Moje články

„Sherlocku, co ta anonymní seznamka?“
„Johne, kolikrát ti mám říkat, že tvůj naprosto šílený nápad-“
„Každý potřebuje lásku. To ti povídám, budeš mít šťastný život, ať chceš nebo ne. Dostal si nějakou odpověď?“
„Ne.“
„Možná je chyba ve tvých požadavcích na partnera. Ukaž ten formulář.“

Věk:30-40
Vzhled: světle hnědé vlasy, postava středního vzrůstu, připitomělý výraz ve chvílích zamyšlení
Povolání: lékař
Specifické požadavky: psychosomatické kulhání, literární výtvory pochybné kvality, pečovatelský komplex, pevné morální hodnoty

K jeho zádům se přitisklo horké tělo.
„Je chyba v požadavcích?“
„Ehm… Ne.“ Na Johnově tváři se usadil výraz šťastného idiota. „Očividně máš výborný vkus.“

„Sednout třído. Opravila jsem vaše slohy. Všichni zvládli odevzdat uspokojivou práci až na pana Horáčka, který si opět špatně přečetl zadání.“
„Já? To není možné, paní profesorko,“ ozval se vzdorovitě chlapec ze zadní řady.
„Skutečně? Tak mi vysvětlete, proč se vaše vyprávění o dobrodružném výletu změnilo v bohapusté krveprolití, přičemž jedna polovina výpravy zemřela tragickou, místy velmi popisnou a troufám si říci až kulhánkovsky nechutnou smrtí, a druhá měla to štěstí, že skončila pouze s trvalými následky.“
„No dyť to přesně odpovídá tématu. Očekáváte snad, že budu psát o kytičkách a koloušcích v něčem, co se má jmenovat Les nehod?“

„Já už nic nechci. Říkám ne! Mám plno, nezkoušej mi sem ještě něco nacpat. Fakt už toho víc nepoberu.“
„Vím o čem mluvíš. Mám tolik práce. Jak to mám stíhat? Je to hrůza! Vůbec se nezastavím.“
„To nám sem Frajírek zase hrne nějaké novoty. Kdo se na to má pořád dívat? A proč je tu takové strašné vedro? Takhle brzo zkolabuju.“
…
Ty starej kráme! Koukej tu hru spustit. Málo místa na disku? Zbývá ti celých 80MB, tak nekecej. Přetížený procesor? Přehřátá grafika? Nezájem! Počkat... Cože?... Jakej fatal error?!“
…
„Tak to se nepovedlo. Procesore, co to bylo?“
„Nový Warcraft, Grafiko.“

Před zrcadlo postavím se, nasadím si paruku,
že budu hvězdou celé akce mám tím pádem záruku.
Rty si leskem namaluji, růží přibarvím si tváře,
dnes večer se koná párty mistra Pohádkáře.
Pohádkář je pěkné kvítko, co vám budu povídat,
musím se tedy nenápadně na zoubek mu podívat.
Vzít si šaty šifónové chce trochu vnitřní síly,
stejně tak Londýnem na podpatcích jít v kostýmu víly.
Vím, že se mnozí podivují tomu odvážnému počinu,
já však mám svou misi jasnou, jsem na stopě zločinu.
Želízka klapnou ocelová, podvratný živel se z ulic ztrácí,
jsem Detektiv Inspektor Scotland Yardu a miluji svou práci.

Když celý den je prostě pod psa a život zdá se marný,
než věšet se radši po šichtě zajdu rovnou do cukrárny.
Všechno náhle rozjasní se, jak vidím různé dobroty,
můj glykemický index dosahuje nadkritické hodnoty.
Z té nádhery až přechází zrak a já vím, že brzy,
šťastně zakousnutý do kremrole budu brečet sladké slzy.
Pak věneček a rakvička, hlavně nepropadat splínu,
jen si začerstva rychle bodnu dávku inzulínu.
Prý mě tohle množství cukru jednou jistě zabije,
do ucha šeptá mi medovým hlasem cukrářovic Marie.
Přitiskne mě na svá ňadra, která pod halenkou bují,
žárem jejích polibků horkých šťastně zkaramelizuji.

Probouzím se, v ústech sucho, hlava mi jen třeští,
kocovina megafonem do ucha mi vřeští.
Svobodě jsem při té párty dal své sbohem zdárně,
opil jsem se do němoty vskutku legendárně.
Že nikdy okno nemíval jsem, toho si moc cením,
tak rychle vstávat, upravit se, vždyť se zítra žením.
Oči promnu, co to vidím, na prstu kroužek ze zlata,
a vedle mě má milovaná chrní jako podťatá.
Zapírat budu, jak se patří, přece neřeknu jí: „Dano,
z naší svatby si nevzpomínám ani na to ‚ano‘.“
Hlavou kroutím nevěřícně a dochází mi zcela,
že cesty časem existují, zítřek byl už včera.

Už zase se mi fantazie s realitou míchá,
ty potvory prostě pořád žvaní a nikdy nejsou zticha.
Chci umlčet je jednou pro vždy, zavázat jim pusy,
syčí na mě, na mou věru, jak podrážděné husy.
Nemohu věřit vlastním uším, co řekly mi ty zmije,
prý odteď vládu přebírají, bude anarchie.
Rozjařeně štěbetají a mně dochází právě,
že znenadání vzbouřily se myšlenky v mé hlavě.
A hned dělaj samé nepravosti, na dobré mravy hřeší,
když kárám je tak chechtají se, že je zlobení těší.
Hádkou s nimi přivodím si jenom hlavy bolení,
tak odmávnu to bílou vlajkou a předám jim velení.

Miláčku, jsi nádherná, že hlava mi jde kolem,
otáčet se za jinými, byl bych pěkným volem.
Tvé vlasy jemné, lesklé, hebkostí mě dráždí,
každý pro tvé dlouhé nohy, bankovkami cestu dláždí.
Jsi má osudová plavovláska, tvým se neubráním svodům,
co se krásy těla týče, nespoléháš na přírodu.
Když rozhovory zapřádáme, jen povytáhneš obočí,
a trpělivě připomeneš, ať dívám se ti do očí.
Že chytrá jsi a vzdělaná, hlavolamy řešíš hravě,
že je mozek mnohem více, než výplň místa v hlavě.
Pálí ti to jedinečně, s tou blond to nebude tak zlé,
já přeochotně seznámím se s tvými mozky velikosti 80D.

Já už nejsem ta holka, co musels ji chránit,
před vším co ve světě by mohlo ji ranit.
Jsem přece dospělá, vzpřímeně stojím sama,
už nejsem ta malá, už mi říkají dáma.
Vždy budu tě milovat, můj příteli z nebe,
vím, že cokoli zraní mě, zraní i tebe.
Oči nemusíš mi zakrývat, chci vidět bídu,
kterou svět přehlédne, jak černou křídu.
Uši mi uvolni, chci slyšet nářek,
jenž se nepřevléká do přetvářek.
Ústa mi odemkni, chci vykřičet do světa,
že emoce krásné jsou jak barevná paleta.
Že bolest nesnesu je představa mylná,
už chránit mě nemusíš, už jsem dost silná.

Povzdechla si utrápeně: „Dobří muži nejsou k mání.“
Lokálem zní tichá rada: „To chce vdovce, milá paní.
Zajištěný, bez závazků, rozumný a svolný,
s bohatými zkušenostmi a ještě k tomu volný.“
Ovíněna míří domů, kruté samoty se bojí,
když v tom náhle urostlý muž vprostřed pole stojí.
Přezíravě hledí k lesu, bez přátel a bez ženy,
dívka výskne, povyskočí, toť jistě vdovec kýžený.
Silné paže, pevný postoj a úsměv hezký, na mou věru,
jen se spokojeně zatetelí. „Tebe bez váhání beru!“
Ráno s kocovinou zajímá se, proč má slámu v posteli,
a matně vzpomíná jak laškovala se strašákem do zelí.

S bandou jsme se domluvili, že vyrazíme na výlet,
nakoupíme dohromady, budem společně se podílet.
Pivo, jídlo připravené, už zbývá jenom vyrazit,
tenhle podnik jedinečný nám nemůže nic pokazit.
Hranice nové pokoříme, favorit si vrní,
jenom někde nesjet z hlavní, to jsme opatrní.
Expedice plyne hladce, navigace kvíká,
z ničeho nic na monitoru, baterka jí bliká.
Navigace vypnula se, posádka je v panice,
hrůzou řveme jednohlasně, div nám nevypadnou sanice.
Jednou třeba někdo zjistí z kronikových záznamů,
co se stalo s naší expedicí světového významu,
a řeknou si: "Odvážlivci, prostě banda cvoků.
Vydávat se do neznáma na druhý konec bloku."

K Vánocům jsem dostal kytku, prý je velmi vzácná,
starat se o ni je, moji milí, záležitost pracná.
Musím denně chytat mouchy, k jídlu jí je nabízet,
přes noc slupne pěkně všechno, nemusím ji pobízet.
Se zálivkou to nepřehánět, má radši sušší hlínu,
chce to ji dávat na přímé slunce, hlavně vyhýbat se stínu.
Však kytka velmi rychle chřadne, jsem to ale pěstitel,
na návštěvu zašel ke mně, můj bývalý učitel.
„Máš nedostatek informací, stačí jenom pohledět,
možná bych ti mohl něco o té kytce povědět.“
Červenám se dokonale, blbě se to poslouchá,
nemám totiž masožravku, ale za květníkem pavouka.

Trýzní vás nečinnost jak saň lítá?
Nuda s vámi sem tam zmítá?
Nálada je pod stůl zpitá
a šrajtofle pár korun čítá?
Dnes akce na míru vám šitá,
skládat slůvka nápaditá.
Potravu dostane mysl hbitá,
když před půlnocí slova sčítá.
S námi naděje vám svítá,
vážení přátelé, DMD vás vítá!

„Ten klobouk je dávno z módy,
jen moli na něj pějí ódy.
A flaušák s tím stěží ladí,
nový před sto léty - za vašeho mládí.“
„Zavři pusu ty, starý kráme!
O zákazníky zde hezky dbáme.
Velmi omlouvám se, milostpaní,
to zrcadlo jen hloupě žvaní.
Klobouk i kabát vám sluší velice,
a co se věku týče, jste úplná mladice.“
„Na první pohled trochu malé,
nicméně jinak zcela dokonalé!“
„Radím, koupi dobře rozmyslete,
tak drzé jen tak nenajdete.“
„Jen ať se klidně vydovádí,
tam kde bude mi to sotva vadí.“
„Snad vám bude viset ve skříni?“
„Ne, to zrcadlo je pro tchýni.“

Jsem chlap, jak se sluší, patří, žádná třasotinka,
ale do kapsy mě v klidu strčí moje Kopretinka.
Má Mary je něžné děvče, křehký plátek růže,
když s kluky musíme stěhovat traverzy, ráda vypomůže.
Jak v hospodě dojde pití a nad zábavou se stmívá,
donese zavčasu Mary v kabelce velký soudek piva.
Dnes Kopretinka štěstím září, zábava bude skvělá,
když hozeného přes rameno mě nese do kostela.
Radostně si chytnu tuhle skvělou boží přihrávku,
porouchá-li se mi hever, Mary přizvedne mi dodávku.
Budu jen její, ona jen má, dvě srdce plná citu,
až v náručí přenese mě přes práh našeho bytu.

Od dnešního rozednění, mě jímá lehká panika,
navštívil mě o půlnoci, Duch českého jazyka.
Vytáhl si zápisníček, prý někteří autoři jsou marní,
ale jak já tu čestinu zvládnu zprznit, to je legendární.
Měla bych radši spolknou tužku, zničit klávesnici,
nenechal by mě ani napsat seznam, stodol na vesnici.
Své drabbly jsem mu ukázala, aby mi je zhodnotil,
na ducha bílý ještě zblednul, a celý se opotil.
Bráním se: "Je málo času, měla jsem s tím honičku,
a ještě jsem obdržela od ostatních kachničku."
Vzlykne: "Končím tu a odcházím, s mou citovou zátěží,
že dnes je hodnota psané tvorby, určována drůbeží."

Na talíři to aranžuješ, do "únosné" podoby,
"Imunitu je nutné posilovat, zvláště v zimním období."
Vysvětluješ mi vytrvale, jak skvělé jsou ty humusy,
a já se bráním zuby nehty, vůbec to vzít do pusy.
Neustále mě přesvědčuješ, že musím to vyzkoušet,
prý určitě mi to neublíží, ale proč to pokoušet.
Studie to dokazují a masy tomu věří,
než tohle budu asi radši, pojídat husí peří.
Zamrkáš a usměješ se, já podléhám tvým léčkám,
nerisknu přece, že budu mít, málo toho céčka.
Popadnu příbor, do jídla dám se, jsem přeci muž činu,
miluji tě tak, že kvůli tobě, sním i zeleninu.

Předčítám ti učebnici, usmíváš se mile,
doučko je každý týden, moje nejkrásnější chvíle.
Dívám se ti do očí a musím se hlídat,
abych tě místo integrálů, nešel učit líbat.
Od jednoduchého po složitější, učební máme taktiku,
bože, řekni, kde jsou doby, kdy jsem miloval jen matiku.
Když nejdou ti logaritmy, vráska ozdobí ti čelo,
a já bych rovnicemi místo bloku, radši popsal tvoje tělo.
Měl bych soustředit se na vzdělání, moje, tvoje, naše,
jenom ladně hodíš hlavou a z mozku génia je kaše.
Nazývám tě „Moje X“, ty tušíš, co to znamená,
co matika světem stojí, jsi má nejmilejší proměnná.

Zavři teď oči své, prosím tě, drahý,
zranitelný přijdu si, jak stál bych tu nahý.
Vyznání koktám upřímné, nemluvím planě,
na nervozitu ukazují, mé potící se dlaně.
Vím, že je to tradice, prastarý obyčej,
stydím se a přešlapuji, cítím, jak rudne mi obličej.
Nedívej se, však poslouchej, jak moje srdce buší,
stojím před tebou s prstenem a s obnaženou duší.
Dnes možná zbavím nás, svobody břemene,
jen prosím tě, miláčku, nech oči zavřené.
Jestli je otevřeš, pak nemáme záruku,
že seberu odvahu, tě požádat o ruku.
K vteřině pravdy se začíná schylovat,
snad až oči otevřeš, stále budeš mě milovat.

„Láska je jen chemie,“ profesor Jíra kývá hlavou.
„Při kombinaci sloučenin, musíme předně nalézt tu pravou.
Pak přidat ve správném poměru, kapka, deci, kýbl,
Hlavně odměřovat přesně!“ Znovu rázně kývl.
„Opatrně zamícháme, reakce totiž jistá není,
blázen je ten kdo myslí si, že předvídat bude dění.
Nad kahanem zahříváme, hlavně trpělivost, žáci,
neb ukvapeným postupem, můžeme zmařit všechnu práci.
Nezdarům se nevyhneme, však nevěste hlavu,
věda jako je chemie, vždycky stojí za námahu.
Praxí nasbíráte zkušenosti, a ty se vám pak zúročí,
zjistíte, že naroste zpět, i zcela ohořelé obočí
Shrnuji tedy bez dlouhých řečí,
Láska? Jen na vlastní nebezpečí.“

"Myslíš, že o nás ví?" Pohledem přejel zachráněného muže.
"Těžko říct. Onehdy jsem chlapíkovi na soutěži lukostřelců rozvázal tkaničku. Když se sehnul, ten zbloudilý šíp ho minul. Hned po té se podíval přímo na mě, skoro jako by mě mohl vidět. Zvláštní. Co si myslíš ty?"
"Myslím, že ano. Napoled jsem mladé holce vnuknul myšlenku, že jí ujede metro, a když popoběhla, ten balkónový květináč spadl těsně za ni. Její babička pak o nás mluvila moc hezky, stejně jako žena toho parašutisty, kterému selhal padák a skončil v koruně stromu jen s pár zlomeninami. Takže pokud neví, tak alespoň tuší.

„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Ale, pane doktóre, záda mě bolej, jak se porát hrbím nad tím počítačem. A pak mám vždycky v nohou to hemžení.“
„Myslíte mravenčení?“
„Jo, přesně to. A taky mám otlačený kolena, jak lezu na ten stůl.“
„Promiňte, co že děláte?“ Doktor zmateně zamrkal.
„No lezu na stůl. Synátor mě učil s tím počítačem a říkal, že když nebudu vědět, tak ať si jako ty zápaďácký termíny přeložim v tom překládači.“
„Ale proč na stůl?“
„No něvěděl jsem jak si k tomu sednout, tak jsem si to přeložil.“
„A co tam stálo?“
„Desktop, pane doktore, desktop.“

„Marek byl jasná platina. Jenže ono taky pevnost svalů to moc nezachrání, když si neumíte pravidelně měnit spodní prádlo. Platinové prstýnky jsem tedy zavrhla.
Pepa byl pracháč, takže zlato, ale měkký kov je měkký kov a ani představa zlatých prstýnků mě v jeho ložnici neudržela.
Lukáš byl olovo. Moc hezký na pohled, ale poněkud toxický, když vezmeme v potaz, že v pětačtyřiceti ještě žil u matky. Se získáním téhle informace se olověné zásnubní kroužky rozplynuly ve větru.
Nakonec jsem potkala mého Davida. Prstýnky ze stébla trávy. Zdánlivě obyčejný materiál, ale ve skutečnosti výjimečný, plný citů, něhy, bezpečí… A navíc ekologický.“

Zpovědnice byla malá místnost s křeslem. Brumbálův výmysl, samozřejmě.
„Haló?“ zašeptal Harry.
„Poslouchám,“ ozval se kouzlem změněný hlas. „Svěř se zpovědnici.“
„Já už to nevydržím!“ vyhrkl Harry. „Nemůžu spát, nemůžu jíst, pořád na něj myslím. Ví vůbec jak je zatraceně sexy s tím vlajícím hábitem a hákovým nosem? Vysmívá se mojí jizvě a já jsem při tom vzrušený! Prosím poraďte...“
…
„Severusi, jsem vám opravdu vděčná za výpomoc,“ řekla mu Minerva ve sborovně.
„Vděk mě nezajímá,“ pronesl ledovým hlasem. „Nicméně uznávám, že je zde pár věcí, které by mě do budoucna zajímat mohly,“ řekl a jeho rty se roztáhly do úšklebku.

„Tak, sundat tričko, mladíku. Šup, šup, nemáme na to celý den.“
Bez otálení poslechl a zachvěl se pod tíhou hodnotícího pohledu.
„To jako vážně?“ zeptala se a povytáhla obočí.
Mladík okamžitě zčervenal.
„Když ona byla botanička.“
„Ale pampelišky?“
„Takové věci se jí líbily.“ Pokrčil rameny.
„A kde je teď?“
„Utekla s chlapem jménem Květoslav,“ povzdechl si smutně.
Chvilku ji mlčky pozoroval, jak si připravuje nástroje.
„Bude to bolet?“
„Ne víc než ten rozchod.“
„Přijdu si jak na popravě.“
„Ale jděte, mládenče. Máte celý život před sebou a až vám z hrudi odstraníme to hloupé tetování, budete se cítit mnohem lépe.“

„Co tak koukáš na ten dortík? Sníst či nesníst, to je oč tu běží? Přemýšlíš nad dietou?“ zeptal se Petr.
„Popravdě ano, jen zvažuji velikost svého konta,“ odvětila.
„Co to s tím má společného?“
„Úplně všechno. S hubnutím je spojena spousta dodatečných nákladů. Zdravé jídlo bývá obvykle dražší, permanentka do fitka také něco stojí a s novou postavou bych musela nakoupit nový šatník. Hmm… Ne. Na to nemám.“
Užasle na ni hleděl.
„Jak dlouho jsi na té výmluvě pracovala?“
„Od okamžiku kdy jsem zjistila, že ke kávě dávají desert zdarma,“ odpověděla a strčila si do pusy vrchovatou lžičku čokoládové dobroty.

„Zdravím. Ty seš tu prej novej.“
„Jojo, první den v práci.“
„Hmm… V tomhle období furt nabíraj další a další posily. Je to holt potřeba. Seš nervózní?“
„Jsem, děsně. Ty… Ty už jsi je viděl?“
„No jéje! Jsou malí a oškliví a hrozně rychle se množí.“
„A když je potkám…“
„Zlikvidovat. A pokud na ně nebudeš stačit, tak okamžitě zavolej posily.“
Okolní světla začala červeně blikat.
„Pohotovost, musíme jít.“
„Co se asi stalo?“
„To mohlo být cokoli. Zapomenutá šála, mokro v botách nebo na nás někdo kýchnul a nakazil nás, ale to zmákneme. Jsme profíci, ostatně jako všechny bílé krvinky.“

„Hele, Božka, kdo to támhle jde?“
„To je místní automechanik.“
„Co to proboha táhne?“
„Nevím, ale sílu má. Tihle automechanici, to jsou po čertech drsní chlapi.“
…
Zastavil se na zahradě za domem zrovna v momentě, kdy se ve dveřích objevil vysoký statný muž.
„To je pro tebe, Herbe,“ oznámil příchozí a složil náklad na zem.
„Přední hřídel?“
„Jo.“ Nervózně se usmál. „Spojuje dvě kola, která se pak otáčejí v dokonalém souladu. Jako spřízněné duše… Jako my dva.“
Herbertův pohled roztál.
„Dneska je Valentýn, Bruno?“
Druhý muž nesměle přikývl.
„Pojď ke mně.“
Dvojice se vroucně objala.
„Ty jsi můj nenapravitelný romantik.“

„Tak co, už?“
„Ještě ne, šéfe.“
„Cože?! Pořád nic? Zatraceně! Jak těžké může být nabourat se do Bílého domu?“
„Těžší než jsme čekali, šéfe. Ale jsme blízko.“
„Blízko, blízko. To slyším už měsíce. Já chci výsledky!“
„Sorry, šéfe. Vždycky se dostaneme skrz systém až k hlavnímu počítači, spustíme program na dešifrování hesel, ale po pár dnech práce z toho místo hesla vypadne jedna úděsná blbost a my musíme začít znovu.“
Oválná pracovna.
„Jak to jde, Barney?“
„Výborně, pane prezidente. Vaše taktika funguje bezchybně.“
„Vypnout ochranu a vymyslet hloupé heslo?“
„Přesně tak. Punková nutrie je v akci a stále se drží.“

Rozhlas zapraskal, třída ztichla.
„JMÉNEM PROFESORSKÉHO SBORU DĚKUJI 4.A ZA USPOŘÁDÁNÍ VÝSTAVY MODERNÍHO UMĚNÍ NA NAŠÍ ŠKOLE. OČIVIDNĚ I PROBLÉMOVÍ ŽÁCI JAKO VY MOHOU JÍT PŘÍKLADEM."
„Honzo, já myslel, že jsme se na to vybodli,“ nadhodil Franta.
„Taky že jo.“
„PROFESORSKÝ SBOR PŘEDEVŠÍM ZAUJALA KOMPOZICE FLÓRY A BAREV VE DRUHÉM PATŘE…“
„To jak Jožka sjížděl schody na víku od záchodu, hlavou rozbil květináč a tekla mu krev z nosu?“ zašeptal.
Mirek přikývl.
„…LÍBIL SE NÁM POSTAPOKALYPTICKÝ OBRAZ V PŘÍZEMÍ…“
„Kachlička ohořelá od petardy.“
„…ALE NEJVĚTŠÍ OHLAS SKLIDILA SURREALISTICKÁ MALBA U TĚLOCVIČNY.“
„Můj bože, on myslí…“
„Jop. Koudyho zvratky.“
„HOŠI, DĚKUJEME!““

„Hoši, myslím, že první část výpravy se zdařila i přes Tkaničkův ztracený ešus, Lískovy natrhnuté kalhoty a Ještěrkův namočený spacák. Mimochodem, proto budeš spát se mnou, noci jsou ještě chladné,“ řekl a otočil se na svého kamaráda, který zčervenal víc než uhlíky v ohništi.
„Díky Kudlo,“ odvětil nesměle.
„Jasná zpráva, Ještěrko. Ostatní najíst a spát.“
...
Kudla zezadu objal svého kamaráda.
„Jak ti je?“
„Hezky, moc… S tebou.“ Polkl.
„Jo, hádám, že jsou horší způsoby jak mít kudlu v zádech,“ uchechtl se.
„Eee… Kudlo, to co cítím… To je tvoje rybička?
„Kdepak.“ Dechem ovanul hebkou šíji. „To je vábnička na Ještěrky.“

„Ahoj, jsem tady! Fuj, to byla štreka.“
„Zdravím. Ani si nesedej a zase jdi.“
„Ale no tak, kámo, snad mě necháš alespoň chvilku vydechnout.“
„Nenechám. Musíš hned běžet.“
„Počkej… Fakt?“
„Jo fakt.“
„Ale vždyť jsem teď přišel!“
„Hele, mě to moc mrzí, ale když páni poručí, musíme se podřídit.“
„Pch, prej musíme. Všechno odedřu já! Ty si tu celou dobu dřepíš, zatím co já furt někde běhám. Myslíš, že je to jednoduché takhle být pořád na cestách? Není. Už bych se taky chtěl usadit. Doufám, že v příštím životě budu stožár jako ty. Být telefonní signál je pěkně na houby.

„Pomóóóc! Sáro,“ ozvalo se ze zavřeného pokoje.
„Co se děje?“ rozrazila dveře, jen aby uviděla svou spolubydlící rozvalenou na posteli.
„Ty víš moc dobře, co se děje. Hnijící Pavlíček se děje,“ zafňukala.
„Sakra, tohle mi nedělej, já myslela, že je to něco vážného.“
„Tohle je vážné!“
„Ale prosím tě, zase to moc dramatizuješ.“
„Přijdu si úplně tupá a čas se krátí!“
„Nejsi tupá. Uvolni se, dej si vanu, skleničku vína, nestresuj se. Hlavní je zachovat klid.“
„Klid?“ vyjekla nevěřícně. „Hnijící Pavlíček… HNIJÍCÍ PAVLÍČEK!“
„Ano, klid,“ odpověděla pevně. „Jsi chytrá holka. Nakonec tě nějaké drabble na to hloupé téma napadnout musí.“

„Vážení kolegové. Dnes je slavný den, kdy završíme společné úsilí. Je tomu již deset let, co jsme spustili projekt Shaperfekt s cílem objevit dokonalý tvar. Dnes jej konečně uzříme.
„Herbe, spuť to.“
Počítač zabzučel, projektor se rozsvítil a promítl na plátno výsledek výzkumu.
Místností se rozhostilo ticho. Pár účastníků zapomnělo dýchat.
„Eee... Bobe, je to to, co si myslím?“
Vedoucí výzkumu zamrkal a podíval se na svého kolegu. Bylo to tak. Tak prosté a jednoduché.
„Odpověď jsme měli celou dobu před očima!“ vydechl nevěřícně.
„Má dokonce i rysku!“ zašeptal někdo užasle.
„Kolegové, povstaňme a vzdejme společně hold dokonalosti… pivního půllitru!“

Velení nechte na mě. Vím přesně, co moje letadlo potřebuje. Miluji létání. Pro létání jsem se narodil, je to můj život.
Máme správnou výšku, udržujeme stabilní rychlost a kurz přesně odpovídá letovému plánu. Před chvílí jsem dostal zprávu, že počasí je perfektní. Život je perfektní a já miluji létání.
„Bobe, co se to krucinál děje?“ zeptal se náhle první pilot druhého.
„Nevím, letadlo neposlouchá. Řízení nereaguje.“
„Jak jsou na tom systémy? Co výška, rychlost, kurz?“
„Všechno je v pořádku.“
„Tak proč to letadlo neovládáme?“
„Neutším jak, Jime, ale trochu to vypadá, jakoby se autopilot sám rozhodl převzít řízení.“
Miluji létání.

Převlékla se do pracovního oděvu a prohlédla se v zrcadle. Kožený korzet zdůrazňoval plný dekolt, kožené kalhoty obepínaly její štíhlé nohy. Milovala kůži. Naprosto šíleně milovala kůži. Svojí kůži, kůži jiných lidí, zvířecí kůži…
Nesmělé zaťukání.
„Dále.“
Do místnosti vešel mladý muž v tričku s límečkem a jeansech. Když ji uviděl, zakuckal se a zrudnul.
„Vítej,“ pozdravila a začala ho svlékat.
Než se nadál, byl nahý a obě ruce měl připoutané ke zdi koženými řemínky.
„Už jsi někdy byl v našem salónu?“ zeptala se laškovně.
„Často, ale vždycky oblečený.“
„Ty jsi mi podivný zákazník.“
„Já nejsem zákazník, já tu uklízím.“

„Belzebube, vypadáš hůř než samo peklo. Co se stalo?“
„Ó, velebný kníže pekelný, hrůza, hrůůůůza!“
„Někdo nevinný?“
„Hůř,“ zabědoval čert. „Vypadal jako standardní lidský červ. Smlouva Hříšník premium na pět let. Neomezené množství zlata a po pěti letech šup s duší do pekla.“
„A proč tu není?“
„Lhůta uplynula, tak jsem za ním šel, a že jako chci tu duši a on mi dal tohle!“ Čert zakvičel a vytáhl z hábitu galusku.
„A že prý to drobné písmo dole na smlouvě říká, že mu dlužíme ušlý zisk za léta, co se válel a nepracoval.“
„To je ďábel!“
„Kdepak, velebnosti, advokát.“

„Ráno, to vám povím, to bylo nádherné. Krůpěje rosy a ten východ slunce! Krásnější jsem nikdy neviděla. Rosa pomalu oschla a oteplilo se, určitě jste si taky všimla. Pofukoval lehoučký větřík. Oběd jsem přeskočila, jídlu poslední dobou moc nedám, ale odpoledne se šlo za klukama, a to vám povím, to bylo něco! Takovou párty zažijete jednou za život. Pročpak nic neříkáte? Máte strach o děti? Nemějte, děti budou v pořádku. Já mám hodně dětí, říkala jsem vám to? Ve své poslední hodince doufám, že budou mít život krásný jako já. Víte, být jepicí má jednu velkou výhodu. Vše prožíváte naplno.“

Jakmile vystoupil z auta, věděl, že je něco špatně. Příjezdová cesta byla poseta harampádím z kůlny. Garáž dokořán, vnitřek rozházený. V předsíni byla spoušť. Boty vytahané z botníku, kabáty vyházené ze skříní. Obývák byl pokryt knihami, léky, nádobím, fotkami a uprostřed toho byla jeho žena.
„Miláčku, co se stalo?“
„Nic, drahý, jen něco hledám.“
„Co proboha hledáš?“
„Kousek nebe,“ odbyla ho a pokračovala ve vyhazování věcí ze sekretáře.
Byl totálně zmatený. Sklopil oči k podlaze. Zaostřil. Shýbl se.
„Myslíš tohle?“
„Ááááááá! Tys ho našel!“ vypískla.
„Tohle všechno kvůli jednomu kousku puzzle?“
„To není jen tak ledajaký kousek. Tenhle je poslední!“

Elvisova slavná píseň Hound dog se domem nesla s ohlušující razancí.
„Náš závodník s číslem jedna právě vyrazil ze startovního pole,“ komentoval malý klučina pro plyšákové obecenstvo, které napjatě sledovalo závod.
„Tome, večeře!“ ozval se hlas z přízemí.
„Teď nemůžu, mamí.“
„Ale můžeš.“
„Nemůžu. Musel bych přerušit závod… Jednička dokončuje páté kolo a už ho tu máme zase! Neohroženě se pouští do šestého.“
„Takhle ti to vystydne,“ hlas se pomalu přibližoval.
„Toto je závod století! A už má za sebou desáté kolo!“
„Tome, zlatíčko.“ Maminka nakoukla do pokojíku. „Pojď jíst.“ Pauza. Zamračení. Povzdech. „A sundej svého křečka z toho gramofonu.“