Skřivánek

Místnost byla stejně honosná jako v době, kdy zde měl pracovnu admirál Parker. Frances se podezřívavě dívala na jeho nástupce. Ten jí podal dvě obálky. Jedna byla označena červenou stuhou. Druhá byla nadepsána rázným rukopisem. Otevřela je.
„Skřivánek?“ zeptala se. Jen těžko skrývala překvapení.
„Ano, slečno Doyleová.“
„Ale tomu přeci velí kapitán Harris,“ zaprotestovala. I po tolik letech, i přes povýšení… Pořád toho příkrého muže považovala za svého velitele.
„Kapitán Harris požádal o propuštění ze služby. Je to jeho přání.“
Farrell kývl ke druhé obálce.
„Buď té lodi budete velet vy, nebo bude vyřazena. A vy se vrátíte na Betsy.“

Bertrand dalekohledem sledoval siluetu plachetnice. Pokud mohl soudit, nebyla to velká loď… Možná třicet dva, nejvýše třicet šest děl. Taková by pro jeho Nemesis neměla představovat hrozbu. Ale vytrvale je stíhala už skoro týden. A přibližovala se. Jako honící pes, který zvětřil stopu.
„Co jsi zač?“ zamumlal si po vousy. Válečná loď? Korzáři? Nevěděl. Podle stylu plavby, podle urputnosti s jakou ho neznámý nepřítel pronásledoval, hádal spíše to druhé. Jeho nadřízení by nesouhlasili s pronásledováním mnohem silnějšího protivníka bez pádného důvodu. Ale mohl si být jist?
Jisté bylo jediné. Nepřítel o něm věděl. A nehodlal pronásledování vzdát bez jediného výstřelu.

Probudil ji burácivý řehot. Proč jen ji nenechají spát… Spát…
„…To jsem jednou sloužil na Vorvaňovi. Taková děravá kocábka to byla. A tam vám byl tesař. Chlap jako hora velikej. A ten vám, pánové, lámal stěžně jako třísky…“
Postava jí rostla před očima. Spát… Probourala i palubu. A rostla dál. Zpřetrhala lanoví. A loď se řítila dolů… Do hlubin…
„To já jsem znal jednoho pobudu. Tomu ďábel koukal z očí. Sloužil se mnou u jednoho děla na Hydře. A tenhle pobuda, ta vám jednou zabil tákhle velkýho žraloka! Holejma rukama ho zamordoval!“
Postava drtila trup lodi v dlaních… Spát… Spát…

Když jí doktor Dobbler vytahoval třísky z ruky, zkroutila obličej v bolestné grimase. Podpalubím se neslo tíživě hlučné ticho. Nářky raněných a skřípění pump. Písek křupal doktorovi pod nohama a ve stínech se mezi bezvládnými těly hemžily krysy. Jejich pištění se Frances zabodávalo do spánků. Neměla by být tady. Mnoho dalších potřebovalo pomoc… Vyškubla se mu.
„Ne!“ uhodil na ni velitelsky. „Zůstanete tady!“
„Ale…“
Zkresleně slyšela hlasy z paluby. Údery tesařských seker. Dusot bosých nohou. Tam jí bylo potřeba.
„Chcete dopadnout jako on?“ zeptal se zlověstně. Kývl k jednomu z těl. Muž spal. Místo levé nohy měl jen prázdnou nohavici.

Protáhla se palubním průlezem. Koutkem oka zahlédla temný stín Nemesis. Už kolem nich nekroužila. Děla však burácela dál.
Vain to zvládne…
Opakovala si.
Zvládne to. Ona musí za kapitánem…
Přikrčila se, když v ráhnoví dvojpalubníku zaburácela salva. Kdosi s výkřikem přepadl přes zábradlí.
Musí mu říct, že nabírají vodu.
Slepě tápala před sebou. Oblaka dýmu halila palubu do šedého hávu. Neodvažovala se napřímit. Udělat ze sebe cíl pro kule nepřátelských mušket.
Rychle! Kapitána!
Pak děla na okamžik utichla. Dým se rozestoupil. Zahlédla otcovu postavu. Záblesk zlatých epolet.
„Pane!“
Vrhla se vpřed. Třeskl výstřel. Jediný. Z pistole.
„Táto!“
Zlatý záblesk zmizel.

Seděla na bedně od sucharů a neobratně zašívala rukáv staré uniformy. V matném, komíhajícím se světle lucerny na práci sotva viděla. Na čele se jí rýsovaly vrásky.
„Proč se všem vyhýbáš?“
„Au!“ Trhla sebou. Vytáhla jehlu z palce. Neodpověděla.
„Fanny, tady nejsi ve vězení.“
Tom se opřel o prázdný sud.
„Jsem vrah. Měla bych bejt ve vězení,“ zavrčela. Nebo na šibenici.
„Každý jsme v životě zabili. Nejednou. Jsi námořník…“
„Námořníci nezrazujou svý přátele,“ zapíchla jehlu do rukávu.
„Námořník se stará o svou loď. Tys Skřivánka zachránila.“
Založila ruce na prsou.
„To má bejt rozhřešení?“ ušklíbla se.
„Ne. Řekl to kapitán.“

Seděli na nízké polorozpadlé zídce. Slunce probleskovalo mezi šedými mraky. Tráva voněla jarním deštěm. Cinkání ovčích zvonců se neslo do daleka.
„Proč ses včera s naším tátou pohádala?“ zeptal se jí Michael. Co mu měla říci? Že se chlapi U Zubatý zase porvali? Že ten pěknej kapitán od kavalerie už zase slídil kolem vesnice?
„Frances…“ naléhal dál. Starý už byl dost.
„Protože vyrazit zuby panskýmu kočímu, ho taky může dostat do pěkný šlamastiky,“ zaprskala.
„Když je to parchant,“ ucedil Michael.
„Panským kočím to začíná…,“ utrhla odkvetlou smetanku, která se krčila mezi kameny, „…a provazem to končí.“
Semínka odlétla po větru.

Stella nebyla Skřivánek a v pravém slova smyslu nebyla ani loď. S deseti děly mohla sotva koho ohrozit a i pomalé nákladní lodě by ji hravě nechaly daleko za sebou. Ale s pověstí svéhlavého a poněkud vzpurného důstojníka si Frances sotva mohla dělat naděje na plavidlo, které by se vraku podobalo méně. I tak se to, že jí přidělili alespoň Stellu, rovnalo zázraku. Frances nepochybovala, že za to vděčí především Harrisovi. Navíc i přes její nedostatky mohla být konečně alespoň zdánlivě svým vlastním pánem. Na její palubě se nebude muset zodpovídat nikomu. Jen svému svědomí a své posádce.
A admirálům…

Seděli v důstojnické jídelně. Frances přinesla lodní knihy a mapu. Tom otevřel lahev kyselého vína. Poslední, co zbyla.
„Spočítala jsem to. Máme sto padesát šest práceschopných mužů,“ oznámila věcně. Tom svraštil čelo. To bylo méně než dvě třetiny plného stavu posádky.
„Taky se nám tenčí zásoby… Měli jsme je doplnit tady,“ zapíchla prst do rozložené mapy. Tom se zamračil ještě víc. Jejich situace byla čím dál tím víc beznadějná.
„Tam s lodí v tomhle stavu nedoplujeme,“ pokýval nešťastně hlavou. „Musíme se vrátit domů. Rozdělíme se na dvě směny, zkrátíme příděly a budeme se modlit, že potkáme někoho, kdo nám pomůže…“

Všichni stáli na palubě. Oblečení byli ve svátečním. Bílé košile a slaměné klobouky ostře kontrastovaly s propadlými, unavenými tvářemi námořníků. Tom stál na zádi. Před sebou měl otevřenou Bibli. Zdánlivě klidným hlasem odříkával jména padlých. Frances mu stála po boku. Hlavu skloněnou. Neodvažovala se vzhlédnout. Ještě jednou se podívat na řadu hamak. Pomáhala je zašívat. S každým dalším jménem sebou trhla.
Tolik jich padlo...
A teď si moře bralo jejich těla. I jejich duše. Aby už je nikdy nevydalo.
Sedmdesát tři mužů si moře vzalo. A ty, kteří přežili, si možná vezme už zítra… Byli proti němu tak malí… bezmocní…