Moje články

Tadeáš jde s dětmi do garáže, když tu se Tabita zeptá:
"Tati, proč tady stojí ta pumpa?"
"Dříve lidé neměli vodovod až domů, a tak si brali vodu takhle z pumpy."
"Ale dnes už má vodovod snad každý", namítne Tobiáš.
"Vodu může potřebovat i náhodný kolemjdoucí", praví Tadeáš a vzápětí se mu v mysli zjeví vzpomínka z dětství.
"Jako kluk jsem k této pumpě jednou běhal pro vodu, když nám před garáží hořelo auto."
"A uhasil jsi?", je zvědavá Tabita.
"Neuhasil, ani hasiči, tehdy vlastně požárníci, auto nám shořelo."
"Tak k čemu byla vlastně dobrá ta pumpa?", otáže se Tobiáš.

"Za chvíli bude Vintíř ukládat dítka na kutě, myslím, že bude po tom dni vyšťávenej, Barnabáš s Polyxenou ho asi nenechali přes den chvíli v klidu", zamyslí se Gizela a slastně se ponoří do termálního bazénu.
"Zachariáš dal Jimramovi asi taky pokouřit", přidává se Vincencie, "doufám, že chlapi nezjistili, že jsme tu spolu; aby si to neulehčovali společnými aktivitami."
"Ano, ať zas jednou máknou, frajeři liboví!"
"Pravá žena se nenechá mužem zotročit", zhodnotí Vincencie, "zavčas mu ukáže, zač je toho loket, dokáže si udělat čas na sebe, zkrátka chtělo by to šampus, abychom si mohly připít na cestu pravých žen!"

Šlapu k domovu pěšky. Kdybych se nestavoval na té pštrosí farmě, třeba bych vlak stihl. Ale nesu si vejce. Aspoň budu moci udělat doma pořádnou omeletu.
Vida, hospoda! U Médi. Doplním tekutiny i živiny. Přisedám k jednomu stolu, batůžek s vejcem pokládám na lavici vedle sebe. Jimram a Tadeáš mne zatahují do hovoru. Takže si ani nepovšimnu, že se z pisoáru vrací třetí kumpán. Ozve se křupavý zvuk.
"Ty vole, Lve, pán tam má vejce!"
Mírně podroušený štamgast má zadnici promočenou od obsahu vejce. Já mám vejce v prdeli, on má vejce v prdeli. Kdo je na tom relativně lépe?

"Tiše, ať nevzbudíš Otíka! Bude pak ráno protivnej jak lejno. Táhne z tebe jak ze sudu. Samozřejmě jsi to vzal jako záminku k chlastání!"
"Ženo, představ si, že už máme mezi spolužáky čtyři nebožtíky. To je hrůza!"
"Tak dej bacha, ať nejsi brzy tím pátým", opáčí Scholastika.
Lev raději mlčí, na diskusi nemá ve tři v noci chuť ani sílu.
"A to sako si pověs na balkón, ať z něj vyvětrá ten kouř!"
Lev provede a konečně uléhá. Přemýšlí. Nejsou na tom ti jeho spolužáci nebožtíci líp než on? Tato myšlenka by jej před pár lety, za svobodna, vůbec nenapadla.

Do chaty vnikly první paprsky ranního slunce. Pankrác vstává a vychází před chatu. Labužnicky si vychutnává ráno v přírodě. Bos a v trenýrkách se vydává k potoku, aby v něm provedl ranní mytí. Ale to už za ním přichází i Jenovéfa, též více neoděna než oděna. Ne, nic žhavého nebude, za chvíli se může vzbudit i Zdirádek.
"Miláčku", začne Jenovéfa, "opravdu se hodláš celý pobyt neholit?"
"To se ví, že ano, hned tak se mi opět nepoštěstí být patnáct dnů mimo civilizaci."
"Budeš jak Krakonoš..."
"A proč ne, chatu si rodiče pořizovali, aby se sblížili s přírodou, tak to naplňujme."

"Tati, co je to presumpce?", ptá se Ota Lva.
"Presumpce, to je předpoklad, například presumpce neviny. To znamená, že když mne chce někdo obvinit, že jsem provedl něco špatného, musí sám dokázat, že to bylo tak, jak tvrdí. Ne, že já musím dokázat, že to tak nebylo."
Otík si vyřčenou definici přebírá v hlavě, když tu přichází domů Scholastika a spustí na muže:
"Šuku, v noci jsi nezhasl v koupelně!"
"Určitě jsem zhasl."
"Nevykládej..."
"Tati, tady není presumpce neviny?", zareaguje Otík.
"Chlapče, to platí jen u soudu, v manželství a rodině, tam jsi vinen vždy", nadsazeně si povzdechne táta Lev.

Setkají se americký a sovětský novinář a diskutují, jaká mají ve svých zemích demokratická práva.
"Já", praví Američan, "mohu v naší zemi pomočit prezidentovu limuzínu a nic se mi nestane."
"To já se mohu vysrat u kremelské zdi a projde mi to", odvětí Rus.
Během večera, po pár panácích, však Američan v záchvatu pravdomluvnosti dodá:
"Musím to upřesnit, mohu pomočit prezidentovu limuzínu, avšak musím si dát setsakramentský pozor, aby mne nespatřil žádný policista."
To přiměje i Rusa k přiznání:
"Též musím něco dodat, u kremelské zdi se sice mohu vysrat, ovšem v žádném případě si při tom nesmím stáhnout kalhoty!"

"Posaď se, brácho, zajdu to najít do komory", praví Jimram.
"Díky, postojím; mám rozsekanou prdel, Gizela mě chytila in flagranti."
"Říkal jsem ti, kašli na baby, usaď se, nestojí to za to."
To již však hovor zaslechl zvídavý Zachariáš.
"Strejdo, co jsou to ty inflagranty? A proč máš kašlat na baby?"
"To máš tak, chlapče, in flagranti znamená v žáru...", potí se Vintíř.
Naštěstí zasahuje Vincencie a zahání synka zpět do dětského pokoje. A poté zhodnotí situaci:
"Už ne více vlivu hříšného strýce. Stačí, že to má kluk v genech."
A ovládá se, aby neřekla, že po otci i strýci.

Pankrác s rodinkou sedí v restauraci. Nedělní půldenní výlet je úspěšně završen chutným, přímo svátečním obědem. Pozře poslední doušky pivního speciálu a pak již platí číšníkovi. Je pamětliv přísloví z minulých století o nelezení do hospody bez peněz, takže jej nezaskočí, že restaurace neakceptuje platební karty.
Jak se ten svět změnil, napadne Pankráce, pračlověk toto řešit nemusel. Ulovil si svého mamuta... Dokázal bych to já? Nedokázal! Ani to tele na dnešní řízek.
Asi je dobře, že máme sofistikovanou ekonomiku.
Ale to se už blíží k nádraží, kde za okamžik zakoupí jízdenky integrovaného dopravního systému. Další z tisíců transakcí v životě.

Odlehlá lesní cesta, na ní auto. Uvnitř si právě Vintíř užívá se svou milenkou Valburgou. Oba jsou přesvědčeni, že Gizela o nich neví.
Náhle se otevřou dveře a na Vintířovu holou zadnici dopadá posilovací guma.
A znovu a znovu.
"Šoustku, ty prasáku", hřímá zákonitá choť Gizela, "domů a rychle! A vy, slečno, opusťte naše auto!"
Valburga, vymanivši se zpod milencova těla, zoufale prchá, její svršky za ní létají z rukou rozzuřené Gizely. Obléká si je až v bezpečné vzdálenosti. Vintíř odjíždí vleže na břiše na sklopeném sedadle spolujezdce. Na rozsekaný zadek se nějakou dobu neposadí. Už ví, že Gizela ví.

Nedělní dopoledne. Dětské hřiště se postupně zaplňuje. Dítka v tento čas přicházejí převážně se svými tatínky, neboť maminky většinou vaří.
Je zde Lev s Otíkem, přichází Jimram se Zachariášem. Než se nadějí, objevuje se i Tadeáš s Tobiášem a Tabitou.
"Oto, počkej, zastrčím ti mikinu do kalhot."
"Tabito, do písku si nesedej, je mokrý, a ty, Tobiáši, neházej ten písek ven z pískoviště!"
"Zachariáši, slez z té skluzavky, další děti také chtějí jet."
"Hergot, to je ale hemžení", povzdychne si Lev.
"Neskuhrej, měkoto, máš na povel jen jedno dítě, já dvě", kontruje Tadeáš a jde opět umravňovat svá rozdováděná dvojčata.

Šel český Honza s ranečkem buchet do světa. Došel do jednoho království, kde uzřel vyhlášku, že král hledá odvážného uchazeče o princeznu. Vydal se tedy ke králi.
"Dokážeš-li, že se tyto olověné kruhy rozplynou ve vzduchu", praví král, "dostaneš princeznu a půl království, jinak budeš o hlavu kratší."
"Dejte mi, pane králi, dobře žhnoucí pec a do ní výkonnou vývěvu, s tímto to dokážu."
"Máš to mít."
Roztopil tedy Honza pec, spustil vývěvu, a když dosáhl té správné teploty a toho správného tlaku, olověné kruhy vysublimovaly a rozplynuly se ve zbytku vzduchu.
Král dal vystrojit veselku, zazvonil zvonec, pohádky konec.

"Lve, máš na to dobrý tmel?", táže se tchán Krunoslav Kundelius.
"Ano, přesně pro tyto účely."
"A děláš s Otíkem to psaní a kreslení, nebo je to jen na Scholastice?"
"Dělám, i když tolik nestíhám."
"Otík je roztěkaný, asi po tobě, musíš se mu soustředěně věnovat. Trávíš všechny večery v hospodě, nebo jsi aspoň někdy doma?"
"Také bývám doma."
"Tak jednou do týdne, co?", přidává se tchýně Bernardina.
"Já si tu připadám jak ve zpovědnici...", osmělí se Lev.
"Dej pokoj se zpovědnicí", praví Krunoslav, "nemohl bych být duchovním otcem se spoustou oveček, mně stačí být Scholastičiným otcem a tvým tchánem!"

Tadeáš vyrazil do sadu. Dnes poseče pořádný kus louky. Zrovna ten, který je posetý pampeliškami. A obuje se do toho, aby Timea neremcala, že se tam chodí zašívat.
Kosa je sestavena, Tadeáš se dává do díla. K zemi klesají useknutá stébla trávy a mezi nimi i pampelišky. Žluté květy se válí po zemi jako hlavy popravenců. Ne však dlouho, neboť Tadeáš trávu shrabe, a tak zmizí uvnitř velké kupy.
"Tadeáši, neseš nám ty pampelišky?", vítá jej doma Timea.
"A safra, já na to zapomněl jako na smrt".
"Vždyť jsem ti říkala, že chci s Tabitou vít věnečky", povzdechne si Timea.

Pankráce vzbudil hrabavý zvuk. To nepochybně kocour Aurelius zahrabával svůj produkt do kočkolitu. Pankrác vypnul budík, který měl zakrátko zazvonit a vstal. Též něco vyprodukoval, ovšem v příslušné místnůstce. Pak zlikvidoval produkty obou. A již je tu snídaně. Aurelius je připraven u svých misek. Dostává granule a vodu, pak teprve Pankrác chystá jídlo pro sebe a rodinu. Ty se máš, kamaráde, myslí si Pankrác, avšak kocoura opečovává s láskou. Byť k němu přišel jako slepý k houslím, vše zorganizovala Jenovéfa. Nasycený Aurelius mizí do postele k Jenovéfě, ta dnes vstává později.
A stejně jsme, Aurelie, kolegové, z jedné říše - živočišné.

"Miláčku, pojď k večeři!", slyší Lev vraceje se domů.
Natěšeně přichází ke stolu a zkoprní. Na talířích leží toliko mrkev, kedlubna, rajče a ředkvička s trochou sýra.
"Co to je?", vypraví ze sebe.
"Dieta, miláčku", praví Scholastika,"oba potřebujeme zhubnout, nejsme už docenti, Otíkovi zdravá strava také prospěje. Jediný pohyb, který vyhledáváš, je zvedání půllitrů, tak nemůžeš jíst jako dřevorubec."
Lev pochopí, že píseň Michala Tučného nezní z CD přehrávače náhodně. Ze skleničky ochutná neznámý nápoj.
"Z toho se snad pos..."
"To je kombucha, z toho se nepo..., a i kdyby, tak ti to jen prospěje", usadí jej rázně Scholastika.

Jak už to tak bývá, jednou se Zdirad s rodiči dostal do debaty o kosmických raketách, UFO a mimozemšťanech.
"...a v UFO létají malí a oškliví mimozemšťani nebo ufoni", rozumuje Zdirad.
"UFO se jmenuje UFO proto, že je nepoznané, takže nemusí být vždy mimozemské", snaží se to rozmotat Pankrác.
"A mimozemšťany ještě nikdo nespatřil, takže nemusí být malí a oškliví", doplňuje Jenovéfa.
"Takže jsou možná i hezcí?"
"Možná, Zdirádku, ale pokud existují, tak jsou od nás moc daleko. Světlo tam letí celé roky."
"Na Marsu?"
"Ne, tam letí jen minuty", upřesňuje Pankrác.
"Tak proč se jim taky někdy říká marťani?"

"Méďo, pivko!", zahaleká Lev na hostinského, vstoupiv do hospody.
"Kde máš kumpány, přijdou?", ptá se hostinský Medard Medový, řečený Méďa.
"Nevím, ale mohli by, když dávají Ligu mistrů; zapni, Méďo, bednu."
A už je v hospodě i Tadeáš a rozšiřuje množinu zdejších diváků.
"Nebrblala Timea, že zase mizíš?", ptá se Lev.
"Dnes ani ne, od doby, kdy ji jednou probudil výkřik 'tři jednáááá', je raději, když sporty sleduji mimo dům."
"Rozumné děvče, Scholastika brble vždycky. Ještě, že si ten fotbal můžu vychutnat zde mezi spřízněnými dušemi", libuje si Lev a přemýšlí, zda dnes zápas dospěje do prodloužení. Tehdy více vypije.

Scholastika s Timeou stojí před obchodem a debatují.
"Šuk v poslední době opět chlastá přes míru, chce to něco na něj vymyslet."
"Bílé myšky?", napadne Timeu.
"Myšky? Ten potřebuje mnohem většího hlodavce! Třeba nutrii."
"Pravda, nutrií farma je kousek odsud, snad tam nějakou seženeme."
Tu projde okolo vyznavač punku s obřím čírem na hlavě.
"A bude to punková nutrie!", rozhoduje Scholastika.
"Není to ujetý?"
"Je, ale na ožralu musíme tvrdě. Snad to Lvův holicí strojek zvládne. To bude něco, až na něj nutrie s čírem vylítne v předsíni. Tak honem běžme pro tu nutrii, ať ji připravíme včas!", zavelí Scholastika.

Pankrác s Jenovéfou sedí večer v obýváku, když tu Jenovéfě spočine zrak na jejím piánu. Praví Pankráci:
"Neměli bychom už brzy zkusit nechat zapsat Zdirádka do lidušky?"
"Nevím, hudební sluch snad po tobě má... Chceme však z něj mít umělce?"
"To snad ani ne, ale umění člověka povznáší. Proto jsem si sem to piáno po svatbě dotáhla."
"Ale moc na ně v současnosti nebrnkáš..."
"Protože nestíhám, když jsi od rána do večera v práci a já tu odedřu vše sama."
"Pravdu máš. A Zdirada to umění opravdu povznese. Investice do vzdělání se vyplatí. Kdy že má zdejší liduška ty přijímačky?"

Jimram, Vincencie a syn Zachariáš vstupují do letištní haly, aby záhy nasedli do letadla, které je přemístí na vytouženou dovolenou u moře. A tu ji Jimram spatří. Je to ona! Bibiana Bíbrdlíková, bývalá milenka. A míří ke stejné přepážce. Rád by rodinu nějak zdržel, aby nemusel do fronty hned za ni, bohužel není čas. Je mu jasné, že takhle vyfasují sedadla blízko ní.
A také že ano. Od bývalé milenky ho dělí jen ulička. Bibiana má na sobě šaty jako tehdy, když mu zmazala košili rtěnkou. To jen probouzí Jimramovo černé svědomí. Jen doufá, že míří každý do jiného hotelu.

"Vintíř má nějakou ženskou, našla jsem v autě kalhotky. Co mám dělat? Mám mu sbalit kufr?", pláče Gizela na rameni švagrové Vincencie.
"Hlavně klid, dej mu pár facek, ale žádný kufr. To by z toho vyšel příliš lacino! Pěkně se s tebou bude starat o děcka až do důchodu. Do jejich!"
"Ale když on mi zahnul..."
"Ty si myslíš, že mně Jimram nezahýbal? Jen si myslí, že jsem nic netušila. Jednou někde prošustroval košili, koupil si novou, bláhově předpokládal, že nic nepoznám."
"To ti byly jeho zálety jedno?"
"Samozřejmě nebyly, já jsem ovšem paní podnikatelová, ty ostatní jsou jenom štětky!"

Rodinka sedí před chatou a kochá se západem slunce.
"Tati, proč je sluníčko kulaté?", přeruší idylku Zdirad.
"Protože je to energeticky nejvýhodnější", vypadne automaticky z Pankráce.
"Co je to energeticky nejvýhodnější?", kontruje synek.
"Prosím tě, tohle říkat dítěti...". usměrňuje Jenovéfa.
"Tak jinak, protože by se muselo moc namáhat, kdyby chtělo být třeba kostkou", snaží se to zlidštit Pankrác.
"A sluníčko je líné?"
"Není, přece nám svítí".
"Tak proč se nenamáhá, aby nebylo kulaté?"
"Proč by to dělalo, koule je dokonalý tvar".
"Jak to?"
Pankrác se raději již do rozborů nepouští a praví:
"Neřeš to, Zdirádku, hlavně když nám sluníčko svítí".

"Jimrame, neodvezl bys mi švestky do palírny, dostaneš litr slivovice", navrhuje Tadeáš.
Nabídka je lákavá, a tak druhý den již auto s oběma kamarády míří k sadu.
"Nech auto pod kopcem, svezu to dolů na kolečku", diriguje Tadeáš.
"Moje kára to zvládne", oponuje Jimram.
"Neblbni, je navíc mokro!"
"Svěřil jsi mi logistiku, tak nech velení na mně!"
Auto je ve svažitém sadu, bečky s kvasem naloženy. Jimram startuje, kola se však na mokré trávě protáčí. Marně přidává plyn, vůz nakonec poskočí dozadu, zadní nápravou do příkopu, zaráží se o keř.
"Tak běž, veliteli, najít někoho s traktorem, aby nás vytáhl!"

Otík pod máminým vedením provádí další grafomotorické cvičení. Obrázky pomalu, ale jistě nabývají žádaných podob.
"Tak je to už dobré a nakonec se pěkně podepiš. Ota Šuk. Hezky podepiš, to O je šišaté, to Š vygumuj a znovu."
"Mami, mě už to nebaví, stále a stále psát."
"To se nedá nic dělat, jen cvičení dělá mistra. Buď rád, že máš tak krátké jméno. Jako všichni chlapi v naší rodině. Jako holka bys byl Šuková, to je dvojnásobek písmenek. Vžij se do mé kůže. Vzpomeň si na mé jméno za svobodna. Měla jsem to mnohem těžší, když jsem byla Scholastika Kundeliusová."

Bonifác Nasralvhrnec měl se svým příjmením odmalička peklo. Táta jej však učil rány přijímat i rozdávat, a tak časem posměšky ustaly. Byl chytrý a šikovný, vystudoval gymnázium a posléze práva. Pravda, pro učitele obvykle byl prostě jen Bonifác, případně Hrnec. O slušnou práci však nezavadil, upřímnější potenciální zaměstnavatelé mu říkali, ať jde do konkursu znovu po změně příjmení. Na to Bonifác nepřistoupil, vždyť kdysi s tatínkem u dědečkovy smrtelné postele přísahali, že své příjmení uhájí.
A tak to začalo: pomocný dělník na stavbách, obskurní ubytovny s pochybnými existencemi, alkohol, rvačky, první basa, později několikrát znovu.
Tak skončil hrdý Bonifác N.

"Šuku, kdy konečně zasádruješ tu prasklinu ve zdi? A kdy dáš do zdi tu skobičku, jak jsem ti říkala před čtrnácti dny?", hudruje Scholastika.
"Promiň, já zapomněl", reaguje Lev.
"A do hospody jít jsi nezapomněl! Pak jsi přes den ospalý, nic s tebou není, Otíkovi by ses měl věnovat víc. Je to taky tvoje dítě. Já do té výchovy dávám dlouhodobě víc než padesát procent!"
"Hergot, to mě musíš takhle buzerovat?", zmáhá se na odpor Lev.
"Musím! Jednou jsi něco slíbil před svědky a před úřadem, a tak to budeš plnit. Protože, nic naplat, pacta sunt servanda!", končí Scholastika kázání.

Pankrác uložil Zdirada ke spánku a vylezl na balkón. Rozhlédl se do dáli a uvědomil si, že okolí domu se od doby, kdy byl ve Zdirádkově věku, neuvěřitelně změnilo. Vznikl tam hypermarket, hobbymarket, opodál dokonce čtvrť mrakodrapů.
Náhle spočinul jeho zrak na nebi. Ten kousek nebe je stále stejný. Měsíc a hvězdy se tam objevují podle té samé nebeské mechaniky a září jako tehdy. Pravda, možná méně viditelně vinou většího světelného smogu.
Uvědomil si nicotnost lidského pinožení zde na zemském povrchu a vzpomněl si na Kanta, jeho hvězdné nebe a kategorický mravní imperativ. Vzal kbelík odpadků, popelnice volá, přízemnostem neunikneš.

"Tadeáši, doporučuji ti jít také někdy spát, děti se ráno ptát nebudou, co jsi dělal v noci", kárá svého muže Timea.
"Vždyť jo", zabrblá Tadeáš, projížděje ještě dálkovým ovladačem teletext.
"A dnes bude noc o hodinu kratší!"
A sakra, pomyslí si Tydlitát, už je tady zas ten letní čas. Na víc než půlrok mi seberou hodinu. Pravda, na podzim si delšího spánku užiji, ale teď to bude krize. Kdybych přes léto umřel, je ta hodina v pytli. Ihned však morbidní myšlenku zavrhuje, není ještě přece tak starý.
A stejně je to sranda, řekne se letní čas a venku leží sníh.

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

"Tati, proč pořád musíme jezdit na tu chatu?", zeptal se malý Zdirad Zlámaljelito.
"Je naše a tak se o ni musíme starat", odvětil Pankrác.
"Tak ji prodejme a kupme si lepší auto, jeďme k moři..."
"To ne, tady je to má rodná hrouda..."
"Táta si vymýšlí, narodil se v porodnici", vmísí se Jenovéfa.
"Neznevažuj to, JZZ", opáčí Pankrác, který ji tak oslovuje jen v případě naštvanosti, "víš jak to myslím. Sem jsem jezdil už jako miminko se svými tátou a mámou. A mám k tomu kusu země tady citový vztah. Pojď, Zdirádku, zryjeme spolu ten záhonek, i tvoji rodnou hroudu."

Vincencie, Scholastika a Timea se svými dvojčaty v kočárku sedí u kafíčka a dortíčku.
"Dokud Jimram chodil za ženskými, tak se v domácnosti snažil, teď ho musím ke všemu dokopávat", praví Vincencie Šoustková.
"Lev, ten po sobě sám taky neuklidí, musím nad ním stát jak dráb", přidává se Scholastika Šuková.
"Tadeáš, když může, tak se jde zašít do sadu, ale úroda stejně není nic moc", přisadí si Timea Tydlitátová.
A Scholastika rozohněně pokračuje:
"A jaké má Šuk blbé řeči o rodinném krbu, když se vrací z putyky! Zabít málo!"
"Žabíť májo", zažvatlá malá Tabita, zatímco bráška Tobiáš dál nerušeně vyspává.

Vážená redakce,
píši Vám, neboť jsem rozhořčena Vašimi nerozvážnými radami. Poté, co můj manžel Benjamin se rozhodl řídit vašimi radami a poprvé v životě kvůli slimákům zakoupil pivo a současně je poprvé okusil, byl rázem konec s jeho abstinencí.
Zatímco dříve naší zahradě věnoval veškerý volný čas, nyní jeho nemalou část tráví v restauračním zařízení. Vymlouvá se, že tam s dalšími štamgasty mimo jiné konzultuje zahrádkářskou problematiku, já však vím své.
Poraďte mi nyní prosím, jak jej dostat z vlivu toho neblahého fenoménu, kterým je hospoda a konzumace piva vůbec.
Jménem podobně postižených manželek i jménem svým
Uršula Xenie Vítámvásová

V zemi neomezených možností byla tajná vojenská základna a na ní tým genetických inženýrů v čele s profesorem Gaylordem Shatinpotem pracoval na ještě tajnějším úkolu. Vytvářel agresivní zvíře jako bojovou zbraň.
A tak se jednou v orlích vejcích začala vyvíjet embrya, v nichž byly zabudovány geny též ze slona, velryby, sršně, želvy a tygra.
Přišel čas a tvorové se vyklubali. Rostli jako z vody. Jednoho dne jim přestalo podávané žrádlo stačit. První byl sežrán profesor Shatinpot. Kolegové jej následovali vzápětí. Marně vojáci vystříleli do příšer své samopaly, krunýř od želv dělal své. Po sežrání posádky se příšery vydaly do světa.

Společenský večer odborné akce je v plném proudu a Lutobor se konečně osměluje vyzvat k tanci hezkou účastnici.
"Smím prosit?", táže se a ona kývne.
"Lutobor Šabršula, jméno mé", představuje se na parketu.
"Neznámá", odvětí ona.
Nějaká netykavka, myslí si Lutobor, nicméně trpělivě pokračuje v konverzaci. Po taneční sérii spolu oba končí u baru, kde záhy nastává obrat.
"Víš co, Lutobore, říkej mi Filoméno."
"Díky", praví Lutobor a po přípitku na tykání se osměluje:
"Ještě neznám tvé příjmení..."
"Ale znáš."
"Pravila jsi: neznámá."
"Ano, Neznámá, jsem Filoména Neznámá jako ty jsi Lutobor Šabršula", praví Filoména a oba se tomu rozesmějí.

Nezamysl Rádsetoulal a Cecílie Šešulíková se zamilovaně vedou za ruce divokou přírodou. Tu se však zatáhne obloha, spustí se bouře, čerti se žení. Naštěstí nacházejí v blízkosti jeskyni. Bouře však neustává.
"Budeme tu muset přenocovat."
"Ty, Cecilko, přenocuj, já v žádném případě!"
"Neblbni!"
"Slíbil jsem tvým rodičům, že bez minimálně zásnub s tebou nikdy nikde nepřenocuji a to dodržím! Respektuji jejich starou školu."
"Je to extrémní situace, táta a máma tě pochopí."
"Neexistuje! Chlap slovo vždy drží a já nejsem žádný prd, který si hledá výmluvy!", praví Nezamysl.
Vyrazí ven a po pár krocích je zasažen bleskem. Dodržel však slovo.

Když Timea Tydlitátová oznámila svému muži, že jich bude víc, nevěděl ještě chudák Tadeáš, jak bude vše vzhůru nohama. Zejména proto, že dítka se zadařila hned dvě najednou. Že musely včely z domu, to byl jen začátek.
Tobiáš a Tabita si žádali svoje. Co tři hodiny vařit mlíčko a sterilovat flašky na ně, pomáhat při krmení, jedno dítko nechat na rameni odříhnout. Zazpívat mu na uklidnění (jen slušné písně).
Při vycházce s kočárkem se samozřejmě vyhnout dříve oblíbené hospůdce, ale to Tadeáše ani netáhlo, jak byl vyčerpán. Byl prostě na vedlejší koleji.
Ještěže na osm hodin může zmizet do práce.

Sedí skupina manažerů a vymýšlí název právě zakládaného investičního fondu.
"Investiční fond, to je jasné, co dále?"
"Pak slovo první, to bude ono, na to budou lidé slyšet, to máme P.I.F. ..."
"Hodilo by se kupón..."
"Co? Kujón?", ozve se nedoslýchavější člen sešlosti.
"Ano, kujón, v kupónové privatizaci může uspět jen kujón, to bude slogan!"
"Takže tedy P.I.F.K., k tomu by se hodilo ještě A. Jací by měli být ti kujóni?"
"Jací? Především akční, to je požadavek doby!"
"Takže to tedy bude P.I.F.K.A., čili První investiční fond kujónů akčních."
A po čase měli akcionáři na tyto kujóny pifku. Inu, nomen omen.

Lev Šuk v hospodě opět přebral a tak je domů veden kamarády Jimramem Šoustkem a Tadeášem Tydlitátem. Jejich idea posadit kamaráda ke dveřím,zazvonit a utéci bere rychle za své.
Scholastika Šuková netrpělivě vyhlíží ve dveřích. Přísně kamarádům kyne, aby všichni tři pokračovali dále a směruje je do ložnice. Tam je připraven úložný prostor válendy a vnitřek je dokonalou imitací rakve. Lev leží v okamžiku uvnitř. O něco méně zpumprlíkovaní Jimram a Tadeáš chvatně mizí za svými Vincencií a Timeou.
Scholastika zavírá válendu a zatěžuje ji svým macatým tělem. Těší se, až vyspalý Lev začne řvát:
"Já nejsem mrtvý, pusťte mne!"

"Co koukáš, jako by ti uletěly včely, Tadeáši?", ptá se hostinský právě přišedšího štamgasta Tydlitáta.
"Uletěly mně včely! Roj visí na jabloni, Timea se zamkla v baráku, ječí jak Viktorka a hrozí rozvodem."
"Hlavu vzhůru, kamaráde, každý gordický uzel je nutno rozetnout", ozve se Jimram Šoustek, poté, co nechal záletů, Tydlitátův spoluštamgast.
"Méďo, půjč mi kastrol!", houkne na hostinského a vzápětí se obrátí na motorkáře u vedlejšího stolu:
"Dovolíš, příteli, vše v pořádku vrátím...", praví rázně a motorkář v mžiku sedí u své kofoly jen v trenýrkách, tričku a ponožkách.
Jimram vybíhá v koženém, s helmou a hrncem k Tydlitátům.