35 Cesta do města

Lada si otřela zpocené čelo, napila se a znovu s nechutí uchopila klíč.
Snažila se vykřesat z něj jiskřičku života už skoro hodinu. Dvakrát chytila křeč do ruky, jednou ho málem roztavila a jednou div nepodpálila Matyldě chalupu, když se špatně soustředila a plamen svíčky nečekaně vyšlehl až do stropu. Ale většinou se nedělo nic.
Matyldin nespokojený pohled taky moc nepomáhal. Nejdřív se pokoušela radit, ale po chvíli to vzdala. Tohle kouzlo je nepřenosné. Každý si musí najít vlastní cestu.
Tak ještě jednou. Naposledy a jestli se to zas nepovede, tak s tím sekne a vrátí se ke kombinování číselných údajů na krabičce, jak měla původně v úmyslu. Ten zatracený klíč by snad mohl trochu spolupracovat. Ležet roky zavřený v rezavé piksle a nedostat se ke správnému zámku, vždyť je to smutné…
Možná na ni zapůsobily výpary lektvaru, ale postupně ji přecházela zlost, už se nesnažila vyburcovat železo silou, naopak jako by zapomněla, co má dělat. Upadla do podivně sentimentální nálady a zasněně si představovala téměř milenecké setkání dvou součástek po dlouhé době odloučení.
Klič jemně zavibroval. Tentokrát nepálil, jen hřál příjemným teplem. Lada pocítila kovovou chuť na jazyku, jako by si nevědomky prokousla ret, ale nic nebolelo, jen cizí železo v dlani splynulo s železem v krvi.
S úžasem si uvědomila, že to je ono, že konečně dosáhla vytouženého spojení. Ponořila klíč do lektvaru, rychle, ale opatrně, aby se tekutiny sama nedotkla.
Matylda byla připravená. Pohotově podala kousek plátna. Společně klíč zabalily.
Potom se obě ženy na chvíli posadily, aby si odpočinuly po předchozím vypětí, ale Lada už neměla stání. Musí kouzlo vyzkoušet co nejdřív.
Matylda poznala, co se jí honí hlavou. Sundala z bidla u kamen Ladino suché oblečení a hodila jí ho do náruče: „Pojď, vyvedu tě z lesa.“
„Proč mi vlastně pomáháš?“ nadhodila Lada.
„To už je taková liščí nátura,“ zamumlala Matylda. „A navíc chci, abys tomu zmetkovi z Velké rady pořádně zavařila.“
Páčit z ní obšírnější odpověď by bylo na první pohled marné a taky pořádně neomalené. Lada proto naznačila, že je připravená k odchodu.
Matylda sáhla po kabátě, zhasla světlo a první vyšla ze dveří. Kráčela rychle a bez jediného zaváhání. Na téměř nerozeznatelných stezkách se pohybovala neslyšně jako duch a převislé ojíněné větve jako by jí samy uhýbaly z cesty. Občas mávnutím ruky upozornila na nebezpečnou proláklinu, převislý balvan nebo nalomený strom. Dvakrát Ladu zadržela a s prstem na rtech napjatě naslouchala, než dovolila pokračovat v chůzi. Nic nevysvětlovala a Lada si raději nepředstavovala, čemu právě unikly.
Konečně stanuly na kraji rovné úžlabiny a Matylda ukázala do tmy mezi stromy.
„Teď už si poradíš sama. Jdi pořád rovně, nezastavuj se, nemluv a neohlížej se.“
Lada jí chtěla poděkovat, ale liška ukročila stranou a zmizela, jako by pronikla někam do hlubší magické dimenze, kam ji Lada nedovedla následovat.
Tak tedy pořád rovně.
Postupovala pomalu a opatrně. Zdálo se jí, že zvuky nočního lesa zesílily. Soví houkání, šustot a skřípání větví, a především fučení větru k ní dolehly s nečekanou silou. Mráz už zase protivně zalézal pod bundu.
Snažila se obrnit proti nepohodě a rozčilující zvuky ignorovat. Neohlížet se, nezastavovat se. Někde musí být cesty konec.
Náhle si uvědomila, že vítr už nedotírá tak silně. Ocitla se na dně rokle, strmé břehy ji chránily a přímo před ní se nabízela široká pohodlně vyšlapaná pěšina. Stromy nevypadaly jako děsiví netvoři, nýbrž jako docela obyčejné stromy. Opustila začarovanou část lesa.
Po čtvrthodině rychlé chůze dorazila k malé bílé kapličce. O několik kroků dál se řinul pramen čisté ledové vody. Poznala kouzelnou studánku na okraji Lysolaj.
Nic už nebránilo přemístění do tepla a bezpečí.