DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Historické centrum, staré budovy, velkolepé katedrály, náměstí a parky, široké bulváry, romantické úzké uličky, útulné kavárny a vinárničky, kde po večerech hraje hudba, i sterilně čisté sklobetonové moderní budovy, banky, hotely, udržované trávníky, na kterých nenajdete rozházené odpadky ani psí výkaly. Slušné místo pro slušné lidi.
Tvář města, vystavovaná na odiv.
Jak často se zapomíná na jeho druhou tvář, město bezdomovců, žebráků, narkomanů, toulavých čoklů, město páchnoucí močí, alkoholem a zažranou špínou, zatrpklostí, beznadějí a apatií. Město přehlížené, nechtěné, zametané pod koberec. Lidi, které nevidíme, na které se nedíváme, aby nerušili krásný dojem z toho jinak nádherného, opravdu nádherného města.

Miluje Londýn; hrdé, barevné velkoměsto, které ji ochotně přijímá do svých zdí a každý večer konejší ke spánku ukolíbavkou šumění řeky a troubení taxíků. Miluje oba Londýny. Ten první, divoký a moderní, jeho divadla, galerie, knihovny a nákupní centra. A to druhé město, staromódnější, nebezpečnejší; spojené s tím prvním víc, než by si přálo.
Jde po ulici, v květovaných šatech a saku, zapadá do davu prvního města. A hůlka, kterou cítí v kapse, ji neodvolatelně spojuje s tím druhým.
Tak jako město i ona je dvojí. Země i kouzla, černá i bílá, krev obou světů.
Jinak by to ani nechtěla.

Ulice Starého města jsou prostorné a plné světla. Přesto jsou plné i malých uliček, které zdánlivě vedou do neznámých končin. Ale stačí Starým městem několikrát projít, zabloudit, a dostanete alespoň malou představu o tom, kudy se kam dostanete.
Ty malé uličky ale kdysi nebyly tak přehledné. Staré město už dávno není takové, jaké bývalo – labyrintem plným tmavých průchodů beze jména, které vás dovedly na neznámá místa – nikdy jste z jednoho konce na druhý neprošli stejnou cestou. Židovská čtvrť bývala městem sama pro sebe. Temným srdcem královské Prahy.
A jakmile vás toto srdce pohltilo, poznamenalo vás už navždy svou mlhavou minulostí.

Hradby se tyčily do noci, hrozivě a nepřátelsky, ale nebylo vidu ani slechu po čemkoliv živém. Jízda se rozjela vstříc opevnění, potichu a přitom s radostí patrnou v obličejích, když je ozářilo světlo pochodní.
Blížila se pomalu, jako se blíží pohroma, ale nikdo uvnitř ještě netušil, co je čeká.
Konečně byla brána stržena a muži se vyvalili dovnitř s rykem a jekotem.
Domy vzplály, obyvatelé utíkali temnou nocí, ale často to stejně nemělo význam.
Město hořelo a měnilo se v popel.
Ale teprve s příchodem světlem si velitel uvědomil jednu věc.
Že napadli špatné město a to druhé stojí dál.

JDS... JD... Jennifer Schecter... Nejsem si jistá kdo vlastně jsem, protože je nás víc.
Jennifer byla uvězněna uprostřed tvůrčího transu. Srdce jí v hrudi divoce bilo a nikomu skutečně nepatřilo. A nejméně jí.
Mlčky pozorovala den za dnem od chvíle, kdy se přestěhovala do L.A..
Láska, zoufalství, zklamání, objetí, polibky, bolest. Vše prožívala stále znovu a intenzivněji.
Propiska rychle klouzala po papíře. Každé slovo bylo naplněno všemi emocemi, kterých ještě byla schopná.
Ozvalo se zaklepání.
"Už je čas jít?" usmála se, aby skryla smutek. Maska, kterou si dnes oblékne, zůstane neporušená.
Alespoň dokud znovu nebude sama. Se svými vnitřními démony.

"Zachraňte, co se dá! Kroky sudby se blíží!" Ulicemi Minas Tirith se rozléhal naléhavě hlaholící hlas. "Brzy na nás dopadne rána osudu! Naše země skončí pod vlnami za naši domýšlivost! Myslíte, že jste v bezpečí? To si myslelo i to druhé město! A jak skončilo? Padlé pod vlnami!"
"Gandalfe, myslí to vážně?" ptal se vyjukaně Pipin.
"Je to starý pomatenec," zavrčel čaroděj v odpověď.
"A o jakém druhém městě mluvil?"
"O Armenelosu, největším městu Númenoru. Ten byl pohřben pod vlnami za domýšlivost jeho lidu."
"Takže Minas Tirith se taky potopí?"
"Říkal jsem ti přece, že je to jen starý pomatenec!"

To město představovalo nový domov pro mnoho lidí, kteří museli opustit pro víru svou zemi.
Leželo nedaleko od hranic, na Labi, řece, kterou znali i mnozí z vystěhovalců. Jeho ulice a domy s kamennými portály připomínaly česká města. Němčina byla pro některé příchozí mateřským jazykem. A českých vystěhovalců bylo tolik, že mohli žít stále mezi svými a mít i bohoslužby ve svém jazyce.
Náboženskou svobodu zde však nenalezli. Kníže jim povolil pouze luterský sbor, jehož představený přísně lpěl na pravověrnosti.
Nakonec se Pirna domovem Čechů nestala. Padla za oběť válce a exulanti museli jít dál, anebo se vrátit do Čech.

Koupená vesnice Llanuwchllyn se Edvinovi okamžitě zalíbila. Llanuwchllyňané byli pracovití, Llanuwchllyňanky krásné, Llanuwchllyňata relativně tichá, prostě dobře investované peníze. Naučil je vařit pivo, porazil jednoho lidožravého obra v sousedství a byl veskrze milovaným feudálem. Občas se zastavil, zkontrolovat je a zdvořile odmítnout zástupy nápadnic, a s potěšením sledoval, jak se Llanuwchllyn rozrůstá.
Až po třech letech víceméně náhodou zjistil, že se pod Llanuwchllynem nachází ještě druhé město, mnohem větší, pár desítek metrů pod povrchem. Jmenovalo se Ššššššš (neoficiálně Podllanuwchllyn) a jeho obyvatelé, trpaslíci, mu z vděčnosti, že je nenaprášil Llanuwchllyňanům, dali tak epickou kroužkovou zbroj, že Artušovo brnění zrezlo závistí.

V modré Vídni je tiše vojna.
Zvony se povalují po ulicích.
Střepiny skel.
Modrá a bílá v nebi.
V obličejích krev.
Tma, zima a chladno, protože jsem ho tam hledala a nikde ho nenašla.
Asi odešel za jinou loukou a jiným šátkem.
Asi nebyl.
V zeleném městě je tiše teskno.
Voda tam teče otevřenými dveřmi.
Z komínů se valí pára a mlha.
Seděla jsem večer u vody a slyšela jsem klinkání.
Žádné oči, žádní vojáci.
Ryby ke mně mluvily a zpívaly.
Zpívala jsem s nimi.
Chceš se tam podívat? Bude se ti tam moc líbit, děťátko moje, slibuji.
Pojď.
ŠPLOUCH.

Je všeobecně známo, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.
Ankh-Morpork -nejproslulejší město na celé Zeměploše.
Skládá se ze dvou částí. Bohatého Ankhu, obývaného majetnými kupci, šlechtou a významnými rodinami a toho druhého města, chudého Morporku, s prohnilým obyvatelstvem, skládajícím se především ze zlodějů a dívek na volné noze.
Zatímco v Ankhu chodí slušní lidé spát po večerce, v zamazaném Morporku se po večerce vstává.
V Ankhu se lidé na ulicích zdraví pozvednutím klobouku či pukrlátkem, v Morporku mávají noži či sekyrami a ženy zvedají sukně jen s velmi jednoznačným záměrem a vyzývavým pomrkáváním.
Přesto, jeden bez druhého nedá ani ránu.