Moje články

To ale nebylo všechno…
Znovu se zadívala na své ruce - méně vrásčité, s méně stařeckými skvrnami, s hbitějšími prsty… Celkově se cítila lépe: pohyblivější, méně unavená, s bystřejší hlavou.
Co se s ní při průchodu bránou stalo?
Doufala, že přetržením vázacích uzlů v zrcadle spraví svou poškozenou paměť. Nejspíš byla úspěšná, alespoň částečně.
Jenže se stalo ještě něco!
Jako by byla… mladší? Bylo možné, aby jí brána sebrala léta?
Její paměť byla zjevně lepší, protože si vzápětí vybavila, co řekla před pár týdny Františce: Kéž bych mohla omládnout.
Málem se hystericky rozesmála.
Nebylo to až moc zázraků na jednu noc?

Našla si skryté místo za jakýmsi keřem. Jeho jméno neznala, ale nejspíš to bylo jedno. Rostliny, zvířata a věci tu určitě měly svá vlastní jména. Tenhle svět byl totiž podobný, ale zcela očividně to nebyl ten její.
Byla… jinde!
Křovisko naštěstí nemělo trny, ale bylo docela husté, snad ji nikdo neuvidí. Zarazila se. Může ji tu vůbec někdo vidět?
Minuli ji tři tam v chodbě proto, že ji neviděli, nebo proto, že ji… neviděli?
Vlastně by to bylo logické, vždyť v jejím vlastním světě byly cizince schopné vnímat také pouze osoby s otevřeným vědomím. A přesně to teď byla: cizinec.

Matka šílená hrůzou, na rukou bezvládné, promodralé dítě.
“Nevolaly bychom, kdyby…” babička nedořekne, hlas se zlomí ve vzlyku.
“Položte ho,” řekne Vilém stručně. Spěšně Lojzíka prohlíží. Difterie! Situace je vážná, otok prakticky znemožňuje dýchání. Bez rychlého zásahu batole zemře. Na převoz do nemocnice není čas.
“Pevně ho podržte, ale raději se nedívejte.”
Udělá tracheotomii, celý krk vydesinfikuje jódem, píchne chlapci injekci antitoxinu. Má poslední… Škoda, že ho nezavolali dřív!

“O peníze se nestarejte,” zadrží plačící ženy. Ví, jak mají málo.
Cokoli dobrého uděláš, vrátí se ti… Tak to říkával tatínek.
Vilém netuší, jak moc pravdivé je to v tomto případě.

“Bolševici psali v novinách o popravě, ale prostě je povraždili, svině rudý,” odplivl si bratr Bárta. “I ty hezký děvčata. Velkokněžny. No řekněte, bratři, kterej parchant dokáže chladnokrevně zastřelit bezbrannou nevinnou holku.”
“Slyšel jsem, že carevič byl vážně nemocný,” řekl bratr Líska. “Prý měl nějakou špatnou krev, nebo co.”
“Taky jsem slyšel. Víš o tom něco víc, bratře doktore?” zeptal se za všechny Bárta.
Přikývl. “Carevič Alexej měl hemofilii.”
Bratr Mikuľa si prohrábl si plnovous. “Ako? Čo toto je?”
“Sklon ke zvýšené krvácivosti. Neboj se, Laco, to chytit nemůžeš. Je to vrozené.”
Srdeční slabost, kterou trpěl on, ovšem vrozená nebyla…

“Pojďte. Vím, kam na noc,” řekl trochu tajemně Kostelecký, když neplánovaně vystoupili z motoráku už v Běšinách.

A tak se teď škrábali do kopce k jakési zřícenině.
K Honzovu překvapení se jednalo o zříceninu kostela.
“Svatý Bartoloměj,” vysvětloval jeho společník. “Pamatuju si, když ještě stál.”
“Jak je to dlouho?”
“Přes dvě stovky let. Za Marie Terezie kostel zrušili, postupně zchátral. Jenže jednou posvěcená půda je posvěcená pořád. V noci tady budeme v bezpečí.”

Měl pravdu. Ač na nerovné zemi, spal tu noc Honza výtečně.
S prvními ranními paprsky odsloužil ve zřícenině mši.
I díky Kosteleckého zpěvu to byla nezapomenutelná liturgie.

“Potřebuju vejce,” prohlásí kategoricky Hanka.
“Vejce?” zvedne obočí Toninka.
“Haničko, nemáš dost zkušeností, abys vařila vejce,” namítne obezřetně nejstarší Cosette. Tím vařením samozřejmě nemyslí na tvrdo, na měkko či na hniličku. Když ona a Doramo vaří vejce, čtou pak z vaječných obrazců odpovědi na otázky ohledně skutečné podoby věcí…
Hanka obrátí oči v sloup tak, jak to umí jen třináctiletá děvčata. “Na vlasy přece! Psali v magazínu, že vaječný zábal vlasům nesmírně prospívá.”
“Hanko, je válka,” usadí sestru Toninka. “Buď ráda, že máme vejce k jídlu. Snad jen… kdyby tu zbyl nějaký pukavec, toho si na ten zábal klidně vezmi.”

Dostat se pryč naštěstí nebylo těžké. Lelkovala tam sice jakási stráž, ale kolem té bez problémů proklouzla, esesmanovu pistoli v ruce jen pro jistotu - kdo ví, jestli by vůbec ještě fungovala. V duchu se musela smát sama sobě. Taková stará ženská, fosilie z minulého století, a hraje si tu na Jamese Bonda!
Cesta z podzemí naštěstí vedla rovně, nemusela nikam šplhat. V jejím věku by to byl problém - ačkoli musela přiznat, že chůze jí tu jde snadněji než doma, hůlku vůbec nepotřebovala.
Venku byl den.
Jasné světlo ji na chvíli oslepilo.
Když se pak podívala na své ruce, strnula překvapením.

Jazyk, kterým ti tvorové mluvili, Doramo nedokázala identifikovat, kupodivu mu však rozuměla. Mluvili o výbuchu či implozi a také o tom, že někdo zůstal na druhé straně. Tou pro ně ovšem bylo Československo… Doramo polilo horko.
Nakonec jeden z nich prohlásil, že je tady prostor nestabilní a nechá to tu raději zasypat.
Nevšimli si jí, kostru na podlaze obešli jako hromadu odpadků.

Doramo měla pocit, že musí být zpocená úplně všude, včetně míst, o nichž slušně vychovaná dáma vůbec nemluví.
Musí pryč. Hned! Spěšně pohlédla na mrtvého esesmana. Vezme si od něho všechno, co by se jí nějak mohlo hodit.

“Helenka se zmínila, že prý se s někým scházíš?” tázala se babička Eliška jakoby nic.
Lola zbystřila. Tahle otázka nepadla jen tak! “Heleně do toho nic není.” Okamžitě si uvědomila, že byla chyba odpovědět tak defenzivně a vlastně všechno potvrdit.
“A mně taky ne, chceš říct,” usmála se babička. “Nejsi přece robot, Liduško, je dobře, že ve tvém životě není jen práce. Ale nesmíš se divit, že jsme zvědaví.”
Mlčela. Zvědaví byli všichni až moc!
“Hlavně, děvče, neudělej chybu.”
“Jakou?”
“O tom, z jaké jsi rodiny a jaké máš schopnosti, tomu mládenci raději zatím neříkej.”
“To rozhodně nemám v plánu!”

Když matka prohlásila, že má čas na ženění, nebylo to jen tak: nevěstu pro něj už měli vybranou. Nejpodstatnější roli hrálo samozřejmě věno.
A tak teď seděl u “seznamovací odpolední kávy”, matka cukrovala, madam Malinová cukrovala, blonďatá Helenka v růžových šatech nyvě
hleděla a jemu bylo ze vší té sladkosti skoro na zvracení.
Navenek samozřejmě zachovával dekorum. Poznámky Nälse Nälsdefíra, jenž mu jako obvykle seděl na rameni (obě návštěvnice předstíraly, že to zcela ignorují), naštěstí mohl slyšet jen on: “Hloupá nebude. Falešná určitě. Jak se to tu říká? Potvora? Tobě se taky nelíbí, co? Přece se nenecháš prodat za věno!”

Přitáhla si černý kožený kabát k tělu, instinktivně se skrčila. Co jestli “ludru ze zrcadla” skutečně pustila - ale sem, na tuhle stranu… Co teď? V bezmeznost svých sil nikdy nevěřila. Natož teď. Hrany oněch mezí řezaly ve stáří jako nože. Potřebovala by čaj…

Jenže “ludra ze zrcadla” to nebyla. Bylo to… horší?
Zpoza rohu chodby vyšly tři postavy - vysoké asi jako odrostlejší děti, ale děti to nebyly.
Trojice se zastavila u zdi. “Potdtál je ptdyč,” ucedil první. Jeho tvář se rozhodně nedala označit za tvář lidskou - nos byl příliš protáhlý a podobný čumáku, kulaté oči bez bělma jako temné korálky.

Léto znamená vakance a domov. A taky spoustu práce v hospodářství, protože o žních i senách je každá ruka dobrá. Danielovi naštěstí nijak nevadí pracovat rukama. Naopak.
Dnes ho poslali vozit fůry ze Zadního dílu - hrdě vede volky táhnoucí žebřiňák po lesní cestě a připadá si skoro dospělý.

Vůz na výmolech nadskakuje, ale Daniel je rád, že se může vézt. Zpátky půjde zase pěšky vedle volků - dnes už je to třetí a poslední jízda. Polohlasem si opakuje časování latinských sloves. “Manipulo, manipulas, manipulat… manipulabo, manipulabis, manipulabit… manipulavi, manipulavisti, manipulavit…“
Přes cestu se mihne stříbřitý záblesk.
“Manipulaverit…” odumře chlapci na rtech.

Domů se vracíval stále méně často. V létě, pomáhat při žních, už mu to každý rok nevycházelo. Snažil se pravidelně aspoň na Vánoce.
“Na Štěpána musíš přijít na oběd k nám!” dala se slyšet nejstarší z jeho sester, Magdalena, necelý rok šťastně provdaná za sedláka Brázdila. Odhadoval, že synovce či neteře se dočká tak do Velikonoc…
“A proč zrovna k vám, Mandličko?” poškádlil ji dětskou přezdívkou.
“Protože u nás bude náramně ostrý jazyk mojí paní tchyně…”
“Tím mne chceš navnadit?”
“Od stolu tě metlou budem muset odhánět,” zasmála se. “Tak dobrý uzený jazyk s křenem jsi nejedl ani v Praze!”

Rozrazila ji zima. Příliš neváhala a vzala si esesákův kabát. Na úzkoprsost a falešné ohledy byla v osmaosmdesáti už příliš stará. Navíc Obersturmführer svůj mantl dávno nepotřeboval…
Posadila se na jednu z beden s tím ohromným pokladem, skrčila kolena, objala je pažemi.
Potřebovala přemýšlet!
Vstoupila do zrcadla tvořícího bránu, zničila je a cesta zpět nebyla.
Jenže co se stalo pod Mlíkárnou? Slyšela za sebou křik. Byla to Mařenka, kdo ječel, jako kdyby ji vraždili? Všechno se v ní sevřelo. Co když pustila tu ludru ven?! Co když praneteř vůbec nezachránila?
Co když…

Tok jejích myšlenek přerušil zvuk kroků v chodbě.

Ze zvědavosti nakoukla do jedné z beden a skoro hystericky se rozesmála. Takže vážně?! Tady hledači pokladů opravdu neměli šanci legendární komnatu najít! Nepotřebovala další nápovědu, aby jí došly souvislosti: vždyť průchod byl pomocí zrcadla, do kterého nacistický okultista zavřel tu ludru, udělaný na jaře čtyřicet pět.
Ale průchod kam? Do jiného prostoru? Do jiného času? Možné je obojí. Dokonce je možné i obojí najednou…
Pohlédla na kostru na podlaze. “Tys ji to tady hlídal, co? A když se brána pokazila, zůstal jsi tu.”
Esesákovy starožitné hodinky dosud svírala v ruce. Vilém míval podobné…
Zkusila je natáhnout.
Začaly tiše tikat.

Nemá světlo, nicméně v chodbě není úplná tma. Zvedne hlavu. Strop září jako natřený světélkující barvou. Možná jsou to nějaké houby, četla to tom kdysi v časopise…
Vstane. Jde to podezřele snadno.
Rozhlédne se.
U stěny je vyskládaná řada beden. “KÖNIGSBERG - GEHEIM” přečte napůl setřený nápis na jedné z nich.
Popojde pár kroků. Hůl jí nechybí.
V temné hmotě na zemi pozná ležící postavu.
Poznává uniformu i insignie SS: Obersturmführer . Zbyla z něj jen kostra.
Cibule v jeho náprsní kapse se zastavily v sedm.
Doramo chápe, co se stalo.
Prošel kdysi zrcadlem a… už nemohl zpět.
Stejně jako nyní ona.

Jestli to dokáže, bude její paměť zase v pořádku. Šance na úspěch? Mizivá. Jenže musí. Musí zachránit Mařenku. I za cenu, že… Je stará a s rozpadlou pamětí ji nečeká vůbec nic!
Dotýká se dlaněmi stříbrné plochy. Zrcadlo vtahuje její ruce, točí se v divokém víru. Doramo se soustředí jen na to, aby se dostala až k jeho podstatě. K srdci.
Stiskne, zatáhne. Něco se jí láme pod rukama. Svět se trhá na kusy.
Polkne ji temnota.
Kdesi daleko za sebou slyší křik.

Když se probere, zjistí, že zrcadlo je pryč.
Zbyl z něj jen zlomený střípek ve tvaru srdíčka.

Rozhodnutí žít sám, jako celibátní čaroděj, považoval vždy za nejlepší pro všechny. Nepředpokládal, že by našel ženu, která by dokázala jeho život sdílet.

Dokud nepotkal Lydii. Nakonec zlomil srdce sobě i jí. Vzpamatovával se z toho roky, zařekl se, že tohle už nedopustí.

Když se náhodou setkal s Lydiinou neteří Cosette, utekl při první příležitosti. Nesměl znovu získat spojení s Lydií…

O dvaapadesát let později mu osud přivál do cesty Lydiinu praneteř Elišku. Lydie… už nežila…
Eliška byla mladá učitelka, on ředitel školy, otcovské role se zhostil rád.

Netušil, že Ludmila, s níž se už měsíce schází, je Eliščina vnučka.

Nesnášel to. Papíry plné čísel v úhledných sloupcích. Účetní závěrky. Rozvahy. Hlavní deník. Pokladní deník… Nenáviděl zejména ty zatracené účetní knihy! Samozřejmě, nakladatelství mělo svého účetního. Ale bylo dobrým zvykem, že “šéf” vše kontroloval osobně. Šéfem měl být jednou on, takže otec požadoval, aby se náležitě zaškolil. Theodor se toužebně zadíval na okno. Tohle přece nikdy dělat nechtěl… Ach, moci tak znovu sednout do letadla!
Näls Nälsdefír mezitím zaujatě přecházel po otevřené účetní knize, zobákem občas ťukl do některé číslice, nakonec Theodora klovl do ruky.
“Au. Už zase? Počkej, chceš říct, že nás účetní podvádí?”
Straka na něj výmluvně pohlédla.

Lola si užívala přítomný okamžik, kdy nemusela vůbec nic. Jen dýchat. Okamžik, kdy se mohla těšit pohledem do krajiny, vyhřívat se na sluníčku jako ještěrka a hlavně být tu s mužem, s nímž se cítila v takovém bezpečí, jako nikdy s nikým. Strach z budoucnosti, který ji občas svíral tak, až se jí chtělo zvracet, rozrážel Dominik Kostelecký svou pouhou přítomností jako ledoborec kry v arktidě.
“Proč si vlastně netykáme?” napadlo ji najednou.
Usmál se. “Protože jste mi to nenabídla?”
“A… můžeme?”
Sluneční paprsek, který se mu v tu chvíli odrazil v očích, jim propůjčil nečekanou hloubku. “Můžeme,” odvětil měkce.

Seděli spolu na skále, na pískovci ohlazeném miliony dešťů. Dnes však byla obloha šmolkově modrá, doslova se koupali ve slunečním svitu.
Daniel se cítil skoro omotaný teplem, světlem a tak hlubokým pokojem jako už… vlastně si nedokázal vzpomenout! Jakoby k němu magie, ta syrová a občas i surová síla v Ludmilině přítomnosti tak úplně nemohla.
Seděli spolu tiše a Daniel za to byl rád. Nevěděl, co by jí teď měl říkat. Že je tu s ní rád? Že by chtěl přítomný okamžik natáhnout do věčnosti?
“Proč si vlastně netykáme?” zeptala se znenadání.
Musel se usmát. “Protože jste mi to nenabídla?”

Fotografie se zlomeným růžkem. Černobílá. Marie ji otočí. Z druhé strany je napsané datum: 17. prosince 1924.
“Kdo je to?” zeptá se Františky.
“Teta Doramo.”
“Ale… to je svatební fotka! Ona byla vdaná?!”
“Jo. Pamatuji si ho jen málo… Promiň, už zase brečím.”
Pořád je to příliš čerstvé. Tetinu o mnoho starší fotografii pořád ještě ukazují v televizi v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá , ale ony dvě vědí. Vyklízejí její věci. Vědí, co se s tetou stalo oné noci pod Mlíkárnou…

I když, jak se ukáže o mnoho let později, nevědí nic.
Fotku schovají.
Za mnoho let jim někdo poděkuje.

Theodor stál na verandě, straku na rameni, tiše hleděl do přicházející tmy. Přemýšlel.

Petříkovi ho pozorovali zevnitř, nenápadně skrytí za záclonou. Viděli už jen siluetu muže, který celým svým postojem nezapřel bývalého vojáka, stín podivného opeřence sedícího mu na rameni a řeřavou špičku cigarety.
“Už si zapálil třetí,” podotkla šeptem nesouhlasně Anna Petříková.
“Hm,” odtušil její muž. “Prý kouřil už za války.”
“Mně se to nelíbí,” pokračovala neodbytně. “Zdravý to nejni. A smrdí to.”
“Hm.”
“Možná by mu mohl pan doktor předepsat nějaký tabletky, aby si zase odvyknul.”
“Tabletek si pan Theodor užil až dost. Buď ráda, že nekouří vevnitř.”

Je mu deset a je doma úplně sám. Maminka musela do transportu. Jeho k sobě nikdo nechtěl a on nechtěl s ní do Terezína. Nemusel, táta není žid.
Všichni kamarádi, kteří šli, jsou pryč. Asi jsou mrtví. Stejně jako babička s dědou. Tátu nepustili z vězení, kam je oba zavřeli, když se pokusili odjet vlakem do Turecka. Uvidí někdy Turecko? A uvidí ještě někdy tátu? Byl s ním ve vězení tři neděle. Nikdy nezapomene, co tam viděl! Ale pak ho vrátili k mamince. Měl štěstí.
Bude ho mít i zítra?
Nepřijde si pro něho zítra gestapo?
A co bude jíst?

Věčí nebezpečí než chemtrails!!! Proti tomu víme, jak se bránit, snačí miska neředěnýho octa.
Věčí NEBEZPEČÍ než jedovatý potraviny s žábou!!!!!!! Ty nekupujem, to kupujou jenom ty blbý ovce, co se nechali očipovat vakcínou šmakulád.
Šoroš a Bil Gejts teď vymysleli něco na nás!!!!!!! My totiž nebyli ovce a očipovat se nenechali. Vyvinuli SPECIÁLNÍHO MRAVENCE. Vypadaj ty svině jako obyčejný zlatý mravenci a VLEZOU ÚPLNĚ VŠUDE, jsou to ale roboti, co slíděj a šmírujou pro Šoroše a Gejtse. Jdině pomůže natřít práh a vokna klihem, aby FURT LEPIL!!!!!!!!! Tak se k vám domu ty mrchy NEDOSTANOU!!!!!
SDÍLEJTE NEŽ TO ZMAŽOU!!!!!!!!!!!!!!!

Pozoroval ji, jak spokojeně brouzdá potokem, slunce prosvítající mezi listím osik kreslilo kolem jejích lýtek mihotající se zlatisté stíny. Vlastně se na ni nemohl vynadívat. Přes svou zdánlivou vnější obyčejnost v sobě měla cosi… jedinečného. Nešlo jen o to, že byla chytrá, vzdělaná a měla smysl pro humor. Bylo na ní něco Výjimečného. Vpravdě Výjimečného s velkým V. Tehdy to ještě nedokázal pojmenovat. Tehdy ještě nedokázal domyslet, co by to mohlo znamenat. Možná ho to ani nenapadlo. Možná si vůbec nechtěl připustit, ani podvědomě, že by se něco takového mohlo stát. Znovu.
Teď jen chtěl, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Haakon, jeho želva, tentokrát zůstal doma. Lola se žertem zeptala, zda se bál, že by mu mohl utéct. Se vší vážností odpověděl, že ho to skutečně napadlo. Oči se mu při tom však smály.
Na oběd se zastavili u potoka, vedla přes něj dřevěná lávka bez zábradlí, vody tu ovšem bylo sotva po kolena, Lola neodolala a zula si boty.
“Studená, že?” tázal se s úsměvem.
“Kdepak. Po těch deseti kilometrech spíš příjemná. Navíc ty kamínky na dně, to je úplně luxusní masáž! Pojďte to taky zkusit.”
“Já vám nevím, Ludmilo.”
Byl jediný, od koho se jí to oslovení líbilo.

Honza Kocour si už nejméně podesáté nenápadně prohlížel svého spolucestujícího. Kožené kotníkové boty, vlněné podkolenky… Vážně? Vlněné podkolenky?! Ještěže ne Lederhosen! Ačkoli ty béžové kalhoty pod kolena vypadaly ještě staromódněji než zelený plátěný batoh a vyšisovaná větrovka. Kněz a čaroděj se spolu vypravili na výlet… To znělo jako začátek nějakého nepovedeného vtipu!
“Žiju si svůj diskopříběh, ááááhaha…” ozýval se z vedlejších sedaček notně falešný zpěv téměř přehlušující hudbu z reproduktoru, parta povzbuzovala zpěváka i k taneční kreaci. Motorák měl bohužel jen jeden vůz.
“Vystoupíme,” řekl Kostelecký. “Toho trotla nezvládnu. Neručím za sebe.”
Honza jen kývl. Vážně na něj mluví latinsky?

Hrál Chopina. Chopin řekl údajně před smrtí: Řekla, že umřu v její náruči. Beethoven naproti tomu řekl: Škoda, nyní už je na vše pozdě. Po paměti zahrál začátek Měsíční sonáty. Myslel při tom na Lydii. Už zase!!! I pro něho bylo na všechno pozdě… Ruce mu na klaviatuře zmrtvěly.
Teprve teď si uvědomil, že není sám.
“Jednou bych taky chtěla umět hrát, pane řídící,” hlesla Terezie Kvíčalová téměř nábožně.
Daniel se pousmál. Teď byl tedy, v Chrubicích, nemůže… nesmí se ohlížet!
Vstal od klavíru, ukázal na sedátko. “Tak pojď.”
Slíbil, že se o děvčata postará.
A své sliby zásadně plnil.

Noc chýlila k ránu, zatím však nesvítalo, i ptáci dosud mlčeli. Karel měl tenhle čas rád. Měl rád to ticho. Zvlášť od doby, kdy se vrátil z války, měl tyhle tiché chvíle ještě raději. Ticho bez střelby, bez výbuchů, bez napjatého očekávání, co bude zítra.
Tiše vzdychl do tmy. Co bude zítra? Co bude dělat? Tady, v tom státě, který stále nedokázal plně přijmout za svůj, byť se to před kýmkoli chránil byť jen naznačit. To jsou ty důsledky vlastenecké osvěty. Jen jestli se to trochu nepřehnalo, pomyslel si trpce, jestli by nám pod císařem nebylo dlouhodobě přece jen lépe…

- Od Kytky: Družstevní kohout - Honzíkova cesta už nikdy nebude stejná.
- Od Hippopotamie Všední den apy Antonia Egyptského - protože to bylo prostě dokonalé a smála jsem se u toho nahlas.
- Od Gwendolíny A jak to funguje vám? - protože tohle je opravdu ze života (jo, mám tři děti).
- Od mila_jj Lamentace amatérského biologa nad tématem dnešního drabblení - protože to bylo poučné a mohla jsem pak machrovat před dětmi.
- Od ef77 Hora Hancock - protože tohle je scéna, u které jsem v originále vždycky brečela.
- Od HCHO Povinnost - kvůli té úžasné slovní hříčce a hře se slovy.
- Od Ellušky Večeře na řece - protože to byla krásná medvědí romantika (a pak i prý pěkný medvíďátka, ňuch, ňuch ;))
- Od matheje Skon starého Bencúra - sledovala jsem celý seriál, tohle byl hodně strhující kousek.
- Od Owese Screening - čtu pravidelně, i když komentuji nepravidelně - tohle mne hodně pobavilo.
- Ještě jedno od Ellušky ...A následovali Gil-Galada - protože to bylo prostě strašně skvělé.
- Od striggy Chlapec, který zůstal naživu, a neptejte se proč , taky jsem se u toho smála nahlas, originální, skvělé pojetí tématu.
- Od RegiLékařská prohlédka - protože se mi líbila ta myšlenka.
- Od Roedeera Padesát čtyři - protože je to skvěle napsané.
- Od Tory Výchova na zámku Milotice - protože si na to poslední dobou pravidelně vzpomenu, když moje děti jedí ;-) a taky ty jazyky! (seriál jsem přestala stíhat asi čtvrtého, ale doufám, že si ho během května v klidu dočtu…)
- A nakonec znovu od kytky Maminčiny nervy, které se staly mým nejoblíbenějším drabble letošního ročníku

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Hanka Krásová byla v matematice opravdu dobrá.
Starší sestry byly téměř zoufalé z toho, že zatímco ony si násobení větších čísel musí vždycky napsat do úhledného sloupečku pod sebe, Hanička vyplivne výsledek jen tak z hlavy, a to i násobky tří a čtyřmístných čísel. Pro některé, zvlášť pro Toninku, to bylo až deprimující.
„Mamička mi nakázala, že s tebou mám projít početnici. Nevíš, co jsem provedla, že jsem dostala takový trest?“ zaškaredila se na mladší sestru. Zalistovala knihou. „Dělení se zbytkem už umíš?“
Hanka s ušklíbnutím obrátila oči ke stropu. „Toni! Zbytek je historie. Dávno umím dělit na desetinná místa.“

Mladší bratr prohlásil, že mu rozumí. Prý chápe, že chce žít po svém…
Ropraht těžce vzdychl. Žít po svém... Kéž by to bylo tak jednoduché!
Byl naživu.
Přežil krvavou bitvu, mnozí takové štěstí neměli. Uzdravil se z utržených ran. Dokonce plně a více méně bez následků.
Jenže co dál?
Před bitvou… Měl před očima tu nejjasnější hvězdu… Pro ni by… Dost! Tohle je přece všechno pryč! Minulost, k níž se nesmí vracet, minulost, na niž potřebuje zapomenout. Slíbil otci, že zapomene. Princezna Svatava pro něj už nic neznamená a nikdy znamenat nebude.

V tu chvíli netuší, jak moc se mýlí.

Když pochopil, že je skutečně povolán ke kněžství, přijal, že to znamená zříci se vlastních dětí a být pouze otcem duchovním. Byl hrdý, že je jezuitou.
Těšil se na misie do Paraguaye. Že nemůže odjet, přijal s povinnou poslušností. Jako jezuita nemohl jinak.
O skryté straně světa i o lidech s otevřeným vědomím a zvláštními nadáními teoreticky informován byl. Byl přece jezuita!
Teď strnule seděl, mlčky poslouchal. Tohle se opravdu dělo? Jemu? Skutečně má být duchovním průvodcem muže, který znával Bohuslava Balbína?
Přijal to s pochopitelnou bázní.
Odkud ale začít?
Odkašlal si. „Nechcete… jet o víkendu na trek na Šumavu?“

Honza pořád nechápal, proč je tady.
„…při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena,“ četl dál superior, „odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Cože? Proč??? „Tohle přece… není obvyklé. Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

Nechali je samotné.
Otázky, hněv… všechno dohromady. Mlčel. Čekal, co poví ten druhý.
„Nic vám neřekli?“
Zavrtěl hlavou.
„Kolik je vám let?“
„Asi jako vám.“
Kostelecký se usmál. „To určitě ne.“

Kolem stolu seděli čtyři. Kromě Daniela představený provincie, pražský superior a mladý kněz, jehož Daniel dosud neznal.
„Otec Jiří sepsal svůj duchovní odkaz,“ začal superior. „Při plném vědomí blížícího se odchodu,“ četl, „a při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena, odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Daniel to čekal, mladý kněz nikoli. „Tohle přece… není obvyklé,“ ozval se zamračeně. „Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl plný, se stařičkým jezuitou, páterem Jiřím Hrozilem, se přišly rozloučit bez nadsázky davy.
„Tak jako se potok žene od pramene k soutoku, kvapí lidský život od narození ke smrti. Bratr Jiří zesnul po požehnaných osmašedesáti letech kněžství. Smrt pro něj není koncem, nýbrž novým začátkem, zrozením k životu věčnému…“
Daniel poslouchal kázání jen napůl. Páter Jiří se stal jeho zpovědníkem před téměř pětašedesáti lety, dvakrát mu pomohl změnit identitu. Znal mnoho z jeho tajemství, dokázal jej nasměrovat tam, kde bylo třeba, vždy mu byl opravdovou oporou… Bolestně chyběl už teď! Kdo ho nahradí?

„Ĉu vi estas kapabla trinki vinon?“ demandas viro.
„Jes. Mi estus kapabla,“ respondas altra viro. Tiu ĉi viro estas ankorau knabo. „Sed mi ne trinkas vinon neniam.“
„Kial vi ne trinkas vinon?“
„Alkoholo ne estas bona por junuloj!“ respondas la knabo strikte. „Mi ne havas ankorau dek ok jaroj. Alkoholo ne estas bona nek por maljunuloj. “
„Vi malpravas!“
„Alkoholo ne estas bona por la gesundo. Speciale por dikaj homoj.“
La viro estas malfeliĉa. „Jes, mi estas dika. Sed mi amas vinon!“
„Vi povus manĝi vinon. Vino estas frukto, frukto estas gesunda. Vi elektu pravan vinon! Kaj… vi bezonas ankau ekzercoj.“

„To by mě zajímalo, co je to za chlapíka, co s ním chodíš,“ uculila se Helena, její sestřenice.
Lola tiše zavrčela. Tak proto ji Helena vytáhla na skleničku! „S nikým nechodím! Nechápu, jak jsi na to přišla.“
„Šorš říkal.“ Helena na ni významně mrkla a upila trochu svého červeného.
Lola si tentokrát vybrala bílé. „S nikým nechodím.“ Bratranci nakope zadek při nejbližší příležitosti, policista nepolicista.
„Tak já nevím, Lolo… Pokud si s někým pravidelně vyrážíš za kulturou, po kavárnách a jezdíš na výlety…“ odmlka byla významná.
Stiskla rty. „Já s Dominikem nechodím!“ Jméno jí uklouzlo, uvědomila si to příliš pozdě.