Skřivánek

Přitiskla útočníkovi nůž na krk. Bolest v levém rameni nevnímala. Pes přikrčený v koutě ježil srst a temně vrčel.
„Vy Sullivane!?“ zasyčela. Mladík byl bledší než smrt. Tušila, co se mu honí hlavou. Stačilo jediné slovo a kadet by se houpal na ráhně. Za napadení důstojníka se platilo životem.
„Co vás, to ksakru popadlo!?“
„Já... chtěl jsem... pomstít...“ Zasípal. V tom jí to došlo.
„Ryana? Rebely?“
S námahou přikývl. Spustila ruku s nožem. Mladík si promnul krk.
„Vypadněte...“ Sykla. Nepřála mu smrt.
„Vy mě nenahlásíte?“ Vrhl na ni zmatený pohled.
„Ne.“ Možná dělá chybu... Možná tím splatí část vlastní viny...

Nad přístavem ležela neprostupná clona šedých mraků. Déšť čeřil hladinu. Frances seděla na přístavní hrázi. Hlavu měla svěšenou. Nevnímala studené doteky kapek za krkem a na tvářích ani dorážení střapatého psa. V sevřené pěsti skrývala zmačkaný list papíru. Slova byla jen těžko čitelná. Inkoust se už dávno rozpil. Přesto jí stále zněla v hlavě. Dusila ji jako těžká deka. Chtěla křičet. Ale nemohla. Neviditelná ruka jí svírala krk jakoby ji chtěla uškrtit. Vrhla zamračený pohled ke vzdálené rejdě. Skřivánek bezvládně ležel na hladině. Bez stěžňů. S poraněným bokem. Bez kapitána. A ona mu nemohla pomoci. Už k jeho posádce nepatřila...

Vstoupila do salónu. Harris stál u okna a opíral se o leštěnou hůlku.
„Tak jste přišla...“ Hlesl a zvolna se otočil. Zestárl. Vlasy měl téměř bílé. Ve tváři se mu rýsovaly hluboké vrásky.
„Váš dopis mi poslali společně s rozkazy, pane.“
Unaveně přikývl.
„Chtěla bych vám poděkovat, pane.“ Za všechno...
„To není třeba, Doyleová.“ Mávl rukou a kývl hlavou směrem k přístavu. „Hlavně se mi o ni dobře starejte.“
Skřivánek vyplul ještě toho večera.
Za půl roku našla ve věstníku u jeho jména malý křížek. To, že zemřel na souchotiny, se dozvěděla od jeho ženy až o dva roky později.

Frances vtrhla do pokoje. Stačil jediný pohled, aby pochopila... Víno stékající na zem, džbán s vodou krčící se v koutě. Na posteli se válela změť podušek, polštářů a nahých těl...
Popadla přístavní holku za rozcuchané pačesy.
„Vypadni!“ zavrčela. Nemilosrdně ji vystrčila ze dveří bez jediného kousku oblečení. Tom na ni vrhl ublížený pohled dítěte, kterému sebrali oblíbenou hračku.
„Kdyby tě viděla slečna Betty.“ Zavrtěla hlavou znechuceně a sbírala Tomovy svršky poházené po podlaze.
„Děvka je to...“ Rozkřikl se jindy mírný Tom. „Dala mi košem...“ Dodal nešťastně.
„Ani se jí nedivím.“ Ušklíbla se Frances jedovatě a chrstla mu vodu do tváře.

Přístav, kde Skřivánek přistál, aby doplnil zásoby pitné vody, byl jiný než ty na severu. Špinavé uličky se klikatily mezi chatrnými domky. Děti oblečené jen do umolousaných hadrů se jim lepily na paty, pokřikovaly neznámým jazykem a nastavovaly umouněné dlaně. Všudypřítomný zápach ryb rozvěšených mezi chatrčemi ji štípal v krku. Pak ji do nosu udeřil ještě další pach. Otočila hlavu. Ztuhla. Na malém náměstíčku stála šibenice. Poprava musela proběhnout už před několika dny, ale odsouzence se nikdo nenamáhal sundat. Nechali je napospas rackům. Žaludek se jí rozhoupal. Křečovitě sevřela Hawkinsův rukáv.
„Vzbouřenci.“ Odplivl si starý kormidelník a táhl ji pryč.

Stíhali ji už týden. Zprvu ji viděli jen jako matný obrys plachtoví na obzoru a věděli o ní jen to, že pluje jejich směrem. Teď se tyčila nad zčeřelou, ocelově šedou hladinou jako pevnost. Frances ji pozorovala dělovým otvorem. Byla nádherná a ten kdo jí velel, znal své řemeslo dobře. Plachty měla vypnuté. Temně rudé boky se matně leskly v probleskujícím slunci. Dvě řady děl se na ně zlostně šklebily. Na přídi nesla postavu vážné ženy a na zádi jí zářil nápis Nemesis. Námořník po Francesině levici se pokřižoval. Snad tušil, že krásná neznámá přinese Skřivánkovi jen zkázu a žal.

„Táto! Tatínku!“
Vyhrkla a vytrhla se pastorovi z ruky. Rozeběhla se rozbahněnou ulicí. V chatrných botičkách skákala přes kaluže vstříc muži v kapitánském klobouku.
„Fanny!“
Vrhla se mu do náruče. Sevřely ji udřené, drsné ruce bývalého rybáře. Přitulila zrzavou hlavinku na mužovo rameno. Zlatá epoleta ji studila na uplakané tváři.
„Táto,“ zašeptala, „maminka umřela.“
„Já vím, Fanny... Já vím.“
I on měl oči zamlžené slzami. Ruce ji stiskly ještě pevněji...
To bylo naposledy, kdy ji sevřel v otcovském obětí. Roberta Doylea život naučil, že na palubu city nepatří. Už nebyl otec a ona dcera. Zbyl jen kapitán a jeho plavčík.

Lindsay seděl v důstojnické jídelně. Sám. Doyleová si odpykávala svůj trest, Martin jí dělal na hlídce společnost, morous Wilkins po ranní službě vyspával a Dobbler od střetu s Nemesis neopouštěl marodku ani na jídlo. Z karafy si nalil zbytek vína. Sotva v něm však smočil rty. Chutnalo kysele a o to kyseleji, že mu chyběla lidská společnost. Byl zvyklý, že mezi důstojníky hrával první housle. To on býval středem pozornosti. Ale teď o jeho společnost nikdo nestál. Dokonce ani jeho směna ho nepostrádala. Dokázala ho nahradit malá, drzá holka. Znechuceně odložil pohár.
Toho večera Harris dostal Lindsayovu žádost o přeložení.

Nevěděl kolikrát o svém rozhodnutí rozhodnutí pochyboval.
Byla vzpurná a nevyzpytatelná jako moře samo a balancovala na tenké hranici mezi věrností a zradou. Přesto mu cosi říkalo, že si zaslouží druhou šanci. Dlužil jí to. Za Skřivánka. Od první chvíle však tušil, že ona nebude plnit jeho rozkazy jen ze slepé poslušnosti. Mohl ji k tomu přinutit. Plukovník Fitzgerald to udělal. Ale ani pes do sebe nenechá kopat do nekonečna. Jednou pohár přeteče a pak kousne. Ne. Klíč k poslušnosti nebyl v násilí a loajalitu si nelze vynutit vyhrožováním...
Frances Doyleová bude respektovat svého kapitána... Pokud on bude respektovat ji.

Skřivánek kotvil v přístavu. Letní sluníčko hrálo s mraky na honěnou a Tom s Frances využili volna k procházce po městě. Frances před sebou kopala kamínek, když ji zaujal plakát povalující se v prachu. Sebrala ho.
„P.I.F.K.A.“ Hláskovala nahlas. „První internacionální... Tome, co to znamená ‚internacionální‘?“
„Internacionální znamená mezinárodní.“ Vysvětlil jí trpělivě. Přikývla a pokračovala ve čtení. Šlo jí to pomalu.
„...filantropický klub antropologů hledá nové členy!“
„To budou nějací sběratelé kostí“ poznamenal Tom, aniž by čekal na další otázku.
„Jakože sbíraj kosti? Lidský?“ povytáhla Frances obočí nevěřícně.
„No.“
„Cvoci.“ Prohlásila pohoršeně a pohodila hlavou. Plakát zahodila do polovyschlé kaluže.