Skřivánek

Frances visela v úponách hlavního stěžně. Zamyšleně hleděla zpět k tmavému pobřeží. Stále slyšela naříkavý křik racků. Ještě před pár týdny, by ji z toho pohledu bolelo u srdce. Ale najednou jí ty dva roky strávené na ostrově připadaly jako sen. A z každého sna se jednou musí probudit. Milovala nekonečná vřesoviště, rozeklané útesy i mlčenlivá blata. Milovala slanou vůni západního větru i teplo zapáleného krbu. Přesto věděla, že už se nikdy nevrátí. Ona patřila sem. Na Skřivánka. Malá, štíhlá fregata byla jejím domovem. A na její plaubě teď mířila k jihu. Až tam kde končil obzor a začínala ohloha.

Ehm... snad je poznat jak jsem se k tomhle dospěla. To ty asociace (stydim).
----
„Mám pro vás dobrou zprávu, slečno Doyleová“ oznámil jí Harris věcně. Dívala se kamsi do prázdna. Netušila jakou dobrou zprávu by mohl mít na mysli. Od Robovy popravy nemohla ze Skřivánka vystrčit ani špičku nosu. Z přátel se stali nepřátelé. Byla štvancem ve vlastní zemi.
„Mladý Dudley včera zemřel“ pokračoval Harris stále klidně. Jakoby mluvil o počasí. Problesklo jí hlavou.
„Tomu říkáte dobrá zpráva?“ utrousila kousavě. „Pane.“ Dodala, když ji Harris zpražil pohledem. Mělo by jí být mladíčka líto. Ale nebylo. Celý její svět se scvrkl na prostou úvahu. Kam se u všech čertů vrtne?
„Potřebuji někoho na jeho místo.“

Když běsnění... tak běsnění. Časově mezi Někdy hrdina nestačí a Prosbou
----
Provazce ledového deště bičovaly rozbouřenou hladinu moře. Kapitán Harris stál na zádi. Paluba pod jeho nohama se děsivě kymácela. Sotva se udržel na nohou Starý Hawkins a několik dalších mužů se s vypětím sil snažilo udržet vzpurné kormidlo. Proklatá bouře! Nic neviděl. Nic neslyšel. Jen burácení vichru a běsnění vln. A pobřeží bylo blízko. Nebezpečně blízko. Ostrá skaliska. Zákeřná dračí tlama číhající na svou kořist. A pak tu byla ona! Nemesis. Překážka mezi jeho lodí, jeho Skřivánkem a otevřeným mořem. Hradba mezi životem a smrtí. Proklatá bouře! Proklatá loď! Teď už veřil Frances Doyleové. A modlil se, aby nebylo pozdě...

Mimo soutěž... takovej náhlej nápad aneb koho (a taky proč) vlastě Rob zabil a taky koho (a co) zradila Frances.
----
Na moři se vzpoury obvykle rodí na spodní plaubě. Na souši v hospodě. Frances tedy nepřekvapilo, že místem, kde se pravidelně scházelo zdravé jádro rebelantů, byl právě hostinec U Zubatý.
„Zase ztloukli několik našich na křižovatce!“
„To už přestává všechno!“
„Prostě ho zabijem!“
„Pryč s Burnabym!“
Jak snadné bylo najít viníka všech útrap. Kapitán Walter Burnaby. Jakoby smrt jednoho vojáčka mohla vyřešit všechny problémy. Byl to Rob kdo vystřelil. A Frances kdo řekl kudy Burnaby pojede. Taky s ním měla nevyřízené účty. A nejen s ním. V rebelii našla jisté zadostiučinění. Jenže pak se objevila Nemesis. A po ní Skřivánek.

Tak to byl boj. Už jsem myslela, že to vzdám...
----
„Přece ho nemůžou popravit.“
Frances málem zapomněla s kým mluví. Kapitán Harris zlověstně poklepával prsty o naleštěnou desku stolu.
„Obávám se, že můžou, slečno Doyleová.“
Ten jeho ledový klid byl děsivý.
„Ale, pane. Vždyť neudělal nic špatnýho. Zabít tu svi...“
Byla rozhodnutá hájit přítele za každou cenu. Harris jí však vzal vítr z plachet dřív, než mohla začít argumentovat.
„Slečno Doyleová, dávejte si pozor na jazyk. Rob Ryan udělal, co považoval za správné. Stejně jako vy. A stejně jako vy za to ponese následky.“
Vrhla na něj poslední zoufalý pohled. Zavrtěl hlavou.
„Nemůžu pro něj udělat nic. Už kvůli vám.“

Tesně předchází Někdy hrdina nestačí... Ehm. Počítá se láska k "věci"?
----
Poznal ji ještě dřív, než stačila nad hlavou zamávat bílým kapesníkem. Za ty dva roky se příliš nezměnila. Ve tváři měla stejně uštvaný výraz jako ty poslední týdny, než byla donucena Skřivánka opustit. Ale v očích neměla jen únavu. Zrcadlila se v nich i nejistota a rozpolcenost. Netušil, čím za své rozhodnutí zaplatila. Netušil, kam až musela zajít. Ani nemohl. Pro něj byla služba samozřejmostí. Ale jedno věděl jistě. Stále o něm pochybovala. A pokud se rozhodla je varovat, neudělala to z posledních střípků loajality. Ani ze starého přátelství. Udělala to kvůli Skřivánkovi. To pro něj se nakonec rozhodla zradit.

Navazuje na Co oči nevidí... to se nikdo nedozví.
----
Frances se nedokázala ubránit tomu, aby si kapitána v matném světle lucerny zkoumavě neprohlížela. A nesrovnávala. Když v téhle kajutě stála naposledy hleděla na muže, který jí byl celé dětsví hrdinou. William Harris měl do hrdiny daleko. Nedokálazala si toho postaršího muže s orlím nosem představit, jak se se šavlí v ruce vrhá do bitevní vřavy. Dokonce si ani nedokázala představit, jak ve jménu cti někoho vyzývá na souboj. Přesto se pod upřeným pohledem pichlavých očí najednou cítila strašně malinká. Ač nerada musela uznat, že Harris je člověk na správném místě a Skřivánek ve svém kapitánovi nepotřeboval hrdinu. Potřeboval vůdce.

Za tohle může kamarádka, která lodičku kdysi dávno pokřtila, a společné tlachání a plácání na téma "Ženy na palubě"
----
Ze srdce nesnášela loučení. Hlavně proto doufala, že se jí podaří ze Skřivánka zmizet hezky potichoučku. Beze svědků a bez zbytečných řečí. Jenomže tentokrát se přepočítala. Starý Hawkins měl uši i oči snad všude. A co bylo horší, neváhal o jejím odchodu říct té nejméně vhodné osobě.
Tom ji odchytil ještě v přístavu. Nebyl to příjemný rozhovor. Výčitky svědomí ji hryzaly v žaludku ještě teď po pěkných pár panácích nekvalitní pálenky. Proč jen to musel ten starej kozel hned vyslepičit? A zrovna jemu? Kopla do sebe další kousek. Proč u všech čertů nemohl aspoň pro jednou držet jazyk za zuby...