DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

„Pak si lidi vytvořili svůj dokonalý svět. Jinou verzi toho svého. ‚To Druhé Město‘, jak říkali. Většina tam utekla z bídy toho prvního.“ Stařec pokýval hlavou a pohlédl do dálky, zatímco se mu plameny z provizorního ohniště odrážely v unavených očích.
„Dokonalé místo. Bez chudoby, strádání, hladu, zášti, válek… Plné prosluněných ulic s nádhernými domy a s parky a zahradami.“
„Musí tam být nádherně,“ proneslo jedno z dětí. Jedno z těch, které špinavé a v otrhaném oblečení seděly na hromádce smetí a starých pneumatik, než půjdou spát do chatrče z plechových a dřevěných desek.
„Tohle, chlapče, je ‚To Druhé Město‘.“

Pijatyky U Šrainů střídaly pijatyky U Tygra, U Božího oka nebo kdekoliv blízko akademie. Nezřídka se stávalo, že z bujarých oslav zapadli rovnou do školních škamen. František to vítal. Kromě zábavek s kolegy mu město neskýtalo skoro žádná potěšení. Pohrdal zbožností měšťanů a zhýralostí měšťanek, svatými obrázky i bazilikou na kopci.
Pak se ale stalo něco zvláštního. Potkal ženu. Byla zahalena v černém, ale to nebylo to, co ho k ní přitahovalo. Byla tajemná. Zdálo se, jako by ji nikdo jiný neviděl. Pak si k němu jednou přisedla, již bez smutečního závoje. A on konečně poznal pravou tvář hornické Příbrami.

I když si Irena myslela, že Olomouc z pomyslného piedestalu nic nesesadí, nakonec si zamilovala i Budapešť. Jak si musela přiznat, z velké části díky svému průvodci. S Andrásem se podívala i tam, kam by ji nenapadlo zajít. Přilnula k ulicím plným starých domů.
Dokonce tady spolu (nebo spíš skrze jeden z jeho fondů) zasponzorovali i fontánu. Musela se uculovat pokaždé, když někde narazila na vykulené reakce turistů.
Jako by kus její minulosti byla jen neškodná noční můra.
Tu druhou Budapešť ještě občas vídávala ve snech. Město zahalené do mraků těhotných sněhem, dlažbu zacákanou krví, ušpiněnou popelem, mrazivě všudypřítomnou smrt.

V oáze byl zmatek, právě tam přijela karavana. Ráif procházel městem, lidé pobíhali sem a tam, velbloudi polehávali ve stínu.
Oslepil ho odlesk slunce v barevném sklíčku a upoutal jeho pozornost. Podíval se na prodavačku, nebyla hezká. Malá, nevýrazná se zarudlýma očima od pláče. Přistoupil blíž.
„Chcete něco!“ štěkla po něm.
„Zajímá mě, co se vám stalo.“ Usmál se.
Utřela si oči.
„Nechtějí mě v karavaně, nechtějí mě tady…“ Docela ho překvapilo, že mu to říká, ale pokrčil rameny.
„Tak pojď se mnou.“
„Kam? Do Safírového města?“ Utřela si oči.
„Ne, do toho druhého. Ukážu ti cestu.“
Kývla.
„Jsem Azíza…“

Ráno bylo nepříjemné. Včerejší nádherné, výstavné město, plné přepychu, exotických obyvatel, života a barev bylo dnes jen ruina, prázdná jako dlaň žebráka, a podobně bezútěšná.
Lidé, které jsem včera potkával, hlasy, které jsem slyšel, a bohužel i jídlo, které vonělo na tržišti, to všechno byla jen jakási podivná vzpomínka, kterou jsem v šedých kamenech ulic probouzel.
Bál jsem se. Co když se nedokážu vrátit... Nechápal jsem mechanismus, který mne sem přenesl. Opatrně jsem obcházel kovový sloup, který mne tu včera zkrouceného v křeči vysypal. Jestli jsem to chápal správně, symboly na něm označovaly místa, kam lze cestovat.
Bylo jich čtrnáct.

Slunce stoupalo nad obzor. Střechy se po dešti leskly. Z lesů stoupala pára a zahalovala Budeč do lehce snového oparu. Teď a tady ještě nebyla městem. Ale dorůstala tomu. Stavbu po stavbě. Kámen po kameni. Stačilo by se posadit, dívat se a čekat.
Ve vzduchu voněla zvláštní předzvěst. Nový budečský představený se rozhlédl. V očích měl nepopsatelnou hloubku. Nehodlal čekat nečinně. Soustředil myšlenky a v těch se odrážela nevyhnutelná budoucnost. Před očima mu povstávalo to druhé město.
Město, které se zrodí z kamene, potu a krve. Kouzlo vestavěné do přirozeného řádu světa.
Sklonil se ke stolu a začal kreslit plány.

„Obletíte horu a zamíříte na severozápad,“ rozkazoval poručík a prstem ukazoval trasu na počítačem vytvořené 3D mapě. „Poletíte dalších deset minut, než dorazíte k cíli. Nechci rukojmí a nechci vidět žádný pozůstalý domeček, jasné?“
„Ano, pane,“ vykřikli vojáci a zamířili k letounům.
Poručík předal souřadnice navigační věži.
* * *
„Neskutečný bordel,“ postěžoval si Hamplton.
„Systém,“ obhajoval se Arons.
„Jak mám tady něco najít?!“
Vysílačka zachrastila: „Tady 407čka, žádám o souřadnice.“
Hamplton protočil oči v sloup a celé tři minuty hledal kus papíru, než jej konečně objevil a nadiktoval souřadnice.
„Hotovo,“ ozvalo se po patnácti minutách. „Nemělo být to město na severozápadě?“
Ups…

Občas, když jste se dobře dívali, jste mohli za mlžnou clonou spatřit obrysy jiného města.
Vypadalo podobně jako tohle, mělo úzké i široké uličky, jen domky mělo menší a malebnější. Uprostřed bylo malé náměstíčko s fontánou.
Toto město se většinu času nelišilo od jemu podobných, ale mělo svou občasnou zvláštnost.
Do města se sjíždělo mnoho návštěvníků, aniž by tušili, proč se tu cítí tak skvěle. Jen mimořádně citliví mohli pochopit jeho moc.
Druhé město, skryté ve stínu svého bratra, mělo své kouzlo.
Plnila se zde přání.
Stačilo tomu silně věřit a mohlo se to stát.
Město mělo rádo rozzářené oči.

Nekonečnými lány vede cesta. Rovná, čistá, bezpečná - dobrá cesta na výlety.
Na jednom konci cesty stojí město. Všichni bychom si rádi vyrazili na výlet, protože změna prostředí nikdy neuškodí. Člověk by měl vidět kus světa. Problémem však je, že ve městě na konci cesty, podél které bychom se vydali, žijí samí zlí, hloupí a nabubřelí lidé, což nám každý výlet zkazí už předem. Takže radši nikam nechodíme.
Na druhém konci cesty stojí naše město. Žijí tu jen samí dobří, chytří a skromní lidé. Ještě štěstí, že k nám nikdy nechodí výletníci z druhémo města! Určitě by totiž naše město zkazili.

Once upon a time, a goddess walked the streets of a vast city. It was a city of a thousand colors, in a land of a thousand smiles. The goddess wore the face of a girl, so she could observe life undisturbed.
Within the city lay two more. The city of concrete and glass, where perfumed ladies hid their unhappiness with whitening creams. And another city, where people worked in sweltering heat, cheeks sun-burnt and eyes happy.
It was there in the streets the goddess chose to dwell, not in a golden temple, because that was where true life was.