Moje články

Je jí jednadvacet, točí se v nové sukni jako vlčí mák, ten voják se tak usmíval!
Chce to popsat kamarádce, ale zní to jako doplňovačka, tolik nejde říct.
Viděli se, bože, v úterý… nebo středu? Dny se pletou, když je tolik štěstí!
Je jí třiadvacet a měla svatbu a plnou náruč vlčích máků.
„Škoda, žes nepřišla!“
Je jí pětadvacet a v náruči chová první vnouče, ne, dceru, třiadvacet a vlčí máky, vnučka sbírá makovičky – Ta moje makovice! – makovičky sypou svoje tajemství, kamarádka – ta slečna – se usmívá přes slzy a hladí ji po ruce, jednadvacet,
vypadáš jako moje dcera – kdo jsi?

Trocha jídla, trocha pití, spousta řečí ke směně.
„Tohle všechno říká,“ drmolil nadšeně mladík.
„To má todlenc... platit na všechno, jo,“ pochybovačně se zasmál starší kupec.
„Docela na všechno!“
„Takže když tě praštím...“
Mladík měl zrovna plná ústa, aspoň živě zašermoval chlebem.
„S takovejma to vezme rychlej konec, zelenáči,“ houkl majitel hostince blahosklonně.
Zalepili si uši smíchem.
Nemohl usnout. Jak může jednou svět vypadat, žádná zbraň by na tuhle nestačila– Však už jeho bába říkávala, že není zbraně nad – lásku.
Ráno snídal zprávy o kopci s křížem.
„Mladej, ňáký hezký řečičky, to je proti pravejm zbraním houbeles.“
Tak třeba někdy.

Kamínek se točí a kroutí na špičce hranatě dokola – počkej – a máma ji rychle zvedá a nese pryč a šepot křiku zdálky krade další doma –
Vlček se otáčí a kreslí barvy matka skládá věci do rance a otec bere zbraň a bratr jeho ruku – běž – a ne tak daleko se nadechuje oheň a bolest se rozléhá a natahuje –
Baletka krouží a melodie tančí kolem skřínky kroužek a kroužek a – ještě chvíli – padají domy a baletka se láme v pase a kazí krok a za dveřmi ticho po výbuchu trhá uši –
– A had se žere – sežere – se žene – dál a napořád –

Na začátku řekli, že pro naše dobro.
Naše menší dobro; to, co přišlo pak, je pro větší dobro.
Zázrakům se někdy musí trochu pomoct, přece taky chceme lepší svět, a jestli nechceme, tak jaký máme smysl?
Počítám dny, počítám kroky a počítám ty dny.
Měla jsem být opatrnější. Myslím, že mě sledují ještě víc, skláním tvář, snažím se být neviděná a neviditelná a nevidět.
Každý měsíc jsem se modlívala, aby ne, a teď se modlím, aby.
Jestli mě sledují, je to poslední šance na záchranu.
Modlím se o ten zázrak, a to přece chtěli.
Možná už jsem ta správná ovečka.

Poslouchali Stinga.
„Tohle by byla dokonalá písnička na první polibek,“ konstatoval.
(Nedalo se to rozporovat.)
*
O tři týdny později jí hrál tu samou na kytaru. Přesně v ten moment se všechny původně zamýšlené argumenty, proč by to nešlo, nějak rozplynuly. (Natrvalo.)
*
(Tvrdil, že až ji požádá o ruku, bude u toho hrát Sting. Nejlépe naživo.)
*
Od rána působil nervózně. Aby stihli vlak, aby stihli přednášku večer.
Zničehonic odpoledne musel zajet do práce.
Jenže na nějaká podezření byla moc unavená.
*
Mihotavé světlo svíčky ji nezarazilo.
Dokonce ani tóny Fields of Gold.
Došlo jí to vážně až v momentě, kdy si klekl.

Rozježená, s temnými kruhy pod očima, značně neurotického vzhledu, hlavu položenou na štosu papírů... usnula. Začal pípat budík.
Zaklela. Třesoucí se rukou si nalila kafe. Další.
Pomalu ho vypila. Podívala se na čas.
Jedenáct! Kde zase vězí?!
Došla k zrcadlu. Trochu si upravila vlasy. Rty přetřela leskem. Tak. Nevypadala úplně ideálně, ale co by chtěli.
Chvíli po jedenácté konečně vlna opozdilců zapnula počítače.
S povzdechem se rozletěla. Pusa sem, líbnutí tady (tomuhle to stačí, ten snad jako malá duše spadl do kádinky s talentem), francouzák tadyhlenc.
S úderem dvanácté Múza DMD spokojeně odhodila křídla a šla se po měsíci prospat.

„Nejsem jejich majetek,“ syčela podrážděně.
„Pořád tu pro ně musím být! Slyšeli někdy o syndromu vyhoření?!“
Byla vyčerpaná. Nemohla ani proplakat noc: I během té ji někdo stále volal.
„Mám nárok odejít,“ říkala si, „mám stejná práva jako... Jako kterákoli jiná entita! Vždyť já tu nikdy nejsem pro sebe! Budu samostatnější, budu se řídit sebou, nebudu...“ Ani to nedořekla a volali ji.
Bohové se sháněli po vhodných darech. Činili tak značně lidsky po vzoru tetičky, která ochotně předá dál nejohavnější nejzaprášenější amforu. Divili se, že se přihlásila ona.
Šťastně se stulila na samém dně skříňky. Konečně měla na chvíli klid.

Dávno, když Kočkám nezáleželo ještě na barvě Čepičky, žil kněží Velký Mňouk. Svým srdnatým nadšením strhával davy následovníků.
Však jeho obliba byla trnem v oku podlému Křivofousovi. Křivofous šířil o Mňoukovi slova páchnoucí jako nejzkaženější ryba.
Říká se, že Mňoukovo velké srdce chřadlo, sláblo. Odešel do škrabadel ústraní.
Následovníci Křivofousa začali se šířit do všech chrámů a laskavými smetanovými slovy vemluvili bláhovému Kočstvu „laskavou reformaci“.
Křivofous, ve víře slabý, podlehl brzy prý rozporům mezi svými manželkami: Jedna měla ráda modrou barvu, druhá červenou...
Jeho následovníci pak nedůsledně šířili dvě různá Mňouknutí. I zaseli spor, který rozbratřil druhdy soudržné Kočstvo navěky.

Tehdy bylo lidí na světě ještě málo. Žili svůj život na zemi (a při zemi).
Říká se, že první obětí byl zraněný muž, který nemohl jít na lov.
Nebo žena, která se zahleděla do vodní hladiny.
Nebo – to bude pravdě nejblíž – to bylo dítě, které se učilo tvarovat sebe podle světa a svět podle sebe.
Jednomu z nich se toho dne vplížilo do hlavy slovo, ruku v ruce s dalším. Chvíli se ohřálo, trochu se proměnilo a chtělo jít dál za novou myslí.
Slovo za slovem se proplétalo kolem lidskými myšlenkami a vznikaly další a nové příběhy.
Lidé dokonale podlehli.

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.
Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

Měl z té cesty špatný pocit. Kdyby zatraceně nechtěla zrovna na prosluněný ostrov! Pokoušel se jí podsunout romantické aspekty kupříkladu temné jeskyně, ale nesetkal se s pochopením. Výhody polární noci taky nebrala v potaz.
Několikrát neuroticky zkontroloval, že si vše zabalil správně.
Rovněž opakovaně telefonoval s velmi podezíravou letištní úřednicí, která ho ujistila, že tohle rozhodně poznat nemůžou a že jeho „teoretické“ dotazy se jí nelíbí.
Sledovali je už od vchodu.
Letištní úřednice ochotně identifikovala hlas. Kdepak, holoubku!
Vrhli se na kufr.
Všechna naděje byla ztracena.
„Litry... tělových třpytek?“ konsternovaně hlesl tajný.
Bella se zajíkla.
„Ty se netřpytíš od přírody?!!“

Bílý plášť přivlál, shrbil se nad lejstry.
„Je mi to...,“ zarazí se, „racionálně vzato jste ve velmi nevýhodné situaci.“
Bělají jí klouby na rukou (křečovitě tisknoucích ucho kabelky v tiché modlitbě).
„Co mi vlastně je?“ ptá se a očima jí prorůstá mořský plevel.
„Jedna z nejhorších diagnóz. Procentuálně vyjádřeno máte mizivou šanci na přežití,“ plášť krčí rameny, lejstra ševelí.
Podá jí papírový kapesník, bílou záplatu na oči.
(Přesně pro tyhle diagnózy.)
„Moc velké srdce,“ vrtí hlavou dva pláště, „velké srdce má tragický vliv na mozek. Dokázáno černé na bílém. Očkovaná, ale – selhalo to.“
„Beznadějné případy. Co je to za život...“

Petr Pan chmurně pozoroval zeď. Jeho stín přecházel sem a tam, pak se zarazil, utrhl stín květiny ze stínu květináče – a začal oškubávat stínové okvětní lístky.
Pan se kousl do rtu. Možná by ho měl popadnout a přivázat hezky k noze – jenže s tímhle stínovým chováním...
„A pak se ten krokodýl rozběhl, přímo přes propast, jenže…“
„Petře?“ přerušila Wendy jeho vyprávění.
„Teď ti nepovím ten zbytek, ve kterém možná byl, možná nebyl jednorožec,“ nafoukl se Pan.
„Petře. Naše stíny… Ony… Tančí?“
Pan se podrbal rozpačitě ve vlasech.
„Jo. No… Myslím, že mi na stín leze to… puberta,“ ztěžka si povzdechl.

Ham, bylo ukousnuto ze svobody tisku; další noviny skončily v číchsi pařátech.
Hamham, uhryzlo se jinde z peněz jedno vlastně na co, teď už na tom nesejde.
Škrrrr, utrhlo se támhle z rozpočtu na nějaké soukromější hnízdo.
Trh, urvalo se zase na pěstování něčeho ekonomicky výhodnějšího (pro někoho).
Chramst, sežral nový projekt zdroje na – co na tom záleží.
Chroup, křupla další kostička svobody, když se přidalo pár dalších zákazů.
Ňamchramsty, slízla se další vrstva vzájemného respektu.
Křup, rupla hlasitě páteř pod dalším zákonem.
Sschlamst, vysálo se trochu morku z rétoriky (hodí se do vlastní polívky).
Z demokracie zbývala sotva kostřička.

Termín cliffhanger bývá odvozován z díla T. Hardyho.
Ovšem pravdou, zakopanou lstivými chamtivými literáty pod nános lží, zůstává, že prvním byl, jak jinak, Cimrman.
Pravda, Hardyho dílko vyšlo roku 1873. Cimrman zajisté ještě nebyl, jsa věku -1 až 4 roků, nikterak známým literátem.
Leč v písemnostech Cimrmanových, konkrétně na nákupním seznamu, nachází se někým zapsaný Járův zřejmě první námět.
Pár zelených očí (sic!) končí:
„Pepíček visel nad propastí, visel, zub vyražen, čekal.“
Později Cimrman prosazoval termín „vyražzub“, českou obdobu cliffhangeru. Termín se ale neujal. Po několikeré čtenářské dezinterpretaci od něj Cimrman sám upouští, řka, že se jinak u dentisty nedoplatí.

Vyprat ponožky, vyprat trenýrky, vyprat povlečení. Uvařit, uklidit, vydrhnout, nakoupit, ulovit, stáhnout, upéct, umýt nádobí, číst pohádku před spaním, leštit boty, zpívat, nachystat sklenky whisky, než přijdou domů.
Emancipace do chaloupky nedorazila, ba přímo od ní sedmimílovými skoky prchla. Přišli domů, vypili whisky, všechno zasvinili.
Měla toho dost.
Když přišli toho dne, na stole nebyla večeře, ani whisky, jen úhledně vyskládaných sedm kulek.
„Hej... hou,“ zahulákali zmateně.
„Kde je whisky? A co...“
„Ticho!“ zařvala.
„Je jich přesně sedm,“ řekla pomalu.
„Od zítřka prádlo převezme Šmudla. Nádobí Rejpal. Stydlín může vytírat. Rozuměli?!“
„Jak že se jmenovala ta čarodějnice?“ zamyslel se Prófa.

Pomlouvačná křovisviňa – Zeměplošská křovina menšího vzrůstu, záštiplné povahy. Vzdáleně příbuzná s Nevrlým trnovníkem.
Větve kratší, mnohonásobně rozvětvené, pichlavé. Listy tuhé, agresivní nakyslé pachuti, silně projímavého účinku. Žádná část křoviny není poživatelná ani stravitelná.
Vzhledem k dosud neprobádaným vývojovým interakcím s magií (viz kapitola Co zmastili mágové, s. 310) je křovina schopna lidské řeči. Komunikuje velmi ochotně a ráda, i proti vůli druhého participanta. Vyniká v manipulaci, uplatňuje citové vydírání a pasivně agresivní rýpání.
Roste osamoceně, neboť ostatní rostliny v jejím okolí volí raději vlastní úhyn. Bývá častým terčem požárů, jejichž původ není přesně zdokumentován. V současnosti je na pokraji vyhynutí.*

Zkoumavě je pozorovali přes pletivo.
„Divná cháska,“ zahuhlal První.
„Podívej, jak pózují před foťákem,“ podotkla Třetí pobaveně.
„Stejně by mě zajímalo, jak se chovají v přirozeném prostředí,“ konstatovala Třináctka.
Vznikl plán na výzkum v terénu.
„V noci na prvního března. Domluveno.“
„Začněte naštípávat pletivo. Má sněžit. Jestli nasněží dost...“
„Neměl bych se vrátit dřív, aby nevyšilovali?“ (Svědomitý Desítka.)
Po pár dnech Akce přiletěl Desítka zpět.
Snažil se personál ZOO informovat o průběhu Akce, ale jako obvykle tenhle živočišný druh projevoval nesmírnou tupost. Fascinovaně nad nimi kroutil hlavou.
S povzdechem se uvelebil na větvi. Pozorovat jo, ale snad radši zpoza pletiva.

„Co tohle – od babičky – co tu... Malý Jiříček má prý příliš bujnou fantazii. Jednoho dne ale překročí hranici do světa kouzel, jiných pravidel a nových dobrodružství,“ s obavou pohlédla na syna.
Mlčel. Tvářil se poněkud sveřepě.
„...potká vílí rodinu, námořníky, kteří pláčí rum, a kamarádku rybičku, která svítí ve tmě,“ nervózně pokračovala ve čtení anotace.
Ostré nadechnutí.
„Matko. Je obecně známo, že víly neutvářejí rodiny, dle patřičné literatury jejich sociální struktura funguje podle jiných zákonitostí. O tom alkoholickém biologickém nesmyslu se vůbec nehodlám bavit. Lži! A... ta rybička. Dá se využít jako stolní lampička?“
Možná by ho měla nechat otestovat...

Venku pořád nesněží a ulice jsou slizké rozteklou břečkou.
Bolí ho kyčel, vezme si hůl. Zase špatně dýchá (Prášek!). Vyrazí na autobus.
Cestou koupí chlebíčky, sestry se budou křenit, copak vám tu nechutná, ale co!
Taková dlouhá štreka.
„Včera jsme ji přece převáželi,“ říká sestra povýšeně.
Jenže to zařídil její syn, nic neřekl, nic nevím; papír na sebe nemáme.
Jde na autobus a na další, pak kus pěšky, holka, co já už se za tebou naběhal...
Vyjde zadýchaně schody.
Sestra zamrzne vprostřed věty.
„Ale...,“ běží pro pana doktora.
Rozuměl.
Tak už za tebou, Marunko, víckrát nepoběžím–
Svět zakryl závoj vloček.

„Včera ji zas napsali k nám,“ odplivl si Gimli.
„Taky,“ vzdychl Doctor.
„My máme jednu přímo kanonickou,“ ucedil Rejpal.
„Tahle je horší,“ ujistil ho Voldemort, „ráno mi zas ukradla viteály před... Ukradla!“
„Raději bych nerozváděl, k čemu jsem s ní byl ráno nucen já,“ kopl do sebe Severus Snape panáka.
„Já odpoledne,“ dodal Sherlock znechuceně.
„Mně by to zas tak nevadilo,“ zazubil se Jack Harkness.
„Messieurs,“ usmál se malý muž, „měl bych jistou inspiraci...“
Mary Sue nastoupila do vlaku (zachránila přitom dvě nemluvňata, psa a stát).
Nevěděla, kdo jí poslal lístek, ale – o to větší dobrodružství!
Orient-Express se zvolna rozjel...

„Nechci o tom mluvit,“ odsekne. Zase cizí. Rychle vstane a obléká se. Pečlivá linie knoflíčků.
Ona se posadí a snaží se rozvázat šátek, stále pevně utažený kolem jednoho zápěstí. Slzy za závojem vlasů. Ruce svázané i jinak.
Všechna rozepjatá rozechvělost předtím se rozptýlí na popel a nahořkle ji pálí.
Poprvé si připadá poníženě. Natáhne se po šatech.
„To ani nemusíš,“ ukročil do úsměvu.
„Snažím se tě poznat,“ řekne tiše.
Vzteklý záblesk strachu v jeho očích.
„Já o sobě nemluvím. S nikým.“
Tříští se v bolesti, kterou nikdy nechtěla.
„Možná na tohle opravdu nejsi, Ano...“
„Možná na to nejsi ty,“ zašeptá.

Pečlivě naleštil každičkou sklínku.
Z podlahy by se dalo jíst. Na každém stole leželo sváteční prostírání a příbory zářící, až oči přecházely. Že měl dnes téměř sentimentální náladu, přidal i drobné vázičky s čerstvými fialkami.
Zkontroloval, že má dostatek všech osmi druhů piva. Kuchyně svítila čistotou, spižírna přetékala jídlem.
Nové petrolejky jasně svítily.
Rozhlédl se po té kráse. Srdce se v něm zrovna tetelilo. Konečně! Konečně si splnil svůj sen.
Vždycky věděl, že má všechny předpoklady, aby byl dokonalý hostitel – ba, že jednou bude hostinským!
Zaklepání.
Kdepak, holomci! Petlice drží pevně.
To by tak hrálo, aby mi sem lezli lidi!

Zakotvili na zahrádce skoro nezablešeného hostince*.
Mrakoplaš si odkašlal.
„Víš... Jsem docela rád, že jdeme spolu.“
Jenže Zavazadlo nevnímalo – ještě více, než obvykle truhlice nevnímat umí.
Ztuhlo a upřeně se dívalo do přilehlého sadu.
„Snad ne další vražedná příšera,“ zasténal Mrakoplaš.
Zavazadlo zabručelo. Vyplivlo knihu.
„Rukověť milovníka dřevin**?“
Zmateně listoval.
„Myslící... Ah. Trapný hruškovník. Na rozdíl od svého vzácného příbuzného se tato nepříjemná, protivná dřevina vyznačuje intelektem odpovídajícím obzvlášť buranskému vidlákovi po šestém pivu. S oblibou trousí nemístné vtipy a frustruje Myslící hruškovník...“
Zavazadlo se snažilo schovat pod lavici.
„Slyšels ten vo Myslícím hruškovňáku v tangách?“ ozvalo se zpoza plotu.

Svůdník století, Intergalaktický sameček roku, Tenprasák – tyto oficiální a mnoho dalších neoficiálnějších, o to ale peprnějších titulů náleží jedinému muži:
Jacku Harknessovi.
EXKLUZIVNĚ PRO VÁS
jsme ale my, jediní v celém vesmíru, vypátrali nejtemnější tajemství lamače srdcí a postelí, jehož zadek přímo volá po hravém zakousnutí se! (obr. 2!)
!!!ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!!!
Jak nám sdělil spolehlivý zdroj,
SVŮDNÍK STOLETÍ CELÝ ŽIVOT ŽIJE V CELIBÁTU!!!
(Další Harknessova známá, sl. M., naše otázky jasně zodpověděla: POUZE rozverným smíchem!)
CO to ale vypovídá o soutěži Svůdník století?!!
BYLY ŘEČI O TLAČENCE PRAVDIVÉ???
Panuje tam skutečně korupce, LEŽ! a odporná zdrženlivost?!!! Více na str. 5!!!

Někteří lidé jsou jiní. Jsou pro ně důležité jiné věci.
Celý svět si vystavěli jiní lidé pro sebe, a nechápali, že jí se v něm nežilo jednoduše. Všechno pořád dokonale ovládali, zatímco ona se při běžných věcech musela napřed odněkud zevnitř natáhnout po tenkém vlákně ke skořápce těla.
A dodržovat pravidla. Pravidla pro ni byla důležitá a rozčilovalo ji, když je jiní porušovali – jí pomáhala orientovat se v jejich světě.
Jiným lidem ale bývalo všechno trochu jasnější – byli méně sebejistí – když zahlédli její svět – a tak kreslila a snažila se jim to barvami vysvětlit.
Pastelky měla mnohem radši než slova.

„Tak tři chrabří rytíři vyrazili onoho rána na svou cestu. První, silný na duchu i těle...“
„Zbičovat,“ ozvalo se.
„Ale... To přece...“
„Zbičovat,“ zopakoval pomalu.
„...byl zbičován a v cestě nepokračoval. Šli tedy dva chrabří rytíři, druhý, totiž první z nich, mysli hluboké, však těla slabého...“
„Upálit,“ blahosklonně se usmál.
„Drahoušku, ale... Z narativního hlediska... Dobrá,“ vzdala se, „druhý byl upálen. Tedy na cestu vyrazil jen rytíř poslední, jehož největší ctností byla upřímnost.“
Ozvalo se znechucené odfrknutí.
Nervózně polkla.
„Lozčtvltit,“ tleskl tříletý ručičkama.
Povzdechla si.
Dělat chůvu bývala krásná práce.
Ovšem říkali, že místo v královské rodině může mít háček...

PROČÍST V PŘÍPADĚ POCHYBNOSTÍ
Zaprvé: Všechny ty účty, které se musí krmit.
Zadruhé papírování: Daně z tohohle, támhletoho a tenhletononc. Formulář na vydání formuláře k vydání formuláře.
Zatřetí ta zodporvědnost. Nemůžete jen tak vylézt na lampu a sedět na ní, natož z ní skákat.
Začtvrté tyhlety trestní to. I když jste na ten kočár z té lampy nechtěli spadnout.
Zapáté to otravné nezdraví. Lupání v zádech, škubání v koleni, křupání v kotníku, šelestění na srdci, šumění v uších.
Zašesté... (čmáranec třpytivým prachem)
A ne a ne a ne! Vem to žralok.
Co je v porovnání s tímhle jeden tikající krokodýl!

Tu loď plnou náhradních dílů jim muselo seslat samo nebe.
(Rimmer ovšem s odkašláním podotkl, že byl jeho nápad se vydat opačným směrem, a že jen díky odporu, který jeho názory vzbuzují, se vydali směrem tímto.)
„Všechno zadáčo!“ zubil se Lister.
Dokonce tam nebyla žádná posádka. Ani zbytky posádky.
Prostě klika.
Oprava nejkritičtějších míst lodi proběhla nečekaně klidně. Jako by náhradní díly ochotně pomáhaly a těšily se na nové místo.
Kryton uslyšel křik jen náhodou.
Přimět to kovové cosi, aby přestalo hryzat Listerovu nohu, bylo náročné.
Přimět Listera, aby přestal hryzat kovové cosi, protože mu sežralo kari, bylo ještě horší.

NA POČÁTKU BYLO SLOVO, hlásala cedule.
Slovo džin nervózně došlo k okénku.
„Dobrý den. Jsem...“
„Vyplňte formulář,“ štěkla byrokracie.
Usadilo se a začalo vyplňovat.
Za pět minut bylo u okénka zas.
„Promiňte? Mně se sem ten původ nevleze,“ píplo.
„Zas geront. Pepčóóó? Formulář B,“ otráveně houkla.
Papírování nevrle doneslo formulář.
Čekalo.
Tak homofon a Evropan! Homonyma jsou lepší, ale i tak by se mohlo – mohla! – letos konečně dostat na Stejnoslovnost. Výskyty džina navíc ubývají, chce to posilu.
Konečně jeho číslo.
Dveřmi se vratce vpotácelo nové slovo.
Zavanula silná vůně jalovce. Vypadalo trochu... rozpitě.
Džin se rozzářilo. Tohle výskyty navýší určitě!

Po vyšetření rychle sál, ještě tomu nešlo věřit, spánek.
Probrala se, něco a všechno jinak, něco bylo – už není a nebude, na okno dopadají těžké kapky, zvenku se line křik.
Poslouchá hlasy – vražda, právo, Bůh – třeští jí hlava – vražda a život – vždyť já jsem nechtěla!
Vyjde na chodbu (neměla by). Ve vedlejším pokoji – okno dokořán – pláče dívka.
To okno zavře. Vidí jen deštníky a spoustu noh pod nimi, malé kraby s bezcitným krunýřem navrch.
Tuší, že dívka chtěla, ale na tom nezáleží.
Lehne si vedle ní – společná bolest – čekají.
Přestalo pršet.
Po krabech zbyl ušlapaný trávník a pár jizev navíc.

Nespokojeně se mračila nad údajnými předpověďmi.
Nesmysly, mumlala k učebnici.
Opovržlivě šťouchala brkem do čajových lístků na dně šálku.
Nenáviděla šarlatánství.
„Děvče,“ zaštkala profesorka, „dnes sis neměla brát ten tenký hábit!“
„Předpověď počasí si umím přečíst taky,“ syčela cestou ke křesílku.
Drahocenný čas se vlekl.
Smrtonoš sem, Smrtonoška tam. Kdejaká děsivá vidina támhle. Harry bledl.
Unavený pohled stranou. Křišťálová koule k ní tázavě natáhla paprsek světla.
Ale ne...
Viděla všechno: Záblesk bezvládných těl. Zborcené zdi. Nějaký oblouk. Bolest. Strach.
Prudce se zvedla. S menší scénou utekla.
Ne.
„Skutečně... Málokdy potkám tak slepé vnitřní oko,“ smutně konstatovala Sibyla Trelawneyová, docela šeroslepě.

Vodou zlehka vlaje závoj světýlek, prsty slunce se tříští a hladí je jemně po kůži.
Snaží se světýlek dotknout a tiše se směje.
Záblesk. Pohyb vody.
Zvědavě nakloní hlavu. Slyší hlasy. Jiné. Něco třpytivého padá do vody, hmatatelné světýlko, které by mohla chytit.
Matčiny ruce se k ní rychle natáhnou a strhnou ji k sobě.
Utíkají od světýlek i hlasů pryč.
Mamince tečou slzy.
„Nesmíme za těmi hlasy nikdy chodit,“ šeptá jí večer.
„Nepatří k nám.“
*
Dívá se za záblesky stříbra, dokud se nerozplynou ve vodě.
Jinak se rozloučit nedovede.
Kolem něj se prochází něžně šeptající vítr – zvláštně konejšivě jiný.

„Víš, jak říkám, že jsi šílená tím dobrým způsobem?“
„Hm?“
„Nejsem si úplně jistej...“
„Proč zas?“ ozvalo se nad ním.
„Protože jsi mě přinutila vylézt na požární žebřík fakt vysokýho baráku, a teď ses zastavila v půlce a hledáš v kabelce kapesník, Ingridtrudo.“
*
Leželi na střeše. Pod nimi se míhaly hvězdy města a nad nimi stálo město hvězd.
„Vyšlo mi to Finsko,“ řekl potichu.
Zavřela oči.
„Zmrzneš tam,“ ujistila ho. A odcizíme se a já už budu úplně sama.
„Nejsem zas taková květinka,“ ušklíbl se.
„Máš na sobě dva svetry.“
„Ingrid?“ zašeptal.
„Hmm?“
„Mám dojem, že... slyším nějak blízko policajty.“

„Ghehe,“ blahosklonně plácl Urghugh svoji družku přes zadek.
Hloupá přeslička.
Otočil se ke zbytku tlupy a s hysterickým smíchem ukazoval na Ghergu, která hanbou zrudla. Bude muset lovit potají.
*
„Ale drahá, to se pro šlechtičnu nehodí. Prosím, na lov tě vezmu s sebou, ale Bůh mě chraň, nechat ženskou psát opravdové knihy!“
Pomýlený kvíteček.
Ostře se nadechla. Tedy pod mužským jménem.
*
„Je to roztomilé, že? Žena a politika!“ žoviálně se rozesmál protivný knír.
„Pošetilé květinky,“ přikývla arogantní bradka.
„Tohle je taky květinka!“ křičela knírova sestra večer. Hodila po něm kaktus.
Na příští demonstraci vysklila při vzpomínce okno vládní budovy vázou.

Sedím zakletá stranou, pohled v hladině vína.
Hraješ roli někde na parketu, už dlouho, a nevracíš se.
Slíbilas mi tanec.
Hodiny protančí. Většina lidí se baví bez vodicích nitek. Tančí spolu příbuzní, kamarádi, kamarádky, trojice – ale ty jsi stále úzkostlivě zašněrovaná do masky.
Písnička končí.
Nepřišlas. Tvůj oficiální doprovod ano – zve mě k tanci.
Odmítnu. Podívám se mu zpříma do očí – a vím, že ví; že bojuje a chce vyhrát. Jeden tu přebývá.
Rozpíjím se ve vzduchu prosyceném smíchem. Neviditelná mořská víla.
Už se nedokážu nevzdat.
Bude půlnoc. Aspoň něco z pohádky mít můžu...
Zvedám se a utíkám z plesu.

Psoun Carlos rázně chodil po místnosti.
„Je otázkou cti famiglie, aby se ubránila vnitřním rozporům. Víte, že porady nesvolávám často,“ štěkl a loupl pohledem po Drsňáku Igorovi, který provinile schoval pod stůl román Betonové polobotky vášně.
„Přijetí toho... novýho,“ ztišil hlas, „jsme odhlasovali. Ale tohle nebude fungovat. Vzpomeňte si na Kapulety,“ zahrozil.
Drsňák Igor radši odolal pokušení doplnit Carlosovo vzdělání v klasické literatuře.
„Zkrátka: Podle mě k nám nepatří. Stejně je to jen bratranec!“
„Typická fáze stormingu v malé sociální skupině,“ podotkl Mlíkonabradě Kid.
Psoun Carlos rozdrtil v zubech doutník.
Co Mlíkonabradě začal studovat psychologii, měl chuť jít do důchodu.

Nikdo nemohl říct, že by Butch Káčidy byl zbabělec.
(Pravda, pár pomýlených zapeřených zakačenců to zkusilo. Skoro beztrestně se z toho vypotácel jediný – trefil krátké Butchovo období zen-kačismu.)
Neochotně si ale přiznával, že něco na tom tlučení ho znepokojuje.
Občas někdo v noci potřeboval výpomoc. Butch to neměl rád, jenže rozhlašovat, že večer si chcete navléct papuče, vypít thé a spát, by vám zavraždilo image a poslalo vám dostavníkem její ohlodané kostičky.
Snad... ta rytmičnost.
Nesměle mu v hlavě zaťukala myšlenka.
Něco se snažilo proklovat z vajíčka vzpomínky.
Butch pokrčil křídly – Vzkač se! – a otevřel.
Vysoká tmavá silueta zahučela:
„Pojď.“

Seděl tiše vedle postele a díval se na ni.
Spala docela klidně – jako už dlouho ne. (Myšlenky nabraly na karátech.)
Až na pár postříbřených vlasů a vrásku na čele, která poslední týdny už nemizela, vypadala stejně jako před dvaceti lety.
Podíval se na hodiny a vstal, zlehka ji políbil na spánek.
Odešel a dveře tlumeně klaply.
Na stole ležela obálka a na obálce jeho snubní prsten.
Sešel ze schodů. Zhluboka se nadechl.
Domovní dveře mu otevřel spolužák ze základky.
„Dobře, že spolupracuješ, soudruhu,“ skoro přátelsky ho dovedl k autu.
Němě se odvrátil.
Neřekl jediné slovo – a mlčel dalších deset let.