Moje články

„Pořád bych jedla a mlsala,“ posteskla si Paulína. „Dala bych si ještě tu čtvrtou pralinku, podáš mi ji, prosím? Jen doufám, že z těch mandlí nedostanu nadýmání. To je v mém stavu obzvlášť nepříjemné.“
Norbert přistrčil manželce talířek s mandlemi v karamelizovaném cukru, v očekávání čtvrté dcery si ji hýčkal. „To je nepříjemné vždycky, má drahá. Pamatuješ, jak jsme byli kdysi v Národním na Mignon a já odešel kvapem o přestávce?“

Teprve po dvanácti letech, jí vylíčil, co tehdy způsobilo jeho indispozici.
Paulína se smála, až slzela.

Snad i díky tomu smíchu přišel malý Karlík na svět ještě téže noci.

Byli spolu a byli sami.
Vztáhla ruce a opatrně mu sundala brýle. Bylo to úplně poprvé, co ho viděla bez nich. „Vypadáš trochu jinak,“ řekla tiše. Cítila jeho nejistotu, pocit určité zranitelnosti, přesto pohled neodvrátil a očima nechráněnýma brýlemi se vpíjel do jejích. Ačkoli už věděl, že pohled z očí do očí nemusí být z její strany pouze obyčejným pohledem… Jeho důvěra pro ni měla nesmírnou cenu. „Nikdy toho nezneužiji, Norberte,“ ujistila jej s něhou. Odložila brýle na noční stolek, pak k němu znovu vztáhla ruce
Uchopil je a jednu po druhé políbil do dlaně.
Byli spolu a byli sami.

„Chtěla jsi na školu, tak nejdřív školu,“ rozhodl tatínek. „Vdavky počkají, ostatně máš teprve sedmnáct.“
„Naštěstí nevěříme na pověru, že se má starší dcera vdát první, jinak to rodině přinese smůlu,“ pousmála se mamá.
„Lydie se přece vůbec vdávat nechce!“ ohradila se Paulína. Ještě to tak!
Madam Treschlová se znovu usmála. „Tatínek má pravdu. Rok či dva ještě zůstaneš na Vyšší dívčí, pak vystrojíme veselku. Hleď si ten čas náležitě užít, Paulínko! Takové dlouhé dvoření a dlouhé zasnoubení, to tě čeká překrásná doba! Divadla, plesy, koncerty, výstavy, procházky, výlety… Jen užívej! Po svatbě přijdou děti a to už se nezastavíš.“

„Podívají. To je pobaví!“ Šéf před něj položil spis. „Sňatkový podvodník, svůdce a nemrava. Už jednou trestaný.“
„To mi zábavné nepřijde.“
„Aber doch!“ zasmál se šéf. „Narazil na sobě rovnou. Podvodnici. A vyžaduje svatbu, když se zaslíbili.“
„Vyloudila z něj peníze?“
„Taky. Aber prý má v srdci echt grosse Liebe.“ Znovu se zasmál. „Pobavil, holoubek zamilovaný. Každopádně toho zastupovat nebudu, nechci si zničit reputaci. Mimochodem, Krása, co jejich námluvy? Dlouho jsem se jich neptal. Vyhnali už slečince Lydii z hlavy to učitelství?“
Ošil se. Samozřejmě, že nevyhnal. Ani nechtěl. Stačilo pár měsíců, aby zjistil, že žena, kterou hledá, je Paulína.

Paulína Treschlová chroupala karamelizované mandličky a marně přemítala, zda dnešní návštěva Norberta Krásy může znamenat nějaký posun žádoucím směrem. Cítila se trošičku rozechvěle a poněkud zamilovaně. Anebo to byla jen pouhopouhá sympatie a náklonnost? Sama se v tom nedokázala vyznat, jako by jí city zatemňovaly racionální úsudek.

Norbert Krása se mezitím rozhodl pro opravdu dlouhou procházku. Potřeboval si vyčistit hlavu, nějak mu to dnes nemyslelo... Usiloval sice o ruku slečny Lydie, a to i přesto, že věděl, že se rozhodla pro učitelské povolání a vdávat se nechce, ale… Vážně byl tak slepý, že si přes Lydii vůbec nevšímal její sestry?

Norbert byl z celé té situace úplně paf.
Nejen, že slečna Lydie přišla do jejich kanceláře doslova jako by se nechumelilo, ale dokonce se k němu přitočila a se špitnutím „pro vás“ mu vtiskla do dlaně malou obálku. Upřímně doufal, že nikdo nic neslyšel ani neviděl. Z toho by byla hrozná ostuda!
Psaníčko otevřel raději až doma, bezpečně z dosahu všech zvědavých očí a uší. Jaké bylo jeho překvapení, že pisatelkou není Lydie, ale její sestra Paulína!
Takže se nehněvala, procházka byla odřeknuta kvůli zanícenému malíčku. Chudinka! Usmyslel si, že jí musí poslat nějakou drobnou pozornost.
Co třeba karamelizované mandle?

Lydie Treschlová nebyla žádná citlivka, a když si něco usmyslela, tak za tím šla.
Neměla problém přemluvit tatínka, aby pozval na večeři strýčka Waldhofa, dokonce se nabídla, že mu sama donese lístek s pozváním do kanceláře. Bude to pro ni jen docela malá zacházka, až se bude odpoledne vracet ze školy, kde dělala povinnou praxi – a ona se opravdu tuze ráda projde.
Neměla problém s tím, že půjde sama do kanceláře, která byla jinak plná mužů, čímž se zákonitě stane středem pozornosti.
A neměla problém ani s tím, aby při té příležitosti nenápadně vtiskla koncipientu Krásovi do ruky malé psaníčko.

Lydie se nespokojeně prohlížela v zrcadle. „Nevím, proč mi to švadlena víc nenařasila. Přidat pár skladů tady, pár tady... Hned by ty šaty vypadaly lépe.“
„Tvoje starosti bych chtěla mít,“ ucedila z pohovky Paulína. Nohu se zaníceným malíčkem podloženou polštářem, v klíně otevřený anglický slovník.
„Copak, nejdou ti do hlavy slovíčka? Je to vážně skvělé, že se na Vyšší dívčí učíte tolik jazyků.“
„Pravila učitelka francouzštiny a němčiny,“ odvětila ponuře.
„Ty jsi tedy dneska bez nálady!“
„A ty se mi divíš? Tolik jsem se po té jeho omluvě na procházku těšila...“
Lydie vzdychla. „Vždyť mu přece můžeš taky napsat, ne?“

„Jak jsou na tom mit dem Gerichtsfall Svoboda?“ tázal se šéf v pondělí odpoledne. „Myslím majitele řetězárny, ne toho úředníka ze Smíchova, co se chce rozvést. Hloupý člověk, to jim povím. Svoboda chce svobodu, prý že ho Frau drží na řetězu… Kein Problem, natürlich… jenže do roka zjistí, že mu svoboda neštimuje a najde si novou Frau.“
„Jak to víte?“
Odfrkl. „Už ho rozvádím potřetí. Co oni a jejich námluvy?“
Ošil se. Měl jít včera se slečnami Treschlovými a jejich paní matkou na procházku na Žofín, ale omluvily se všechny tři.
Jak se obával, slečna Paulína se na něj hněvala...

Staré střevíce tlačily a ty nové… kupodivu tlačily rovněž, jako by byly pro někoho jiného. Paulína z nich měla paty i prsty rozedřené až do krve, což mělo za následek, že šla mamá k ševci ztropit scénu.
Druhým následkem byla nejen pokorná ševcova omluva (opravdu jsem zakázku zaměnil, milostivá, taková ostuda se stane jednou za deset let…), ale k správnému páru bot také domácí pantoflíčky (pro slečnu samozřejmě zdarma).
Třetí následek byl zanícený malíček na levé noze. Kdyby nebyla slušně vychovaná, řekla by, že to bolí jak čert.
Čtvrtý následek byl, že kvůli zanícenému malíčku nemohla v neděli na špacír…

Hodiny na Jindřišské věži odbily půlnoc, Norbert Krása však stále seděl nad prázdným papírem, v ruce převracel násadku, kterou zatím nenamočil do kalamáře. Vůbec nevěděl, jak začít. Taková navýsost trapná situace! Kéž by se byl raději postil! Pokud by své bytné namluvil, že drží půst za nějaký bohulibý úmysl, odmítnutí pozdního oběda by ji neurazilo… Jenže copak může takové delikátní slečně, jako byla Paulína Treschlová, napsat do omluvného dopisu, že měl setsakramentské pnutí ve střevech, což vyvrcholilo dokonalým Durchfallem? Doslova!

Druhý den dostane Paulína kytici s lístečkem na němž stojí pouhé: Omlouvám se za včerejší večer, byl jsem zdravotně indisponován.

„Máš zkrátka pocit, že víš vždycky všechno nejlíp,“ Paulíniným hlasem rezonovala hořkost i proti sestře namířený hněv. „Půjdete do divadla beze mne, bude to skvělá příležitost, uvidíš, všechno báječně klapne,“ napodobila Lydiin hlas. „To tedy klaplo! Naprosté fiasko… A nech mne, zvládnu to sama!“
„Nedosáhneš,“ konstatovala Lydie a dál jí rozepínala knoflíčky na zádech. „Moc mne mrzí, jak se to vyvinulo, Pauli.“
„Spíš nevyvinulo,“ zasmála se bez jakéhokoli veselí. „Celou dobu poposedával a ošíval se a o přestávce prý že musí odejít. Kdyžs tam nebyla, zjevně pro něj nemělo smysl zůstávat.“

***

Norbert Krása mezitím přemýšlel, jak se co nejadekvátněji omluvit…

Norbert neklidně poposedl. Již po několikáté, což upoutalo pozornost slečny Paulíny. Tázavě na něj pohlédla. Dělal jako by nic, stiskl zuby, zaťal pevně svaly. Musí vydržet aspoň do přestávky. Tenhle večer se opravdu nevyvíjel dobře!
Nejen, že slečna Lydie z jakýchsi důvodů nemohla (prý nějaké povinnosti vzhledem k praxi na měšťance), ale Norbert sám se necítil vůbec valně. Pnutí, které cítil v zadní části těla, se mu dařilo ovládat celou první polovinu představení – z něhož tedy moc neměl. O přestávce se raději omluvil a rychle zamířil domů.
Ta čočka v kombinaci se zelím byla před návštěvou divadla opravdu špatný nápad.

„To oblečení je občas tak nepraktické,“ povzdechla si Paulína. „Zapínání na zádech – jedna by musela mít ruce jako opice, aby to zvládla sama.“
Lydie se tiše zasmála a dál zapínala řadu drobných perleťových knoflíčků na sestřiných šatech. „Ale je to šik, Pauli. Vážně. Člověk by neřekl, kolik elegance poskytne mrtvá schránka nějakého plže. Ty šaty ti opravdu moc sluší, ještě účes…“
„Žádné paví pero!“ ujistila se mladší. Z představy, že půjde s rodiči a panem Krásou na operu jen ona, jí volno nebylo. Sestra měla ovšem pravdu: bylo třeba využít příležitost, a když už se Lydie dokázala tak šikovně vymluvit…

„Chce to plán,“ prohlásila rázně Lydie nad šálkem čaje.
Paulína na ni tázavě pohlédla.
„Plán, jak poposunout pana doktora Krásu, aby si přestal všímat mne a přesunul svůj zájem na tebe. Někdy si ty brýle přece musí sundat, ne?“
Chytila sestru za zápěstí, stiskla možná pevněji, než bylo třeba. „Takhle ne, Lydie. Takhle já to nechci. Nechci, aby se o mne začal zajímat jen proto, že jsme ho ovlivnily.“
Lydie se spokojeně usmála. „V tom případě na to musíme jinak. Vytvořit příležitost. A pak to bude na tobě a tvém šarmu.“
„Mám vůbec nějaký?“ Pochybnost byla hmatatelná.
„To si piš!“

Monumentální plán Prahy voní novotou.
„Podívej,“ ukáže Paulína. „Obora v Holešovicích vypadá jako hlava ryby, nad Bubenčí má ocas a Hospodářské výstaviště jsou tlama.“
Lydie se zasměje. „Pak je ovšem Císařský ostrov spár dravce, který ji chce ulovit.“
„A Velké Benátky se Štvanicí vypadají trochu jako motýlí křídla.“
„Myslíš?“ zapochybuje, pak chytne sestru za ruku. „Paulíno. On se ti… líbí se ti, viď?“ zeptá se o něco tišeji. Plán Prahy tím samozřejmě nemyslí.
Zaváhá. „Má oči jenom pro tebe,“ špitne, hlas se chvěje potlačenými slzami.
Lydie přezíravě mávne rukou. „Jdi ty! Nechci se vdávat. Nebudu ti stát v cestě, slibuji.“

Lydie měla těžkou hlavu. Zpočátku vše působilo tak… nevinně. Tatínek si usmyslel, že jí najde ženicha, mamá mu to nevyvracela, bratrovi to bylo jedno a ona sama předem věděla, že jde o marnou snahu. Jenže doktor Krása byl cílevědomý. Snažil se ji zaujmout, naklonit si ji, získat její ruku. Asi mu nešlo jen o věno. Zatraceně! Kdyby alespoň nenosil ty hloupé brýle! Přidávaly sice na důstojnosti a vlastně byly docela šaramantní, ovšem sklo tvořilo nepřekonatelnou překážku. Kdyby je neměl, mohla by mu podsunout…
Snad jen kdyby si zažádala o praktikantské místo někde na venkově. Sejde z očí, sejde z mysli!

Nejdražší tatínku,
dovolte mi svěřiti se Vám s velikou touhou, již nosím v srdéčku. Tuze ráda bych se ještě vzdělávala! Ač Lydiiny cíle jsou mi cizí, přesto nechci zůstati hloupou, leč hřivny své dále všestranně rozvíjeti. V novinách dočtla jsem se, že Vyšší dívčí škola rozšiřuje se o čtvrtou a pátou třídu, kteréžto školu měšťanskou přesahovati mají. Troufám si věřiti, že přiměřené znalosti k přijetí mám, a tuze ráda bych se v obou zemských jazycích, cizích řečech, jakožto i v počtech, měřičství, zeměpise, dějepise a dalších předmětech zdokonalovala.
Snažně prosím, nejdražší tatínku, dovolte mi zapsati se.
Vaše milující dcera
Paulína

S Lydiiným bratrem, dvojčetem, Leopoldem Sebastianem se Norbert spřátelil snadno, vlastně jaksi mimochodem.
„Ty sourozence nemáš, viď?“ tázal se mladík Norberta, když se letním podvečerem vraceli zpět do Prahy – slečny kráčely pár kroků před nimi.
Zavrtěl hlavou.
Mládenec se rozpustile pousmál. „To my jsme někdy pěkná cháska.“
Norbert se v duchu pohoršil, proč o svých sestrách mluví jako o nějaké sebrance. Slečna Lydie byla uhlazená a sečtělá, mladičká Paulína tiché, nesmělé stvoření, které se na něj snad ani jednou zpříma nepodívalo. Obě však byly dámy.
„Moje sestry nejsou obyčejná děvčata.“
„Vážím si duchaplných žen,“ namítl Norbert. „Vzdělaná žena je poklad.“

Další výlet, tentokrát jen pěšky: Smetanka, Kuchyňka, Kanálská zahrada, nahoru na kopec a zpátky do Prahy přes rychle se rozrůstající Královské Vinohrady, nedávno povýšené na město. Jdou jen ve čtyřech: Lydie, Paulína, jejich bratr, který za několik týdnů rukuje do armády, a Norbert Krása.
Paulínu už tlačí boty, vzpomíná, co jí řekla začátkem léta mamá: „Až ti budou zase malé, řekni včas, zajdeme k ševci!“ Zjevně ono „včas“ opět propásla…
Klopýtne, otlačený palec zabolí. Sykne.
„Co je ti?“ otočí se bratr.
„Nic.“
„Jaképak nic,“ rozhodne Norbert Krása. „Slečna si potřebuje odpočinout.“
Zrudne. Zase se před ním cítí jako malá holka.

Zjištění, že se Lydie Treschlová nechce vdávat, jej zaskočilo. Chtěla být ovšem učitelkou, nikoli řeholnicí. Což byl zásadní rozdíl.
Umínil si, že se ji pokusí získat.

„Včera jsem měl příležitost zblízka se seznámit s jedním převratným technickým vynálezem.“
Odložila svůj čaj. Zjevně vzbudil její zvědavost. Přesně jak zamýšlel.
„Telefon! Pan šéf nám jej nechal zavést do kanceláře. Hned jsme jej vyzkoušeli,“ pousmál se. „Úžasné jen tak mluvit s člověkem na druhém konci města. Za sto, sto dvacet let bude nejspíš takový aparát docela obvyklý v každé domácnosti. A třeba se bude dát dovolat až do Vídně či dokonce ještě dál!“

Zatímco starší sestra pokračovala po měšťance na Státní ženský ústav učitelský, ona měšťankou své vzdělání ukončila. Zůstala doma, pomáhala mamá, učila se vést domácnost – i leccos dalšího, co ji mohla mamá naučit. Ostatně TO učila i Lydii. A Lydie projevovala nadání prakticky ve všem, čemu se začala věnovat. Paulína sestru milovala, obdivovala ji, byla vždy připravená stát jí nablízku. Zároveň však měla pocit, že se jí nikdy nevyrovná. Ačkoli se snažila hodně číst, stejně si vedle Lydie připadala jako hloupá brepta.
Návštěvy doktora Krásy u nich doma to jen umocnily.
Na rozdíl od sestry totiž po manželství a dětech toužila.

Situace se vyvíjela dobře. Waldhof jej vzal k Treschlovým znovu na večeři, paní domu se dotázala, zda by s nimi nešel do divadla (měli prý vstupenku navíc). Následně byl pozván na čaj, krátce nato dokonce na oběd. Slečna Lydie k němu sice nebyla přehnaně vřelá, jak se ostatně na slušně vychovanou dívku patřilo, ale jednala s ním přívětivě.
Další neděli doprovázel Treschlovy na výlet na Zbraslav. Kráčel s Lydií vpředu, paní Treschlová s mladší Paulínou pár kroků za nimi.
„Elle ne veut pas se marrier, maman!“ zaslechl dívčin hlas.
Netušila, že už se několik týdnů učí francouzsky.
Základní smysl pochopil...

Jakkoli uléhal sklíčený, probudil se pln nového optimismu. Tvrdé práce ani překážek se nikdy nelekal, a má-li být jedinou překážkou k ruce Lydie Treschlové její napůl urozený původ, je to směšné! Vždyť její rodiče se ke šlechtě ani nehlásili. A on byl doktor práv, čekatel advokátské zkoušky s dobrou nadějí na vlastní praxi. To vše hrálo v měšťanské společnosti v jeho prospěch.
Úplně špatně snad také nevypadá, aby se slečně Lydii nelíbil, pomyslel si, když se holil. Jen ty brýle kvůli krátkozrakosti… S tím nic nenadělá, musí doufat, že tento nedostatek slečna přehlédne.
Při oblékání si pohvizdoval. Koupí jí květiny!

Bytná – zástěru naškrobenou, šedý drdůlek perfektně upravený – na něj už čekala, netrpělivá všechno mu povědět. Jako obvykle.
„Zašla jsem za tetkou Richtrovou do Ostrovní a na Betlém Platz za Zlámalkou.“
Věděl, že přerušovat ji nemá cenu. Měl pocit, že Richtrová, Zlámalka a jeho bytná jsou snad největší mistryně klípkařky z celé Prahy.
„Samozřejmě tu rodinu, ty Treschlovy znají. Nóbl lidi. A bohatý. Doma mluví jenom franštinou. Madam je prý urozená dáma. Dcera francouzskýho hraběte, no považte!“
A on byl chudý, sirotek po maloměstském pekaři… Pravda, vypracoval se, ale mohl si vůbec dovolit pomýšlet na takovou slečnu, jako byla Lydie Treschlová?