Moje články

Eva má kočku. Kočka je celá černá, jen jednu tlapku má bílou. Proto jí Eva říká Packa. Má ji moc ráda.
Eva volá: „Kočko! Packo moje! Pojď domů!“
Ale kočka nechce. Cítí v trávě myš.
„Packo!“ volá Eva. „Mám pro tebe jídlo. Pojď!“
Ale Packa nejde. Už myšku vidí. Šup. Skok! Hop! Počkej, myško!
„Co tam máš, Packo?“ volá Eva.
Packa už myšku drží. Má radost. Utíká hned za Evou. Eva dá jídlo, ona Evě myš. Ó to bude dobré!
Pouští myšku Evě k nohám. Ale co to? Eva piští a myška utíká.
Nevadí! I tak má Packa plnou misku.

„Vidíš toho dědka? Ten je náš, vole pičo.“
„Jo, je tu sám, nikde nikdo.“
„Určitě má plnou šrajtofli a starožitný hodinky. Na tohle já mám čuch, vole pičo. Prostě ho sejmeš zezadu. Ale ať ho nevodkrágluješ.“
„Jsem blbej!? Jenom ho lehce klepnu a ty mu čórneš tašku.“

Starý muž se pousmál. Slyšel samozřejmě všechno… Ano, věděl, že tohle není bezpečná čtvrť, zvlášť v noci. Telefon se seniorským „záchranným“ tlačítkem ovšem rozhodně nepotřeboval.

***

Aby si recidivisté sami volali policii, poručík Navrátil ještě nezažil. Nedokonané loupežné přepadení? Náhle zmizelý stařík? Ohniví psi? Lidožravý had? Obrovský pavouk?
Jo, tady někdo poputuje na záchytku…

Lydie je otřesená.
Kolega Kostelecký ji doprovodil domů, přestože to odmítala. Nakonec byla ráda, zase potkali Weissovku. Neviděla je. Teď už Lydie ví proč. Iluze! Mohlo ji to napadnout!
Přemýšlí, komu se svěří. Svěřit se někomu musí, ale Paulině ne a matce teprve ne.
Nakonec ji napadne teta Rossdorfová, matčina druhá sestřenice.

Napíše dopis, obratem dostane pozvání.
Salomena Marie Klára Rossdorfová z Rossdorfu vlastní děti nemá, možná i proto ji přijme jako dceru.
Dají si čaj.
Lydie ze sebe chrlí slova jedno přes druhé, pak už jen pláče.
„Podobné často přitahuje podobné,“ řekne jí vlídně teta. „Oba se vymykáte konvencím.“

Toninka doufala, že si mamička čte běžnou inzerci, či ještě lépe román na pokračování. Hlavně ne pozvánky na koncerty či do divadla! Čím více se blížila maturita, tím méně Toninka takové akce vítala. A navíc, pokud by je čistě náhodou zase doprovázel tatínkův známý, doktor Vácslav Panoušek… Ne!
„Nu,“ prohlásila mamička. „Tam rozhodně musíme.“
Toninka polkla.
„Hm… možná hned zítra…“
„Mám hodně učení,“ zahlásila rychle.
Mamička zvedla zrak. „Nehněvej se, Toni, ale tobě nové boty zase kupovat nebudu. Tatínek ovšem rozhodně potřebuje pořádné střevíce do kanceláře a k soudu. Americký dům s obuví na Ferdinandově třídě… Tam jistě seženeme moderní.“

Ač se domů vracíval nepravidelně, veselky svých sester si rozhodně ujít nenechal.
První se vdala Magdaléna – dobře se vdala, za sedláka Brázdila, rodičům k radosti a hlavně ze vzájemné lásky.
Potom vypravili rodiče veselku Anežce, té nesmělé dívce, co v době dospívání tvrdila, že se snad ani nevdá. Vyrostla do krásy a nápadníků měla na tucet.
Nejmladší Alžběta se vdala poslední, měla zdědit dům i se vším, co k němu náleželo, tak byla žádanou nevěstou. I ona však následovala své srdce.
Daniel se ženit nemínil. I když Sládkovic Eva by si jistě říct dala.
K lásce však byli třeba dva.

Drobky na stole.
Drobky na zemi.
Drobky všude.
Rád jí ve stoje.
Rád chodí s jídlem.
Odmalička.
„Proč u toho stojíš? Sedni si s tím jídlem.“
„Co tu zase chodíš s tím rohlíkem?“
„Prosím tě, sedni si a jez to nad talířkem.“
Drobky, drobky, drobky.
Na stole, na podlaze.
Nejen drobky.
Brambory skáčou z talíře. Za nimi kus řízku.
„Jejda, to samo! To byla nehoda!“
„Sedni si k tomu pořádně, zase to bude všude,“ je v tom trocha rezignace. „Tady by se ještě slepička najedla… Aspoň si to po sobě ukliď.“
„Můžu si to sníst u počítače?“
„TY?! Rozhodně ne!“

Jeho tělo fungovalo jinak než těla normálních lidí. Už jen proto, že těla normálních lidí nevydržela v dobré fyzické kondici několik stovek let. K moderní medicíně měl respekt, ovšem k lékaři chodil málokdy.
Kapitola sama pro sebe byly pravidelné, povinné pracovní prohlídky. Šaškárna a naprostá ztráta času!

„Léky berete?“
„Ne.“
„Prodělané operace? Úrazy?“
„Slepé střevo.“ Za války a bez anestezie, lahůdka. „Pár zlomenin, to už je dávno.“ Pár byl eufemismus, dávno opravdu hodně dávno.
„Ruka? Noha?“
„Ruka. Noha.“
„Z vás to člověk tahá, jak z chlupaté deky! Nemoci běžné dětské?“
Kývl. To ti tak budu vykládat, že jsem měl mor.

Dech se zrychloval.
„Je t’aime!“ hlesla, když se prolnuli v jedno. Chvěla se, ovšem nikoli zimou.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Šeptal její jméno.
Objímala jej. Rukama kolem krku, nohama kolem boků. Dávala se mu celá.
Milovala ho.

Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebyla to jejich první noc, rozhodně však byla něčím výjimečná.
„Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,“ řekla, schoulená v Karlově pevném objetí.
Usmál se. „Zazpíváš mi?“
Ta výzva ji potěšila.
Usedla na pelest nahá, nestyděla se.
Vybrala si známý šanson, snad tuctový, na tom nezáleželo – důležité bylo, že zpívala pro něj. Z lásky.

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

„Vy s sebou máte želvu?“
„Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.“
Přišlo jí to vtipné. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat, zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
„Respektující výchova… Proto jste odešel ze školství?“
„Taky. Někdo si myslí, že respektovat znamená dovolit všechno. Jenže děti potřebují především lásku. A ta se často bez pevné ruky neobejde.“
Hlavou jí prolétla nečekaná myšlenka: jestli bude mít někdy děti, chce je mít s tímhle mužem.

Najednou se tak nějak přihodilo, že spolu – více méně nepravidelně – chodili za kulturou. Koncerty, divadla, dokonce biograf…
A najednou se tak nějak přihodilo, že si spolu o jedné červnové sobotě vyrazili na výlet do přírody.
„Vy s sebou máte želvu?“ tázala se překvapeně.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.”
Rozesmála se. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat – zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
A hlavně: želvy žily dlouho.

Manželům Petříkovým obrátila válka život naruby. Rozvrátila – to bylo přesnější. Ztratili dva syny, domov přestal být domovem. Teď získali nový. Anna Petříková těžce vzdychla a se smutkem pohlédla na mladého muže, který jim byl svěřen do opatrování. Takový švarný pan důstojník! Po letecké nehodě nechodil, nemluvil, měl škaredé jizvy a ještě ošklivější záchvaty. Postarají se o něho! Možná ten jejich mizerný rozvrácený život znovu dostane smysl…
„Co kdybych mladému pánovi uvařila šalvěj?“ nabídla se snaživě. „Třeba by mu to ulevilo.“
Bělovlasý doktor Machač k ní unaveně vzhlédl od lůžka. Pacient po injekci sedativ konečně usnul. „Tu uvařte mně. Na nervy.“

„Nechci rušit,“ omlouval se.
„V pořádku,“ mávla rukou, „už toho mám plné zuby.“ Zaklapla notebook.
A pak si chvíli prostě povídali – o všem a o ničem, jako dva lidé, kteří se vůbec neznají, ani nemají potřebu poznat se blíž, dokonce se ani představit.
Cinkla esemeska.
„Nepříjemnosti?“ zeptal se, když viděl její výraz.
„Bratranec musí pracovat. Takže lístky na dnešní koncert můžu vyhodit z okna. Imperial Jazz Orchestra, znáte?“
Nesehnal už vstupenku. „Milerád si od vás volný lístek koupím!“
„Nechcete oba? Zadarmo. Sama nepůjdu.“
Zatoužil zachovat se pro jednou jako docela obyčejný muž. Proč ji prostě nepozvat? Vždyť o nic nešlo!

Ačkoli se na vánoční dovolenou těšil, dopadla nakonec přímo katastrofálně. Místo odpočatý a plný elánu se poručík Stein vrátil do Srbska s černými starostmi…
Aby toho nebylo málo, krátce po jeho návratu došlo poblíž letiště k výbuchu muničního skladu – z čehož měli těžkou hlavu dočista všichni.
Andreas, Theodorův pilot, byl přesvědčen, že to udělali Srbové. Což Theodor sice skoro bezmyšlenkovitě odkýval, ale už tehdy tušil, že je to možná všechno úplně jinak.
Když jednoho večera našel mezi svými věcmi proticísařské hanopisy a letáky vyzývající k dezerci, byla to pro něj skoro jasná nápověda. Někdo se ho snaží odstranit z cesty…

Leží na louce, hlavy u sebe, nad nimi blankytné letní nebe.
„Po matuře půjdu do armády,“ oznámí Leopold. „Obchodník jako otec být nechci. Nenávidím čísla. Účty, investice a transakce. Fuj.“
Lydie se zasměje. „Jen jestli si to nemaluješ! Na pohled krásná představa, lámat dívčí srdce v parádní uniformě, ale když se zakousneš, možná zjistíš, že to jablíčko bylo otrávené.“
„Možná si to maluju stejně, jako ty tu svojí kantořinu,“ zabručí.
„Au, tys mě štípnul!“ vypískne Lydie. „No počkej!“
Paulina mlčí. Miluje tyhle dva na celém světě nejvíce. Včetně jejich hašteření. Nejraději by zastavila čas.
Ona sama si zatím nemaluje nic.

Fotoromán s názvem "O epickém boji krutém" naleznete TADY

„Máte tu, prosím, volno?“ Musel otázku zopakovat, tak byla zabraná do práce.
„Asi…“ rozhlédla se po přecpané kavárně. „Asi mám.“
Upíjel kávu mlčky, nechtěl ji rušit ještě víc, než už to udělal. Byl zvyklý být sám – i když seděl v kavárně plné lidí. Jeho život se, zvlášť v posledních letech, nápadně podobal poušti…
Jeho spolusedící se natáhla po pískově žlutém diáři s nápisem Sechura položeném vedle notebooku, už si prve všiml, že jej má zadělaný gumičkou.
„Víte, že gumičku si nechal patentovat Stephen Perry v roce 1845?“ Netušil, proč to řekl…
Překvapeně na něj pohlédla. Usmála se. „To jsem nevěděla.“

„Opravdu nechceš zůstat přes noc, Eliško,“ ptá se už asi po patnácté teta Cosette.
Zavrtí hlavou. „Ve vlaku je hodně lidí. A i kdyby,“ významně se odmlčí. „Kdyby byl někdo dotěrný, umím si poradit.“
Cosette se pousměje. „Já vím, že umíš. Ale přece jen… Přijde ti někdo na nádraží naproti?“
Trochu zaváhala, ale kývla.
Cosettinou tváří probleskne vlídné pobavení. „Někdo, o kom jsi nám neřekla?“
Tak… o někom jim skutečně neřekla. Ale Alfréd jí na nádraží naproti dnes v noci přijít nemůže. „Pan ředitel,“ odpoví nahlas. „Ptal se mě, kdy se budu vracet domů. Řekla jsem mu, že posledním vlakem.“

Nejraději by si dal ránu pěstí! Měl být opatrnější, ale nepřipustil si, že mu uvěří!
„Počkejte,“ snažil se Lydii marně zadržet. „Nemůžete jít sama.“
Zastavila se, otočila, dokonce si dala ruce v bok. „Tak to teda můžu! Nesnažte se mi bránit. Umím se o sebe postarat.“
Snažil se udělat uklidňující gesto, ale zřejmě si to špatně vyložila, protože se na něj zamračila ještě víc.
„Nepochybuji, že se o sebe dokážete postarat sama. Ale před chvílí odbila půlnoc, dovolte mi, abych vás doprovodil domů.“ Zhluboka se nadechl, než dodal: „Se mnou vás nikdo neuvidí.“
Zvědavost převážila. „Jak to děláte?“
„Iluze,“ přiznal.

Zachvěla se, ale nebylo to zimou ani romantickým citem. „Nepoužívejte. Moje. Jméno!“ ucedila a odtáhla se od něj tak, jak to u klavíru jen šlo.
„Protože jméno má moc,“ doplnil ji.
„Protože jméno má moc, ano!“
„Moc se omlouvám,“ řekl tiše. „Nikdy bych vám neublížil.“
Stiskla rty. Mluvil pravdu? Nebo byl zase falešný jako kočičí zlato? Možná jí ublížit nechtěl… Ale byl to člověk znalý! Čaroděj, jak sám řekl. Cítila, že jí srdce tluče bezmála až v krku.
„Strašně rychle vám buší srdce,“ zašeptal, aniž z ní spustil oči.
„Jak to víte?“
„Protože to slyším.“
Prudce vstala. „Nechte mě být!“

„Poslechni, co ti musím povědět!" Irma přiběhla na sesternu s očima navrch hlavy.
„HO?" zahuhlala sestra Gréta s pusou plnou žloutkového věnečku. „Na, vezmi si nejdřív věneček, jsou luxusní. Už mám čtvrtý."
„Kdo přinesl?"
„Štrámalová. Víš která, ne?
„Ta co tu na chodbě vykřikovala, že pokud manžel přijde o obě nohy, že o mrzáka se starat nebude? Že to se raději odstěhuje k sestře do Velvar?"
„Přesně ta! Profesor Grübner mu ty haksny nakonec zachránil obě. Takže panička jemu přinesla koňak a nám věnečky, prý z vděčnosti."
Irma si nabídla. „Aspoň můžeme pořádně oslavit, že Krásová odchází. Chybět mi nebude!"

Kostelec je obyčejná vesnice ve středu Čech.
Obyčejná vesnice s obyčejným knězem a obyčejnými lidmi. Až na jednoho.
Páter Jan sleduje toho chlapce už dlouho. Je bystřejší a zvídavější než hoši v jeho věku. Nabídku, že jej naučí číst, přijme s nadšením. Má dokonalý sluch a nadání pro hudbu. Po písmenech záhy zvládne i noty. Je citlivý. Někdy možná až moc, ale bolí ho nespravedlnost.
Myšlenka, snad zprvu náhodná, že má chlapec zvláštní dary, pomalu zapouští kořeny.
Při jeho první zpovědi získá farář jistotu. Hoch se mu tiše svěří, že vídá a slýchá divné věci.
Jan ví, že musí konat.

„To musíš protřepat! Takhle – švihnout při tom zápěstím!“
„Ten pohyb zápěstím je doleva nebo doprava?“
„Prostě s tím švihni.“
„Nejraději bych s tím úplně švihnul!“
„Ne, počkej! Neštěrkej tím tak, to se musí zamíchat!“
„Ty trole, hlavně to nemíchej!“
„No u všech sov, mě to zrůžovělo!“
„Protřepej to! Znovu to protřepej!“
„Proč se to nemá míchat?“
„Ta slizovitá konzistence je v pohodě?“
„Jenom to trošičku zakvrdlej, ale nemíchej!“
„Když se to míchá, tak to bouchne? A když se tím třepe, tak ne? Já tomu nerozumím!“

Severus Snape se mračil a v duchu znechuceně počítal, kolik týdnů ještě zbývá do prázdnin…

Stojí v bílé chodbě s vysokým stropem. Je nervózní, ale zařekla se, že tohle zvládne a že to zvládne sama, bez pomoci tetiček.
Ze dveří vykoukne tmavovlasý muž, tak pětapadesátník. „Slečna Světlická? Já jsem Kostečka, pojďte dál.“
Udiví ji, že si sekretářku vybírá děkan osobně. Asi chce mít přehled.
„Omlouvám se, mám málo času. Píšete na stroji? Latinu trochu umíte? S lidmi vycházíte jak?“
Usměje se. „Dobře.“
Pohlédne do papírů. „Otec legionář? Oba rodiče zahynuli v odboji? To je mi líto! Počkejte, vy jste neteř Antonie Krásové?!“ Tentokrát se usměje on. Prý ji poznal kdysi na fakultě…
Františka místo získá.

Jako ex-offo obhajovala jen příležitostně. Když si prošla poslední přidělený případ, pomyslela si, že nejspíš ví proč. Klient byl čtyřikrát odsouzený podvodník, recidivista. Tentokrát obžalovaný z toho, že se vydával za poustevníka. To by samo o sobě nebylo trestné, kdyby nevymámil ze tří občanů vyšší obnos za údajně léčivé byliny. Když byl následně chycen strážci zákona, tvrdil že je posel strašlivého nekromanta, který zničí svět… Snažil se to uhrát na šílenství?
„Promiňte,“ ozval se nad ní mužský hlas.
Zmateně zvedla oči od notebooku. „Prosím?“
„Ptal jsem se, jestli tu máte volné místo.“
„Asi…“ rozhlédla se po přecpané kavárně. „Asi mám.“

Mohl to být obyčejný večer.
Kdyby Hana Krásová nepřinesla domů kočku.
„Prostě se ke mně přidala,“ odpověděla na matčinu nevyřčenou otázku.
„Určitě někomu patří,“ prohlásil tatínek. „Tohle není toulavé zvíře.“
„Tím spíš jsem ji nemohla nechat na ulici,“ kontrovala Hanka se svou pověstnou vyřídilkou. „Navrhovala bych toto: napíšu letáky, vyvěsím je v okolí, kočka zatím samozřejmě zůstane u nás. A pokud se o ni nikdo nepřihlásí, tak samozřejmě zůstane u nás. Neustále mě přece nabádáte, ať se držím pouze bezpečných známostí. Což kočička beze zbytku splňuje.“
Otec na ni laskavě pohlédl skrz brýle. „Proč jsi vlastně nechtěla jít na práva?“

Jak se zdálo, jejich ešelon zase uvízl. Po kolikáté už? Vojáci se snažili trávit čas, jak nejlépe mohli: opravami, vylepšováním či výzdobou těplušek, hraním mariáše…
„Zakotvi u nás, bratře doktore,“ vyzval jej bodře jeden z vojáků okolo samovaru.
Vilém zavrtěl hlavou. Byl unavený a nebylo mu dobře. „Copak jsem námořník?“ utrousil nevrle.
Kdosi v hloučku se zasmál. „Všichni jsme tady vlastně námořníci, ne? Naším mořem je Magistrála a našemi loděmi těplušky,“ dodal poeticky.
„A přístav, kde můžeme spustit kotvu?“ tázal se jiný.
„Vladivostok!“
„Jo! A tam opravdová loď, co nás odveze domů!“

Netušili, že to bude trvat ještě dva roky.

„Poldýno, myslíš, že by si Toni troufla utéct tajně večer z domu?“ tázala se Hana Krásová starší sestry.
„Tak zrovna ona… asi troufla. Tys zase poslouchala za dveřmi?!“
„Jenom úplně trochu,“ dušovala se Hanka. „Říkala Doramo, že ji dneska čeká velký Vlám. A culila se u toho. Myslíš, že si domluvila schůzku s nějakým Belgičanem?“
Leopoldina na ni zírala jako opařená. „Velký Vlám? Panebože! To zní jako přezdívka nějakého lumpa z pražské galérky.“
„Ještě, že jsem to slyšela! Můžeme jí to překazit!“

Jaké zklamání! Z Vláma se nakonec vyklubal flám a Toninka tím myslela zcela počestné ponocování nad učebnicí anatomie…

„Konstantou moderní doby je, že se zbavuje schopných lidí tam, kde by mohli být společnosti ku prospěchu,“ řekla s jistou hořkostí Cosette Krásová.
Její mladší sestra Doramo zvedla oči od knihy. „Koho ten váš povedený ředitel vyrazil tentokrát? Proč se vůbec ptám! Viléma Poděbradského, že?“
Kývla. „Kvůli těm řečem na osvětové besedě. Dalo se to čekat. Hradbu a Soukla vyhodil za míň. Oba jsou tak výborní učitelé!“
„Republice více práce, to je naše agitace,“ protáhla posměšně Doramo. „Vzdělávat mládež přece není pořádná práce, ne? Zmetci! Ale nemysli, jsou velmi schopní, na které ta konstanta neplatí. Tak schopní, až jsou všehoschopní…“

„S kým sloužíš noční, Gréto?“ obrátila se sestra Otýlie na kolegyni.
„S Krásovou.“
Sestra Irma se ušklíbla. „Ta se na tebe bude zas vytahovat!“
„Myslí, že je něco víc, když študovala lékařství,“ přisadila si Otýlie.
„Ale nedoštudovala,“ vyhrkla Gréta. „Prý ji asistent vyhodil od zkoušek.“
„Nemá se cpát, kam nepatří,“ kývla Irma. „Ženská mezi pány doktory…“
„Holt tatíčkovy peníze všechno nezařídí,“ zasmála se Gréta.
„Pokud mluví o anatomii, pořád lepší než o rovnoprávnosti,“ dodala posměšně Otýlie. „Modrá punčoška.“
Teď už se smály všechny.

Toninka skrz otevřené dveře slyšela všechno. Jen ať si kvokají! Takové hloupé řeči ji už ranit nemohou.

V Syrakusách dělala asistentku dentistovi. Byla to pekelná práce – o nic těžší než asistovat chirurgům, ale dottore byl neskutečný morous a nikdo u něho dlouho nevydržel. „Tak zhasněte a jděte!“ zavrčel, když mu po měsíci oznámila, že končí i ona.
V Catanii se uchytila v hotelu. Ostatně, práci pokojské si vždycky trochu přála vyzkoušet. Zůstala pouhé dva týdny. Když hoteliér zjistil, kolik umí jazyků, nabídl jí, ať se za něho provdá. Dobře, možná to nebylo jenom kvůli jazykovým znalostem…
Přesto se sbalila, nechala si vyplatit mzdu a vydala se do Palerma.
V místní nemocnici ji s jejími doporučeními přijali hned.

Nelitovala ničeho.
Věděla, že se měla držet původního plánu – ne, že by měla nějaký konkrétní, přesný plán, ale pletky v Řecku do něj určitě nepatřily.
Nelitovala však ničeho.
Ten necelý rok s Dimitriem stál za to.
Přestože ji stál skoro celé úspory.
Svítalo.
Až se Dimitrios vzbudí, ona bude pryč.
Bude to tak lepší pro oba.
Nelitovala ničeho.
Ale tohle bude lepší.
Snažil by se ji zadržet (Obejmi mne, drž mne, neopouštěj mne!), tím si byla jistá.
Takhle to bude čistý řez – s dopisem na rozloučenou nechaným na stole.
Poslední peníze utratila za lodní lístek do Syrakus.
Byl čas odejít.

Prasonisi: místo setkávání Středozemního moře s Egejským. Místo, které si Dimitrios vybral pro svůj nejnovější obraz.
„Jsi moje múza. Musíš jít se mnou. Jinak to nikdy nenamaluju tak dobře.“
Jak maloval, když u toho nebyla, krucinál!

Svítalo, slunce vystrčilo první paprsky nad východním obzorem. Moment, na který Dimitrios čekal.
Mlčeli.
Ticho rozbíjel jen hukot vln.
Na západní, egejské, straně byly mnohem větší.
Toninka se zvedla z písku, shodila ze sebe všechno oblečení.

Ponořit se do slané vody, nechat hučící vlnu přelít se jí přes hlavu.
Sůl v nose. Uši ucpané tichem.
Všechno bylo smysluplnější, než tu jen tak tupě sedět.

S příchodem jara se rozhodli pro cestu po řeckých ostrovech. Ze Soluně na Thasos, Lemnos, Chios, Samos… Toninčiny úspory se již sice povážlivě ztenčily, ale Dimitrios bohorovně tvrdil, že tohle se přece vždycky nějak udělá. Sem tam prodá nějaký obraz (zatím neprodal ani jeden) a hlady strádat jistě nebudou, na to je Řecko příliš krásná země. Vždycky nakonec všechno nějak dopadne – důležitá je svoboda, kterou mají.
„Když vrbový proutek uřízneš a dáš do sklenice, tak uschne,“ pravil a rukou, v níž držel štětec, udělal rozmáchlé gesto. „Ani jeden z nás přece nechce schnout ve sklenici, nebo ne?“ zasmál se rošťácky.

Dimitrios byl bohém, umělec, který občas rád provokoval
„Víš co si myslím o bolševicích?“ zeptal se jednou večer nad sklenkou retsiny.
Překvapil ji, o politice mluvili zřídka.
„Tvrdí, že si všichni lidé mají být rovní. Ale podle mne je to stejná pakáž jako všichni ostatní. Lenin chce vládnout. A v Rusku je určitě spousta dalších, kteří chtějí vládnout taky. Hezky z Moskvy všem ostatním a pevnou rukou. Království je přežitek, republika plná falše.“
„Takže podle tebe je nejlepší anarchie?“
Pokrčil rameny. „Násilí neschvaluji! Ale představ si společnost bez předsudků, bez konvencí, nebyla by to krása?“
S tím ovšem musela souhlasit.

Jmenoval se Dimitrios a u jedné večeře v taverně nezůstalo. Provázel ji po Athénách, ukázal místa a památky, která by sama neměla šanci objevit. Seznámil ji se svými známými, s obchůdky i večerními podniky pro místní, ukázal život v Řecku, jaký by jako turistka nikdy nezažila. Byl zábavný, okouzlující, měl charisma – a ukázal jí, jaké to je prožít při milování takovou rozkoš, že to člověka nutí křičet a nakonec zůstane téměř bez dechu.
Byla šťastná!
A byla ráda, že je daleko. Rodiče by Dimitria neschvalovali.
Bylo jí to jedno.
A nebyla páka, která by ji donutila, jim o něm napsat.

Poprvé ho viděla na Akropoli. Nízká židlička, před sebou malířský stojan.
Když se druhý den vydala na Akropoli znovu, byl tam i on. Obraz, který maloval rychlými tahy štětce, se od včerejška trochu proměnil. Bylo na něm něco určitým způsobem zvláštního. Na obraze i na malíři samotném.
Potřetí jej potkala v podvečer dalšího dne, v jedné z uliček v centru města. Usmál se na ni jako na starou známou. Tehdy spolu také prvně mluvili. Pozval ji na večeři do taverny, se zápalem vykládal o umění. Byl samouk. Současnou výuku malířství považoval za drezúru, která pravého umělce jen svazuje. To odmítal.

Učit se jazyky byla pro Toninku skoro stejná vášeň jako anatomie. Chtěla přece cestovat! Francouzsky a německy mluvila od dětství plynně.
Latinu a klasickou řečtinu se učila na gymnáziu, přibrat k tomu moderní řečtinu byl logický krok.
Italština se zase nabízela ve vztahu k latině a když už italsky, tak rovnou i španělsky, vždyť jsou si ty jazyky tak podobné.
Na angličtinu a ruštinu jí tatínek zaplatil soukromého učitele, od něhož se tedy naučila i polsky.
Srbochorvatštinu dělala jako samouk.
Maďarštinu se naučila od spolužačky, poloviční Maďarky.
Když objevila esperanto, byla okouzlená.
Tak jednoduchý jazyk musí zvládnout za několik měsíců!!!

V Dalmácii poznala spoustu míst a inspirativních lidí. Když po Vánocích zaklepala v Dubrovníku na ordinaci dávného kolegy profesora Grübnera, aby vykonala zdvořilostní návštěvu a předala pozdravy svého bývalého šéfa, vyklubalo se z toho dokonce přechodné zaměstnání. Doktor Petrić totiž zrovna potřeboval sestru – dost urgentně, neboť ta jeho si zlomila ruku. ( Vás mi poslalo samo nebe, slečno! Koho bych sháněl tahle na rychlo, navíc s tak skvělým doporučením! )

Pokud by ovšem člověk hledal nějaké poznávací znamení milovníků antiky, rozhodně by mohl jmenovat touhu navštívit Řecko. V Tonince uzrála poté, co ji doktor Petrić už nepotřeboval.
Jejím dalším cílem byla Kerkyra.

Perugia. Pak vlakem do Ancony. Možná měla jet nejdřív do Říma, ale nakonec to bylo jedno, ne?
Anconu dobyl Caesar, když překročil Rubikon.
Netušila, že i pro ni bude Ancona v jistém smyslu Rubikonem…

„Pročpak se touláš večer sama po přístavu?“ uchechtl se chlápek čpící alkoholem.
Netoulala se, samozřejmě. Chtěla vidět Trajánův oblouk – nejspíš trochu zabloudila. Rozhodla se ožralu ignorovat.
Možná to byla chyba.
„Pojď ke mně, holubičko.“ Chytil ji za paži.
Vyškubnout se jí nepodařilo. „Nechte mně!“
Nenechal. Naopak. Stiskl, až vykřikla bolestí.
Netušil, že má v kabelce pistoli…
Skončil v moři.

Ráno si koupila lodní lístek do Zadaru.