Moje články

„Dej sem ten lektvar!“ Xéniin hlas zavibruje panikou.
Eva přiskočí. Navzdory jeho malátnému odporu společně Evžena donutí lék vypít.
Nejdřív se ozve bolest. Pak se zbystří smysly. Krev se rozproudí. Do ochablých svalů se nakrátko vrátí síla.
„Tak dobře, teď už je to asi jedno.“ Evžen se s letmým pousmáním zvedne. Okamžitě se vrátí k věci: „Jedině zkusit pavučinu přelstít. Kdybychom ji přesvědčili, že vy jste Vaněk...“
Aleš nechápavě vyvalí oči.
Martin však rozumí.
„Máš pravdu. Ale musel bych mít jeho esenci.“ Obrátí se naléhavě na Aleše: „Nenechala si nějakou památku? Vlasy? Amulet?“
„Netuším,“ zasténá Aleš. „Všechno letělo na skládku.“

„Nedivím se,“ naváže Eva. „Sama jsem se jí klidila z cesty. Víte, jak se říká, že si někdo nechá pro korunu koleno vrtat? Taková byla, ale nejradši by vrtala cizí kolena.“
„Vždyť v tom baráku zůstala jen bezcenná veteš.“ Aleš se chytá za hlavu: „Takže vy tady vlastně tvrdíte, že se můj vlastní pozemek snaží vraždit, protože ho nepřevzal její syn? Ale vždyť on to udělal a řádně mi ho prodal!“
Evžen už nemá na teatrální gesta sílu, jen zoufale protočí oči.
„Na papíře,“ bručí Martin. „Já vám to říkal.“
„Třeba by přijel, kdybych mu napsal…“
„Není čas,“ sykne Xénie.

Kdyby měli přesně popsat, jak se všichni dostali do domu Raposových, asi by to nesvedli.
Evžen je při vědomí, ale strašlivě zesláblý. Černá skvrna se rozlézá na hrudi. Cítí, že času moc nezbývá, přesto odmítne Evin posilující lektvar. Pavouk ulovil nový zdroj síly. Netřeba mouchu přikrmovat.
„Vysála všechno živé v dosahu včetně sebe sama. K tomu musela mít zatraceně vážný důvod. Zanedbaný dvorek - neurazte se - za to nestojí."
„Asi je tam schované něco cenného,“ přemýšlí Martin. „Všichni věděli, že do poslední chvíle doufala v synův návrat. Jenže taky každý ví, že čekala zbytečně. Utekl totiž před ní. Bál se jí.“

Aleš zkusmo pootevře. Ledový vichr ho zažene zpět.
„Jsme v pasti.“
Evžen odhodlaně vstane: „Zbůhdarma sedět tu nehodlám.“
Opustí dům a bouře okamžitě znovu zaútočí.
Přikrčí se pod krupobitím, přivírá oči před oslepujícími blesky, krok za krůčkem se plíží zpátky k ohnisku.
Tentokrát nepřichází jako nepřítel. Snaží se pochopit, nabízí vstřícnost.
Pavučina úporně vzdoruje. Žhavé kolo propaluje dlaň.
Pod zuřivým odporem narazí na výsměch a opovržení.
Ještě hlouběji najde uraženou pýchu.
Hořkou vrstvu starých křivd.
Zaťatou lakotu tvrdou jako kámen.
Zmatenou úzkost.
Drtivé zklamání.
Trpkost samoty.
Pod tím vším neutěšitelný žal.
Pak už nevnímá nic, ani Xéniinu ruku na čele.

„Protkala útočnou pavučinou celý pozemek. Nabila ji strašlivou mocí, v životě jsem nic podobného neviděl. Stáhla všechnu životní sílu, na kterou dosáhla. Vysála rostliny, živočichy, duši domu, nakonec i sama sebe...“
Po Evženových slovech jako by se v šerém prázdném domě ještě víc ochladilo.
Aleš má husí kůži. V jeho světě se žije moderně, rychle, nekomplikovaně. Kouzla věci ulehčují. Módní a žádaní odborníci nabízejí efektivní řešení čehokoliv… Všechno se dá prostě koupit za peníze.
Teď pošetile zabředl do krvavé bažiny černé magie.
Liškomágové k jeho hrůze nežasnou, nepanikaří, jen dlouze uvažují.
„Jak?“
Evžen zavrtí hlavou: „Ne. Správná otázka zní proč.“

Roztřesení, promočení a potlučení se dopotácejí pod nejistou ochranu neživé střechy.
Aleš zbytečně prudce zabouchne dveře.
Rozběsněné živly venku se rázem uklidní. Prozatím jsou v bezpečí.
Evžen se sveze na podlahu, opře se o zeď a zamyšleně pozoruje Martinovy marné pokusy o zažehnutí sféry. Musejí se spokojit s chabým blikotáním vzdálené pouliční lampy.
„Jak ti je?“ šeptá Xénie.
Evžen pokrčí rameny. Bolest odezněla, ale je mu mizerně, stejně jako ostatním. Nepřítomnost magie vyvolává pocit nesnesitelné ochromující prázdnoty.
Bůhvíproč vytane na jeho mysli Evina poznámka o zvadlých květinách. Mrtvý dům, mrtvý záhon…
Vtom se mu rozsvítí: „Celou dobu pokládám nesprávnou otázku.“

Rozběsněné blesky jako by protínaly zasaženou paži.
Evžen se hroutí ve žhavé výhni nesnesitelné bolesti.
Xénie se mu snaží ulevit, tišivý vánek se trhá v nelítostném vichru.
Eva zápolí s lijavcem, roztahuje zástěru, aby vytvořila stříšku, v tom okamžiku drží v třesoucích se rukou jen roztřepaný hadřík.
Martinův chabý pokus o štít šílení rozzuřených živlů jen umocní.
Ve víru nezvladatelných sil, napospas rozpoutaným hrůzám je každá obrana malá, nicotná, marná.
Aleš se plazí pryč, kryje si hlavu před padajícími kusy dřeva, dosáhne dveří, rve se s vichřicí.
Konečně se mu podaří otevřít.
„Sem!“ zahuláká do svistu a rachotu. „Poběžte sem!“

„Vaňková tu mívala záhonek,“ vzpomene si náhle Eva nad vyčištěným kruhem zeminy.
„Co tam rostlo?“ ožije Xénie.
„Obyčejné kytky. Tulipány a tak. Potom jednoho dne všechny naráz zvadly… Za tři dny nato umřela.“ Zmlkne, aby nerušila.
Tentokrát se Evžen hlíny sotva dotkne.
Vyšlehnou rudé plameny.
Země zasténá. Zachvěje se.
Nebe se strašlivým zavytím pukne.
Rozervaná oblaka se řítí k zemi, provazce ledové vody nemilosrdně bičují, trhané namodralé světlo nepřetržitých blesků změní zděšené tváře v přízračné masky, rachot hromů přehluší burácení vichru, s třeskotem sjíždějí tašky ze střechy, z roztříštěných oken se řinou střepy, chatrná zeď se rozsype jako dětská stavebnice.

5 zari 2011

Mili deníčku
Klaudije říkala že abisem zapisoval svoje vjeci že se napojim na moje vniž vniřt tu vjec co mam a naučim se ovládat svoji agressyvitu. Dneska neplatič že nemá bura ale chcat bi chťel narval jsem mu držku do pisojáru a ten je rozbytej to bila chiba teče tady voda po celý podlaze bordel do hajzlu!!!
Na hajzlpapyr se blbje píše se prodrap došlo pivo.
Hurra! volal felyx máme případ kašlu na deníček copak jsem nějaká emo slečinka du někomu dát cvičně do držki musim se udržovat ve formně jsme nóbl fyirma Klaudyje to říká furt.

Do oken se tlačí tma.
Evžen se vzchopí. Nemůže si dovolit nechat se drtit úzkostí. Minuty neúprosně letí.
Všichni ho následují ven.
„Naposledy jsem se dostal někam sem,“ ukazuje na hromadu cihel. „Ohnisko bude pod tou zbořenou zdí. Uděláme místo.“
Chopí se lopaty, začne cihly odhrnovat stranou. Martin i obě ženy se k němu přidají.
Aleš bez lítosti opustil původní postoj objednal jsem si službu, tak se snažte. Jde o mnohem víc než vyčištění pozemku. V boji proti strašlivé smrtící síle se ocitl s místními čaroději na jedné lodi.
Lopata nezbývá. Popadne tedy namátkou největší fanku a přiskočí na pomoc.

Plameny blafnou. Spolknou zvadlou snítku černobýlu, stejně jako předtím šalvějové lístky a květ proskurníku. Na podlaze se mezi kapkami krve válí zakalený krystal, pazourkový nůž, zlomená svíčka.
Zaříkání nepomohlo, nic nezabírá.
Vyčerpaná do krajnosti, Xénie shrne zpocenou kadeř z bolavého čela.
Černá skvrna doputovala k hranici staré široké jizvy na předloktí. Hrozivě se šklebí uprostřed magických znaků, škrábanců a popálenin, stop Xéniina marného úsilí.
Kde se zastaví? Kde je ta mez? V srdci? V mozku? Skončí nezadržitelná plíživá cesta Evženovou smrtí? Nebo něčím ještě horším?
Vidí v jeho očích odraz němého přiznání své porážky.
Evžen nic neříká.
Oba to vědí.

Čas letí, smráká se.
Eva se vyklání z okna: „Nechte toho na chvíli, mám hotovou večeři. Vy taky, pane Drábku, jen pojďte.“
Dům Raposových voní sladkým ovocem. Zlatavé světlo malované lampy se odráží od tří rezavých hlav skloněných nad stolem.
Útulnou atmosféru ruší zachmuřené tváře i tichý znepokojivý rozhovor. Evžen probírá s Martinem další postup. Aleš klesá na mysli. Zdá se, že moc nadějných možností nezbývá.
Vtom se ozve zaklepání na dveře.
Eva běží otevřít, z předsíně zazní vzrušené ženské hlasy.
Vchází drobná tmavovláska. Se znepokojeným výrazem míří rovnou k Evženovi: „Co se ti stalo?“
Evžen sjede Evu vražedným pohledem.

Zpátky do přízračné krajiny.
Temnota se vpaluje do očí.
Hrozivé čáry se proplétají, rozlézají, rozpínají do všech stran, připomínaly by ledové květy, nebýt oslnivě, nesnesitelně černočerné. Ostré trny vyrážejí nečekaně jak vražedná kopí, zavinuté šlahouny se zákeřně vymršťují. Liány plné smrtících přísavek.
Netuší, zda bloudí v kruhu či míří správně do srdce nepřítele. Probíjí se dál a dál, vydrážděné nervy až drnčí, všechny smysly napjaté, síly vybičované do krajnosti.
Vtom se rozlije krvavě rudá jak nestvůrný květ.
Evžen bleskem pochopí, že se musí okamžitě stáhnout.
Vzápětí zmoženě sedí na zemi, těžce oddechuje.
Černá skvrna se posunula z dlaně na zápěstí.

Evžen konečně otevře oči, posadí se, usrkne posilujícího lektvaru. Zkouší vstát a zdá se, že už se úplně vzpamatoval.
„Moje chyba,“ vysvětluje zamyšleně. „Zaváhal jsem. Příšerné bludiště, všude pasti. Docela jistě čáry. Nemůžu je rozbít, dokud nenajdu ohnisko.“
„Jak to myslíte?“ hlesne Aleš.
Evžen pokrčí rameny: „Musím se tam vrátit a dostat se dál.“
„Nestačí, jak jsi dopadl teď?“ vyjekne Eva. „Víš, že jsme tě křísili skoro hodinu?“
„Máš snad lepší nápad?“
Vtom si s úlekem všimne kulaté černé skvrny na dlani. Nedá se setřít ani seškrábnout. Vpíjí se do čar v kůži, hrozivě se šklebí.
Jedovatý pavouk uprostřed pavučiny.

Aleš mačká ve zpocené ruce nepravidelně broušený křišťál. V duchu si úzkostlivě opakuje Evženovy pokyny pro případ, že by se cokoliv přihodilo.
Jenže jak to má poznat?
Liškomág se choulí na zemi, nevidomé oči upřené kamsi do neznáma, neslyší, nereaguje na dotyk… dýchá vůbec?
Minuty se zvolna mění v nekonečno.
Vtom se Evženovo tělo napne jako v křeči. Bez hlesu se zhroutí.
Aleš zpanikaří.
Tiskne křišťál na čelo, třese s ním, snaží se o křísící kouzlo.
Zoufale křičí o pomoc.
Martin Rapos už běží: „Evo! Připrav návratový elixír!“
Za oknem se mihne Martinova žena v bílé naškrobené zástěře. Horlivě přikyvuje.

Evžen luskne prsty. Ani zrnko prachu se nepohne. Umřela tu i magie.
Ohnisko musí hledat kolem domu. Bezový detektor je k ničemu.
Spatřit pozemek protkaný spletí černých čar vlastníma očima. Prohmatat vlastníma rukama. Naslouchat vlastním srdcem.
Poshledat amulety. Nakreslit na zápěstí ochranné znaky. Připravit jištění.
Poklekne uprostřed dvora.
Pravou dlaň položí na studenou zem, levá svírá divoce pulsující rudý kamínek.
Zlehka jako vánek vstoupí do temnoty.
Citlivé prsty přebírají zrníčka ledového písku. Vnímá ostré skály.
Kapka vody. Topí se v přehluboké tůni.
Prach. Zápasí se zběsilou bouří.
Blátivá hlína. Bublání zrádné bažiny.
Mazlavá smyčka mrtvé žížaly. Jedovatá kobra zaútočí.
Uštkne.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší obrysy na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

Evžen zatne zuby. Zachmuřeně potřese hlavou. Začíná to zatraceně špatně.
S odporem shrne mrtvé červy na hromádku. Přihodí hrst šalvějových lístků. Vykřesá oheň.
Oba muži tiše pozorují černý čmoud unášený větrem.
„Máte sůl?“
„Co… cože?“ Aleš zápasí s nevolností, žaludek se svírá obavami, v hlavě zmatený vír.
„Aha. Ne. Musíme do obchodu.“
Evžen netrpělivě mávne rukou. Stejně jako předtím Martin přeskočí rovnou přes plot k Raposovým. Vmžiku se vrací s pytlíkem soli.
Zasype zničený práh tlustou vrstvou.
Sůl odpuzuje magii. Na zadržení zlého kouzla není nic lepšího.
Teď už si snad může troufnout začarovaný práh překročit.
Napětím zadrží dech.
Vstoupí.

„Podívejte, nejsem doktor vysoké magie. Obchoduju. Výhodně koupím, dobře prodám, Jsem k zákazníkům zdvořilý,“ zdůrazní Aleš.
„Když je zákazník vrták…“ vzdychne Evžen. „Nezkusil jste ani běžná detekční kouzla?“
„Samozřejmě zkusil. Neodhalila nic.“
„Vaňková byla mistryně temných čar, dokud černá magie neovládla ji. K stáru byla čím dál nevypočitatelnější, paranoidnější, až úplně zešílela. Mohla tu nastražit cokoliv.“
Aleš zbledne: „Dokážete mi pomoct?“
„Nevím.“
V tomhle nebezpečném stavu ale dům nechat nemůže.
Pootevřené domovní dveře skřípou v průvanu.
Došeda sešlapaný dřevěný práh potřísnily kapky vápna.
Obezřetné gesto, jemný dotek kontaktní čáry.
Dubový trámec s třesknutím praskne. Zevnitř se vyhrne chumel mrtvých červů.

Evžen ztuhne mezi sloupky otevřené branky, všechny chlupy zježené.
„U Želmíra, co je tohle za svinčík?“
Zdivočelá magie vrčí jak vzteklá šelma, hotova drápat, drásat, hryzat.
Aleš nervózně polkne.
Hnědé liščí oči jiskří hněvem:
„Za prvé: Když kupuju barák, tak si zjistím co? Co byl zač ten, kdo tam bydlel dřív!
Za druhé: Když nevím, kam lezu, dávám si co? Bacha! Nehamstám jak slon!
Za třetí: Prozkoumat ukotvená kouzla, než všechno rozhrabu, je co? Zásadní!
Za čtvrté: Když to neumím, tak co? Požádám někoho, kdo to umí, než nadělám katastrofální bordel!“
“Ehm…“ Martin nenápadně couvá. „Kdyby něco, budu u sebe…“

Jako když se strhne zaschlý strup a vybublá páchnoucí žlutozelený hnis.
Martin náhle vnímá jen hořkou mlhu. Zdá se mu, že z obrovské dálky slyší žlučovitý šepot staré čarodějnice. Že cítí palčivý jed sesílaných kleteb.
Strašlivá síla zákeřného kouzla prosákla rozbláceným pískem, poleptala rašící trávu, rozprskla se po zvetšelých zdech, otrávila kapky vody, rozptýlila se ve vzduchu.
„Hej! Přišlo vám zle?“
Drábek s ním vylekaně zatřese a vytrhne ho z ochromující bubliny.
„Já… jo… dík, nic mi není.“
Martin se snaží vzchopit. Promne zamžené oči. Dvakrát odkašle, aby vyčistil stažené hrdlo.
„S tímhle si neporadím,“ přizná. „Musíte si najmout odeklínače.“

„Stará Vaňková umřela předloni. Jak jste k té chalupě vlastně přišel?“
„Řádně jsem ji koupil,“ naježí se Aleš. „Přes realitku. Dědic – jediný syn - žije v Austrálii. Poslal plnou moc, všechno notářsky ověřené, platba přes banku… Co se vám nezdá?“
Martin se zachmuří: „To jsou mi novoty. Pro čaroděje odjakživa platilo magické zpečetění. To vy mladí už dneska neděláte?“
„Na dálku asi těžko,“ odsekne Aleš. „Máme novou dobu, středověk skončil.“
Liškomág nesouhlasně potřese hlavou: „Rituály byly vždycky důležité.“
Letmo stáhne ze vzduchu obláček páry, jemně ho promne mezi prsty.
Přičichne.
Ochutná.
Zhnuseně si odplivne.
Zírá na Aleše náhle bledý jako stěna.

Soused upřeně zírá. V zeleném kabátě se zlatými knoflíky vypadá jak knížecí myslivec, jen klobouk s pírkem chybí.
Drábek se mrzutě snaží odklidit z dohledu.
Vtom se muž překvapivě lehce přehoupne přes plot. Nedbale napřáhne ruku:
„Martin Rapos. Bydlím vedle. Vám to tady teď patří? Co tu vyvádíte? Snažíte se to přestavět kouzly? Co vás to u krále Zikmunda napadlo? Uvědomujete si, že ty vaše černé vlny přelézají až ke mně? Nebo jste otevřel něco, co jste neměl?“
Zkoprnělý Aleš se dovtípí, že má před sebou jednoho ze zdejších proslulých liškomágů. Urazit ho by bylo velmi neprozíravé.
Začne zdráhavě vysvětlovat.

Chyba, tak strašná osudová chyba, a padá jen na jeho hlavu!
On, zkušený obchodník, co se vyzná, umí v tom chodit a jen tak nenaletí!
Přitom měl ještě jednu nabídku, dražší, ale zato mnohem solidnější.
Jenže manželka se na první pohled zbláznila do téhle příšerné barabizny, že prý měla jasnovidný sen, že tenhle dům jim přinese jen samé štěstí, že ho musí, musí, musí koupit!
Neslyšela námitky, zaslepeně trvala na svém.
A tak ustoupil a hned šlo všechno ráz naráz.
V životě neuzavřel žádnou smlouvu tak hladce.
Aleš Drábek křečovitě stiskl zuby.
Úporně se snažil přemoct chuť řvát bezmocným vztekem.

Aleš Drábek už posté proklel nápad koupit zrovna tenhle dům.
Vnitřní úpravy pořád vázly. Omítka nedržela. Základy pro garáž se plnily bahnem. Zeď postavenou včera našli dnes ráno v troskách. Znovu.
Už třetí parta pomahačů vyděšeně utekla, ti poslední dokonce ani nečekali na výplatu. Lámanou češtinou vykřikovali něco o zlých kouzlech.
Vrchol byl nový nábytek. Stěhováci prozatím složili krabice na verandě. Za pár hodin je rozežrala nějaká divná houba. Židle se rozpadly úplně, stůl se zkroutil jak vrtule.
„Manželka zešílí!“ lamentoval Drábek. „Co si počnu?“
Přes plot už zase zvědavě nakukoval soused s nápadně zrzavými licousy.
Ten tu ještě chyběl.