Moje články

Doctor se zastaví uprostřed běhu a vykročí volným, pomalým krokem.
Sherlock konečně přestane vizualizovat složité myšlenkové nákresy a jde si dát čaj a sledovat obzvlášť hloupou telenovelu.
Sheldon vstane ze svého místa a jde si sednout kamkoli jinam.
Ragnar Lothbrok se přátelsky obejme s nepřáteli.
Harvey Specter odloží kravatu a navleče vytahané děravé tepláky.
Norská mládež přestane neuroticky kontrolovat telefony a odjede na prázdniny.
Homer Simpson si s chutí naloží mísu salátu.
Popravčí, pohřebáci a mrchožrouti ze Sedmi království pláčou dojetím a vyčerpáním.
Fanouškovské žhavení klávesnic a splétání teorií pozvolna utichá.
Konečně poslední klapka, pauza a klid... do další série.

Začínala mít pocit, že každá konverzace skončí u v úvahu přicházejících uchazečů. Už přesně dokázala vycítit nejjemnější mašličky nuancí v jejich slovech; předem věděla, co přijde.
Pomalu jí docházely výrazy (aspoň ty slušné) pro odmítnutí.
Nehodlám se vdávat. Strýc Leopold vyskakoval zpoza každého rohu jako čertík z krabičky. Alberta nabízel jako nejvýmluvnější trhovec své nejcennější zboží.
Nehodlám se vdávat.
Celá rodina úporně pletichařila, jak ji ke sňatku přimět.
„Nevezmu si Alberta, protože to po mně chcete,“ řekla rázně.
Strýc se nadechl.
„Vezmu si ho, protože to chci já,“ dodala a upila čaj.
Konečně měla trumf, kterým jim dokázala vzít řeč.

„To je frajer,“ obdivně vzdychl Kocour.
Zářivý úsměv. Sebevědomí, které by porazilo i koně a přerovnalo pár galaxií.
Tiše zaskřípěl zuby.
Dělal lepší kari. Měl víc zplstnatělé dredy. Jeho ponožky nedokázal vyprat ani Kryton. (Ani se NEPOKUSIL.) Dělal LEPŠÍ KARI. Dokonce i Rimmera dokázal vytočit víc.
Všichni mu dávali přednost. I automat na polívku se zatvářil zklamaně, když zjistil, že to je JEN Dave, a ne Eso Dave.
„JÁ UŽ TO NESNESU!“ zařval Lister a serval si simulační helmu z hlavy.
Úkosem pohlédl na Rimmera.
„Nemysli si, že to něco mění,“ ucedil.
Ale stejně se ho skoro měsíc nepokusil vypnout.

Bylo, nebylo, v Království pohádkových příběhů žily tisíce námětů. Leč nežilo se jim šťastně jako dřív, neb vlády drželi se stařešinové svého rodu zuby nehty. Žáby a troubové se měnili na prince, žáby a fifleny na princezny, víly kmotřičky se přemnožily, v každém třetím námětu vykořisťovaná sirota – a všechno to končilo šťastně až navěky svatbou.
I začaly si mladší náměty stěžovat. Konečně byly vyslyšeny (s jistými ústupky): Jako jejich zástupce vypravil se do světa námět Recyklace.
A tak, milé děti, vznikla tahle pohádka. Vzala si DMD téma, víla kmotřička jim požehnala, změnila je na žáby a bylo šťastně až navěky...

Udělám, co budu moci. Věřil, že není možné pravdu přetavit v cinkající mince a zaprodat zbytky lidskosti.
*
Nic nepřiznávám.
Jiní přiznali za něj. Odpusť vám Bůh.
*
Mučení vydržel. Místo svobody punc obzvlášť ďábelského čaroděje: Kdo jiný by vydržel tak nesnesitelnou bolest?
Nakonec podlehl. Viděl krvavé plameny, slyšel křik měnící se ve křídla a modlitby se mu drolily na jazyku. Odsoudil jsem sebe, ale ukřivdil jsem jiným – a najednou zažíval muka horší než všechna předchozí, žaludek měl sevřený strachy, v noci ho bolest drtila v dlaních a svědomí ho rozdrásalo na kost. Ze všeho nejvíc prosil za odpuštění, že se vzdal.

Na zem se snáší brk, kapky inkoustu odlétají v piruetkách, dětské prsty se zvědavě natahují.
„Dítě, co to provádíš!“ Počmáraná košilka, rty tmavé od inkoustu bublají smíchem.
*
Pokradmu poslouchá hlasy ze salonku. Potutelně se směje. Večer poprvé rodině čte, co napsala. Ovace vestoje.
*
Dáma ze sousedství, jíž leží na srdci jen dobro všech (a dozírat na ně musí svým patřičně nenechavým nosem), šeptá její matce.
„...děvčata v jejím věku myslívají na vdavky...“
„Prý ať ti to psaní nezůstane,“ slzí smíchy sestra.
„Doufám, že jí vysvětlila, že jsem ztracený případ.“
*
Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž...
(Ovšemže jí to zůstalo.)

„Prej, že hranice má být cesta, ne potok, že se jim zaběhávaj ovce, zkrátka drzost!“ praštil pěstí do stolu.
„Stydne ti jídlo.“
„Tak jsme s chlapama řekli, že proti nim vytáhnem.“
„Cože?“
„Vytáhnem, ženská! Tady jde o čest!“
Vytrhla mu talíř zpod ruky a odkráčela.
Kovář si promnul vousy.
„Tohle všechno?“
„Všechno.“ Výmluvný váček zlata.
„Vždyť to je mečů jak za dvě vesnice...“
Dav žen se na něj nasupeně podíval.
„Nic neříkám, platíte, tak coby... Tak pluhy,“ zabručel.
Nevytáhli nikam, zato pole byla toho roku nebývale opečovávaná. Hranice i ovce si dělaly, co chtěly – kdo by měl čas to řešit.

Stmívá se – ve tmě se snáz sahá po hvězdách a snáz se věří ohni.
Dlaně odkládají knihy a berou zbraně, tma zamyká zítřky a slibuje zlato z hvězd. Sousedé stojí proti sobě, uhýbají očima a modlí se za totéž, jen jinou řečí.
Jednou jsme byli bratři. Jednou z nás bude stejný prach.
Krev vře a krev chladne a hvězdy jsou zrádné odlesky zbraní.
Svítá a hvězdy mizí, oheň vyhasíná a zůstává jen zima.
Zasypou a zakřižují kosti a zalijí slzami ohně, hlad po chlebu překřičí hlad po snech – a malé kamínky všednosti jsou skály, na kterých se znovu staví svět.

„Hotovo,“ spokojeně se rozhlédla Hermiona kolem sebe.
„Co?“ zabručel Ron.
„Esej pro McGonagallovou.“
Ron vyskočil z křesla.
„Na ZÍTRA? Proč jsi nic neřekla, kde mám brk...“
„Na příští týden,“ protočila panenky.
Ron zapadl zpátky do křesla.
„Hermiono. To je OSM dní. Nebuď absurdní. HRÓÓÓMADA času.“
*
„Mám CELÝ týden. Stejně, to se nemůže uspěchat, víš.“
*
„Šest dní! Hermiono, VÁŽNĚ...“
*
„Musím dopsat DNEŠNÍ esej.“
*
„JAKOU esej?“ Harry sebou zmateně trhl.
*
„Tři dny. V POHODĚ stačí, když zítra...“
*
„Na ZÍTRA? Proč jste mi nic... Ehm, Hermiono?“
„Hróóómada času...“
„Sedm osmin hromady nějak... zmizelo.“
„URČITĚ to zvládneš s osminou,“ líně se zahleděla na jezero.

Zeus schlíple seděl na pomuchlaném obláčku.
„Copak lidi,“ vykládal rozčileně.
„Ale copak na tomhle se dá sedět?!“ vztekle zamával od pohledu tvrdým bouřkovým mrakem.
„A jak to vypadá! Taková ostuda! Jak jste mohli celou letošní zásilku ztratit?“
Nižší božský poskok v montérkách se podrbal na hlavě.
„Dyž jak jsme stěhovali sklad, se to ňák... Jsme to šoupli do takový modrý bedny..“
„Do ČEHO?“
„Nó, bedny. S vokýnkama.“
*
V dubnu se bedny se sněhovými mraky zničehonic objevily. Dovezl je podivný mužík omlouvající se za poruchu řízení času.
„Tak to vysypem teď,“ zabručel Zeus, „aspoň bude víc obětin kvůli strachu o úrodu...“

Útulné klubíčko vlastního světa, vlákna utahovaná naším, venku zima a bolest a chlad a strach a v jeskyni je konejšivá tma.
Ostré hlasy, že v klubku našeho je líp.
Pár kroků ústupu, ale nikdy ne tak úplně dost, hranatá nedůvěra a ostnatý drát mezi my a oni.
Ostnaté dráty se snadno zarývají do masa a chytá se na ně svinstvo. (Na přeštípnutí chybí síla.)
Víc ostnatých drátů, oboustranně. Kroky kolem dokola.
Podání ruky – jen v rukavici. Nevěřili. Nevěřte. (Obousměrně.)
Břitvy mají vždycky větší dosah než pohlazení.
Zpátky do klubíček a naježit.
(Někdy je ze všeho nejhorší být si vzájemně lidmi.)

"Zase mi ukradli něco z mých SOUKROMÝCH zásob!" křičel Severus Snape.
"Byl to Potter. Já to VÍM."
"Pane kolego, bez důkazů nemůžete..."
"Já TO DOKÁŽU, a pak..."
"Do té doby jen lépe zabezpečíte své zásoby," chlácholivě pronesl Brumbál a rozbalil si citronový šumivý bonbon.
Snape se syčivě nadechoval.
"Zkusím to prozkoumat, Severusi," klidně se usmála prof. McGonagallová.
Snape syčivě vydechl.
"Vemte si volno, pane kolego," mrkla na něj prof. Prýtová.
*
Ráno znechuceného Severuse vypravili.
Minerva se spokojeně nakláněla nad bublajícím kotlíkem. Vždycky chtěla zkusit lektvar na vylepšení svých kočičích schopností, a TENTOKRÁT, po padesáti letech, soutěž Miss Kotě Londýna vyhraje.

"Dnes zemřeš, Harry Pottere," vítězoslavně zasyčel Voldemort. Harry sebou zuřivě zmítal; právě mu v pohybu bránilo zranění, socha, nebo svalová atrofie z čekání, než se Pán zla, Ten, jehož... víte jak, ten Raddlovic divnej vejlupek... vyžvejkne.
"Je mi tě líto," provolal Potter.
Voldemort si odfrkl.
"Takže, jak bych... AVADA-"
"Hhm," odkašlal si Harry, "a co tady náhodný spolužák? Máš říct něco opovržlivého..."
"Pohrdám jím," zabručel Voldemort, "AVADA-"
"Hhhhm, a co pomsta a tvé vítězství?"
"Jo, mstím se ti a konečně vyhraju," vzdychl, "AVADA-"
"A to nezmíníš mé rodiče?!"
Smrtijedi nervózně přešlapovali.
"Zasloužíme si trapně zdržující proslov antihrdiny," pokrčil Harry rameny.

Zadívala se na štos spisů na stole. Bezedná hromada, která nekončí - a uklizení spisu vůbec nezaručuje duhově šťastný konec. Někdy se konec ani pořádně nedozví, jindy by byla snad radši, kdyby se ho dozvědět nemusela. Byli tu hezky vyskládaní v kartotéce: alkoholici, gambleři, všelijak závislí, nevěrníci, lháři... A to byl ještě snad ten lepší výběr. Pro řadu z nich byla automaticky nepřítel, pro jiné samaritán, který přece musí umět všechno. Kartotékový bestiář.
A pak tu byly desítky a stovky otazníků v dětských očích a nekonečná propast křivdy na uslzených tvářích.
Ale sociální pracovnice jsou přece jenom zlé polednice... Nebo ne?

Kryton si ztěžka povzdechl. Rozhlédl se po nablýskané kuchyni. Možná by pak mohl přebarvit loď...
Zatřásl hlavou. Otravný čip morálních zásad!
Listek ňafl.
„Tady si stoupněte, pane Listere, tak... Pac? Vy už umíte pac?“ rozvzlykal se.
„No dobře, dobře...“
Schlíple stiskl tlačítko.
Před ním stál znovu lidský Lister, i když se pořád snažil drbat nohou za uchem (a dost ho mátlo, že nemá tři páry končetin).
„Díky, Kryťáku. Ale toho... toho si podám! Promiň, vím, že se mnou byly jen starosti. Máme nějaký kari?“
Kryton smutně pohladil psí mističku. Ty starosti mu chyběly.
„Pane? Pane? Na co máte tu holokuši?“

Vrásčité ruce se neuroticky přehrabují truhlicí.
„Krucinálfagot!“ zaklela královna.
„Není tam!“ štěkla na zrcadlo. Zrcadlo nic.
„Zrcadlo, zrcadlo, krucinál, řekni mi, kde seženu jabko? Dnešní magie padla na převlek!“
„Ó ctná královno ze všech nejkrá... nejkrálovnovatější, zlá houba a mrazy sežehly a sežraly jablečný květ...“
Královna protočila panenky.
„Jabka nejsou,“ shrnulo zrcadlo, „všechno spálili, nařízení Královské unie.“
„Hrušky?“
„Taky.“
„Co mám teď himbajz dělat? Holku má otrávit jablko, jasně mi řekli: Jablko! Nic jinýho nemáme?“
„No, vlastně...“
*
„Vem si, děvečko... banán,“ zacvrlikala stařenka.
„Babi, to já nejím! Rejpal tuhle povídal, že do banánů prej kousaj hadi – a pak jsou otrávený!“

(...) Vzpomínám, jak při výcviku tvrdili, že „těžko na cvičišti...“. Nedovedu si představit pitomce, který druhou část říká vážně tváří v tvář skutečnosti, že– Řekněme, že nikdo z pacientů to „lehko“ nepotvrzuje.
Ale neboj, tati, někdy to skoro není tak zlý. Obvykle když s něčím destilovaným sedíme před stany (když zrovna člověk nepřimrzá k zemi) a hrajeme si, že jsme jen děti na táboře, teda až na ten alkohol... anebo možná i s ním.
Zrovna teď září hvězdy, komáři jsou téměř mírumilovní a já chci věřit, že po klidné noci nás čeká ráno, kdy naší největší starostí
Přestal psát.
Vrtulníky.
Samozřejmě.

Kryton si pobrukoval, zatímco krájel svítivě modré cosi na kostičky.
„Uvidíte, pane Listere, bude to dobrůtka! Ňojo, ty kluku ušatá, doblůteška!“
Lister tázavě ňafl.
„Ne, pane Listere, kari je fuj. Víte, co se posledně stalo... co jste udělal na papíry pana Rimmera.“
Lister smutně svěsil hlavu, až mu dredy přepadly přes oči.
„Krytone? Hádám správně, žes dnes pekl...“
„Ano, pane, mazanec, tradiční...“
„Taky jsi chystal jakousi modrou kejdu?“
„Ovšem, pro pana Listera...“
Na chodbě se skvěla změť svítivě modrých oslizlých drobků rozmatlaná do nápisu KARI.
„Pane, možná bychom...“
„Nesmysl. I s tou mazanicí pořád dělá výrazně menší svinčík než dřív.“

„Pane?“ pronesl nejistě Kryton.
„Ano, Krytone?“
„Nechci vám do toho mluvit, ale mám pocit...“
„Co přesně naznačuješ, Krytone?“
„Pane, vím, že jste chtěl efektivně vyřešit všechny naše potíže, a asi máte pravdu, že ten požár se trochu utlumil... ale pak je tu ta věc s panem Listerem. Chci říct, pane, ne že by nebyl roztomilý, ale přesto se domnívám...“
Rimmer zamyšleně podrbal podivné psovité šestinohé chundelaté stvoření za uchem.
„Že bychom měli najít cestu, jak ho změnit zpátky, že. Víš, Krytone, to je právě to, co lidský druh postrkovalo evolucí. My umíme ocenit i výhody plánu B. Listere, přines pantofle!“

Mlok Scamander se zaujatě rýpal v hlíně. Vlastně zkoumal vyšeptalé magické stopy svého posledního magizoologického objevu, ovšem rýpání v hlíně bylo pro zvědavce srozumitelnější.
Svůj nový kufr (přezky se ještě blýskaly) nedbale pohodil opodál.
Tráva jemně šustila, ptáci cvrlikali, tlustočervi se spokojeně pásli na paloučku.
Mlokovy prsty zapátraly po lahvičce odložené do trávy. Marně.
Kuriózní. Další lesklá věc zmizela.
Tráva jemně šustila. Trochu jako kdyby jí někdo... táhl kufr.
Rychle se otočil. Hrabák, který se právě snažil utrhnout přezku z kufru, zkoprněl.
Mlok se rozzářil.
„Těší mě! Tu přezku potřebuju. Ale kdybys chtěl rozbité hodinky...?“
Hrabákovy oči se zaleskly nadšením.

„...svou dceru a půl království. A další věno, znáte to. Nějaké dotazy, mí chrabří přátelé?“
(Princezna za tajnými dveřmi si povzdechla.)
„Veličenstvo, jaksi, jak to je s tímhlenc věnem?“
„Tu dceru si vzít musíme?“
„Jak velké má... ehm, ten drak hlavy?“
„Sousední království nabízelo celý trůn. Ovšem, tam byla kletba, ale...“
„Pánové, pánové! Všechno zodpovíme, leč nyní přivítejte mou... Hergot, kde je ta holka?“
Milý tatínku,
dohodla jsem se s paní drakovou, že nechá království na pokoji – výměnou za sluj. Čeká mladé. Stačila trocha diplomacie. Jedu k babičce, chci studovat drakologii. Věno si strč za klobouk, ženicha si najdu sama.

Pane Vlku, co říkáte zkušebnímu programu, který ve Stanici aktuálně probíhá?
Celkem žrádlo.
Poslední dva dny fungujete v rámci programu jako dočasný Pracovník. Co vám tato zkušenost dala?
Totiž... (drbe se) Pardon, blecha... Blechy mi dala rozhodně, byl jsem teď ve vsi zařizovat papírování, byste nevěřili, jak zablešenýho maj na poště psa.
(nervózní smích) Máte například v anamnéze převlékání se za babičku za účelem agresivních projevů. Jak na tento problém teď pohlížíte?
(žmoulá krajkový čepec) To abych je moh líp sežrat. Ale tendle pohled z druhý strany není špatnej. Jako perspektiva. (olizuje se) Proč máte tak velké oči?
(podivný hluk)

Vymodlený a tolik chtěný syn, tolik vítaný – teď docela sám.
Za okny se zablesklo. Tiše počítal blesky a s každou vteřinou po chvějící se tváři sklouzla slza.
Na ramenou tíha korunovaného světa se vší kovovou pachutí.
(Na krku pořád stín ostří; tak by se hodilo, kdyby nebyl.)
Zoufalá matka hledá útočiště. Je sám pár měsíců. (Tisíce let.) Blesk.
Budeš král, král nesmí plakat, víš.
Nechci – blesk – králové jsou pořád sami – hrom – chci máminu sukni a tátova ramena – blesk. Třese se. Nenávidí bouře – v hlavě se mu míhá jeden strašidelný obraz za druhým.
Kousek bouřky se mu občas rozléhá v hlavě.

Dívka klesla k zemi.
Šimata se chvíli dívala za vojáky. Pak ji jala zuřivost bezmocných. Její oči metaly blesky.
„Ty čarodějnice!“
„Třikrát jsem tě prosila, paní,“ zašeptala dívka, „třikrát ses neslitovala. Třikrát se nikdo neslituje nad tebou.“
Šimatu obešla hrůza.
„Mlč! Mlč, slyšíš!“
Šimata mívala při sobě drahokamy vykládanou dýku.
„Nedojdeš klidu, královno,“ řekla smutně dívka, „dokud-“
Záblesk ostří – a další nitky krve se rozběhly po dívčině hrudi.
„Nech si svoje kletby,“ zasyčela královna. Sklonila se a zvedla jednu uťatou ruku.
„Vystavím ji na výstrahu těm, kteří by chtěli vzdorovat královské moci!“
Nádherný královský šat odšustil. Dívčino tělo tiše chladlo.

Pozorovaly ho desítky párů zvědavých očí. Přeměřující pohledy, kam se podíval, rychle maskované ucuknutím, smíchem. Někdy naprosto neskrývané.
Měl jistý pocit, že je vážen a hodnocen jako flák masa pečlivou hospodyní.
Polévalo ho horko, ale zachovával ledový výraz.
V duchu se proklínal. Nebylo snad nutné, aby sem chodil, ďas aby spral společenské povinnosti!
Šepot.
Nenápadně pátral očima po útočišti.
Začínal ho škrtit límeček.
Přiblížil se ke skupince mužů. Třeba ten večer bude snesitelnější s nudnými obchodními řečmi.
„Prý kapitální úlovek,“ pronášel významně jeden ze skupinky.
Zatmělo se mu před očima. Tak i tady o něm-
„Darcy! Rybaříte? Tady Jonhson zrovna...“

„Jedná se o formulář C32–“
„Formulář C32 podává pouze osoba jiná než vlastník nemovitosti.“
„To já jsem, takže–“
„Osoba jiná než vlastník nemovitosti podává formulář C32 jen s výslovným souhlasem vlastníka nemovitosti, žádost 41.“
„Nemám souhlas vlastníka–“
„Soudní příkazy k souhlasu z přísl. dův. řeší oddělení 2. Zavíráme.“
„Nechci příkaz, chci vědět, jestli mám podat formulář C32–“
„Máte souhlas vlastníka?“
„Nemám souhlas, protože můj pradědeček zemřel. Můžou podle vás mrtví podávat formuláře?!“
„Náboženské otázky řeší okénko 7.“
*
„Mrtví můžou, živí musí! Haf!“ významně na ně štěkl muž oděný v tunice z formulářů C32.
„Římani. Římani jsou blázni,“ pokrčil Obelix rameny.

KOMISAŘ (vystresovaně): „Uhm, vzhledem k novým informacím policie shledala nutným informovat veřejnost o aktuální změně stupně nebezpečí ataku tzv. zlým dvojčetem, konkrétně ze snad se nic nestane na ehm, něco by se mohlo...“
NOVINÁŘ (emotivně): „Jak všichni víme, posledním případem, kdy do našeho světa pronikla postava z paralelního inverzního univerza, byla nechvalně známá kauza zlé Sněhurky, která upekla z naší milované zlé čarodějnice štrúdl. Vzpomeňme rovněž na řádění zlé Popelky se španělskou botou, na případ zlé Karkulky provozující kožešinovou farmu... KDO je to tentokrát a jaký je bezpečnostní preventivní plán?“
KOMISAŘ (zajíkavě, v ruce drží zubní protézu): „Zlá zoubková víla.“

Byl na svobodě, ale ještě pořád neměl pocit, že doopravdy je venku.
Někdy zkoušel tipovat, za kolik dní si začne připadat normálně. Za třicet? Sto?
Kolik přátelských slov je třeba, aby trvalo aspoň pár hodin, než mu na rameno zaklepe starý známý stín?
Remus by to mohl chápat – ale měl vlastní stíny a myšlenkami byl... moc s Tonksovou, než aby se dokázal prát s cizí tmou.
Neřekl mu to naplno.
Harry byl dítě.
James mrtvý.
Paradoxně ho napadlo, že Srabus má možná představu o životě ve vlastním soukromém vězení. Vole.
Dál se trochu moc smál – a zvykal si na stín.

Žebra jí rozkvétají fialkami a růžemi.
Tvoje chyba.
Leží na zemi a koberec je létající a vznáší se s ní a svět se nedokáže zastavit.
Můžeš si za to sama.
V uších šeptá chorál viny.
Kdyby ses tak nechovala.
Děti se nic nesmí dozvědět.
Nemůžeš zničit rodinu. Co děti? Zničil bych tebe.
Úsměv, zamalovat svoje strachy, úsměv, vyretušovat všechny praskliny-
Nutíš mě k tomu.
Úsměv a shrnout stranou svoje střepy.
Jen pro tvoje dobro.
Úsměv a nádech. Gáza z kdyby.
Miláčku, víš, že jsem nechtěl. Potřebuju tě. Ty mě potřebuješ. Nikoho nemáš. Jsme přece tým.
Ne, nic se neděje, proč?

Sklepal ze špičky boty hroudu zeleného slizu opatrně do křoví (sliz mu zamával), vzal za kliku...
Na dveřích byl lístek. Pokutový lístek.
„Překročení povolené... Vizuálně zjevné technické... Na úřad?!“ zaúpěl.
Otevřel dveře.
„Omlouvám se,“ pronesl do zlověstného ticha provinile, „asi jsme včera nedodrželi předpisy. Zajisté nesu plnou zodp-...“
Všechna světla zhasla ve cvakavé výčitce.
*
Odkašlal si. Muž v kanceláři se otočil.
„JACK HARKNESS?“
„Koukám, že Doktůrek zlobí a nedodržuje pravidla bezpečnosti letového provozu,“ zazubil se novopečený úředník.
„Tak co to bude, potrestání, nebo úplateček?“ mrkl.
Na Doctorově rameni vykoukl zbytek zeleného slizu.
„Vyřešíme to ve třech?“ vrhl Jack zářivý úsměv.

PŘED:
Nestarají se, nezařídili, nevyřídili, neobstarali, nevylepšili, nespravili, nedodrželi, neopravili, zničili, zkazili, zklamali, selhali, nestačili, nezajímali se, nepomohli! Hluboce odsuzujeme tak hanebné jednání, vyjadřujeme nesouhlas a opovrhujeme výmluvami! Ale nabízíme cestu ven! Pokud jde o nás, MY: postaráme se, ujišťujeme, zařídíme, vyřídíme, obstaráme, vylepšíme, spravíme, opravíme, napravíme, dopravíme, nahradíme, zavedeme, zrušíme, provedeme, pomůžeme!
A to v co nejkratším termínu, bez zbytečných prodlev, omluv, řečí, jednoduše, snadno, rychle, levně, výhodně!
PO:
Obáváme se, že nám současná situace neumožňuje tuto situaci vyřešit. Jako zásadní překážku vidíme předchozí, námi nezaviněná pochybení, která nutně...
Ne, neřekli jsme, jedná se o novinářskou dezinterpretaci našeho tvrzení.

Nahrávka 1:
„Víte,“ vzlykl, „nevím, co mám dělat. Nic nepomáhá. Já nevím, co dál. Už nemůžu. Občas si říkám, že se na to všechno můžu–“
Nahrávka 2:
„Cítím se jako úplně jiný člověk. Nebudu vám lhát, nevěřil jsem. Ale teď... Všímám si, jak svítí slunce, vychutnávám si smažená vajíčka, nemám strach z atomovky a moje manželství nikdy nebylo lepší!“
„Díky, Johne!“ zablýskne se zlatý zub.
„Vážení diváci, tomu říkám slova od srdce! Lak, který nejen uchrání vaše auto před holuby, smažením vajec, výbuchem menší atomovky, ale může vám i zachránit manželství a sebeúctu! Neváhejte ani minutu! Jmenuji se Horst Fuchs...“

„Žádám vysvětlení,“ zahřímal rozzlobený hlas.
„Chtěl jsem zjistit, kam až doletí,“ odvětil syn udiveně.
„Cos zjistil?“ štiplavě ucedil otec, zatímco služebná u okna poskakovala se smetákem v ruce a marně se snažila shodit kusy dortu přilepené k oknu.
„Že by bylo vhodnější užít něčeho, z čeho neopadává šlehačka,“ odpověděl zamyšleně.
Služebná melancholicky pohlédla na zapatlaný gobelín.
„Uvědom si konečně, že jsi šlechtického původu! Krev není voda! Takové… skopičiny se hodí tak pro syny slouhů! Komu není rady, synu…!“
(Mlčky sestavoval teorii o vztahu mezi snesitelností jedince a nadužíváním přísloví.)
*
„CO ŽE MÁŠ V ÚMYSLU?!“
„Jak jsem pravil, drahý otče.“
„Saturnine!“