Scolares

Ondra vzhlédl od opravy slohových prací a se zájmem pozoroval Dana, jak s pečlivostí i pomalostí malého dítěte vykresluje na papír slova. Nepřestávala ho fascinovat Danova posedlost: nejdřív latina, díky za ni, potom řečtina, hebrejština, jako poslední arabština.
"Hotovo. Dopsal jsem to. Můj první arabský sloh! Tímhle tempem ale taky poslední..."
"O čem to je?"
Dan se pokrčil rameny. "Pojď se učit se mnou a uvidíš."
"To víme, jak dopadá... Co znamená to první slovo?"
Daniel se zarazil.
"Já ti zakážu pracovat do noci. Napráskám tě studentům. Zabavím ti kafe... To je poslední slovo, moje pointa."
"A co teda znamená?"

Daniel se probudil celý rozlámaný. Hluboký nádech uvolňoval svaly a zároveň je bolestně připomínal. Třeštila mu hlava. Nevzpomínal si, kolik toho včera večer vypil, ale bylo toho hodně. Ondra dokončil, co alkohol začal. Vášnivé, ale tvrdé polibky, nesmlouvané ruce. Vytratila se veškerá jemnost, zůstala jenom touha, která nezmizela, a vztek a zklamání.
Druhá polovina postele se zhoupla.
„Dobré ráno…“
Ondra se neotočil. Ozvalo se jen nesrozumitelné zabručení.
Daniel si promnul oči. Sevřel se mu žaludek. Doufal, že mu Ondra do rána odpustí. Začínal chápat, že nebylo fér oznámit mu jako hotovu věc, že za týden jede na měsíc do Rakouska.

Vzbudilo ho šustění, kroky, vrznutí dveří. Jen co mu došlo, že by měl zkontrolovat, co se děje, zase usnul. Ráno si nepamatoval nic. Vysoukal se z postele a s ještě slepenýma očima se došoural do kuchyně.
„Kde mám střechu?!“ Probudil se okamžitě. Doprostřed domku bylo odevšad vidět. Tmavě hnědé podlahy se již neskrývaly ve sladkém stínu, ale ozařovalo je silné ranní slunce.
„To se nesmí jíst?“ Daniel upíjel na pohovce čaj.
Ondra se chvíli nezmohl ani na slovo.
„To byl dárek pro Matýska. Co mu mám teď říct?“
Daniel se zatvářil provinile a pak se vítězoslavně usmál. „Že přišla vichřice?“

Ondra se zoufale zastavil před vchodem do obchodu. Rozhlédl se, jako by se snažil zjistit, kudy lze nejrychleji utéct. „Tam nevlezu.“
Daniel si povzdechl. „Pokud to nechceš dělat nasucho, budeš muset.“
Ondra se pouze zatvářil, spolkl jedovatou poznámku a vběhl dovnitř, div že nenarazil do otvírajících se dveří. Proběhl regály, nedíval se vlevo ani vpravo, a zastavil až před policemi, které hledali. Skepticky si prohlížel vystavené zboží.
„Rýžový nemají.“
Daniel doklusal za ním. „Tak vezmem… třeba olivový?“
„Hm.“
Daniel dvakrát zkontroloval všechny lahve. Nic. „Ty to musíš smažit dneska, že jo. V neděli večer nic jinýho než Billu otevřeného nenajdeš.“

Zkušený detektiv se přibližoval obezřetně. Našlapoval měkce a pomalu. Ani parketa nezavrzala, a tahle kňučela i pod kocouřími tlapkami. Měl radost. Podezřelý č. 1 ho nezpozoroval. Otevřel si bloček a udělal čárku. Potom rychle kreslil, co viděl škvírou mezi dveřmi. Nohy na stole. Talíř na zemi. Chleba se šunkou u pusy. Neuměl ještě psát, ale tohle byl důkaz. To bude určitě šéfku zajímat. Velká šunková loupež. A drobky na koberci! Vyřešeno nejchytřejším detektivem v kraji! Roztřásl se nadšením. Nesměl se smát a dýchat nahlas.
„Co tam děláš, Matýsku?“
Málem se počůral leknutím. Daniel, podezřelý č. 2, stál přímo za ním.

Daniel vystoupení Punkové nutrie nakonec přežil. V břiše měl podivně prázdno a myšlenky se nechtěly posunout do přítomnosti. Připadal si jako třináctka, která dostala první pubertální crush.
Po koncertě se konečně probojoval ke stánku s občerstvením, vystál půlhodinovou frontu a už se chystal si objednat, když jej kdosi odstrčil a nedočkavě se dožadoval piva.
„Fronta je tady,“ zabručel Daniel naštvaně.
Vetřelec se otočil, přeměřil si ho od hlavy k patě a zase zpátky, znalecky se usmál a kývl na obsluhu. „Dvakrát!“
„Zvu tě,“ dodal.
Danielovi došlo, že je to nejen na pivo. A nejen do zákulisí. Rozhodl se to risknout.

Půl roku žil jako ve snu, v duhové bublině, která najednou praskla. Nikdo to nečekal. Odcházel slavit silvestra a v myšlenkách byl dávno u Richarda. Nikdy tam ale nedošel, protože volal záchranku. Zařizoval pohřeb, ačkoliv netušil, jak se to dělá. Volali mu právníci, kteří ho informovali o dědictví. Protože babička vydědila svoji dceru a všechno odkázala jemu. Zavalily ho papíry, kterým pořádně nerozuměl.
Vracel se do prázdna plného jejích věcí. K dalším záležitostem, které čekaly, až s nimi něco udělá. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by mu nakázal aspoň vynést koš nebo viděl, že čtyři hodiny brečel, než vyčerpaně usnul.

Sálem se rozlehlo zacinkání lžičky o skleničku, svatebčané utichli.
„Jsi opilý!“ sykla paní D výhružně.
„To proto, že mám radost!“ Pan D. zářil. „Vím, že nikdo nechce slyšet žádné projevy, ale jedno vám říct musím. Náš Ondra, ten si nikdy nikoho nepřived domů, o nikom nemluvil, a to jsem se ptal, já i maminka, skoro jsme se báli, že si nikdy nikoho nenajde, než jednou přijel s Danem a řekl nám, o koho se jedná. Nevím, kdo z vás v tom měl prsty jako první, ale Dane, tohle je poděkování a patří tobě, za to, že Ondra přišel k rozumu!“

Blížila se půlnoc. Ve špatně větraném prostoru už nebylo přes kouř skoro vidět.
„Dane! Ty žiješ!“ Někdo ho poplácal po zádech. Daniel se snažil rozkoukat, za dva měsíce si jeho oči odvykly. Hřebíkovy propíchané části těla a oblečení odrážely zbytky světla a míhaly se ze strany na stranu, jak už nemohl stát rovně.
„Já jo… Kde je Richard?“
„No… Asi tam, kde vždycky.“
I skoro poslepu našel Daniel zapadlou místnost, která sloužila jako skladiště a šatna. Jako vždycky tam Richard opravdu byl. Jako vždycky nebyl sám. Jenže tentokrát Daniel stál mezi dveřmi a Richard tlačil ke zdi jakéhosi polonahého zrzka.

Hřebík běsnil. „Když už, tak je to Richard, ty kreténe! Ríše, copak je to ňáká holka, ty vole? Tady Dan ti to klidně dosvědčí, že jo, kámo?“ Kývnul na Daniela, který stál opodál a zaraženě mlčel.
„A nikdo, rozumíš, NIKDO mu NIKDY neříká Ríšo!!“
Daniel si skousl ret a raději se podíval jinam, než se Hřebík zase bude chtít ujistit.
Richard se přiřítil kdovíodkud a stáhl Hřebíka zpátky do klubu. „Ty hovado, drž hubu! Seš tak zhulenej, že nevidíš ten háček? A kolikrát ti mám opakovat, že ty nácky nemáš provokovat?“
Na dveřích se skvěl nasprejovaný nápis Říše! Je věčná.

„Anička má novýho brášku. A víš co? Jmenuje se stejně jako ty!“ Matěj seskočil ze stoličky a vmžiku zapomněl na vláčky, které maloval.
„Kdo je Anička?“ zajímal se Daniel, ale odpovědět musel Ondra. „Jeho kamarádka ze školky.“
„Přece!“ Matěj přikyvoval a tahal Daniela za tričko. „Ale říkal jsem jí, že ty jsi lepší! Její bráška je mimino a ty jsou malý a ošklivý, a taky si s ním prý nemůže hrát!“
Paní D. se zasmála. „Ty jsi taky malej…“
„Já už nejsem malej!“
„Ale mimino jsi byl taky,“ dráždil ho Ondra.
Matěj se zamračil. „Jo, jenže to už si nepamatuju.“

Bylo vedro, před pódiem nebyl ani kousek stínu, kamarád se někam vypařil se svojí holkou a kapela, na kterou čekali, měla hrát až za půl hodiny. Daniel se nechtěl vzdálit, protože slíbil, že udrží dobré místo. Vyčerpaně si sedl na zem, páchla rozlitým pivem. Ani nevzhlédl, když na pódium vlezli předskokani, kteří se představili jako Punková nutrie. Trhl sebou, když se ozval uši drásající pískot mikrofonu, a vážně uvažoval, že to vzdá, když kapela začala vydávat zvuky, jako když stahují nutrii zaživa. Jenže zpěvák byl bos, měl jen kalhoty a obojek kolem krku a Daniel na něm mohl oči nechat.

Když ho Daniel konečně políbil, opustila Ondru nejistota, která ho sužovala celý večer. Snažil se ji zahnat alkoholem, neumlčel ji úplně. Napůl stále netušil, co tady vlastně dělá, napůl to věděl přesně. Jeho svršky se již pár chvil válely na zemi – hra je hra.
Daniel ho pomalu vytáhl na postel a přerušil druhý polibek, druhý fant. Ondra chytil dech, třásly se mu ruce. Cítil, že se červená. Nechtěl, a tím to bylo ještě horší.
„Já… vlastně tak úplně… nevím…“ vysoukal ze sebe.
„Co teď?“
Přikývl.
Daniel se naklonil k jeho uchu, bříšky prstů hladil Ondrova ramena.
„To nech na mně.“

Mezi dveřmi ho Ondra přivítal dlouhým polibkem. Jen po paměti zabouchl dveře. Vzápětí ho Ondra táhl do kuchyně.
„Všechno nejlepší.“ Ondra se téměř nalepil na kuchyňskou linku a lehce zčervenal. Podával mu dort, celý zalitý v čokoládě, na vrchu s velikou čokoládovou růží.
Daniel se zarazil. Na chvíli jeho tvář zakryl stín a oči smutek; tři roky narozeniny téměř neslavil. Zamrkal. Konečně se na povrch prodral úsměv.
„A jak si mám teď mezi vámi vybrat?“
Ondra sklopil pohled na dort; když ho zvedl, v očích měl jiskru a v koutku úst provokativní úšklebek. Daniela svou proměnou pokaždé překvapil.
„A musíš?“

„V tercii. Na lyžáku. Hráli jsme flašku. Nejdřív padla na Kubu, trochu namachrovanýho kluka z kvarty, no a potom na mě. Holky dostaly záchvat smíchu a začaly ho provokovat, že podruhý se přece točit nebude. Dělaly takový hluk, až na nás vlítli, ať se vrátíme do svých pokojů a jdeme spát. Další den jsme se náhodou potkali na záchodě, nikdo tam nebyl… Prý to musíme dohrát…“ Ondra vydal divný zvuk, napůl pobavený, napůl znechucený.
„Jinak žádná holka?“
„Ne…“
„A dál?“
„Dál potom… nic moc.“
Daniel neodpověděl, jen trochu zachmuřeně začal žmoulat hrací kostku, která ležela na stolku.
„Pak v oktávě…“