Skřivánek

Navazuje na Pochyby a předchází Někdy hrdina nestačí
Snad se aspoň trochu vejdu do tématu
----
Od západu vál chladný vítr. Přinášel déšť. Frances stála na hraně útesu. Upřeně sledovala ocelovou hladinu moře. Pátrala po Bertrandově Nemesis. Musela tam někde být! Ten večer, kdy se Bertrand objevil U Zubatý, zahlédla záblesk záďových luceren. Teď však bylo moře pusté a mlčenlivé. Nebo ne? Náhle měla pocit, jako by na jihozápadě cosi zahlédla. Bělavý obrys v záplavě šedi. Vytáhla dalekohled. A skutečně! Podél pobřeží mířila k severu loď. Nebyla to však Nemesis. Byl to Skřivánek! A plul do pasti. V tu chvíli se jí v mysli zrodilo rozhodnutí. Rozhodnutí, které spustí řetězec činů, na které nikdy nebude hrdá.

Doufala jsem, že se tomuhle vyhnu, ale tohle téma si o to řeklo... časově mezi Bouří a Prosbou
----
Od okamžiku, kdy se palubou rozlehlo řinčení bubnu uplynulo jen několik minut. Těď už byl každý na svém místě. Harris zachmuřeně sledoval nepřátelský dvojpalubník. Starý Hawkins zkušeně udržoval směr. Ani při vyhlídce na boj se nevzdal své fajfky. Ben Harvey a ostatní střelci se krčili v koši. Muškety nabité. Čekali jen na rozkaz. Sto šestasedmdesát mužů do půli těla vysvlečených a se šátky omotanými kolem hlav vyčkávalo na dělové palubě. Chystali koule, ucpávky, nabijáky. Plavčíci nosili náplně s prachem. Vše probíhalo klidně. Jako by se jednalo jen o nějaké cvičení. Přesto se v zatuchlém vzduchu vznášelo napětí. Tentokrát boji neujdou.

Navazuje na Trest
----
Smyčka ho svírala kolem krku. Studený déšť mu stékal po tvářích. Měl slanou příchuť. Naposledy zvedl hlavu. Naposledy se jeho pohled setkal s očima milované ženy. Stála tam v prostřed davu. Hrubý šál halil její unavenou tvář. Nejstarší syn ji objal kolem ramen. Nejmladší jí spal v náručí. Dcerky tulily kučeravé hlavinky k matčině sukni. Plakaly. A on je nemohl utišit. Nemohl je sevřít v náručí a říct: Zase bude dobře... Svou ženu nemohl políbit na tvář. Pohladit ji po zmoklých vlasech. Nemohl ji obejmout. Ještě jednou. Naposled... Čekala ho cesta, ze které není návratu, a ji tu nechával opuštěnou.
----
Vzhledem k zapeklitosti tématu jsem se pro jednou poradila s internetem a ten mi mimo jiné našel také to, že petrklíč je symbolem nové cesty, kterou se má člověk vydat (zde odkaz)... no a tohle z toho vzniklo

Na ostrově ve stejné době jako Bouře
----
„Slečno Doyleová...“
Fitzgerald ji provrtával malýma očkama. Krátkými prsty bubnoval o hrubou desku stolu. Na prázdno polkla. Věděla, co od ní chce. Stačilo odpovědět a posel se zprávou pro velitele eskadry by odcválal do noci. Stačilo říct...
„Nemůžu...“
„Ale můžete. Jde vám přeci o tu loď?“
O Nemesis... O Skřivánka... O slib mrtvému otci...
Fitzgerald ťal do živého. Znechuceně zavrtěla hlavou.
„Vy jste přece taky našinec... Nemůžete po mně chtít, abych zradila vlastní...“
Nedořekla. Nechápala. Vždycky ho měla za čestného člověka.
„Jen si chci pojistit, že opět nezměníte strany, slečno Doyleová. Takže ty jména.“
„Jste sprostej vyděrač...“
Otřásla se odporem.

Tak tentokrát to chronologicky nevyšlo :-( ... časově mezi Prosbou a Dobrou zprávou
----
„...Za zločiny vzpoury, zrady a vraždy důstojníka...“
Tři slova. Zrada. Vzpoura. Vražda. Tři rány hluboko do srdce. Frances stála nehybně. Oči upírala do země. Neodvažovala se vzhlédnout. Neodvažovala se čelit pohledům svých krajanů. Ale cítila je. Pálily jako rožhavené železo. To ona by měla stát na místě odsouzence. Ona by měla pykat...
„...se Robert Ryan odsuzuje...“
Prosím... prosím... ne smrt... ne smrt. Opakovala si neslyšená slova. Opakovala je jako modlitbu. Jako by tak mohla změnit dávno dané rozhodnutí. Rozhodnutí před kterým nebylo úniku. Věděla, že Robovi už nepomůže...
„...k trestu smrti provazem.“
Navždy bude žít s tím, že zabila přítele.

Přímo navazuje na Oslavu
----
Frances nespouštěla z kapitána Bertranda oči. Sebejistota z něj jen sálala. V ruce držel pohár vína. Usmíval se, ale v očích měl chlad. Pod tmavým pláštěm prosvítal červený límec uniformy.
Tváří se jako kocour... Jako velký černý kocour s červenou mašlí...
Bezděky sevřela ruku v pěst. V uších jí stále zněla slova, která před chvílí pronesl ke všem přítomným. Nevěřila mu. Nevěřila v jeho nezištnou pomoc. Na to byl příliš prohnaný.
Otírá se kolem nohou. Hraje si s námi... A pak sekne packou...
Nabízí pomocnou ruku, ale sleduje vlastní zájmy. Využije vzpoury a až dosáhne svého, nechá nám postavit šibenici...

Přímo navazuje na Neviděný
varování: pár neslušných výrazů
----
„..jediná rána...“
Frances vytrhlo ze zamyšlení Robovo halasné vyprávění. Kolem kováře se tísnil početný hlouček. Všichni, staří i mladí, si chtěli znovu a znovu vyslechnout, jak dostal Burnabyho. Jednooký John ho uznale poplácal po rameni.
„Jó, to byla dobrá trefa, chlapče... Tak na to, že nám ten všivej bastard už dá svatej pokoj!“ zahlaholil a pozvedl svůj džbánek. Ostaní se se smíchem přidávali.
Frances se svého džbánku ani nedotkla. Nesdílela všeobecné nadšení. Žaludek se jí svíral neodbytným pocitem nebezpečí. Těkala očima po lokále. Bylo blízko. Cítila ho. I přes smích a veselí...
...Kapitán Claude Bertrand vstoupil ještě než skončil přípitek.

Předchází Pro Skřivánka a těsně souvisí s Než se vítr obrátil
----
Toho rána halila vrchoviště mlha. Hustá. Šedá. Jako pohřební rubáš. A všude panovalo ticho. Ani pták nezapípal. Ani lístek se nepohnul. Jen klapot koňských kopyt se nesl krajinou s přízračnou ozvěnou. Hlídka vracející se do pevnosti.
Rob se krčil mezi skalisky. Úzkou cestu viděl jen matně. Ale slyšel dobře. Blížili se. Burnabyho jezdci. Museli jet jeden za druhým. Nic netušící. Nechránění. Natáhl kohout muškety. Pak spatřil záblesk zlata. Zamířil...
Třeskla rána. Koně se plašili. Jezdci se zmateně rozhlíželi. Hledali nepřítele. Nikoho však neviděli. Jen mlhu. Hustou. Šedou. Tichou.
A na rozbahněné cestě leželo tělo jejich kapitána. Měl ránu uprostřed zad.

Časově pár týdnů po Co oči nevidí... to se nikdo nedozví
varování: smrt, násilí na dětech
----
Frances toho po otcově smrti mnoho nezbylo. Kapitán bárky, která ji vysadila na jihovýchodním pobřeží ostrova, byl chamtivec. A to ji ještě čekala dlouhá cesta přes hory. Přesto věděla, že raději půjde pěšky, než by se vzdala i těch posledních vzpomínek...
Hodinky. Její otec je koupil za svou první kapitánskou výplatu. Když ho zasáhla kulka z pistole kapitána Bertranda, stále je svíral v ruce.
Dalekohled. Patřil podporučíkovi nepřátelské šalupy. Nebylo mu víc než dvanáct let. Stal se její první válečnou kořistí.
Lovecká puška. Kdo ví, kde ji tehdy Ben Harvey vyštrachal. Když z ní prvně vystřelila, zlomila si klíční kost.
----
Netuším, jestli je reálně možný, aby si člověk výstřelem z pušky zlomil klíční kost, ale někde jsem o tom četla, tak tomu budu věřit...

Odehrává se ve stejném čase, jako Co oči nevidí... to se nikdo nedozví...
----
Tom zkroušeně vešel do důstojnické jídelny. Položil klobouk na stůl a zhroutil se na lavici. Ani se neobtěžoval svléknout si promáčený kabát. Čerstvý poručík Johnatan Dudley na něj vrhl tázavý pohled. Užuž se chystal promluvit, ale zarazil ho ostrý pohled Philipa Dobblera, který měl dost rozumu na to, aby se nevyptával. Však on se Tom rozpovídá sám. Místo zbytečných otázek mu podal lahev rumu. Mladý důstojník si z ní bohatě zavdal.
„Sjela mě jak posledního plavčíka“ pronesl pomalu. Philip se pousmál.
„Já vám to říkal, Tome. Ostaně sám byste mohl vědět, že Frances má horkou hlavu. Stejně jako nebožtík kapitán.“