Skřivánek

Šplhala lanovím vzhůru. Už byla pořádně vysoko. Důstojníci na palubě jí připadali úplně malincí. Jako mravenečkové. Ale musela se dostat ještě výš. Až támhle! Na brámové ráno. A pak ještě o kousek výš. A už tam bude. Soustředěně stiskla rty. Teď to nevzdá. Nevrátí se na palubu s prázdnou. Ostatní plavčíci by se jí určitě smáli. S námahou se vytáhla na ráhno. Chtěla se postavit. Když v tom se loď prudce zhoupla. Vykřikla. Křečovitě objala stěžeň. Určitě spadne dolů!
„Copak tady vyvádíš, cvrčku?“
Otevřela jedno oko. Ben Harvey se na ni potutelně šklebil.
„Já si jenom chtěla utrhnout kousek nebe.“

Vzrušený hovor námořníků jí v uších zněl jako hučení včelího úlu. Unaveně zamžourala na Hawkinse, který ji pomohl na palubu. Mlžilo se jí před očima. Hlava jí třeštila. Zavrávorala. Někdo ji zachytil. Snad Tom. Našla ztracenou rovnováhu. Odstrčila jeho ruku. Hrnek se rozbil na kusy. Voda se ztratila mezi fošnami.
„Musím mluvit s kapitánem,“ vyhrkla. „Hned!“
Bzučení utichlo. Námořníci se rozestoupili.
„Slečno Doyleová!“
Stál před ní stejný jako tehdy. Zamračený. Přísný. Váhavě k němu vykročila.
„Co tak neodkladného, mi chcete říci, že se ani nenapijete?“
„Pane… Nemesis. Ona je tady…“
Zase.
Už jednou ho před ní varovala.
Tentokrát jí věří.

„Hej! Au!“ vykřikl Skřivánek. Nasupeně ze sebe otřepal střepy z lucerny.
„Zásah potopena!“ zahlaholil hlas z pobřeží. Se zlostným výrazem se otočil. Na břehu radostně poskakoval komín s cihlářskou pecí. Vítězoslavně se šklebil od cihly k cihle.
„Ty! Mrzáku vypálená! Co si myslíš, že děláš!“ houkl na něj Skřivánek a nebezpečně blýskal děly. Komín se jen nadutě nafoukl.
„To máš za to, že nám rozptyluješ řešitelku, ty oplachtěná ztrouchnivělá obludo!“
„Já ti dám ztrouchnivělou obludu!“
Chystal se nabít děla.
„Tak dost! Nebo vás přepíšu! Oba!“
Skřivánek poplašeně svine plachty. Bulovka zahanbeně schová komín.
Cihelny se mi s lodičkama rvát nebudou!

Rozhlédl se po skromné místnosti. V krbu ještě blikaly poslední žhavé uhlíky. Do okna vytrvale bubnoval déšť. Odložil promočený plášť a zapálil svíci. Malým domkem se nesly opatrné kroky. Zastavil se až u prostého lůžka. Ležela v něm mladá žena. Tmavé vlasy jí spadaly do tváře. Maličké děvčátko jí spalo stulené v náručí. Usedl na kraj postele. Žena se pohnula. Otevřela oči.
„Roberte…“
Pohladil ji po tváři. Jemně. Váhavě. Jakoby se bál, že se rozplyne.
„Jen spi, ženo. Zítra je taky den.“
Políbil ji na čelo. Spokojeně se usmála.
Její muž je doma... Než opět přijde obálka s červenou stuhou.

Ludlow ji spatřil nad ránem. Teď už od nich byla vzdálená sotva na dostřel děla. Dvě řady děl schopných poslat je ke dnu dřív, než stačí popadnout vesla. Slyšeli hlasy na její palubě i skřípění trupu. Leželi v člunu jeden přes druhého jen v rozedraných košilích. Doyleová seděla na zádi s hlavou vyvrácenou přes bort a šátkem staženým do čela. Plachta sebou bezvládně pleskala. Cár žluté látky se třepotal ve větru. Nikdo nehnul ani brvou. Museli hrát svou roli až do konce. A modlit se. Že je dvojpalubník mine... Že nikdo na palubě se nebude chtít přiblížit k morovému člunu…

Letos jsem byla ve formě. Za pouhopouhých třicet dní jsem stačila zabít šest řadových námořníků, dva kapitány a jednoho kadeta, který se nedožil ani svých třináctých narozenin. Taky jsem jednoho poručíka dohnala k žádosti o převelení, druhýho jsem vystavila krutým praktikám vedoucím k vystřízlivění a jednoho psychicky týrám zcela systematicky s železnou pravidelností. A aby toho nebylo málo, tak se mi letos podařilo potopit jeden dvojpalubník a jedný fregatě jsem oholila stěžně hned několikrát. Sečteno, podtrženo je to slušný seznam křivd, kterých jsem se na vlastních postavách dopustila. Asi bych měla bych zvážit emigraci, aby mi to nevrátily i s úroky.

Setkali se na vřesovišti. Vynořil se mezi skalisky jako duch
„Proč ses‘ vrátila?“ Uhodil na ni nepřátelsky. V ruce svíral starou mušketu. Patřila jeho otci. Ve tváři měl stejně nepřístupný výraz.
„Narodila jsem se tady.“
„Ale k nám nepatříš. Na kabátě máš zlatý prýmky. Jsi jen všivej oficír... Jako oni.“ Kývl směrem, kterým tušil pevnost a jeho obličej ještě ztvrdl. „Měla bys odejít.“
„Chtěla jsem jen splatit dluh...“
„Nestojím o tvoji lítost. Odejdi... A neboj se o svý dluhy. Boží mlejny melou. Vrať se na moře, Frances. Z moře s' přišla, pro moře s' nás zradila. Jednou moři i zaplatíš.“

Seděli v rušném lokálu U Zlaté kotvy. Zapíjeli šťastný návrat do přístavu. Kdesi hrály housličky doprovázené harmonikou. Několik námořníků z Altairu halasně zpívalo lodnické odrhovačky. Kouř z dýmek se mísil s ostrou vůní kořalky. Pak se ozvala vážnější melodie. Bubínek vyťukával do rytmu. Frances se ve tváři objevil posmutnělý výraz. Obrátila se na Sullivana.
„Mohla bych vás požádat o laskavost?“
Mladík přikývl. Podala mu váček s penězi. Byl to její podíl za potopenou Nemesis.
„Víte, kde je hostinec U Zubatý? Ptejte se tam po Kathleen Ryanové. Dejte jí to...“
Odpuštění si tím nekoupí, ale Robovy děti budou mít co jíst.

Bertrand mlčky pozoroval své spolustolovníky. Zaujal ho nejmladší z trojice poručíků... Pihovatý zrzek toho na rozdíl od svých druhů mnoho nenamluvil. Ani se nepředstavil. Zdálo se, že si hledí jen svého poháru. Přesto Bertrandovi neunikl pichlavý, nepřátelský pohled, který na něj čas od času vrhl.
„Směl bych znát vaše jméno, monsieur?“ Oslovil ho. Hovor ostatních důstojníků utichl. Zrzek odložil víno a přimhouřil oči. Ve tváři se mu objevil škodolibý úšklebek.
„Muži se představujou první, pane.“ Opáčil jízlivě a nečekaně vysokým hlasem.
Bertrand překvapeně zamrkal. Žena? Růže mezi trním... Jen tahle růže nebyla žádná křehká květinka a trny měla zatraceně ostré.