DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Smíškovo Město bylo jiné než to moje. Chodil jsem do něj čím dál raději - bylo to pořád naše Město, stejné ulice, řady špinavých paneláků a domy s oprýskanými omítkami. Ale lidé byli jiní. Stačilo rozhlédnout se kolem sebe v podzemce a mít Smíška u sebe. Co byla pro mě radost, byla pro něj faleš a šílenství. Co byl pro mě klid, byla pro něj bolest. Co pro mě přátelský rozhovor, pro něj skrytý boj na život a na smrt.
Nevěřil jsem mu, dokud mi neukázal, jak zatracenou pravdu má. Dokud nepřišel k prvnímu z těch lidí a nesundal mu masku.

Nikdy si neuvědomovala, jaký je lokální patriot, dokud neopustila domov. Začalo to vysokou školou v hlavním městě, které ji sice zaujalo množstvím zábavy i zajímavostí, ale bylo moc velké, neosobní, cizí. Ani po čtyřech letech si k němu vřelejší vztah nevytvořila a ráda se zcela nemoderně vrátila domů. Pak jí osud přihrál muže, který dostal práci na úplně opačném konci republiky. Omámená láskou šla za ním, ale ani manželství, ani noví přátelé ji s novým prostředním nesmířili. Pořád ji to táhlo domů, každé jiné město bylo v jejím srdci prostě až to druhé... Tak se vrátila a žije šťastně dodnes.

Prosperující aglomeraci. Zbožím přetékající obchody, výlohy jako ze žurnálu, úspěšní obchodníci a šťastné spokojené páry, držící se za ruce. Město, jak má být. Seděl jsem na ulici, na kamenném kvádru, jež byl součástí jakéhosi sousoší.
Hleděl jsem upřeně před sebe a po delší chvíli jsem začal vnímat, jak se čas okolo mě zpomalil.
Kam jdou všichni ti lidé. Proč právě tam, kam jdou? Pán s diplomatkou. Maminka s kočárkem, student s batohem na zádech. To zde opravdu všichni žijí? Jen jeden bezdomovec na druhé straně ulice - sedí, jako by se ho to netýkalo. Jen sedí. Nikam nejde. Mám taky odejít?

Bath. Srdce země, středobod zábav, jiskřiště lásek. O něco frivolnější, než metropole, slunečný, vzdušný. Čerstvě provětraný úžasnou zprávou o Ottercat Ladies.
Zde tančí zlatá perla společnosti, elegantní, vtipná, přátelská. Miss Ryegrass je ozdobou každého setu.
To malé společenské zemětřesení patří k její acquaintance.
Londýn. Hlava státu, šeré přeplněné ulice, kultura všech úrovní. Lidnatý, přesto honosný a společensky přitažlivý, jak se na sídlo monarchů sluší.
Dámy a jejich pánové zbožňují divadlo, probírají novinky u karetních stolků a plesají až do svítání.
Přijeli pan Goldman a pan Ryegrass, nadějní pohlední mládenci. Tamten je bratrem půvabné Elizabeth.
Zemětřesení v Londýně se právě chystá.

Ještě pořád existují místa, kudy protéká čas pomalý, hustý a ulepený jako med. Realita tam má krátké ruce a nejistý hlas.
Koralína ta místa pozná okamžitě. Proto ve svých pětadvaceti začne pracovat v knihovně na předměstí, kde ještě pořád mají papírové průkazky a kde vzduch voní kuličkami proti molům.
Vchod do Druhého města objeví hned druhý den v regálu naučné literatury. Se zavřenýma očima přejíždí rukou po knihách a nepodívá se, ani když se jejich hřbety začnou vlnit jako hladina moře. Realita zasténá a prohne se.
Koralína se už dávno nebojí. Ví, že Druhé město žije v každém z nás.

Těsně před svítáním je ten zvláštní okamžik, okamžik melancholie ustupující noci a naděje přicházejícího dne. Poslední hodina před východem slunce má v sobě něco mystického, nějaké tajemné kouzlo které nelze obsáhnout pouhými smysly.
Rád se v tu dobu procházím městem, mám pocit jako bych byl najednou někde jinde, jak přichází den, vynořují se liduprázdné ulice ze šera, a ten kdo je vnímaví na jiný svět, může najít průchod.
Když se mi to stalo poprvé, byl jsem vyděšený. Ale poslední dobou stále častěji procházím do toho druhého města. Tam kde červené cihly mají temný nádech, a každá fantazie může být pravdivá.

Taxikář. Ale ten se na něj mohl vykašlat. A tenhle zas být obsazený.
Davy na ulici, když se rozhodl to vzít pěšky. Jistě, šlápněte si na mě! Londýne, je tu soutěž Strčte si do Richarda!
Dorazil do práce sice se zpožděním, ale proč mu berou pracovní stůl? A proč s ním nikdo nemluví? Nějaký pitomý žertík?
A Jessica s prázdnýma očima, neschopná ho vnímat, poznat. Ne že by ho dřív nějak moc vnímala, toho si byl vědom.
Pochopil. Londýn ho škrtnul, vyplivnul, ignoroval. Musí najít tu dívku a vrátit se do vlastního života. Takže vzhůru dolů, do toho druhého Londýna!

„Počkáme do rána,“ rozhodl Zababa, když Danu ponechali v magickém spánku na kanapi kanceláře přednosty.
„Kávu?“
„Ne, díky. Vy něco víte. Pomozte jí...“
„Až pojede vlak nazpátek, musela bys jím jet.“ A podal Elze starou jízdenku.
Ta si ji zběžně prohlédla. „Chybí cílová stanice,“ upozornila ho. „Kam to jede?“
„Do té... druhé Prahy - města mrtvých. Chceš-li té holce pomoci, musíš tam vyhledat její podobu. A zabít toho, kdo ji veze.“
Ráno, dřív než se rozplynulo šero, Elza nastoupila do Soumračného vlaku. Sotva za ní třeskly dveře, obklopila vagón mlha. Když zmizela, visela na bubenečském nádraží cedule s jediným slovem: Zababov.

Život zde nebyl lehký, dávno ne. Věčný strach o život, stín hrozby visící nad hlavou. Obyvatelé však byli hrdí a nesli svůj úděl statečně, nenapadlo by je město opustit.
Ani tehdy, když se otevřela zlověstná brána a vychrlila nekonečné zástupy temných stvoření…
Starci i sotva odrostlí chlapci navlékali zbroj. Tušili, že je čeká smrt. Byli však připraveni chránit svého pána… a své město.
Neustoupí… Nedovolí tomu druhému, aby je ovládlo…
Byla to dvojčata. Kdysi. Nyní nesmiřitelní nepřátelé.
Minas Ithil, v područí temného pána, nyní zvaný Minas Morgul. Proti němu dřívější Minas Anor, přejmenovaný na Minas Tirith.
Rozhodující bitva se blíží…

Leonardo vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Po hmatu našel židli, sedl si a čekal.
Do místnosti vtrhlo to druhé město. Město s věžemi postavenými na špičku. Město se širokými základy kostelů, které mířily vzhůru, podpírány zlatými kříži na kostelních kopulích. Město s holuby letícími dolů k podlaze, město s vozy, jejichž kola přejíždějí po stropě místnosti. Obrysy města neurážejí oko řezavou ostrostí, ale zlehýnka se rozplývají jakoby ovívané jarním vánkem. Město je všude v místnosti, a přece je nepolapitelné, dokud nedopadne na něco, nač by se zobrazilo.
Leonardo zatoužil po zázraku, který by tu krásu uchoval navždy.