Vysvobození na dně

„Nejsem jejich majetek,“ syčela podrážděně.
„Pořád tu pro ně musím být! Slyšeli někdy o syndromu vyhoření?!“
Byla vyčerpaná. Nemohla ani proplakat noc: I během té ji někdo stále volal.
„Mám nárok odejít,“ říkala si, „mám stejná práva jako... Jako kterákoli jiná entita! Vždyť já tu nikdy nejsem pro sebe! Budu samostatnější, budu se řídit sebou, nebudu...“ Ani to nedořekla a volali ji.
Bohové se sháněli po vhodných darech. Činili tak značně lidsky po vzoru tetičky, která ochotně předá dál nejohavnější nejzaprášenější amforu. Divili se, že se přihlásila ona.
Šťastně se stulila na samém dně skříňky. Konečně měla na chvíli klid.