Skřivánek

V podpalubí panovalo nesnesitelné vedro a ještě nesnesitelnější hluk. Námořníkům se na zádech perlil pot. Tváře měli černé od střelného prachu a oči zarudlé. Děla hrkala a drkotala na lafetách. Rány třaskaly ve zběsilém tempu. Fregata se otřásala pod zpětnými nárazy. Voda vztekle syčela na rozpálených hlavních. Rozkazy zanikaly ve všeobecném rámusu. Nebylo jich třeba. Posádka pracovala jako stroj.
Náhle loď zaúpěla. V krátké odmlce se ozvalo burácivé zapraštění... Tupá rána a mohutné šplíchnutí.
„Proklatě! Přerazili nám stěžeň! Miřte jí na trup! Ke dnu s ní!“
Děla zadrnčela.
„Nabít a ven!“
Děla zahrkotala.
„Pal!“
Rána za ránou a černý dým.

Harris přecházel po kapitánské kajutě. Stála tam tak, jak se sotva před pár minutami vydrápala na palubu – bosa, bez kabátu, jen v potrhané košili zastrčené na půl žerdi. V krku měla vyprahlo. Nervózně si třela ruce.
„Jedenáct mužů je mrtvých. Čtyři nejsou schopni služby...“
Nekřičel na ni, ale v hlase mu zněla chladná výtka.
„Svěřil jsem vám velení celé akce a...“
Stiskla rty. Sebrala poslední zbytky kuráže.
„Sám víte, že to bylo odsouzený ke krachu, pane.“
Zastavil se.
„...Zachránila jste víc jak polovinu svých lidí a přinesla jste užitečné zprávy.“
Podal jí sklenici s vodou.
„Jsem rád, že jste zpátky.“

„Člun! Člun na pravoboku!“ Ozvalo se volání z ráhnoví. Tom roztáhl dalekohled. Skutečně! Malý člun se bezmocně zmítal na vlnách. Plachta sebou pleskala ve větru. Na vrcholku stěžně se třepotal cár sluncem vybledlé látky. Zahlédl pohyb. Ať už byl v člunu kdokoliv, byl na živu...
„Pane Sullivane, dojděte pro kapitána! Máme tu trosečníky!“ Houkl na kadeta, aniž by přestal člun sledovat. Ještě zaostřil. A v tom člun poznal.
Vždyť to byla jejich lodice! Francesina ztracená lodice! Nikdo na palubě už nevěřil, že by mohli přežít...
Z člunu jich i s Frances vytáhli pět... Vyčerpané, hladové, v roztrhaných šatech... Ale živé...

Elliot se krčil schoulený na dně člunu. Po očku sledoval slečnu Doyleovou. Seděla na proti němu a nožem z uzmuté uniformy odřezávala žlutou podšívku. Zdálo se, že ničemu jinému nevěnuje pozornost. Pomaloučku se přisunul.
„Co to bude?“ odvážil se zeptat nejistě. Vrhla na něj pichlavý pohled, ale odpověděla.
„Signální vlajka.“
Zatvářil se zmateně.
„Vyvěsíte ji na stěžeň. Ať jste taky k něčemu užitečnej.“ Zavrčela.
Zastyděl se. Zatím se příliš nevyznamenal. Přesto se odvážil vyptávat dál.
„Slečno Doyleová... ale proč žlutá?“
Oni přece nebyli nemocní. Obličejem se jí mihl lišácký úšklebek.
„Tyhle vody patří korzárům. Nemusí každej vědět, co jsme zač.“

Údolím třeskl výstřel. Hravey zakopl a klesl na kolena.
„Bene!“
Vyhrkla leknutím. Svět se jí zhoupl pod nohama.
„Stůjte!“ Houkla na Ludlowa. „Harvey je raněný!“
Skupina se zastavila. Věděla, že dělá chybu. Věděla, že tímhle jediným rozkazem je všechny vystavuje jako terč. Ale nemohla jinak. Hravey nebyl jen námořník... Byl přítel... Byl jako starší bratr.
„No tak, Bene, vstávej!“
„Já už se k moři nedostanu...“
Ani hlavu nezvedl. Krev splývala s rudou šerpou. Měl pravdu. Nemohla mu pomoci. Vzala jeho mušketu. Napřímila se.
Sbohem Hravey.
„Jdeme!“
Ještě žádný rozkaz se jí neříkal tak těžko. Ale posádka je víc než přátelství...

Prchali zarostlým údolím směrem k moři. Přes ramena nesli muškety padlých druhů a přes vlastní šaty měli navlečené kabáty nepřítele – modré se žlutým podšitím. Bocman Ludlow je vedl. Tesákem neohroženě razil cestu podrostem a za rukáv za sebou doslova vláčel malého Elliota. Chlapec už sotva pletl nohama. Frances s Harveym průvod uzavírali. Postupovali pozpátku a nepřestávali očima hledat nebezpečí.
Náhle ji Harvey chytil za rameno. Varovně kývl směrem k východnímu svahu a natáhl kohout muškety.
„A támhle jsou taky, šmejdi.“ Pohodila hlavou na druhou stranu. „Prokoukli nás... Chtějí nás lapit do kleští a odříznout nám cestu...“ zauvažovala. „Ludlow! Musíme přidat!“

„Slečno Doyleová!“
Ludlow jí zacloumal ramenem.
„Slečno Doyleová! Frances, probuďte se!“
Jen cosi zamručela z polospánku a přavalila se na druhý bok.
„Slečno Doyleová! Probuďte se! To je Skřivánek! Náš Skřivánek!“
Prudce se posadila. Zamžourala na bocmana slepenýma očima. Hlava jí třeštila. Promnula si čelo. Elliot a dva přeživší námořníci ještě spali.
„Kde?“ Zeptala se zmoženě a zvedla se na nohy.
„Támhle. Tři čárky na levoboku.“ Ukázal Ludlow. I přes únavu vtištěnou ve tváři mu v očích svítily radostné jiskřičky. Podívala se tím směrem. Měl pravdu. Ani ne míli od nich se na vlnách houpala malá, černá fregata. Byli zachráněni...

Byl to zoufalý plán. Věděla to. I Sullivan to věděl a protestoval.
Obrátila se k námořníkům.
„Potřebuju deset dobrovolníků...“
Tohle jim přikázat nemohla. Nemohla jim přikázat, aby šli dobrovolně na porážku. Oni měli své domovy a rodiny. To na ni v přístavu nikdo nečekal...
Námořníci si vyměnili váhavé pohledy.
„Já zůstanu!“ Ozval se Harvey. Bocman Ludlow se přidal vzápětí. Ostatní je nejistě následovali. Poslední se přihlásil Elliot.
Blázínek. Malý blázínek s velkým srdcem. Nejraději by ho poslala se Sullivanem...
Byl to zoufalý plán. S devíti námořníky a jedním chlapcem se postavit desítkám nepřátel. Ale zoufalé situace si žádají zoufalá řešení.

Polední slunce nemilosrdně žhnulo. Ani plachta už nechránila před jeho paprsky. Elliot se nespokojeně zavrtěl a zamžoural ke všudypřítomnému nepříteli, až se mu udělaly mžitky před očima. Unaveným pohledem sklouzl ke kormidelnické lavičce. Bocman Ludlow držel směr už jen ze zvyku. Kolem hlavy měl omotaný šátek a po tvářích mu stékal pot. Vedle něj seděla slečna Doyleová. Bez kabátu jen v potrhané, špinavé košili. Pod očima se jí rýsovaly hluboké kruhy. Ve tváři měla strhaný, nemocný výraz. Přesto nepřestávala sledovat obzor. Teprve teď si Elliot uvědomil, že na rozdíl od něj ti dva ještě nezamhouřili oka. A vedro bylo spalující...

Seděla u kormidla a napjatě upírala oči do noci. Za zády tušila obrysy Skřivánka, před přídí člunu se prostírala neproniknutelná tma. Muži mlčeli. Ticho noci rušilo jen šplíchání vln a pravidelné skřípění vesel. A s každým zaskřípěním jí na zádech naskočila husí kůže. Mimoděk se jí vybavila dávno ztracená vzpomínka...
Byla neděle. Zvon odbíjel devátou. Foukalo od moře a padal drobný déšť. Šly s maminkou do kostela. Procházely kolem hostince. Jeho vývěsní štít se kýval ve větru a strašidelně vrzal. Byla na něm postava v černé kápi.
Otřásla se. S každým zaskřípěním byli cíli blíž... A s ním i Jí.