Moje články

Kolonie začala doslova z ničeho, kdy jejich předkové po přeletu nehostinným Vnějším světem nalezli chráněné místo s příznivým klimatem a dostatkem potravy. Jejich rod se počal utěšeně rozrůstat na náhorní plošině rozdělené rozeklaným údolím i v jejím širokém okolí.
Dějepisci by příchod Trojice nejspíš nazvali invazí. Teologové božím trestem. Smutnou pravdou však je, že z jejich národa nepřežil nikdo, kdo by o osudných událostech onoho dne mohl podat zprávu. Všichni skončili probodení, zakousnutí, ubití nebo utonulí.
„A je to,“ přikývla spokojeně Šebestová, když řádně vydrhla Kropáčkův jazyk rejžákem. Pak se spolu s Machem a Jonatánem zvětšili u Kropáčka v pokoji.

Gilbert se vydal od nádraží přes Dlouhý most, kolem Svatého Mikuláše a stájí, co zbyly z městského paláce, k Sanssouci. Cestou se dal do řeči s roztomilými turistkami, které zahltil fakty o zámcích v parku a drby o jejich obyvatelích.
„Hezký palác,“ zhodnotil Sanssouci kysele Rakousko, když ho jeho císař Josef donutil, aby ho doprovázel na návštěvu Starého Fritze.
„Povšimni si výzdoby ze slezského mramoru,“ zazubil se na něj Gilbert. „Fridrich si na ní velmi zakládá. Má vůbec spoustu plánů pro zámek, Postupim a samozřejmě pro mě.“
Gilbert už velkolepé plány nemiloval.
Vlak z Berlína do Postupimi jezdil přes Wannsee.

„Je bez pořádných zubů a drápů. Je sám,“ zaradoval se malý vlk.
„Radši pojď,“ zavrčela jeho matka a zamířila hlouběji do lesa, kde necítila znepokojivý pach. „Nauč se ho bát,“ nařídila synovi.
„Nemá ani parohy, ani kopyta a chybí mu dvě nohy,“ namítlo srnče.
„Ale dokáže tě zabít z druhého konce pole,“ řekla srnka.
„Ubohá napodobenina,“ vysvětlil opičák svým nejmladším vnukům. „Unesl mého praděda a před dvěma velkými dešti vaše sourozence.“
„Mluvíš o něm jako o jednom a přitom jich je tolik,“ namítla jedna vnučka.
„Má mnoho podob. Umí se rozpoltit. Je to náš nesmrtelný strýc a jmenuje se Strach.“

Pěšina se stáčela a mířila k rákosí. Hel tu dala mrtvým volnou ruku a oni si vybavili sluneční paprsky, zem pokryli trávou, vymysleli řeku a břeh osázeli rostlinami fantastických barev.
Když došla ke svému oblíbenému zákoutí, kde se větve vrb skláněly k hladině, zůstala stát. Pak usoudila, že už to není její oblíbené místo, a spěšně se otočila na patě.
Höðr se za ní překvapeně díval.
Chtěl ji poprosit, ať neodchází, a na jazyk se mu dralo, že je nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Jen si nebyl jistý, nakolik by to bylo vhodné, když poprvé otevřel oči až po smrti.

Remus konečně vylovil z police Minilexikon draků, který byl dost pevně vklíněný mezi Miniatury a drobné portréty kouzelníků a Míru pravděpodobnosti motýlího efektu, a protáhl si ztuhlé prsty. Možná jeho tělo ještě nevzalo v potaz, že před čtyřmi dny změnilo živočišný řád.
Vtom se prudce otočil. Někdy by si přál být prostě jen paranoidní.
„Zajímavá četba, Lupine?“ prohodil Black ležérně opřený o stolek opodál. Byl sám, bez obvyklé družiny Zmijozelských. „Kde máš ty svoje dvě lidský berle?“
„Věř tomu, nebo ne, nejsme spolu ve dne v noci,“ odpověděl Remus.
Black se usmál. „Všiml jsem si. Je v tom jakási… pravidelnost.“

Je zvláštní vrátit se sem, pomyslel si Luke, když procházel Bradavicemi. Chodby mu nepřipadaly tak rozlehlé jako za dob studií.
Stejně zvláštní bylo sedět proti profesorce, pardon, ředitelce McGonagallové, která mu právě říkala: „Části sklepení jsou stále nebezpečné a studenti by se mohli dostat do míst, kde jim hrozí úraz. Někteří se totiž rozhodli kráčet ve stopách Harryho Pottera. Budeme potřebovat zámky, které odolají jejich kouzlům.“
A tak povolala jeho. Přitom ví, že se jeho rodina zapletla…
„Dokážete to, pane Smithi?“
„Kouzla jako Alohomora na čas vymazala slovo zámečník z anglických slovníků,“ pousmál se. „A moji předkové ho tam vrátili.“

Poseidon: Za to, co Odysseus udělal, se postarám, aby k deseti letům ztraceným před Trójou připočetl deset utopených v moři.
Io: Ať už ten ovád bodne a dá konečně pokoj! Jak zase funguje ten ocas? Proč není delší? Už nikdy nechci muže ani vidět a boha kopnu kopytem přímo do…
Faidra: Jednou, když jsme se milovali, zašeptal jméno mé sestry. Třeba příště uslyší z mých rtů: „Hyppolite.“
Klytaimnéstra: Všichni vědí, co jsem udělala. To už nevědí, že zabil mého prvního muže a malého synka a vnutil se do mého lože?
Arés: Nebolí to! Nebrečím!! A Athéně to vrátím s úroky!!!

Chlupatí se mu zatím nedostali na stopu, ale Ferdinand Habr, mistr kasař, měl nervy nadranc. Když cestou na cosi šlápl a ozvalo se křupnutí, div nevyletěl z kůže.
Byla to ale jen hromada starých vysušených slimáčích ulit. Pár jich ještě rozdupl a pokračoval dál ke staré zapomenuté studni, aby tam uložil nářadí, kterým ten den vybral trezor šlechetného milionáře Skalského.
Neodbytný pocit, že je sledován, ho však neopouštěl. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Jen kousek od místa, kde stál, uviděl slimáka, který si ho měřil vážným pohledem…
Ferdinand se posupně zasmál a zvedl nohu.
Křup!
Ferdinand zaplakal a nohu už nezvedl.

„Tady jsi,“ zaradovala se zářivá princezna, když našla svou nezářivou sestru, jak sedí v jasmínové besídce a tváří se, jako by ji chtěla zapálit. „Proč jsi odešla z plesu?“
„Protože jsi za mnou posílala ty královské pitomce, aby se mnou tančili. Nerada tančím. Jenom se třeš o dalšího zpoceného člověka. Dala jsi jim můj popis? Černý vlas i duše a modré kruhy pod očima?“
Chvíli poslouchaly hudbu ze sálu.
„Měla by ses vrátit,“ broukla nezářivá princezna.
„Bez tebe to není ono,“ namítla zářivá princezna. Vstala a uklonila se. „Můžu tě požádat o tření. Třeštění. Sestření!“
Nezářivé princezně maličko cukly koutky.

„Je to těžké být… jiný,“ svěřil se mladý dozorce Návštěvníkovi. „Toužím být s někým, s kým se dá promluvit, kdo mě vnímá a směje se mým vtipům.“
„Chápu,“ usmál se přátelsky Návštěvník. „Co kdybys odemkl ty dveře?“
„Rodiče mě nikdy nepochopí. Budu pro ně zvrhlík. Jsou tak konzervativní,“ povzdechl si dozorce a odemkl klec. „Budeš mě muset omráčit.“
Návštěvník našel vhodnou tyč a napřáhl se. Vtom se zarazil. „Rodiče? Jak tě… no víš… když jsou nekrofilové?“
„Hrálo v tom roli nedorozumění a podchlazení,“ odpověděl dozorce zasmušile. „A já jsem výsledek.“
„Jsi nejsympatičtější bachař, jakýho jsem kdy sejmul,“ ujistil ho Návštěvník.

Jeremy se ocitl v Knihovně. Celé to vypadá na sen Talis, ale Talis tam není. Ani Elizabeth.
Jeremy projde kolem oddělení Mokrých autorů, kde projíždí neúnavný robot, který odsává vodu a občas vysune z boku sekáček a utne chapadlo lezoucí z Lovecraftovy sekce.
Co když teď Talis ví, že Jeremy v jejím snu myslí i na Elizabeth?
Jeremy zvedne hlavu, jestli na stropě neuvidí kamery ve tvaru očí Talis.
Zakopne o přípojku odsávače. Ten pobouřeně zavrčí a shodí ho dírou v balustrádě.
„Nejsem mrtvý!“ ujasní si Jeremy o patro níž.
„Nápodobně,“ ozve se mu za zády tichý, příjemně skřípavý hlas.

Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, potkal jsem jednoho odpoledne na nábřeží tetu Kateřinu.
„Trpělivost růže přináší,“ spustila. „Neuhodneš, co je nového.“
„Ten hausbót jsem prodal, teto Kateřino,“ namítl jsem.
„Režisér Slavínský to bude točit! Mou Marii a Zuzanu, velký společenský román moderní doby!“ Pak poněkud dotčeně dodala: „Copak jsi můj svatební dar nečetl?“
„Já zatím ne, ale Barbora ano.“
Avšak podle Barbořina smíchu jsem usuzoval, že jde o knížku plnou žertů a bezuzdného veselí.
„Můj námět prý naplní biografy! Nu, komu se nelení, tomu se zelení.“
Zajímalo by mě, co na tento román říkají dědeček a Saturnin.

Začala být celkem spokojená v šatech služky, zatímco její komorné chystali svatbu s princem.
Naučila se ohlídat husy, odnášela slepičí vajíčka do zámecké kuchyně na dorty a tahala si bodláky z copu. Ruce jí ztvrdly a tvář zhnědla.
Zvykla si na každodenní dřinu, ale pokaždé když se jí zdálo, že její život předtím byl sen, přišla k bráně a zvedla oči ke koňské hlavě, kterou tam princova nevěsta dala pověsit.
„Ó, Falado, věrný koni,“ řekla.
Hlava otevřela už jen oční důlky a z tlamy jí vyšlo: „Má princezna husy honí. Vidět tě tak tvoje máti, do hrobu ji hoře sklátí.“

Klepeta scvakla kolem ploutví poslední víly.
„Zatýkám vás za vraždu Hagena, kterého jste tento večer utopily v řece,“ prohlásil inspektor.
„Chtěl ukrást prsten ukovaný ze zlata, které nám bylo uloupeno,“ namítla jedna z víl.
„Zavraždil Siegfrieda,“ přidala se druhá.
„A Gunthera,“ bránila se třetí.
„A kdo se pokoušel podpálit divadlo?“ uhodil na ně inspektor.
„Brunhilda, když se vrhla na Siegfriedovu pohřební hranici, protože stála za jeho vraždou.“
Inspektor si povzdechl. Tenhle propletenec mu byl čert dlužen.
Předtím Tosca a teď tohle.
„Co je na programu příště, seržante?“ zeptal se mladšího kolegy.
„Sicilské nešpory.“
„To zní konečně idylicky,“ pomyslel si inspektor.

V Sheenu ztratil hlavu. Každý den děkoval za nečekaný dar, že miluje svou manželku a ona mu náklonnost oplácí. Každou noc žasl nad tím, jak se jim dávno podařilo překonat rozpaky svatební noci. Jako by se všechno obracelo k lepšímu a oni měli zůstat navždy spolu v rozkoši, radosti a štěstí.
Po Annině smrti nechal palác v Sheenu zbořit a na žádném z míst, která navštívili při cestách po Anglii, už znovu nevstoupil do jejích komnat.
Ovšem v noci někdy cítil na lůžku vedle sebe měkkou, teplou prohlubeň, jako kdyby tam ještě před chvílí ležela a všechno se obracelo k…

„Je to jako hrdinská výprava, quest s postupy do vyšších levelů a sbíráním zkušeností, síly, charismatu…“ vykládal zaujatě Scott.
„Charismatu,“ usmála se Ramona, „to hlavně.“
Scott už porazil Matthewa Patela s jeho suitou bollywoodských démonek, Lucase Leeho s jeho suitou hollywoodských dublérů a Todda Ingrama s magickýma schopnostma získanýma na Veganský akademii…
„Takže jsem v půlce,“ zaradoval se Scott.
„Hm?“ broukla mu do ucha Ramona.
„Stačí porazit sedm tvých zlých bývalých kluků,“ odrecitoval Scott, „a budem oficiálně spolu.“
„Mých sedm zlých bývalých,“ povzdechla si Ramona.
Pár dní nato se užaslý Scott stal terčem náhodného útoku neznámé, ale děsně vzteklé nindži.

Z draka teklo krve jak z vola.
Zaslechl jsem přidušený pláč.
„Všechno je v pořádku,“ zavolal jsem na obyvatele města.
„V pořádku?“ vykřikl kdosi. „Zabil jsi našeho dobrodince!“
„Co si teď počneme?“
„Ale vždyť chtěl snít tu stařenku!“ namítal jsem.
„Naši senioři byli aktivní jen díky němu! Než se jí proboural do domku, dvacet let nechodila. A jak teď utíkala!“
„Ale…“
„Roky s ním máme dohodu, že koho o poledni zastihne na ulici, toho sní, a ochrání nás před bandity a nepřáteli.“
„Žeňte ho!“
„Zabte ho!“
„Krev za krev!“
Hodiny jedním úderem odbily honičku a já z posledních sil utíkal.

V bílé místnosti se vyjímala lesklá postava ležící uprostřed na stole a identická postava stojící jen pár kroků od ní.
Nad ležící postavou se skláněli dva muži se širokými úsměvy a její otec.
Ten se však mračil. „O tento projekt nemám zájem.“
„Druhá strana ho mít bude.“
„Potom druhá strana postrádá morálku.“
Holčička se přiblížila se ke stojící postavě. Dotkla se čtvercové rýhy kolem kovového břicha. Ozvalo se tiché zaskřípění a v břiše se otevřela dvířka.
„Myslel jsem, že to oceníte. Právě vy,“ řekl jeden z mužů jejímu otci.
Když ten večer ležela v posteli, nahmátla uprostřed hrudi zvláštní prohlubeň.

Umírali jeden vedle druhého v temné jeskyni. Už ne jako nepřátelé, právě naopak. Byl to zázrak, poslední zázrak před smrtí hladem a vyčerpáním, která je odváděla jednoho po druhém.
Nyní i on viděl, ne, pouze matně vnímal přítomnost hrstky trpaslíků i trollů, kteří se kolem něj shlukli. Kamenná dlaň mu překvapivě jemně stiskla rameno a pod hlavou ucítil vlhké rukavice.
Když Čekan Krvezbroť znovu otevřel oči, rukavice už nebyly mokré a hladily ho po tváři. Skláněla se nad ním milovaná tváře Železné Palice. Po všech úkladech, utrpení a ranách osudu byli opět spolu. Usmál se a jeho rty zahřál polibek.

Shrnutí na zadní obálce knihy:
Electra, zdánlivě obyčejná americká dívka, zjišťuje při boji o holý život se skupinou tajuplných pronásledovatelů v ochranných oblecích, že dokáže ovládat výboje statické elektřiny a akumulovat jejich Energii.
Záhy potkává mladého rebela TAE, který ji zavede do říše Voltarie, jejíž je předurčenou spasitelkou. Podaří se Electře ovládnout Blesky a přimět porobenou Voltarii povstat proti Pánu proudů Nikolovi? Co když neodolá Nikolovu temnému magnetismu? Jak zareaguje TAE, mezi nímž a Electrou funguje nepopiratelná chemie?
Je vůbec možné najít ve světě zničeném Proudovou válkou skutečné štěstí, když ve chvílích vrcholného blaha zasáhne váš protějšek smrtící elektrický výboj?

Muminek vyklouzl ze dveří a vydal se pěšinou k moři. Kousek od domu se rozhlédl, jestli ho nesleduje Malá Mia. Neměl strach z jejích řečí, ale říkal si, že tohle je zvláštní chvíle, pár mávnutí sovích křídel po soumraku.
Zabočil doprava a nízkou trávou došel ke skalnatému zálivu. Sotva se jeho tlapky dotkly chladného písku, zastavil se.
Na břehu stála Morana. Chvíli ho sledovala ledovýma očima a pak se začala pomalu potácet ze strany na stranu.
Nakonec zaklonila hlavu a zavyla.
Muminek nejistě přešlápl.
Jednou, dvakrát, až chytil správný rytmus.
Když Morana odešla, zůstaly po ní jen stopy v písku.

Odloží náhrdelník a prsteny. Rozpustí vlasy, které se jí svezou po zádech jako úleva, slunce a stín dotyků. Odstrojí se sama jako vždycky. Látka jí sklouzne po nohou a zanechá za sebou tvrdnoucí kůži, která znovu získává barvu a lesk ztracených šupin.
Rukama se opře o okraj kádě, zvedne se na svalnatém ocase a vklouzne do lázně.
Slastně zavře oči a zabrouká si nápěv melodie, kterou zpívávala, když se ještě koupávala v lesních říčkách.
Pár dní poté bude hrabě v manželčině kroku pozorovat podivnou nejistotu a opět se bude trápit otázkami, co žena každý měsíc dělá ve své tajné komnatě.

Marceline Finnovi a Jakeovi přátelsky poděkovala za údržbu domu, ukázala jim M pod starým obrazem, kam si před staletími vyryla svou značku, a vykopla je na déšť.
Poté, co naši hrdinové narazili na zakleté, lidožravé a jinak nespolupracující domy, zůstali sklesle sedět na kře plující po řece.
„Musíme s Marceline bojovat,“ rozhodl se Finn.
Jake se zhrozil: „To ne! Viděl jsi ty její zuby!“
Nový domov našli úplnou náhodou v jeskyni, kam je kra zanesla.
Ovšem…
„Tady je moje značka,“ ukázala Marceline za krápník. „Tak se spakujte.“
Během tisícileté upírské existence ztratíte etické principy, ale získáte zlomyslný smysl pro humor.

PAULINA: Má paní, ještě nejste zcela zdráva.
HERMIONA (s kufrem v ruce): Nejdražší Paulino, jsem mrtvá. Nedělám si naděje na úplné uzdravení.
PAULINA: Někdo vás pozná. Lidé nejsou slepí.
HERMIONA (zamíří ke dveřím): A přitom tak často vidí, co není. A ještě častěji nevidí, co je. (Významně si posune klobouk níž, až jí stín skryje tvář.)
Pomohla jsi mě pochovat a za to ti děkuji, ale nemohu trávit své dny v kryptě. (S pohnutím k PAULINĚ.) Vrátím se. Jen mi dej čas.
(Loď. Hermiona nastavuje tvář vánku.)
A tak se královna, co prý byla do větru, nechá nést jeho křídly…

Republika sedmi provincií by se brzy mohla stát Republikou osmi provincií. Pumpy pracovaly naplno ve dne v noci a odvodňovací systém umožňoval každý den vydobýt nový cenný pás půdy pro rozšíření základny.
Docházelo ovšem k poruchám.
A ztrátám.
V hlubině oceánu navíc číhalo cosi, co se nechtělo vzdát nadvlády nad planetou pokrytou z 97 % vodou.
Personál čerpací jednotky reagoval svérázně.
Začalo to bojovkami a závody v nošení životních partnerů. Liga pantomimického fotbalu dospěla do finále, ve kterém Sigma rozdrtila Nieuwe Maeslantkering.
Místodržící se rozhodla zvýšit kontroly nebezpečných látek ve vzduchu. Už proto, že Sigmě vlastnoručně vyrobila diplom pro Alfasavce roku.

„Jako tvůj přítel a humanista tě musím upozornit na jisté nepříjemné skutečnosti,“ spustil doktor Henry Castafolte, když si Návštěvník připínal na zápěstí stroj času.
„Henry, oba víme, že když něco neuděláme, stane se tohle…“
„Na jednoho člověka zbydou 3,2 kilometry čtvereční podzemních chodeb, jeden kyblík na výkaly,“ doplnil ho Henry, „a 1,63 zombie.“
„1,63 zombie jsem potkal včera,“ kývl Návštěvník. „Jako humanista chápeš, že se musím vydat do minulosti a najít toho Rapha, co založí Časovou policii.“
„Ale jako tvůj přítel tě upozorňuji, že šance, že ho najdeš, je 0,00000…“
Stroj času udělal vžum a Návštěvník zmizel.
„Merde,“ zamumlal Henry.

Polovina její kůže se už odmalička snažila sbalit a odstěhovat.
Matka ji plácala přes ruku. „Neškrábej to. Takhle to dopadá, když ty strupy nenecháš být.“
„Takhle to dopadá, když si začínáte s bohy, teda polobohy. Vlastně, zrádci rodu,“ šeptali obři svým dětem a ukazovali na ni.
Matka vymýšlela stále nové masti a zaříkání, ale nakonec jí s povzdechem pořídila hladkou masku přes špatnou část obličeje.
Masku jí po letech sundal otec.
„Jsi moje nejkrásnější dcera, tak se neschovávej.“
Byl prvotřídní lhář. Lhář s hromadou synů.
Pak jí ale dal pusu na čelo. Doprostřed mezi špatnou a dobrou kůži.
Přesvědčil ji.

Byli čtyři, od počátku. Obsazení se sice změnilo, ale nijak radikálně.
Penicilin a hygiena si vybraly svou daň. Bylo trochu zvláštní ztratit po tolika staletích jednoho člena, ovšem ten nový chlapec se činil. Měl skutečně potenciál. Budoucnost.
Na rozdíl od světa.
Byli čtyři i na konci: Hubený muž s bradkou, rusovláska podivně zneklidňující krásy, bledý blonďák a pak ten vysoký týpek, u kterého si vlastně nejste jistí, jak vypadá.
Možná proto, že jste si ho nechtěli dvakrát prohlížet.
Přesto jste však měli dojem, že se usmívá.
Čtveřice se jako jeden muž vydala ke svým motorkám.
Čahoun se usmíval obzvlášť zeširoka.