokážu? Co když zamrznu na místě?“
S2: „No tak ti někdo pomůže. Strčí do tebe a poletíš.“
S1: „Děsivá představa, jen tak letět vzduchem.“
S2: „Máš přece padák. Sice dopředu nevíš kam dopadneš, ale o to je to napínavější.“
S1: „Už mám skočit?“
S2: „Vydrž.“
Zafoukal vítr.
S1: „Teď?“
S2: „Jo! Teď! Skoč!“
Dvě semínka pampelišky se vznesla k nebi.

„Co jsme to včera čichali? Byl jsem pěkně v rauši.“
„Myslím, že nějaký extra ředící ředidlo. Nasával jsem jak výpusť od vany. Pořádně jsem si zalítal.“
„Nazdar hoši. Můžu si přisednout?“
„Hmm....“
„Jsem slyšela, jak si povídáte. Taky jsem si včera parádě zalítala. Barvy duhy, lehkost, extáze, volnost, koupelna bez bakterií...“
„Koupelna? Co sis to sakra vzala?“
„No, normální Savo, ne? Skvěle vyčistí zažranou špínu, to ví přece každá hospodyňka. Byt i vy nasajete takovou čistou atmosféru.“
„Ty... Ty uklízíš a saješ zároveň?“
„Si piš, srabe.“
„Vole, víš, co to z nás dělá? Víš?“
Ztrápené pohledy se setkaly.
„Beta savce!“

„Ahoj, ještě se připravujete?“
„Jo. Já už si potřebuji jenom oholit nohy, ale došel mi krém na holení, který nutně potřebuju. Mám tak citlivou kůži.“
„To já mám zase příšerně suchou pleť. Naštěstí ty zvláčňující krémy vážně pomáhají.“
„To moje pleť… Proboha ne! Podívejte se na to! Pupínek.“
„Klid, to spraví korektor. Jen vybrat správný odstín. Třeba tenhle? Perfektní.“
„Chce někdo lesk na rty? V těch reflektorech pak vypadají větší.“
„Beru! A co broskvová tvářenka?“
„Pro tvůj tón pleti rozhodně ne.“
Vrzly dveře a do šatny nakoukl trenér.
„Co tu ještě děláte, chlapi? Obujte si kopačky a mazejte na hřiště.“

“Už?”
“Ne.”
“A teď?”
“Ne!”
“Mě neběží internet!”
“Klid, to půjde, dej tomu čas.”
“Mě se to taky hrozně seká.”
“Nesmíte to refreshovat všichni najednou!”
“Nejde to dělat nějak automaticky?”
“Jde, ale teď už to nebudu nastavovat. Klid, buďme trpěliví.”
“Já jsem tak nervózní... Hej, posuň si ty nohy.”
“Nemám si je kam dát, vždyť jsme tu jak sardinky.”
“To je tím, že jsme chtěli být pohromadě.”
“Tak co... Už?”
“Ne.”
“A teď?”
“Ne! Jéé, čau Mirku.”
“Nazdar. Co tu proboha všichni děláte s těma notebookama?”
“Čekáme na nové téma, má vyjít dneska.”
“Dneska odpoledne, trubky. Ne minutu po půlnoci.”