Skřivánek

V hostinci U Zubatý bylo živo. Odložila kabát a rozhlédla se po lokále.
„Hej ty!“ houkl na ni hostinský zostra, „holobrádkům nenalejvám!“
To už se na ni obrátilo několik štamgastů.
„Co tady vůbec pohledáváš, ha!“ přidal se k hostinskému jeden z nich. Místo levého oka měl černou pásku.
„Hledám práci.“
Lokálem zaburácel smích.
„Práci! Ha!“ zasmál se jednooký drsně. „Ale můžeš to zkusit u lorda Grahama. Když budeš mít štěstí, tak tě jenom vypráská bičem! Ha!“
„Co umíš, chlapče?“ ozval se další. Vysoký. Ramenatý.
„Jsem námořník.“
Muž si promnul vousy.
„Trochu hubenej na námořníka... Ale pomocník by se mi hodil.“

Byl to jeden z těch podniků, kterým se slušný člověk raději vyhne. Přesto Frances vstoupila dovnitř. Okamžitě ji do nosu udeřil ostrý pach tabáku smísený s omamnou vůní opia a kyselým zápachem potu. Hustý dým ji štípal v očích. Žaludek se jí rozhoupal. Zakryla si ústa. Silou vůle přemáhala pocit na zvracení. Rozhlédla se po místnosti. Leželi tu. Jeden přes druhého. Ty prázdné nic neříkající úsměvy. Skleněné oči. Jen jeden se zdál být při smyslech. S přemáháním zaplašila narůstající odpor.
„Kde jsou!“ udeřila na něj. Čepel nože se mu zaryla do kůže. „Řekněte mi, kde jsou ty zatracený lodní krysy!“

Zoufale zírala na břidlicovou tabulku. Ze všech těch čísel a písmenek se jí už dělaly mžitky před očima. Rychlost lodi. Kurz. Snos větrem. Magnetická deklinace. Sluneční deklinace… Zeměpisnou šířku se jí po urputném boji spočítat podařilo, ale poloha lodi jí pořád nevycházela. A když jí nakonec vyšla uprostřed velehor, vztekle praštila s křídou. Tom rozmrzele zvedl hlavu od vlastní úlohy. Stiskla rty.
„Tome, jak ti to vyšlo?“ zeptala se. Přimhouřil oči.
„Když ti to řeknu, tak ti neposloužím. Matematika je základ navigace.“
„Ale mně to vůbec nejde,“ zamračila se.
„Tak mi to ukaž. Pokusíme se najít chybu. Společně,“ dodal důrazně.

Zmuchlanou uniformu schovala do rance a oblékla si starý, roztrhaný kabát. Bonny ho zvědavě očichával. Jakoby se jí ptal, proč to dělá. Proč se vzdává. Ale ona už neměla sílu bojovat. Její svět se zhroutil. Hodila ranec na záda. Starou loveckou pušku pověsila na rameno. Naposled se ohlédla k pobřeží. Nezvykle klidné moře šplouchalo o přístavní hráz. Tam nechá těch dvanáct let služby ve jménu... Koho vlastně? Krále? Admirálů? Nebude se nikoho doprošovat. Plazit se po kolenou, aby mohla sloužit alespoň na vězeňské lodi. Byl čas jít dál. Zapomenout. Na nekonečné míle oceánu. Na Skřivánka. Na přátele. Vrátí se domů.

Stála v před stolem admirála Parkera už dobrou půlhodinu.
„Poručík Doyleová, třetí důstojník ze Skřivánka,“ nahlásila. Už po druhé.
„Jistě. Já vím.“
Z jeho hlasu cítila hrozbu.
„Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí arch papíru. Přelétla ho očima. Zbledla.
„Dovolená!? Ale to přeci nejde! Musím se vrátit na loď! Nemůžu…“
„Dovoluji si vám připomenout, že od teď už k posádce Skřivánka nepatříte,“ pokračoval nevzrušeně. Bezděky stiskla ruku v pěst.
„To nemůžete!“
„Je to rozkaz, slečno Doylová. Už jste toho udělala dost. Teď je na čase si odpočinout.“
Bezmocně drtila rozkaz v dlani.
To nemohla být pravda. Ne po tom všem…

Seděl na ráhně vedle té zrzavé cácorky. Měl by být u večeře s ostatními kadety, ale to štěně se k němu přimotalo a nedalo se jen tak odbýt.
„Vidíš ji?“ zeptala se a ukázala k nebi.
„Kterou?“
Bloumal očima po obloze.
„Tuhle. To je Polárka. Ta jediná nikam neutíká. Je dokonalá,“ odříkávala vážně. Přikývl.
„Víš, jak ji najdeš? Nejprve musíš najít Velkou medvědici. Vidíš ty dvě jasné hvězdy. Ty pětkrát odpočítej a tam ji najdeš. Vždycky.“
Kreslila prsty po obloze. Chtěl ji tam nechat, ať si hledá hvězdy sama, když se na něj podívala.
„Tome, že mi taky neutečeš?“
Neutekl.

Tom se vypotácel na velitelskou palubu. Byla kluzká od krve. Z křížového stěžně zbyl jen rozštěpený pahýl. Rozervaná plachta mrtvě visela přes zábradlí. Překročil tělo prvního důstojníka. Z trupu mu trčela dubová tříska silná jako mužská paže. Pak se otočil se tam, kde čekal kapitána. Jeho pohled setkal s Francesiným. Po tvářích jí tekly slzy. V zakrvácených rukou držela hlavu svého otce.
„On ho zabil… Ten… Bastard… Zabil… Kapitána…“
Pravda Toma zasáhla jako rána z muškety. Zůstali sami.
„Fanny, potřebuješ doktora. Jdi. Dostanu nás z toho.“
Je teď nejvyšší důstojník. Musí převzít velení. Dovede Skřivánka do bezpečí.
Nepřítomně zavrtěla hlavou.

Skryla se do kouta přeplněného sálu a doufala, že se jí podaří splynout s leštěným mramorem. TA věc, o které Tomova sestra prohlásila, že se bez ní neobejde, ji svírala jako vězeňské okovy. Ani nadechnout se nemohla. A fakt, že TA věc byla ukryta pod vestou a kabátcem uniformy, taky nebyl důvod k jásotu. Uniforma v kombinaci s nadýchanými sukněmi nutně přitahovala pozornost. Nepříjemnou pozornost. Otázky všech těch slečinek ji už doháněly takřka k šílenství. Copak je nějaký exponát z panoptika? Jenže Harris na uniformě trval. A Tomova sestra trvala na sukních. Frances by ples v domě admirála nejraději bojkotovala.

S nekvalitní kořalkou by se to nemělo přehánět. V tom lepším případě totiž provedete nějakou pitomost. Třeba začnete tancovat po stole. V tom horším budete přemítat o životě.
Když se nad tím zamyslela, tak její život byl jeden velkej malér. Skončit jako plavčík na válečný plachetnici není žádná výhra. Obzvlášť pro holku. A když už máte to štěstí, že vás nezabijou v první bitvě, poctivě dřete a jednoho krásného dne projdete před komisí zapšklých kapitánů a stane se z vás poručík, tak se objeví jeden zpátečnickej admirál a vám nezbude než šlapat chodník na pevnině. Protože ženská na palubu nepatří.

Zamyšleně se zahleděl na svou dceru. Na tvářích se jí ještě leskly zaschlé slzy. Byla tak drobounká. Když ji držel v náručí, téměř ji necítil.
Co jen si teď počne? Tady! Na válečné lodi! To přece není místo pro děvče. Proč jen mu Bůh raději nenadělil syna…
Dívala se na něj uplakanýma očima. Viděl v nich strach, smutek, ale také ždibec naděje.
Slíbil otci O’Dowdovi, že se o ni postará. Slíbil to své ženě ve svém posledním dopise. Tehdy nevěřil tomu, že by k tomu kdy došlo. Teď mu Bůh ženu vzal. Bez varování. A on musel dostát svému slibu.