Na poli

„Teda, pane řídící, klobouk dolů,“ potřásl stařeček uznale hlavou a nabídl Danielovi vodu.
Bylo horko, s povděkem se zhluboka napil.
„Vydržel bych je poslouchat hodiny! Náš velebnej pán si zakládá na našem kostelním sboru. Haž mu povim, jakej voni maji hlas!“
Daniel se zasmál. Svaly ho sice bolely, ale přesto se cítil uvolněně, jako už dlouho ne. Svůj díl na tom samozřejmě měl i ten zpěv. Hudba očišťovala, ať už byla v jakékoli podobě.
„Poslouchají,“ pokračoval děda, „kde se naučili tak kosit? Takovej fortel, to se hned tak nevidí.“
„Jsem ze statku. S kosou jsem musel dělat už jako kluk.“