Moje články

"Když konečně máme tvou občanku a pár kusů oblečení, měli bychom zkusit vymyslet, co dál."
"Ráda bych začala pracovat, ale těch možností je tolik!"
"A co tě baví nejvíc?" zeptal se mladík.
Můza se rozesmála.
"Dávat lidem nápady do hlavy a podporovat je v tom, co dělají."
"Mohla bys učit, byla bys skvělá."
"Když školství je trestuhodný zabiják kreativity."
"Tak založ kreativní agenturu."
"Myslíš jako 'Múza a její mladý spisovatel - Nápady všeho druhu'?
"Spíš něco jako 'Drzá a pohledný'," navrhl.
"Tsss. Já nejsem drzá."
"To tedy seš, o tom není sporu." Široce se usmál. "Ale nepopřela jsi, že jsem pohledný."

“Tady bydlela?” vydechl mladý spisovatel.

“Ano. Drsné, co. Chcípnul tu pes.”

“A zakopali ho někomu pod postel.”

Neochotně vstoupili do budovy ubytovny.

“No to je dost,” zahučel recepční a na pult vyndal malou sportovní tašku.

Múza překvapeně zamrkala.

“Ještě dva dny a šlo to na charitu. Nejsme úschovna.”

“To jsem tu nechala?”

“To nevíš?” Recepční přimhouřil oči.

“No… Mám to trochu v mlze.”

“Tohle zbylo. Pokud vím, všechno ostatní si rozdala.”

"Tak jo.” Múza si vzala tašku. “Díky moc," řekla a vykročila ke dveřím.

"Hej, holka," zavolal za ní recepční.

“Hmm?” Otočila se.

“Dej si život do pořádku.”

Přikývla.

“Dám.”

Vešla do kuchyně, stále oblečená do mladíkova pyžama.

Ten jí věnoval jeden pohled a rychle jej stočil jinam.

“Ehm… Musíme ti pořídit nějaké oblečení,” podotkl.

“Pročpak? Vezmu si to tvoje a zamaskuju se za mladého spisovatele. Nikdo nic nepozná,“ mrkla na něj.

Útrpně se na ni podíval.

“Věř mi. Pozná.”

“No dobrá,” pousmála se. “Zkusíme dohledat věci…” zarazila se a sklopila oči. Zhluboka se nadechla. “Marie... Tak se jmenovala,” pokračovala po chvíli tiše. “Marie Arbesová.”

“To je moc hezké jméno,” řekl mladík.

“Ano, ale… Cítím se, jako bych ho ukradla.”

“Kdepak. Dělej mu čest. Tak její památku uctíš nejlépe… Marie.”

Leželi na posteli, pár centimetrů od sebe.

“Vážně si nemám-” začal mladík.

“Lehnout na tu prosezenou bestii, které říkáš gauč?” přerušila ho Múza. “Ne. A kašlu na všechny výzkumy.”

“Výzkumy?” zeptal se lehce obezřetně.

“Vědci dokázali, že prosezený gauč je účinné opatření na podporu porodnosti.” Začala se pohihňávat. “Nutí to lidi spát v jedné posteli.”

Mladík si pobaveně odfrkl.

“Radši spi.”

“Když já nevím jak. Nikdy jsem to nepotřebovala.”

“Jednoduše. Zavři oči a mysli na něco hezkého.”

“Hmm… ‘Tematický’ bez čárky nad e. ‘Viz’ bez tečky... Správně použité přechodníky...”

“Počkej, zase to nepřeháněj. Ještě z toho budeš mít divoké sny.”

“Takže policie tě, respektive tvé tělo, identifikovala podle otisků a lékaři kromě ztráty paměti nenašli nic vážného.”
“Přesně tak,” potvrdila Múza. “Ze složky té dívky vyplývá, že její život byl koncert zkázy. Jedna tragédie za druhou. Nedivím se, že chtěla pryč.”
“A ty zůstáváš?” zeptal se mladík.
“Já? Asi ano, jen budu muset vymyslet, co dál.”
“No, v nemocnici si tě nenechali, tak hádám, že mi chvíli zůstaneš na krku.”
“Tsss!” Šťouchla jej lokem. “Jsem skvělá partie. Můžeš být rád, že jsi mě potkal.”
“Ale já tě nepotkal. Přišla jsi ke mě domů.”
Múza obrátila oči v sloup.
“Detaily, detaily.”

“Takže… Všechny ty nápady byly tvoje,” řekl rozhozený mladík a nalil Múze čaj.

“Všechny ne, ale dost,” připustila. “Cestoběvování, Držkopády mladého spisovatele, Poezie pro Múzu...” Významně se na něj podívala.

“Ta byla jen v mé mysli!”

“Ano. Já také.”

“To je…” Mladík nešťastně zavrtěl hlavou. “A článek o sběru dat, co popisoval takové ty 'magické proužky'-”

“Já vím, co je čárový kód,” pronesla suše.

“Fajn, fajn...” S úsměvem zvedl dlaně v obranném gestu.

“Ty si ze mě utahuješ!” poznamenala Múza nevěřícně.

“A ty jsi mi zase během půl hodiny obrátila celý život naruby.”

“Touché,” kývla soucitně. “To my Múzy umíme.”

Múza se vrávoravě postavila.

“Gravitace… Zvláštní... Dobrá, soustřeď se. Chůze. Jeden krok, druhý.”

Pomaloučku a nejistě se vydala k městu.

Blátivá cesta se změnila na asfaltku, přibyly chodníky a budovy. Přibylo i kolemjdoucích, kteří házeli znepokojené pohledy na její zablácené letní šaty. Dva z nich jí dokonce nabídli pomoc.

Zdvořile odmítla.

Musela být opatrná. Lidé skončili v karanténě na pozorování pro menší výstřelky než tvrzení, že jsou vtělená Múza.

...

Do vchodu jí pustil starší pán.

Druhé patro, dveře č. 15.

Zaklepala.

Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál hubený mladík.

Srdce jí vylétlo až do krku.

“Ahoj Filipe.”

Múzy usrkávaly nehmotnou alternativu kávy, pojídaly nehmotné sušenky a krafaly.

“Dámy, poslední dobou mi přijde, že už tak nízká úroveň projevu politických představitelů ještě více upadá.”

“To ano,” připustila jiná, “ale pořád jsme na tom lépe než v Americe. Co se to tam vůbec s tím jejich prezidentem děje? Pod tohle se přece žádná Múza nemůže podepsat!”

“Třeba je ta jeho trochu vyšinutá, nebylo by to poprvé.”

“A co se s tím dá dělat?”

“No, co… Vyměnit.”

“A není to vůči ní hrubé?”

“Ale ne Múzu. Prezidenta. I švihlá Múza zvládne divy, když má použitelný materiál. Podívej se na Pratchetta.”

Múza prudce zalapala po dechu. Bolest, zima, žízeň...

Co? Co se stalo? Aha, sestřička, spěch, bezvládné dívčí tělo...

Rekonstruovala uplynuté události.

Šance žít. Pád. Tma.

Múza otevřela oči.

Ležela pod skalním převisem blízko řeky. Svítalo.

Pohledem sklouzla na své ruce. Leknutím zařvala. Roztřeseně je zvedla a několikrát obrátila. Hřbet, dlaň, hřbet, dlaň. Standardní ruce… Lidské ruce. Z masa a kostí. A nohy. Skrčila je. Poslouchaly… Částečně.

Svalová paměť, blesklo jí hlavou.

Přetočila se na kolena a pomaloučku se došourala ke břehu. Naklonila se.

Z odrazu na vodní hladině na ni hleděla mladá dívčí tvář.

“Cos to se mnou provedla, sestřičko…”

“Sestřičko, sestřičko!”

“Copak se děje?” otázala se Múza.

“Musíš jít se mnou. Nemůžu ji zachránit, ona se rozhodla umřít.”

“Cože? Kdo? Počkej, kam mě to táhneš?”

V dalším okamžiku stály pod kamennou klenbou s výhledem na řeku. Smrákalo se.

O tvrdou skálu se opíralo bezvládné dívčí tělo.

“Ona se tak rozhodla, byla s tím smířená, chtěla odejít.”

“Co… Co to má společného se mnou?”

“Někdy musíš riskovat a vsadit všechno co máš.”

“Vsadit na co?”

“Na smrt. Jen tak můžeš dostat šanci.”

“Sestřičko, já ti vůbec nerozumím. Jakou šanci?”

Přistoupila k ní, ve tváři naléhavost, naději a smutek.

“Šanci žít.”

Múza a její mladý spisovatel leželi na posteli a hleděli na sebe.

“Takhle to skoro vypadá, jako bys mě mohl vidět,” zašeptala.

Mladík se unaveně usmál.

“Napálen byl jsem, Múzo moje, srdcem - tím zrádným lidským svalem.
Teď pro tebe tluče a pokud odešla bys, puklo by mi žalem,” řekl měkce a zavřel oči.

Po chvíli však pokračoval.

“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší,
rytmus srdce jsou noty písně…

Široce zívl.

...jež vede ke splynutí... uší,” zamumlal a s dalším nádechem usnul.

Múza se smutně usmála a pohladila jej po vlasech.

“Ty seš můj romantik.”

“Tak šup, honem, honem, neflákat se. Pět minut,” upozornila Múza. “Já vím, že je to náročné, ale my se nedáme a zvládneme to. Jsme tým. Tak honem. Kdybych mohla, udělám ti ionťák. Jo, super, dobrá práce. Teď dál. Dvě minuty… Ne, to tam neopravuj, to je v pohodě. Dál. Nad tím názvem tak nedumej, na tohle fakt nemáš čas. Úvodní poznámka, rychle, rychle, odkaz doplníš později. Minuta. Závěrečná poznámka, to teď neřeš! Ještě téma, no tak, třicet vteřin, proč je tam těch témat tolik? Dvacet vteřin… Uááá k čemu je ti teď náhled? Deset vteřin. Vypadá to dobře. Spokojený?”

Uložit.

Mladý spisovatel seděl na břehu řeky a sklesle hleděl do proudu.

“Copak mu je, sestřičko?”

“Trápí se,” pokrčila Múza rádoby lhostejně rameny.

“Vypadá opravdu přešle.”

“Je. Už týden nedostal žádný nápad.”

“Jak to? To je kruté i na tebe.”

“Nemluvím s ním,” řekla zachmuřeně.

“Je to kvůli té nehodě?”

“Málem umřel!”

“Víš… Lidé umírají.”

“Ale ne tenhle!” zvýšila hlas, načež se schoulila do sebe.

“Můj detektor citů hlásí-”

“Tak ho zase rychle umlč.”

“A přestaneš ho trápit?”

“Fajn,” řekla Múza stroze a poslala vzdušný polibek směrem k sedící postavě.

Mladík složil hlavu do dlaní a roztřeseně se nadechl.

“Děkuju,” zašeptal.

“Vstávej, vstávej!” křičela. “Proboha, vstávej! Filipe, Filipe!” Hlas jí přeskočil do hysterického vřískotu. “Vstávej!”

…

“Brácho, ty jsi fakt včera v noci omdlel při přecházení silnice?” pohledný muž nevěřícně kroutil hlavou.

“Fakt,” kývl otřesený mladík. “Prý kombinace přepracování, nízkého tlaku a hypoglykémie. Probral jsem se, uviděl světla a jen tak tak jsem se stihl odkulit stranou. Ještě že tam byla ta hysterická ženská.”

“Kdo?”

“Nějaká ženská, strašně na mě křičela, ale když jsem vstal, nikdo tam nebyl.”

“Prý hysterická ženská,” zamumlala uraženě vyčerpaná Múza. “Na tohle nejsem školená. Měla bych tě dát karantény, třeba bys pak přestal být nebezpečný sám sobě.”

“Hmm, zeleninové karbanátky,” pronesla Múza.

Mladý spisovatel měl zástěru uvázanou kolem pasu a se soustředěným výrazem přidával ingredience do mísy.

“Moc ti schvaluji, že ses pustil do vaření. Zdravá strava je důležitá pro správné fungování mozku a celého těla. Člověk pak lépe zpracovává nápady, které dostává, a má více energie na tvoření."

Po třech hodinách si Múza zdvořile odkašlala.

“Ehm… Podívej, psaní ti ze začátku taky moc nešlo, ale je to čím dál lepší, protože se vzděláváš a trénuješ a… S vařením to určitě bude podobné,” nadhodila s trochu křečovitým úsměvem, když sledovala svého mladého spisovatele, jak hasí hořící karbanátky.

Mladý spisovatel se skláněl nad nepopsanou stránkou a na čele se mu rýsovala vráska.

“Psát o vílách nemá moc smysl,” vysvětlovala Múza. “Jsou krásné, ale také jsou celkem odtržené od reality. Osobně si myslím, že za to může to luční kvítí. Skřítci bývají vděčné téma. Užiteční, malí a neškodní, akorát když na ně člověk šlápne, snadno si vyvrkne kotník.

“Taky múzy jsou zajímavé téma,” nadhodila.

Mladík do sešitu zapsal O múzách, pak se ovšem zamračil a název škrtnul.

Múza zaraženě zamrkala, po chvíli se však její zmatený výraz změnil na radostný úsměv, když si přečetla nový název.

O mojí Múze.

“Kontrola nahlásila, že máš problém se svým spisovatelem,” řekl úředně vyhlížející muž ve středních letech.

“Eh, ne, neřekla bych přímo problém… On jenom doma... Totiž chodí někdy… Na Adama,” vysoukala se sebe a zrudla.

Muž přimhouřil oči.

“Stud je lidská vlastnost, Múzo, která by nás neměla zasahovat. Možná bychom tě měli převelet jinam.”

“Ne!” vyhrkla poplašeně. “To... To je v pořádku, nic se neděje, jen mě to překvapilo. Už se to nestane, opravdu. Prostě... Jenom budu koukat jinam,” nervózně se zasmála.

“Jsi si jistá? Spisovatelé důchodci jsou pro začátečníky stravitelnější.”

“Jsem si jistá. Opravdu. Prosím, nechte mě tam, kde jsem.”

“Co to sleduješ? Aha, Chicago. Vězeňské tango aneb zpívá celá cela?”

Mladý spisovatel se postavil doprostřed pokoje.

“Ty texty jsou moc dobře napsané,” poznamenala Múza.

Mladík začal ťukat nohou do rytmu.

“Co to…” vytřeštila oči.

Otočka kolem osy, úkrok stranou, dřep a pomalý vztyk nahoru.

Múza na něj zírala s otevřenou pusou.

“Tohle… Tohle jsi mi tajil?!” vyjekla nevěřícně.

Otočka, dupnutí, hluboký předklon, dupnutí, vlna v bocích...

“A víš, že ti to celkem jde?” výskla nadšeně, usadila se na židli a hlavu si podepřela rukou.

S úsměvem sledovala svého mladého spisovatele a v očích jí tančilo veselí.

“Nikdy se neměň.”

Múza se rozvalovala v křesle, nohy hozené přes opěrku, hlavu hluboce zakloněnou dozadu.

Šéfredaktor za kancelářským stolem četl vytištěný úryvek a občas pohlédl na mladíka před sebou.

“Dobrá práce, Kopre. ‘Držkopády mladého spisovatele’ jsou poměrně dost oblíbené. Takové ze života, táhne to čtenáře. Jo, život je nejlepší Múza...”

“Tak to pardon,” ohradila se.

“...přijde nepozvána a otočí vám svět vzhůru nohama…”

“Na tom možná něco bude,” připustila.

“...chytne vás pod krkem a nutí vaše tvořivé já jít za hranice všeho, co jste považoval za možné. Náročná, vyžadující…”

Zamyšleně naklonila hlavu.

“Pane šéfredaktore, že vy už jste někdy nějakou múzu potkal.”

Ležela na posteli vedle svého mladého spisovatele a ustaraně ho pozorovala.

Jeho obličej nesl viditelné známky trápení.

“A seš si jistý, že to byla ona, kdo se líbal s tím fotbalistou? Hmm? Ach jo. Dobrá, tak to asi byla ona. Ale podívej, i když to teď bolí, vytváří to prostor pro nové příležitosti. Jako prázdná stránka bloku, jako sekce ‘Místo pro vaše komentáře,’ jako nápis ‘Plocha pro vaši reklamu.’ Je na tobě čím je zaplníš. Je to dobrodružství… Oh... Já ti nepomáhám, viď,” zamumlala. “Tak já dneska budu mlčet,” navrhla, přisunula se k němu a objala ho.

Mladík se rozplakal.

“Filip Kopr,” přečetla si z materiálů Předsedy zkušební komise, kterému seděla na stole. “Tak ty seš Filip? Hezké jméno,” prohodila směrem k mladému spisovateli, jež se zrovna snažil vykoktat odpověď na otázku zkoušejícího. “Ale no tak,” zasténala Múza, “ty seš hrozný panikář, víš to? Vždyť to všechno umíš! Učil ses místo abys psal básničky!” řekla trochu vyčítavě. “Ale tady toho pro tebe moc udělat nemůžu… I když...” usmála se potutelně. “Pane předsedo zkušební komise, napadl mě výborný konec pro ten román, co píšete po večerech.”

“Mě to stačí,” postavil se náhle předseda. “A-, pane Kopre,” vyhrkl a vyběhl z místnosti.

“Říkám ti to naposled,” pronesla Múza rozčileně, ”jdi spát.”

Mladý spisovatel nervózně rázoval po pokoji.

“Vypadáš, že každou chvíli omdlíš! Máš školu, práci na full-time, dívku, staráš se o babičku a vypomáháš bráchovi, nemůžeš ještě po nocích psát. Ano, uznávám, většinou jsem to já, kdo tě drží vzhůru a nutí tě tvořit. Nemůžu za to, že mě baví tě trápit, ale odsaď pocaď. Musím chránit svoje investice. Když mi vyhoříš, nic s tebou nezmůžu. Takže žádný nápad dokud si neodpočineš."

Mladík přešel k nerozestlané posteli, sesunul se na ni a usnul.

Múza si opřela čelo o dlaň.

“Ty mi dáváš.”

Opírala se o stěnu a sledovala, jak její mladý spisovatel už několik hodin brouzdá po internetu a shání dárek.

Přistoupila k němu.

Blikající reklamní banner hlásal: “Jak na randění? Hlavně levně! Nejlevnější dárky, které můžete…”

“Tak na to hned zapomeň,” odfrkla si. “Podívej, tohle je mimo moji parketu, já jsem Múza se zaměřením na literaturu, ale toto je prostě čirý nerozum. Pochop, dárek nemusí být drahý... ”

Mladík otevřel novou stránku.

“...ale měl by vyjadřovat zájem…”

Prémiové Belgické pralinky.

“...že ti na té dívce záleží, chceš ji potěšit a že ji máš rád…”

Dárkové balení.

“Máš ji rád?”

Vložit do košíku.

Múza využila chvíle, kdy se mladý spisovatel opíral v křesle a sedla si mu na klín.

Začala číst.

Nezkrotný živel s něhou mořské pěny,
těžko popsat vnitřní sílu ženy,
když k bouři začíná se schylovat,
údělem žen je se obětovat.

"To není nejhorší, akorát to není pravda. Ženy nejsou mučednice, ženy jsou-”

Rychle seskočila na zem, když se mladík prudce napřímil a začal horečnatě psát.

"Vidíš, že to jde," řekla s úsměvem a dala mu pusu na spánek.

Nezkrotný živel s něhou mořské pěny,
těžko je popsat vnitřní sílu ženy,
když k bouři začíná se schylovat,
údělem žen je milovat.

Ležela na posteli a hleděla do stropu.
“Mě celkem baví s tebou pracovat, ale to ti povídám, s tím psaním budeme muset něco udělat,” řekla Múza. “Nápad není všechno, víš?”
Mladý spisovatel seděl u stolu a ťukal do klávesnice.
“Mohl bys zkusit třeba nějaký kurz. Trénovat psaní doma je důležité, ovšem není od věci si k tomu něco nastudovat.”
Vstala, přešla k mladíkovi a zvědavě mu nahlédla do monitoru.
“Mrk, smrk, ptačí brk. Já hrk. A pak frnk, o klobouk brnk,” četla. “No vidíš! Jako Dada dobrý!" řekla povzbudivě s trochu křečovitým úsměvem. “Jen škoda, že to mělo být haiku.”

Ležel na posteli a zíral do zápisníku.
Přisedla si.
“Vypadáš otřesně, jako kdybys týdny nespal. Co píšeš?” Nakoukla mu přes rameno.
“Ach, veršované drabble… Zamilované…” Komentovala. “Máš krásné vlásky, zahrnu tě spoustou lásky…” četla nahlas. “Ewww. To nemůžeš dát ani do Pardubického Pramínku, natož na Sosáky. A už vůbec ne dívce! Skutečně chceš psát? Nechtěl bys radši do IT? Tam můžeš psát kód, k tomu žádné básnické střevo nepotřebuješ. Hmm? Ne? No dobrá,” povzdechla si Múza a pohladila mladíka po vlasech.
Ten zavřel unavené oči a hlava mu klesla na polštář.
“Trochu se prospi, já zatím do rána něco vymyslím.”

“Ty se tím snad bavíš!”
“Bavím, sestřičko,” zachichotala se. “Vidíš to zoufalství? Vrásku na čele, pot na spáncích… Začíná panikařit a paniku je třeba co? Zachovat.”
“Není neetické ho takhle trápit?”
“Ale jdi. Seš moc měkosrdcatá. Podívej, napouští vanu… Štrachá v šuplíku...”
“Co to...?”
“Gumová kachnička!” vykřikla. “Tahle práce mě nikdy neomrzí!” Smála se a otírala si slzy. “Čím chceš být jenou ty, sestřičko?”
“Ráda bych se vyškolila na Klid, možná Smíření.”
“Říkám. Měkosrdcatá.”
“Tak už ho netrap.”
“Dobrá.” Múza otočila oči v sloup a poslala vzdušný polibek směrem k mladému spisovateli.
“Mám to!” ozval se z koupelny vítězoslavný řev.

„Už je to pět dní,“ kňučel Harry. „Chci obejmout.“
„Vyloučeno,“ odsekl Snape. „Když na mě sáhneš, rozdvojím se. Ta kletba pomine pozítří.“
„Ale já chci, aby ses rozdvojil,“ řekl trucovitě a skočil po Snapeovi.

„Uznávám, asi jsem to trochu přehnal,“ zahučel Harry.
„Trochu?“ povytáhl obočí Snape číslo 3.
„Pomyslete na ty možnosti,“ navrhl Snape číslo 25.
„Mohli bychom sami vést výzkumnou laboratoř,“ nadhodil Snape číslo 11.
„Nebo ovládnou ministerstvo,“ přidal se Snape číslo 9.
„Nebo ovládnout svět,“ doplnil Snape číslo 15.
„To ano,“ přerušil je původní Snape. „Ale na to, abychom zvládli jednoho Pottera, je nás pořád ještě dost málo.“

„Kde to jsme?“ zajímala se Minerva.
„Nějaký záhadný vesmír,“ odpověděl Brumbál.
„Neměl bych být mrtvý?“ zeptal se Snape postav kolem.
„Nikoli, pane profesore. Vybrala jsem si nechat vás naživu,“ vysvětlila autorka. „A tak trochu… No… Vás dát dohromady s Harrym.“
„S Potterem?“ vykřikl Snape pobouřeně. „Opravdu mě nechcete radši zabít?“
„Opravdu ne, pardon.“
„Snape nacpe ten svůj nos všude,“ rozčiloval se Voldemort. „A já ostrouhám?“
„Já alespoň nějaký nos mám,“ odvětil lektvarista.
„Absence nosu není moje vina…“ bránil se Pán Zla.
„Já vám to také nevyčítám, pane Voldemorte,“ podotkla autorka. „Není to osobní, jen jste se mi nehodil do příběhu.“

Severus si přečetl nové téma na DMD a spokojeně se ušklíbl.
Okouzlující idiot.
Okamžitě ho napadl Potter. Okouzlující? Samozřejmě. Idiot? Nepochybně. Jeho idiot.
Harry, Severus, jejich pes, dům v Prasinkách… I po pěti letech jej občas šokovalo, že tohle byl nyní jeho život.
Měl by být mrtvý a ještě dlouho po válce si přál, aby byl. Smrt byla vysvobození, po kterém prahnul celou svou bytostí. Ale Potter ho přinutil žít, a jak se Severus den za dnem budil v objetí rozcuchaného mladíka, pomalu, pomaloučku po tom vysvobození přestal toužit.
Promnul si štíhlé prsty a uchopil brk. Dnešní drabble bude snadné.

„Pojď, Merline, no tak! Vždyť přece rád chodíš ven,“ přemlouval Harry hladkosrstého jezevčíka.
„Co se děje?“ zeptal se Severus.
„Nechce bez tebe nikam jít,“ pokrčil rameny mladík.
„Zbožňuje mě,“ podotkl Snape věcně. „Vlastně toho máte dost společného. Vítá mě, hned jak přijdu domů, na to jak je malý zabírá nepřiměřeně velké množství místa v posteli, tulí se, když čtu u krbu…“
„Veškerou podobnost odmítám,“ protestoval Harry. „Já, na rozdíl od Merlina, nemám obojek.“
„Ano, ano, trestuhodné opomenutí,“ pronesl pohoršeně Snape. „Narozeniny máš až zítra… Nechtěl jsem kazit překvapení,“ vytáhl z hábitu dárkovou krabičku. „Ale myslím, že pro tentokrát udělám výjimku.“

Třetí obchod v řadě. V tomhle byli už přes hodinu a Minerva pomalu ztrácela trpělivost.
„Hmm, spousta možností, spousta možností. Jak se rozhodnout?“ Přemítal.
„Vedete si dobře,“ ujistila jej. „Už jste zúžil výběr na šest. Prostě to udělejte.“
„Vůbec to není jednoduché. Má být víc útočné nebo obranné? Mám preferovat přesnost sledování, kvalitu přiblížení nebo hladkost otáčení? Musím to důkladně promyslet.“
„Co třeba tohle? Ukázala na skleněnou kuličku. Vypadá extrémně pronikavě a záhadně. Opravdu vám sedne.“
„Hmm...“ zabručel temně. „Asi to nebude ono.“
„Alastore,“ pronesla výhružně Minerva, „jestli si okamžitě nevybere to nové oko, už s vámi nikdy nakupovat nepůjdu.“

„Báječný kostým Merlina,“ pochválila Harryho Minerva. „Dal jste si práci. Ne jako Severus, který má jeden kostým netopýra na všechny příležitosti.“
„Já stojím přímo tady,“ zavrčel Snape, oděný do svého standardního hábitu.
„Já jsem si toho vědoma,“ pokynula mu.
Najednou Harry strnul. Minerva se otočila a zbledla.
Přímo před ní stála miniaturní kopie Albuse Brumbála.
„Pane Mathewsi?“ dostala ze sebe.
„Jdu za ředitele Brumbála, poznala jste to?“ vyhrkl prvňáček nadšeně.
„Poznala,“ řekla lehce roztřeseným hlasem.
Mávla hůlkou a kulaté obroučky jeho brýlí se změnily na půlměsícové.
„Paráda!“ vykřikl.
„Tak,“ pronesla a oči se jí podezřele leskly. „Teď je to dokonalé.“

Stáli a hleděli na náhrobek.
„Severusi, myslíš, že byla ráda, že mě měla?“
„Byla a moc. Navštívil jsem ji v den, kdy ses narodil. Některé matky bývají zmatené vypětím a námahou, ale ona ne. Měla jasný pohled a bystrou mysl a milovala tě víc než cokoli na světě. Požádala mě, abych tě chránil.“
„A…“ začal mladík nejistě, „nejsi se mnou pouze kvůli tomu?“
„Pottere, nebuď směšný. Jsem s tebou, protože chci. Kolikrát jsi mě viděl dělat něco jen z dobroty srdce?“ zeptal se skepticky Snape.
„Mnonokrát,“ odpověděl rozhodně Harry. „I když…“ trochu zaváhal, „musím přiznat, že obvyble to dobře skrýváš.“

„Ehm…“ odkašlala si Minerva a se zájmem sledovala úkaz před sebou.
Dva členové profesorského sboru, Severus Snape, obávaný lektvarista, a Harry Potter, nejmladší učitel Obrany proti černé magii, leželi na podlaze tréninkové místnosti, oděni do soubojnických hábitů. Oba byli omotáni a tisknuti k sobě něčím, co vypadalo jako…
„Je to obrovská hodinová ručička?“ zeptala se nejistě.
„Minervo, mohla byste…“ zavrčel Snape.
„Jistě. A vysvětlíte–“
„Ne,“ zavrtěl Harry vehementně hlavou. „Radši ne.“
„Jak dlouho –“ zkusila znovu.
„Neptejte se,“ přerušil ji Snape.
„Fajn, fajn. Nechci vědět, co jste tu dělali.“
„Povídali jsme si,“ nadhodil nesměle Harry.
„No.“ Rázně přikývla. „Bylo na čase.“

Harry zasténal. Pevné tělo druhého muže jej tisklo do matrace a jeho krk byl zasypáván horkými polibky. Prohnul se v zádech a pánví vyšel vstříc slastnému tření.
„Pottere,“ zašeptal neznámý, zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

Harry vyjekl a trhnutím se posadil na posteli. Srdce mu splašeně bušilo, tělo měl orosené potem a pod látkou pyžamových kalhot se rýsovala jeho erekce.
„Snape,“ vydechl roztřeseně. „Zdálo se mi o Snapeovi.“
Na nočním stolku nahmatal lahvičku se Snílkovským lektvarem. Podle Rona pomáhal proti nočním můrám. Pozorně si přečetl drobný popisek.
Aby se vaše denní sny staly noční skutečností.
Nasucho polkl.
„Sakra…“

Otevřel oči, bylo půl jedné ráno. Věděl, že neusne. Měl hlad.
V koupelně si opláchl obličej a chvíli na sebe zíral do zrcadla. Pořád ten samý obraz, den za dnem, rok za rokem.
Přešel do kuchyně a začal si ohřívat instantní polévku. Věděl, že se to blíží. Každým rokem to přijde. Cítil to v kostech pravidelně od doby, kdy onemocněl. Měl by začít plánovat. Založit si falešné profily na seznamkách, změnit vizáž, vytipovat nejlepší místa na procházky…
Dnes mu ke spokojenosti postačí polévka…
Zamíchal ji a vypnul sporák.
… ale jednou za sto let se vzbudí s úplně jiným druhem hladu.

Stál uprostřed sálu. Oslava konce války.
Dav kolem oslavuje Harryho Pottera. Hnus. K zblití. Jsem snad jediný, kdo vidí, co je zač? Zbabělec, vrah, zrádce… Jsem sám, kdo vidí pravdu? Nenávidím ho, nenávidím. Měl chcípnout, když měl příležitost, a neobtěžovat svět svou přítomností. Válečný hrdina, držitel Merlinova řádu první třídy, zachránce kouzelnického světa… Skutečně k zblití.
Sakra, všimla si mě moderátorka. Nestihnu zmizet.
„Tady jste,“ vyhrkla nadšeně a chytla jej pod paží.
Vyvlekla jej na podium, posadila ho do křesla a sama usedla na moderátorskou židli.
„Vážené publikum,“ začala. „Prosím o potlesk pro Harryho Pottera, válečného hrdinu, držitele…“
K zblití.

„Bonbon na cestu?“ zeptala se Minerva.
Snape se zarazil na půli cesty ke dveřím ředitelny.
„Ne, děkuji. Preferuji svůj život bez příchuti citrónu. Měla byste se těch zpropadených bonbonů zbavit.“
„To by byl hřích Severusi… A Albus by mi to nikdy neodpustil.“
Snape vědoucně povytáhl obočí.
„Přeji hezký zbytek dne,“ rozloučil se a odešel.
„Mýlíte se, Minervo,“ ozvalo se za ní z obrazu bývalého ředitele. „Odpustil bych vám všechno.“
„Já vím, Albusi,“ řekla měkce. V jejím hlase byl znát smutek.
Dala si jeden bonbon do úst a sklonila se k práci.
„Mám je vlastně celkem ráda, ale nikomu to neříkejte.“