Moje články

Počátky kolonizace vesmíru byly pro republiku značně obtížné. Chyběly prostředky, materiál i program. První raketoplán si museli vypůjčit od Francouzů, které o zapůjčení informovali, až když se posádka nacházela mimo galaxii a dosah francouzských cooperiových hlavic.
Raketoplán dostal jméno Holub, jméno symbolické a pro francouzskou galaktickou policii obtížně vyslovitelné.
Průzkumníci nalezli planetu podobnou Zemi, oplývající kyslíkem i vodou, a po odstranění početných baobabů ideální k osídlení.
Občané republiky zde vybudovali metropoli, architektonický skvost, jehož věže se tyčily k fialovému nebi, zlatému slunci a oběma zeleným měsícům.
A pojmenovali ho po starobylém hlavním městě, které zanechali na stařičké Zemi – Nové Štatl.

Fandom: Harry Potter (a pak, že ne!)
Lenka šla chodbou, ozvěna jejích kroků se rozléhala kolem a vyplašila stádo koní na jednom z obrazů. Lenčiny nohy se dostaly přesně do toho správného tempa, kdy si mohla při pátrání začít přeříkávat starou známou básničku:
Řekni, odkud vítr vane,
proč je každé moře slané,
kam chodí měsíčníci spát,
proč neumí mudla čarovat,
kolik je na světě draků,
kudy vedou cesty mraků,
kdypak zazněl první smích,
kam se poděl loňský sníh?
Než přijdu na kloub záhadám,
řekni: Kdepak klobouk mám?
Klobouk s havraspárským orlem mělo ledabyle nasazené brnění v chodbě vlevo za rohem.
Lenka se usmála. Tohle zaříkávadlo zabralo pokaždé.

Ležela na nemocničním lůžku a kladla si zásadní otázky: Jak se projevuje huhňavost? Neteče mi něco do nosohltanu? Bolí mě uši, je to normální?
Vtom ucítila vůni a přešla na otázky typu:
Může se člověku nebo po narkóze zlepšit smyslové vnímání? Nebo že by se ztráta části tělesné schránky kompenzovala rozšířením spektra čichových vjemů?
Protože Martin si to k ní teprve mířil a zápolil přitom s krabicí, z níž se vůně linula.
„Přinesl jsem ti náhradní díly. V čokoládě.“
Milovala ho.
„Jenže zatím je nemůžeš,“ znovu krabici zavřel.
V tu chvíli by mu naservírovala kafe s trochu jiným mandlovým aromatem.

Ambrózie připomínala chutí pšeničný chléb, vlastně i tvarem a vůní, ale byla to ambrózie. A i když nektar chutnal po vodě z pramene, byl to božský nápoj.
Slunce příjemně hřálo, zdálky bylo slyšet ozvěnu moře a klučina, který jednou bude známý jako Řecko, položil spokojeně mámě hlavu do klína a poslouchal, jak vypráví třeba o Alkméně, kterou miloval Zeus a která porodila nejsilnějšího z hrdinů Hérakla − přitom mu máma dala pusu do kadeřavých vlasů a klouček v duchu počítal: Danaé, Létó, Léda (které se mu trochu pletou), Semelé, Antiopa a nymfy, spousta nymf, Maia, Eurynomé... Kam se hrabe počítání oveček.

Zvláštní, vrátit se sem a být napůl ráda, že vidí známé tváře, a napůl nervózní. A všechno to zalepit úsměvem.
Ahoj, babičko, tetičko Augusto, tlusťoučká, měkká Chanel.
„Holka na vdávání,“ rozplývá se babička, když ji vidí.
Catherine nic neunikne. Má oči jako ostříž, bystrou hlavu a veškerou neomalenost šestnáctileté mladší sestry.
„Zdá se, žes trošku přibrala,“ řekne jí hezky zpříma.
„Vážně?“ odpoví Suzan. Sama ví moc dobře, jak váhavě to zní. „To snad ne. Zatracené koblížky.“
V duchu si opakuje, že není první, ani poslední a že už to stejně nepůjde dlouho zapírat.
Ach jo, když se nestane nic horšího…

Král a královna zářili štěstím a chystali se vystrojit svatbu.
„Svatbu?“ podivila se princezna. Promnula si tvář zamazanou od krve.
„S tvým zachráncem,“ vysvětlili jí královští rodiče trpělivě.
„Žádný princ nedorazil,“ zachmuřila se princezna a drnkla prstem o kostici vyčnívající ze zbytku drahocenných šatů. „Když po mně vyjela pravá hlava, tak jsem uskočila, a ona se nabodla na stalagmit, nebo to byl stalaktit? Prostě na krápník.
Levá hlava mě spolkla, ale praskl mi korzet a zabodl se drakovi do něčeho důležitého. Chvíli sebou šil a bylo po něm.“
Královští rodiče stáli jako opaření.
„Nechtějte vědět, jak jsem se dostala ven.“

Řád německý rytířů neměl dobrý den, no, možná víc dní, tak tisíc sto dvacet osm. Rozhodl se chvilku spočinout pod stromem a zkusit přestat krvácet.
„Polsko a Litva ti to zas nandali, co?“ prohodil stín, který na něj zničehonic dopadl.
Stín patřil Maďarsku.
„Ty brečíš?“
„Kdo tady brečí? Jsem zbrocený potem po hrdinském klání, který zrádně vyhráli ti druzí.“
„A potíš se očima,“ zvedlo obočí Maďarsko.
„Ha, to jsou slzy radosti z budoucího vítězství!“
„Tak dobře. Slzy radosti. Mezi námi chlapy.“
Řád schytal družnou herdu do pohmožděné paže a usoudil, že není vhodná chvíle Maďarsko přesvědčovat, že jí penis nedoroste.

Tři utekli. Jeden se vrátil.
Za čtyři dny stál prostě jen tak před bránou B a třásl se zimou.
Vzali jsme ho dovnitř, zabalili do deky, dali mu najít a připravili mu pořádný hrnek čaje.
Ten ho rozpovídal. Líčil nám, jak se dostali z institutu. Vypozorovali pravidelnosti v systému a v hlídkách a proklouzli skulinami. Mazané.
Šli lesem. „Ale já jsem dál nemohl,“ chrlil na nás. „To světlo, bylo úplně jiné než tady. Tan ostré. Doteď ho vidím, když zavřu oči.“
Ujistili jsme ho, že to bude v pořádku, a odvedli ho do sklepa.
Tam ho to světlo trápit nebude.

Fandom: Sandman - Smrt: Vysoká cena za život
Doktor Tulp si zahloubaně měřil mladou ženu na stole. Nikdo se k ní nehlásil. Theatrum Anatomicum mělo podobné nešťastníky ve svých zdech často.
Srdce, odhadoval doktor Tulp a v duchu si začal připravovat přednášku na téma krevní oběh.
Skácela se uprostřed ulice. Našli u ní jen pár mincí, ptačí píšťalku a přívěšek.
Kdopak jsi? Kdopak jsi byla? Ptali se na tebe i židů kvůli tvým vlasům, ale jejich dcery nepobíhají po městě s pohanskými symboly a rozmazanou černou kresbou pod okem.
Když se vrátil s nástroji, bylo tělo pryč.
Když nástroje znovu uložil, byl přesvědčený, že se mu to zdálo.

Cesta se ták tááhla. Po chvilce nabručeného pozorování stromů a polí míhajících se kolem – dneska tam ani nejsou koně, ani králíci ne − zvedla hlavu a zkoušela přečíst různé věci nahoře.
„Zoo“ šla snadno. Tam chodili někdy, když bylo hezky. A viděli i toho lva, plameňáky a opice, co prostrkovaly hlavy „oo“.
„Daruj krev,“ říkala jí rozesmátá kapka.
Podívala se na své strupovité koleno.
Další nápis už byl těžší. Byl pod obrázkem rozesmáté a smutně rozšklebené hlavy.
Smějící se hlava byla asi Lesk a ta nešťastná hlava musela být Bída.
Ztichlým autobusem zazněl jasný dětský hlásek: „Mami, co je to kurtizán?“

Pro Amaron k narozeninám. Nizozemsko a Belgie po napoleonských válkách.
Willem, Spojené království nizozemské, se unaveně posadil do křesla. Po posledním kongresu ve Vídni měl plno práce. Správa kolonií, zařízení pokojů pro sestru a bratra – žádná levná záležitost…
Zul si pravou botu. Stále měl nohy oteklé od těch zpropadených valčíků.
Navíc ty věčné neshody se sestrou… Ale co, Napoleon byl kdesi na ostrově a v Evropě zavládl mír – žádné války, žádné revoluce.
Po sundání levé boty objevil na punčoše díru. Vyhodit? Taková rozmařilost.
Belgie měla k revoluci řadu důvodů – náboženství, jazyk, hospodářství,… Bratrova smrdutá ponožka, která na ni významně čekala u košíku se šitím, se do učebnic dějepisu naštěstí nedostala.

Varování: něco jako Hamlet bez Hamleta
Zdecimovanou zahrádku se jim podařilo uhrát na řádění opilců z místní tancovačky, kterým se nějakým způsobem podařilo zmocnit vojenského transportéru… kráter vysvětlili zcela přirozeně propadem půdy… Senička se koneckonců nachází v krasové oblasti… ehm, nedávno objevené krasové oblasti…
Sestřelený loppotský válečný koráb naštěstí připomínal model vrtulníku (bez vrtule) a loppotský kapitán vypadal jako běžný netopýr, takže to vysvětlili snadno.
Na rozdíl od toho, proč resuscitují netopýra a dávají mu kapačku s oranžovou tekutinou.
Vesmír je dost nekonečný. Tak proč si mimozemšťané museli udělat vojenský prostor ze Země? zoufali si členové Anglické sekce, nazvané podle epicentra průšvihů, jejichž stopy neustále zahlazovali.

Fandom: Ten asi všichni znají, takže moc "originální" není.
Rozpoutání rvačky v přecpané tramvaji byla hračka. Koriandr však nepočítal s tím, že bude její součástí. Než se nadál, srazili ho na podlahu, dupli mu na ruku, bodli deštníkem a kdosi mu sebral boty!
Nakonec ho vyhodili (naštěstí otevřenými) dveřmi ven.
Koriandr si se zaúpěním stiskl naražený nos.
Klobouk se mu odkutálel do křoví u silnice. Koriandr se pro něj chtěl odbelhat, avšak cestu mu zablokovala jakási kolemjdoucí babča.
„Mladíku, to se musí zamáčknout,“ sdělila mu vlídně a z kabely vytáhla obří nůž.
Koriandr se dal na kulhavý úprk.
Když se vrátil domů, přihlásil se dobrovolně ke službě u kotlů.

Mařenka byla vyděšená. V sázce byla její pěvecká kariéra a nejspíš i život. Srdce jí divoce bušilo v hrudi a vousky se jí třásly.
Když jí garderobiérka na záda napichovala jablíčka, začala panikařit. Opakovala si text stále dokola, ale věděla, že se přeřekne.
Předehra.
U Wagnera by něco takového snad prošlo. Jednu jeho operu teď na festivalu zinscenovali se zpěváky převlečenými za myši.
Jenže tohle je Praha!
Kdyby převrátili naruby jen kostým! Ten diváci snad skousnou… až je všechny vynesou v zubech. Ale ten text…
Sbor spustil: „Proč bychom se neježili?“
Obecenstvo sedělo jako přimražené.
„Když nám Pánbůh ponravy dá…“

DMD byla skvělá mimo jiné v tom, že jsem si připomněla fandomy, na které jsem nějak pozapomněla, nebo jsem o nich nikdy neuvažovala jako o "fandomech". Zkrátka jsem několikrát zažila úžasný pocit "jé, proč mě to vlastně nenapadlo?" a samozřejmé, staré známé knížky nebo filmy mě najednou znovu dokázaly překvapit, odzbrojit a uzemnit.
Jana Varga a její Nové zamestnanie mi připomněly heslo mého dětství.
Pozvání Deliria od Danae zase to, že personifikované entity jsou nejednoznačnost sama.
Sedmnáct obětí Sherlocka Holmese od levandule to, že výše uvedené platí i pro slavné detektivy, a to, že i epizodní postavy bez povahokresby mohou skončit se zlomeným srdcem.
Kryšánkův neklid od Ebženky to, že k Muminkům se můžu vrátit kdykoli a stejně budu znova žasnout.
Avevina Druhá matka mi ukázala, že Druhá matka měla i jiné oběti, které se skrývaly mezi řádky.
Tajemství od Tess má ten správný erbenovský spád, který mě nutí mluvit ve verších o příšerných mordech.
Rebelčino Neplač, uvidíme se v Nangijale mi navzdory názvu vehnalo slzy do očí. Astrid Lindgrenová je bohyně.
V zoo od elide mi s lehkým zamrazením připomnělo komiksovou verzi Války s mloky, kterou jsem kdysi četla v Kometě.
Díky drabble Experiment od Julie se budu podezřelým chlápkům a jejich neméně podezřelým dveřím vyhýbat jako čert kříži.
Ebženčina Velká noc u Černého Chlumu skvěle zachytila atmosféru příběhu, který mě od malička děsil a fascinoval.

Fandom: Muminci
Téma: Co je doma, to se počítá (Ale někdy je to peklo.)
„Jedna – dvě, neruš mě!“
„Jů, to se rýmuje!“
„…Pět – šest!“
„Řekni básničku, o nás!“
„…Devět – deset! Vylezte z té skříně! Teď si na schovávanou nehrajeme.“
„A kdy si zahrajeme?“
„Zítra. Teď už bude tma.“
„Ale to se nejlíp schovává.“
„Jedenáct – dvanáct!“
„Sto dvaatřicet ježků!“
„Třináct…“
„…veveřáků a padesát devět kosů!“
„Mio! Počkej, až tě chytím!“
„Jé, ony se honí.“ „My hrajeme s vámi!“
Mimlina dcera by někdy své prvorozenectví někomu ráda přenechala, hlavně malé Mie. Musela ale uznat, že je díky němu nepřekonatelná v počtech a v běhu na všech tratích i přes překážky. Nakonec sestřičky a bratříčky vždycky pochytala.

Fandom: mytologie
Hurá! Poslední!
Na drsném severu přežijí jen nejsilnější bojovníci, kteří se nebojí přišít si v zimě rukavice ke kůži, aby jim netáhlo na prsty. Větrem ošlehaní muži, mrazuvzdorné ženy, jimž vládnou krvežízniví bohové lační boje.
Jejich nepřáteli jsou ledoví obři. Hory svalů zformované geologickými procesy, které se právě řítí na rybářskou vesničku.
Před ní vyhublá postavička vyrývá klackem do země čáru. Obři zpomalí a zkoumají situaci.
Střízlík dokončí kruh kolem vesnice. „Na vašem místě bych tuhle čáru nepřekračoval.“
Obři se zarazí.
Muž si ledabyle položí hůl na rameno a čeká.
Obři se na sebe podívají.
Muž zvedne obočí.
Obři odcházejí.
Loki taky.

Fandom: Harry Potter
Aspoň jednu potterovskou drabbli jsem dokázala napsat!
Jednou ji napadlo, že kdyby žili ve středověku, nejspíš by ho titulovali sir Neville Zapomnětlivý. A v erbu by měl žabáka. Se zapomnětlivostí začínal mít čím dál větší potíže, ale byl přitom docela roztomilý.
Občas se setkali a probrali chytání zbylých smrtijedů, práci a staré známé. Pak se Neville vydal domů. Zůstal po něm třeba brk na stole, knížka o indické herbologii, deštník nebo klobouk a při jedné příležitosti kaktus.
Pokaždé se pro něco, celý zrudlý, vrátil.
Tentokrát Hannah zůstala stát u krbu. Když se znovu vynořil, překvapeně zamrkal.
„Co jsi zapomněl tentokrát?“ usmála se.
„Tohle,“ řekl a políbil ji.

„Promiňte, můžu si to na chvíli půjčit?“ zeptal se zdvořile gigantický bernardýn.
Parašutista přestal smotávat padák a s křikem vzal nohy na ramena.
Tohle lidi dějí pořád. Utečou si a ani vám neřeknou adresu, kam máte padák vrátit.
Fík přes sebe bílou látku přehodil a vzal to lesem k domovu.
Ptáci vykukující z větví smrků překonávali rekordy ve vyjevenosti.
Z posedu na mýtince spadl hrůzou ztuhlý myslivec.
Fík konečně doběhl domů a s mohutným „BAF!“ vyskočil na Áju.
„Škyt ne-nepomohlo škyt to!“ zavrtěla hlavou Ája. „Na ducha ti moc škyt koukají škyt nohy.“
„Hm, musím najít větší plachtu,“ usoudil Fík.

Tak tohle muselo bolet. Nebo spíš pálit.
„Slepý bod! Využij jeho slepý bod! A bodni!“ řval na toho trubku.
Říkal si, že do toho kluk dostane, jenže ten chtěl rozebírat duševní pochody bestií v těch nejhloupějších chvílích, například když mu za zadkem jedna pořádně vytočená řvala a chystala se ho usmažit.
„U Ódina, použij štít!“
Naštěstí se to vyžle stihlo ukrýt za palisádu.
Škyťák tentokrát úhoře, kterého se Bezzubka děsil, do rokliny nepřinesl. Měl s ním jisté plány.
„Prý ze mě drakobijec nikdy nebude,“ řekl drakovi. „Ale už mi to ani nevadí.“
Drak mu úsměv oplatil s pusou plnou ryb.

Fandom: Originální
Varování: femslash(?), včera jsem popíjela s Avevou, tenhle nápad vznikl pod vlivem (kombinovaným vlivem Avevy a alkoholu)
Stály tak blízko. Málem se jedna druhé dotýkaly. V tu chvíli to však byla nepřekonatelná vzdálenost.
„Neopouštěj mě,“ zašeptala.
„Já... Nemá to cenu. Jsme úplně jiné.“
Ta chvilka zaváhání, než jí na to namítla „Miluji tě“, rozhodla.
„To ale nic neřeší.“
„Řeší to všechno, co nás rozděluje.“
„Rozděluje nás jen jedno. A s tím nic nenaděláš.“
„Nic to neznamená, lásko!“
Nedívala se na ni. Dál pozorovala zeď za barevnými kontejnery. „Nedokážeš na to přestat myslet. Miluju černou, exotika.“
„To neříkej! Červený kříž nás spojuje!“
Aniž na ni pohlédla, řekla: „Za tři týdny odjíždím do Afghánistánu. Budu jezdit s červeným půlměsícem.“

Začalo to slibně. Držela jsem se rad, co mi dali na pracáku. Byla jsem namotivovaná, nenechávala jsem se zastrašit, nepodceňovala jsem se a vůbec jsem měla pozitivní přístup.
Hm, asistentka s AJ, minimálně tři roky praxe, tak ne.
Zkušenosti s c2b, b2b. Co to je? Inzerát na pozici šachisty?
Tak dál.
Po čtyřech hodinách jsem do políčka profese naťukala „lehká holka se zlatým srdcem“, „korvetní kapitán“ a „lhářka“.
Bingo! Eh? Bingo?
Profesionální lhář/ka
Vhodné pro absolventy, cizí jazyk, kreativita, komunikativnost, spolehlivost, schopnost učit se novým věcem a zmizet po anglicku, bez fobií z výšek a kanálů.
Motivační dopis byl hračka.

Poznámka: fandom bude prozrazen posléze
Když má jeden při všem učení chvíli volna, proč ji nevyužít? Zvlášť když máte zbrusu nový pár křídel, se kterými se můžete vydat tam, kam se vám zachce.
Takže vzhůru! Přes zeď a záhony hyacintů (zahradník musel být pěkný šplhoun) a dolů!
V zahradním altánu seděly dvě holky a obědvaly.
„Fuj, jedeš, potvoro!“ Na poslední chvíli uhnul před kostí, kterou po něm mrštila ta černovlasá nána. Plavovláska ji napomenula: „Nech ho.“
Hodila mu housku a on po ní chňapl.
„Je docela milý.“
„Havěť,“ ucedila černovlasá.
Rumburak housky neměl rád, ale zhltl by i tu ohlodanou kost, kdyby ji hodila ona.
Fandom: Arabela

Bylo to spektakulární, všechna čest. Hollywood hadr. Washington se sesunul ve směsi popela a bílého prachu, Eiffelovka to vydržela, na rozdíl od zbytku Paříže, Big Ben změnil přídavné jméno na No Longer Ben, Jeruzalém se stal územím nikoho, Rudé náměstí bylo skutečně rudé, Sydney z toho vyšlo prakticky netknuté, až na to, že se právě nacházelo padesát metrů pod mořskou hladinou a Mogadišu, u Mogadiša to telka zabalila. Spolu s proudem.
Netuším, kdo to spustil, kdo co zmáčkl.
A nemám čas to zjišťovat.
Musíme hasit, dokud je čím.
Protože poslední hodinka má svou poslední vteřinu.
A o tu teď jde.

Fandom: Usagi Yojimbo/Záhada francouzského koření
Poznámka: crossover, kde se setkávají mistři východňárských umění; poněkud potrhlé
Černé ostří se zablesklo. Usagi stihl uskočit, ale docházely mu síly. Poprvé démona zabil, alespoň si to myslel, ale ten se vrátil. Znovu a silnější. Zůstávala po něm stopa mrtvých.
Toho kořenu si Usagi nevšiml. Zdatnější samurajové doplatili na hloupější chyby. V ústech ucítil pachuť kovu. Jeiův smích se mu zahryzl do srdce a černé kopí ho mělo následovat.
Lumír se odlepil od větve a elegantním skokem s několika otočkami se vrhl na bojovníka s černým kopím. Šnečí ninja byl nanejvýš rozezlen. Dnes ho přepadl zákeřný časoprostorový vír a vyplivl ho tady. A démony Lumír miloval asi jako francouzské gurmány.

Fandom: Doctor Who
Varování: děsivé dějiny
Doktor vykoukl ze dveří. „Země. Třicátá, čtyřicátá léta dvacátého století. A je hezky. No tak, jdeme!“
„Vám se to řekne, vy se převlíkat nemusíte,“ odpověděla jeho společnice.
Zapadlá ulička je dovedla na náměstí zalité sluncem. Poněkud ho hyzdili vojáci, kteří právě procházeli kolem.
„Sakra!“
„Líp bych to neřekl,“ přikývl Doktor. „Támhle!“
Vyrazili k budově s komplikovaně vyhlížejícím orlojem. Doktor si ho prohlížel. Vypadal jako někdo, kdo stojí nad propadlem.
„Ten výraz znám,“ řekla dívka. „Obvykle následuje Je mi to líto.“
„Musíme zjistit, co nás blokuje. A rychle!“
9:30, 27. května 1942. Vážně bylo hezky. I na projížďku v otevřeném voze.

Téma: Přítulný domácí mazlíček
Fandom: Muminci
„Musel si zapamatovat náš dům. Pak ho viděl z výšky a napadlo ho, že tu najde Šňupálka,“ usoudil tatínek.
„Není nádherný?“ Muminek vykoukl z okna a pohladil lesklé šupiny. Cítil, jak se naježily.
„A jak rychle vyrostl!“
„Mám ho kousnout do ocasu?“ navrhla malá Mia. „Schválně, že odtud vyletí jako vystřelená pecka.“
„A podpálí dům,“ zoufal si Čenich.
Slečna Ferka vydala zděšené zakníknutí. Prožívala bezprostřední princeznovské ohrožení.
„Škoda, že funěl do komína,“ poznamenala maminka a vytáhla z trouby pekáč. „Jsou dnes trochu osmahlejší.“
Jestlipak jí drak klikvové koláče, říkala si. Snad zbude i na Šňupálka, až si pro něj přijde.

Tradice sem osvědčená rodinná tajemství tam, některé bobulky byly prostě divné. Bára podezírala zvlášť ty zelené a nedůvěřivě je odměřila. Nádherný povznášející pocit zaručen.
Snad to zachrání šest hrstí oranžových.
Potom modré.
Jak je to dál?
Má nejdřív míchat vlevo, nebo vpravo?
Nejlepší by bylo mít na to pomůcku, rytmickou a veselou.
Co se rýmuje na „šestnáct bobulek oranžových“?
Něco s „nových“. Bára si vařečkou zamyšleně poklepala na bradu.
Následná exploze způsobila menší zemětřesení. Jedna věž hradu knížete Ignora se po chvilkovém zaváhání sesula k zemi.
Ten rým nakonec byl: A pár dveří zbrusu nových.
A těch bobulek bylo sedmnáct.

Varování: možná AU
kdyby mě nezaměstnávaly války anglické, byla bych k vám již vtrhla. Vpravdě však, nedovím-li se, že jste se káli, překládal mohutným hlasem bratr Martin, který měl po mnoho let pletky s teologií a s latinou, zanechám možná i Angličanů a obořím se na vás, abych vyhladila mečem…
Prokop oceňoval jeho češtinu.
vaši lichou a zuřivou pověru a zbavila vás buď kacířství…
Shromážděním projela vlna pobouření.
buď života…
Pobouření získalo pobavený odstín.
„Drsná holka!“
„Francouzská poběhlice!“
„Spíš čarodějnice!“
„Boží bojovnice,“ pomyslel si Prokop, pak se podíval na lidi kolem, „a boží bojovníci.“
Ať se stane cokoliv, Bůh se bude muset rozhodnout.

Poznámka: velmi křehké vztahy postav z ruského folklóru
Vasilisa vlekla kufr lesem. Po čtyřech hodinách ve vlaku a úporném kopci uvažovala o tom, jestli by ho neměla nechat levitovat. Jenže šlo o princip, a tak vytrvala.
Konečně vešla do skrovné setnice. Nikde nikdo.
Nechala kufr žuchnout na zem a šla si pověsit kabát. Když otevřela dveře skříně, nestihla ani vyjeknout. Ta příšernost na ni spadla. A rozsypala se všude po podlaze.
Vasilisa zamumlala: „Ahoj, mami.“
„Taková študovaná, skoro člověk, a nevyjadřuje se přesně,“ zaskřehotala pobaveně stařena, která se zhmotnila v koutě místnosti.
„Babo,“ opravila se Vasilisa s gustem, „Jago.“
Pustila se do sbírání kostí. Aspoň si zopakovala anatomii.

Varování: smrt, můj zatím nejdepresivnější příspěvek
Moje malá prvorozená. Ne malá. Během dneška dospěla, jinak než jsme čekaly.
Moje nevěsta. Ale už ne moje. A ani jeho ne.
Moje dcerka. Útlounká a překrásná mezi muži v plné zbroji, ubohými, stejnými, bez tváře.
Holčička moje. Skoro chlapecká s úzkými boky a nejistým nádechem látky na hrudi.
Moje laňka. To ty oči. Dívejte se na ně. Neoplatí vám pohled, ale budete si je pamatovat. Všichni.
Ten rychlý záblesk čepele. Skoro bezbolestné překvapení, zatímco se budete kroutit v prachu s polámanými údy, s vlastními střevy v rukách, nebo s nákazou pomalu postupující krví a budete jí závidět.
Mojí Ifigenii.

Falletin poklepal prsty po hřbetu karet: „Nic. Žádný telegram. Žádné zprávy.“
„Bohužel. Nezbývá než čekat…“ mínil pan Sullivan.
„Čekat na nemožné?“ nadhodil Andrew Stuart, v jehož hlase zaznělo jisté zadostiučinění.
Opět zavládlo ticho přerušované pouze tikáním hodin a zvukem karet pokládaných na desku stolu.
Občas některý s hráčů letmo vzhlédl k ciferníku, jehož ručičky se neúprosně hnaly vpřed. Ani v tak vypjaté chvíli se však nehodlali vzdát své obvyklé partičky.
Nakonec Stuart s úsměvem vyložil karty. „Trumf, pánové.“
Možná tím myslel těch 8:40 na hodinách.
Avšak v 8:45 dne 21. prosince vstoupil pan Phileas Fogg do velkého salónu Reformního klubu.

Arthur Kirkland, personifikovaný anglický národ, byl znepokojen. Natolik, že zcela zapomněl na šálek čaje, který od páté už dávno vychladl.
Záhadné bestiální vraždy. Nic nového. Tohle ovšem byla úplná pandemie.
Arthur si prohlédl mapu propíchanou červenými špendlíky. Čím blíže epicentru tím krvavější síť. Byla v tom jistá logika. To, že se na jeho území akumulovali detektivové, muselo nutně vyvolat odezvu. Stará paní, belgičtí i angličtí gentlemani, to pochybné individuum s modrou policejní budkou...
Jenže proč právě tohle hrabství? Otevřel se tam jícen pekel? Obzvlášť krutá kletba?
Zazvonil telefon, Arthur zvedl sluchátko a nakrčil husté obočí.
„Nechte mě hádat. Zase Midsomer?“

Jednou to přijít muselo. Tonička a Roland se na sebe podívali a usoudili, že je třeba se výzvě postavit čelem.
„No, takže, když se tatínek a maminka mají moc rádi…“ zkusil to Roland. „A znají se už delší dobu… a když společnými silami porazí pár nadpřirozených bytostí, to taky pomáhá...“ Posunul si brýle na nose a zaváhal.
Při představě, že by toto téma přenechali místní odbornici na slovo vzaté, se Tonička zhluboka nadechla a pustila se do vysvětlování.
„…a nakonec jsme museli vyhnat všechny Nac mac Fígly zpod postele.“
„Z toho jejich povzbuzování mám dodnes noční můry,“ přikývl zrudlý Roland.

Kousl se do rtu a dal se do psaní. Volil slova pečlivě navzdory svým pocitům, které se odrazily v nepokojné křivce hřbetu písmen jejího jména na obálce, v nejistém propojení linek či nebo v tečce, která jako by váhala, jestli bude sama nebo ve trojici.
Já tuším vše:
Řádek za řádkem. Byla to tak trochu poezie, vyznání, možná přiznání, a láska. Láska určitě. Nikdy předtím si nebyl ničím tak jistý.
Jste má paní, vzdávám se svému osudu.
Ty dopisy byly den ode dne obsáhlejší. Pro Taťánu bylo čím dál těžší předstírat, že jeho list v záplavě bílých obálek jaksi přehlédla.

To ne! Nebylo to správné! A kdyby mohla, dupla by si. Nebo by se dala do pláče. Musela se ovšem pouze spokojit s větším množstvím rosy po ránu.
Měl mluvit na ni! Tedy víc. Dotýkat se jí. Ne čekat, až se ta druhá konečně uráčí a ukáže se v plné kráse.
Byla tak zmatená, dotčená a podivně bolavá. Princ neměl právo ji mást.
Zničehonic je tu jaro a objeví se ta druhá. Je mladší, křehčí, nová a tajemná.
Kéž by tomu poupátku mohla utnout mízu! Nebo by ji mohl sníst beránek!
Jak to ale zařídit, když vypučela ze stejného stonku?

Už si nepamatuju, jestli hrdinu někdo skutečně napsal a vydal, nebo je plodem některého Sovího pošťáka. Je ovšem příliš skvělý na to, abych mu odolala.
Pružným krokem rysa sledoval stezku linoucí se údolím lemovaným temnými obrysy skal. Vítr se mu opřel do tváře a zvedl mu dlouhé, nepoddajné vlasy barvy kaštanu z mohutných ramen. Míjel kopce s ruinami dávných hradů, které pamatovaly předky jeho klanu. Klanu, jenž nyní musel pomstít.
Angličané. Ti slaboši věčně prahnoucí po území a ženách jiných. Změkčilí čajepitelové, co neumí ani pořádně vyslovit „r“.
Hbitě vyskočil na skálu. Angličané zvedli hlavy a s úšklebkem tasili meče. Bylo jich jen dvanáct a byli již předem mrtví. Nezkrotný horal vydal bojový výkřik. Vítr se mu opřel do mužných beder a nadzvedl mu kilt.

„Dlouhé vlasy, krátký rozum!“ hulákal muž. Touto údernou větou ukončil svůj monolog, který měl vstoupit do dějin. Tedy vlastně do kronik. Kroniky a dějiny nejdou vždycky ruku v ruce, a proto v nich chybí následující pasáž.
Perunův kněz Hostislav, majitel bujných vrkočů, které mu padaly až po pás, a neméně bujných vousů se nechal slyšet: „Zopakuj mi to do očí!“
„T-to se týká jen ženských!“
„A to bych neřekl,“ ušklíbl se Zlatoň, žrec Velesův, který svou hlavou za slunečných dnů oslňoval širé okolí.
Začala všeobecná vřava, která přešla do všeobecné rvačky.
Kněžna Libuše si povzdechla: „Pro vás je matriarchátu škoda.“