DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Gilbert se vydal od nádraží přes Dlouhý most, kolem Svatého Mikuláše a stájí, co zbyly z městského paláce, k Sanssouci. Cestou se dal do řeči s roztomilými turistkami, které zahltil fakty o zámcích v parku a drby o jejich obyvatelích.
„Hezký palác,“ zhodnotil Sanssouci kysele Rakousko, když ho jeho císař Josef donutil, aby ho doprovázel na návštěvu Starého Fritze.
„Povšimni si výzdoby ze slezského mramoru,“ zazubil se na něj Gilbert. „Fridrich si na ní velmi zakládá. Má vůbec spoustu plánů pro zámek, Postupim a samozřejmě pro mě.“
Gilbert už velkolepé plány nemiloval.
Vlak z Berlína do Postupimi jezdil přes Wannsee.

[„Pamutuješ se, jak jsme spolu byli na Garapaku X-hic-V?“] škytnul velmistr a zašklebil se na bývalou padawan, která si do pusy strčila macatého červa a zapila to rumem.
„No jašně,“ přikyvovala s plnou pusou a měla co dělat, aby se nezvrátila a to měla za zády zeď.
[„To byla sranda, jak jsem přišel do té hospody a na celej lokál zařval, ,Burani, pán z Coruscantu je tady‘? Jo jo, starý dobrý Jirikor.“]
„Ale ne, v Jirikoru sis objednal Wookiee-wango.“
[„Teplé.“]
„Jak jinak?“ Wookiee-wango, teplé, brala jako samozřejmost. „Burany jsi je nazval v Rigolohu.“
[„A objednal si Wookiee-wango.“]
„Teplý.“
[„Jak jinak?“]

Prší. Prší a po zapadlé londýnské ulici jdou dvě dívky. Vysoká modrooká blondýnka s poněkud zasněným pohledem a malá usměvavá hnědovláska. Zničehonic menší dívka zastaví a upřeně se zadívá na kočku, sedící na nízké kamenné zídce vedle chodníku.
„Zanno?“
Nic.
„Zanno? Proč se na tebe ta kočka dívá?“
„Nevím, Debbo. A upřímně řečeno, ani v nejmenším mě to nezajímá.“
„Ale Zanno! Je snad normální, aby na tebe nějaké zvíře takhle upřeně zíralo?“
„Neblázni, Debbo. Zvířata nezírají. A vytáhneš konečně ten deštník?!“
Kočka si olízne tlapku a ladně seskočí ze zdi. Cestou se otře Debbě o nohu.
Ještě se uvidíme, Nevyvolená.

„To, že jsi větší, ještě neznamená, že smíš všechno.“
„Maminka mi ale svěřuje ty nejdůležitější úkoly…“
„Však já se bez nich obejdu. Aspoň, že jsem hezčí než ty.“
„A to říká kdo?“
„Moji kamarádi.“
„Ti moji zase tvrdí, že krásnější jsem já.“
Odněkud zezdola se začnou ozývat hlasy.
„Vy Brňáci jste stejně legrační – valíte šalinou a chodíte studovat výšku.“
„Jak víš, že to je správně vejška? Vždyť to zní strašně. Teď mluvíš jako typický Pražák, který všechno umí nejlíp.“
„Jé, už je to zase tady! Necháme dohadů a půjdeme se dívat, ne?“ řekne Brno.
„Jasně,“ odpoví Praha. „Mám udělat popcorn?“

Pod prvním městem druhé leží,
Svět skrytých řek, svět tajných věží,
A skalní stěny, tak tiše snící
O nebi, o hvězdách, o měsíci,
O věcech nikdy neviděných,
O příběhu, jejž četla z dlaní
toho, kdo jemně dotýká se
kamenů v jejich němé kráse.
O tom, kdo mlčí jejich řečí,
S kým navzájem se kouzly léčí,
Kdo vchází slují do tmy dolů
Vdechovat vůni karneolů.
Tvrdost a pevnost, sílu skály,
Chápe jen ten, kdo sám je stálý,
Kdo ve vichřici neohne se,
Kdo za svou věrnost jizvy nese.
Jak klidno je tu: jen šepot kapek
A v písku otisk liščích tlapek.

The first martian colonists, known as the first hundred, was a strange mix of nationalities. Most of them were Americans or Russians, but many were from other countries. All of them brilliant. With such a mix, it was perhaps not so surprising they didn’t stay in one place but scattered all over the planet, bringing great impact as individuals.
When the second large group of settlers landed, they were all japanese. The second martian city ever was fated to endure through all the problems of ensuing decades, influencing history as a unified force, still inhabited by those who founded it.

Je právě čtvrt na půl a Carol Pifková prožívá další den v cestovní kanceláři. Dnes mají ve slevě zájezdy do Skotska. Skotsko bylo vyhlášeno nejlepší zájezdovou destinací. Hned po Kuala Lumpur.
„Dobrý den.“
„Pfff“
„No... chtěli bychom se se ženou podívat do Glasgow. Byli jsme tam kdysi na líbánkách. Byla by volná letenka?“
„Podle kompjůtru né.“
„Tak to je škoda.“
„Počkejte! Jedna by tu byla. New Glasgow, Kanada. Letí vám to za hodinu.“
„Ale my jsme chtěli do skotského Glasgow.“
„Podle kompjůtru né.“
„A autobusem by to nešlo?“
„E-e.“
„Tak děkujeme, na shledanou. Pojď, Margareth.“
„Počkejte! Počkejte! Pojďte sem!“
„Ehe!“

„To jsme tak průhledný, že nás tvůj pětiletý brácha prokouknul po jedné hodině?“
Ondra s úsměvem pokrčil rameny. „Je geniální? Viděl tu pusu na chodbě? – Počkej, zvoní mi telefon… Ahoj babi.“
Ondrášku, zdravím tě, tady babička. Prosím tě, ty jsi teď přijel na několik dní k rodičům, viď?
„Jo, jsem tu.“
V tom případě bychom tě chtěli s dědou pozvat některý den odpoledne k nám. Upeču tvou oblíbenou bábovku. Musíš nám představit svou známost.
„Jakou…?“
Před chvílí se tu stavila Miluška, tvrdila, že tě viděla ve městě a vedl sis nějakého sympatického mladého muže. Takový vyšší s delšími tmavými vlasy?

Příčná ulice je víceméně město ve městě a ještě k tomu za městem. Kouzelnické obchůdky chráněné proti vlivu a zásahu mudlů, kavárničky s kávičkami, po kterých vám zfialoví vlasy nebo - když budete mít štěstí - úplně vypadají. Cukrárny se zmrzlinami chutí všech bertíkových fazolek, známý krejčovský salon madam Malkinové, Ollivanderovy hůlky.
A když k nám v roce 3000 přiletěli Arrakisani, kteří právě tou dobou odchytili vysílání premiéry Harryho Pottera I a mylně jej považovali za naše hlavní zpravodajství, velice se divili, když na své poznávací dovolené za jiskřivou zmrzlinou, gotickými stavbami a záchranným autobusem, místo ní v Londýně našli dýmající kanál.

Loď pomalu zahájila sestup. Termosféra, mezosféra, stratosféra... Jakou zdegenerovanou planetu to zase počítač našel?
Za chvíli už stáli na zemi. Během chvíle se přizpůsobili místnímu klimatu a vystoupili. Malého a bezvýznamného města Harmond si při tom skoro ani nevšimli. Poté, co našli vhodné místo, utišili svůj hlad a pořídili pár snímků "rozumnými tvory zjevně neobydlené" planety, ponechali na místě pár svých exemplářů, aby zalidnili a proměnili nepoužitelnou planetu.
Dobře věděli, co se Zemí udělá rosol. Ale bylo jim to jedno, stejně jako jim bylo jedno, že Harmond rozpůlí. Že udělají z jednoho města dvě. Živé a mrtvé. Harmond a Pásmo.