Skřivánek

Bertrand k ní vrhl poslední zkroušený pohled. Dlouhé roky byla součástí jeho života. Hýčkal ji, znal každé její zákoutí od kýlu až po nejvyšší vrcholky stěžňů. Znal i její vrtochy. A že uměla být vrtošivá. Ale když člověk věděl jak na ní, byla tou nejlepší lodí, na které se kdy plavil. Krásná, s pevným trupem a štíhlou přídí. A teď se bezmocně zmítala na zvířené hladině, stěžně polámané. S každým nárazem vln její trup hlasitě úpěl. Naříkala. Volala ho. A on už pro ni nemohl nic udělat...
Jeho odvážel člun do rukou nepřítele. Na ni čekaly jen černé, chladné hlubiny.

Cíl jejich mise se Frances nelíbil od začátku a plán samotného výsadku se jí líbil snad ještě méně. Představa, že by případný ústup její skupiny měl krýt zrovna Lindsay, o jehož nasazení si nedělala přílišné iluze, se jí vůbec nezamlouvala. A teď se její obavy vyplnily...
Palba na okamžik utichla. Krčili se zády ke svahu za mohutným kmenem padlého stromu. Ona, dvacet námořníků a dva kadeti. O pět dalších mužů už přišla. A ten zmetek Lindasay se zasekl bůhvíkde.
„Pánové, doufám, že jste s sebou někdo vzal lopatu.“ Zavrčela s ošklivým úšklebkem a natáhla kohout pistole. „Nejspíš ji budeme potřebovat...“

To, že se Lindsay spokojil pouze s její nepříliš ochotnou omluvou, ji překvapilo. Přesto tušila, že pro Harrise tím celá záležitost neskončila. Měli dohodu a ona ji porušila...
„Slečno Doyleová, je vám jasné, že bych vás měl předat válečnému soudu?“ Pronesl chladně.
„Ano, pane...“
Neodvažovala se mu pohlédnout do tváře. Věděla, že ho zklamala.
„Nechci ale přijít o důstojníka, který si uvědomuje, že vlastní loď a posádka je cennější než zlato z kořisti... Takže jako trest kromě vlastních hlídek převezmete i hlídky pana Lindsaye. Do odvolání. A konečně se naučte držet nervy na uzdě.“
Ta poslední slova zněla téměř otcovsky.

Kouř a zápach střelného prachu. Šedá clona halila palubu jako pohřební rubáš, přestože děla už dávno mlčela. Frances se zvedla na koleno. Jako ve snu se rozhlédla kolem. Pak její pohled padl na Lindsaye. Opíral se o pahýl stěžně, jen pár kroků od místa, kde ještě před pár okamžiky ležel Elliot. Zatmělo se jí před očima.
„Vy! Vy zatracenej hade! Zabiju vás! Za Harveyho i za Elliota... Mizernej sabotére!“
Skočila po něm dřív, než si vůbec uvědomila, co dělá. Kouřem se blýskla čepel nože. Ránu však nedokončila. Svěsila ruku a zapotácela se. Pozdě jí došlo, že právě napadla nadřízeného důstojníka.

Do nosu ji udeřil všudypřítomný zápach krve a všelijakých mastí a utrejchů. Dobbler ji pozdravil jen kývnutím hlavy. Pod očima měl tmavé kruhy a košili víc červenou než bílou. V noci toho moc nenaspal. Prošla úzkou uličkou. Snažila se nevnímat tiché steny ve stínech.
Malý Elliot ležel až úplně vzadu. Jeho bledý obličej v přítmí nepřirozeně svítil. Zaváhala.
Měla by se vrátit...
„Přišla jste...“
Naprázdno polkla a přikývla.
Měla by poděkovat....
„Omlouvám se... Neposlechl...“
„Nemyslím si, že by na tom záleželo.“ Pokusila se o chabý úsměv. „Děkuju...“
Chlapec zavřel oči.
Proč jen si vybírá ty, co si to nejmíň zaslouží...

Byla neděle, neděle večer a oni seděli u stolu. Všichni. Nikdo nechyběl. Ne z důstojníků. Tom unaveně pozvedl svou sklenku.
„Připíjím na padlé kamarády!“
„Na padlé kamarády.“ Odpověděli mu sborem. I Frances.
Její pohár byl spíš poloprázdný než poloplný. A první také nebyl. Víno se blýskalo ve světle lucerny.
Víno rudé jako boky Nemesis... Nikdy se nestane jejich kořistí.
Víno rudé jako krev na Elliotově košili... Hlídku už nikdy nezaspí, usnul navždy.
Víno rudé jako Harveyho šerpa... Schovala ji ve své truhle. Slíbila, že ji předá jeho ženě.
Dopila jako poslední a na dně poháru našla zapomnění. Alespoň na chvíli.

Frances seděla na ráhně a netrpělivě klátila nohama.
„Achjo...“ povzdechla si otráveně. Takhle si život plavčíka nepředstavovala. Jen prázdně zírat na nekonečnou hladinu a užírat se nudou. To už by raději týden v kuse drhla palubu nebo prala celé směně špinavé prádlo.
„Copak, Cvrčku?“ uchechtl se Ben Harvey z koše.
„Dyž mě to tu nebaví...“
„Každej plavčík se musí naučit sledovat moře. To je na lodi to nejdůležitější.“
„Nejdůležitější?“
„No jo. Co kdyby se objevil nepřítel. Ty budeš první kdo ho uvidí.“
Spiklenecky na ni mrkl. To, že často potkají sotva jednu dvě zbloudilé bárky do měsíce, už jí neřekl.

Frances byla zvyklá, že maminka dávala každou neděli na stůl kytičku. Když se však pokusila stejně vyzdobit stůl jejího družstva v podpalubí Skřivánka, nesetkala se její snaha zrovna s pochopením.
Svazeček fialek v hrnku od grogu na svém místě vydržel jen do prvního poryvu větru. Zbyla jen voda kapající ze stolu a hrnek koulející se po podlaze. Kvítky zašlápl starý Hawkins spěchající na směnu.
Podruhé přinesla kvítí sušené. Štípla ho z klobouku postarší dámy procházející se po nábřeží. Nepřežilo první potyčku.
Svoji snahu o zkrášlení podpalubí ale nevzdala.
Za rytí nožem do Králova majetku si vysloužila půl tuctu ran rákoskou.

Dusot bosých nohou po palubě. Křik bocmana. Desítky upocených chlapů se opíralo do vratidel. Důstojník v modrém fraku hulákal rozkazy.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Lana zaskřípěla. Paluba se jí zhoupla pod nohama. Zapotácela se a upadla.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Muži se do vratidel opřeli ještě urputněji. Lana skřípěla a skřípěla. Námořníci supěli námahou. Loď se zvolna dala do pohybu. Bezradně si dřepla mezi děla a skryla hlavu mezi kolena. Po tvářích se jí koulely slzy. Cítila se ztracená. Ztracená a zbytečná mezi vším tím lomozem, kde každý znal své místo. Jen ona si na palubě připadala tak nějak navíc.

Skřivánek se ospale pohupoval na hladině. Slunce ho hřálo do černě natřeného trupu. Vedle něj si Nemesis zálibně prohlížela svůj odraz. Měla boky čerstvě natřené a takeláž ještě voněla novotou.
„Tak co, sluší mi to?“ Zeptala se Skřivánka a koketně protáhla stěžně.
„No...“ pronesl líně Skřivánek a kriticky si ji prohlédl.
„S tou červenou to trochu přehnali. Já bych volil něco decentnějšího. Třeba černou.“
Škodolibě zamrkal dělovými otvory.
„Ty ovšem nemáš vůbec žádný vkus. Pche! Černá! Mahagonová je mnohem elegantnější.“ Zašustila Nemsis nespokojeně plachtami.
„Nerad ti kazím iluze, ale elegantní nátěr ti bude v dubnu na dvě věci. Máš děla?“