Moje články

Zaparkoval motorku před Petrovým úkrytem.
Proběhl všechny místnosti.
Ledová dlaň hrůzy mu stiskla srdce.
Prázdný.
Nastartoval, rozjel se. Vzlétl.
Nikdy nebyl rychlejší.
Stihne to.
Musí...
Věděl, že je pozdě, když viděl trosky domu.
Přesto nezpomalil.
Vstupní hala.
Tělo.
Klesl na kolena.
Příteli...
Nechci žít ve světě, ve kterém nejsi.
Zoufale zavyl.
A seshora mu odpověděl dětský pláč.
Hnal se za ním, oslepený slzami.
Ložnice.
Tělo.
Ach, Lily...
Harry!
Hagrid ho odvezl na jeho motorce.
Proměnil se.
Běžel.
Stopoval.
Petr!!! Zrádná krysa!
Červ, který byl tentokrát chytřejší.
Odvést se nechal v klidu.
Pomalu.
Už není, za čím by spěchal.
Není nic.

"Tichošlápku, při tom útoku v Suffolku zemřela i Jessica Alvarezová!"
"Ehm... kdo?"
Remus na něj vrhl šokovaný pohled.
"Vždyť jsi s ní... byl! Ta pěkná blondýnka z Mrzimoru."
"Ech... ta s tou pihou nad rtem?"
"Ne! To je Celia! Jessie byla kudrnatá, štíhlá..."
"Každý ji měl rád! Měla nejlepší známky a létala na koštěti jako bohyně," přidal se James.
"Měla fakt perfektní prsa," pronesl truchlivě Petr.
Sirius si pomyslel, že holek s perfektním poprsím měl mraky, a vzápětí se zastyděl.
A zařekl se, že se připojí k boji proti Voldemortovi.
A pro příště si aspoň zkusí zapamatovat jména svých holek.

Další Black, no ovšem!
Ctižádost ti nechybí. Máš hlavu plnou nápadů a mohl bys vykonat velké věci.
Umíš být opravdu lstivý, to tedy ano. Ve Zmijozelu by si tě cenili...
"Ani za nic!"
Tak to je překvapení! Je mi jasné, co tvá rodina očekává. Nemáme v tomhle trochu svázané ruce?
"Nenechám si od nich nic diktovat!"
Nuže dobrá. Do Mrzimoru se opravdu nehodíš...
Havraspár možná? Ne, bystrý jsi, o tom není pochyb, ale také poněkud líný.
Jsi srdcem i duší rebel, to už je mi jasné. Opravdu to chceš? Bude z toho pěkný poprask!
"Chci!"
Ať je to tedy...
"...NEBELVÍR!"

Remus Lupin byl dobrý hostitel. Zato Sirius Black byl příšerný host.
Objevil se u něj uprostřed noci jako pes, roznesl bláto po celém domku a kompletně vyjedl všechny zásoby.
Trávil neskutečné množství času pod sprchou, takže na Rema nikdy nezbyla teplá voda.
Měl rozčilující zvyk prohřívat se tak blízko u krbu, že ho Remus musel několikrát hasit.
Do komory si nastěhoval hipogryfa!
A hlavně, nikdy nic nevrátil na své místo!
Když ho ale Sirius už potřetí za noc probudil svým křikem, Remus ho k sobě přitiskl a zjistil, že mu nic z toho vlastně nevadí.
Jen když ho má zpátky.

Závoje pavučin se mu otřely o tvář.
Vstupní hala. Otec mu dává kázání před první cestou do Bradavic. On protáčí oči a okázale vzdychá.
Ze tmy vystupuje obrys dřevěného schodiště.
Narcissa schází dolů a posté vykládá o zásnubách s Malfoyem. Zmlkne, když na ni začnou padat vysušené hlavy domácích skřítků. Náhoda, samozřejmě. Dole stojí Bella a směje se.
Už tenkrát zněla šíleně.
A tady někde musí být...
"Ty špíno! Zrádce vlastní krve! Jak se opovažuješ!!!"
Vysekne matčině obrazu parodickou úklonu a otočí se ke svému společníkovi.
"Promiňte, Brumbále, říkal jste uklidit a připravit pro Fénixův řád?
Nemyslel jste spíš zapálit?"

NOTORICKY ZNÁMÝ MASOVÝ VRAH SIRIUS BLACK NEVRAŽDIL!!!
Hrdina kouzelnického světa, nositel Merlinova řádu první třídy a přemožitel Toho-jehož-jméno-už-sice-můžeme-říkat-ale-zvyk-je-železná-košile Harry Potter promluvil!
"Sirius Black byl můj kmotr a byl nespravedlivě uvězněn," říká Chlapec, který zůstal naživu.
Pan Potter přivedl na ministerstvo kouzel svědky, kteří pod Veritasérem potvrdili, že Black nezavraždil.
VŠECHNO BYLO NAOPAK! PETTIGREW BYL VRAH! (Celý příběh a exkluzivní svědectví přeživších Smrtijedů najdete na straně 6.)
Pan Potter potvrdil, že Sirius Black tragicky zemřel. Paní Alafandra Nosálová ale tvrdí, že Black stále žije v ústraní. Prý to není nikdo jiný než výrobce Magicky dobré tlačenky, Saraban Jelito!!!
Chcete zjistit víc?

Milý Sirie,
vzpomínáš na tu pastelku, co jsi mi kdysi dal? Rozčilovala jsem se, že je jen jedna. Co nakreslíš s jednou pastelkou?
Pak jsem zjistila, že má pokaždé jinou barvu.
Když na mě mamka zakřičela a já se vztekala, byla ohnivě rudá.
Když jsme spolu celé odpoledne blbli, byla jasně žlutá.
Když jsme leželi v trávě a ty jsi mi vyprávěl o létajících motorkách, byla modrá jako nebe.
Pak jsi přestal chodit a já dlouho kreslila šedočerně.
Kdybych tu pastelku ještě měla, dneska by byla zase šedočerná, jak ten kamenný oblouk.
Tvoje Tonks
PS: O Rema se ti postarám.

"No tak to šli kentaur, víla a domácí skřítek... "
"To nedává smysl."
"Moony, je to vtip, to nemusí dávat smysl."
"Kam spolu jdou kentaur, víla a domácí skřítek?"
"Tak, chodí po lese. Nebo co já vím. Prostě šli."
"Kentaura a vílu pochopím, ti se mohli v lese potkat, ale co ten skřítek?"
"No, já nevím, ti dva spolu žijí a skřítek je jejich?"
"Blbost. Skřítkové slouží jenom lidem. Prostě ho vyškrtni."
"Fajn, tak šli víla a Kentaur..."
"Kentaury víly nezajímají."
"Tak šel sakra kentaur sám, vílu utopil a já už stejně nevím, kam šel, tak mi radši podej tu flašku!"

Když mu bylo pět, jeho mladší bratr udělal své první kouzlo a on ho prudce objal. A pak se váleli v barevných bublinách, které zaplnily pokoj.
Když mu bylo devět, jeho bratr hltal každé jeho slovo. Utíkali tajně z domu, létali na košťatech a svět patřil jen jim.
Když mu bylo dvanáct, bratr mu napsal do školy dopis, ve kterém ho obvinil, že dělá rodičům jen samé naschvály.
Ve čtrnácti se beze slova míjeli na školních chodbách a dělali, že k sobě nepatří. Výčitky a hádky vystřídalo mlčení.
Když za sebou v šestnácti zabouchl dveře, na Regula si ani nevzpomněl.

Přitisknu tě ke zdi. Jsi horký a roztřesený.
Chvilku si s tebou pohrávám, než přejdu k věci.
Vrazím ti do ruky tu tvojí počmáranou učebnici, kvůli které to všechno začalo.
"Tady to je. Teď zaplať, jak jsme se dohodli."
Ochotně klesneš na kolena a začneš mi rozepínat poklopec.
"Ty jsi levná kořist," uchechtnu se ještě a pak toho už moc nenamluvím. Konečně tě můžu pořádně ponížit a hodlám si to užít.
O pár týdnů později si nejsem tak jistý, kdo je čí kořist.
Protože jsi nevypadal poníženě. Protože sis to taky užíval.
Protože tě mám od té doby plnou hlavu.

"Jamesi, pamatuješ, jak tě Lily jednou u snídaně polila džusem a celá Velká síň se smála?"
"Jamesi, vzpomínáš na vaši svatbu? Jak jsme tě s Remem vodili venku, abys vystřízlivěl, a tys pak Lily poblil ty hezké bílé boty."
"Myslím na Harryho, Jamesi. Slíbil jsem, že ho naučím, jak se stát zvěromágem, až bude dost velký. Ach, Jamesi!"
"Jamesi... je mi to tak líto! Jamesi, stýská se mi. Nenechávej mě tu samotného!"
Píše se rok 1983.
Zlomený muž si něco tiše mumlá a v jeho očích, které upírá na prázdné místo ve své cele, se začínají objevovat první záblesky šílenství.

Sirius Black seděl v kuchyni na Grimauldově náměstí 12 a pokoušel se přivodit si akutní selhání jater následkem bujícího alkoholismu.
"Jak žalostný pohled," ozvalo se za ním.
"Snape, co tady chceš?!"
"Tvůj vlkodlačí milenec byl za tebe orodovat. Asi už se nemůže dívat na to, jak se snažíš zničit. Nesu ti antidepresivní lektvar."
Sirius vytřeštil oči. Snape pro něj dělá něco hezkého?!
Jeho opatrnost byla zjevně otupělá alkoholem, protože bez protestů lektvar vypil... a vzápětí nabral sytě rudou barvu a zalapal po dechu.
"Možná jsem měl připojit varování, že může obsahovat stopy korýšů. Snad nejsi alergický?" otázal se Snape potměšile.

"Petře, to ti musím pomáhat i s úkolem do předmětu, který ani nemám? Něco si vymysli."
"Když já nevím co."
"Ach jo, napiš třeba, že někomu vyžvaníš pečlivě střežené tajemství, na drby tě přece užije."
"Hele, Moony, co tam máme napsat my?"
"Vy to přeci zvládnete sami!"
"Tohle je větší zábava!"
"Jo, otevři svou mysl a něco pěkného nám vyvěšti. Vyspím se s Evansovou?"
"Vezmeš si ji a zplodíš s ní syna, když už."
"Bomba! A co Tichošlápek?"
"Ten? Ten skončí v Azkabanu, protože je to bídný zločinec!"
"Hej, to není fér! Já jsem ti přece tu čokoládu snědl omylem!"

První měl všechno, na co si ukázal.
Obdiv. Výborné známky. Místo ve famfrpálovém týmu a nejkrásnější holku na škole.
Druhý se mu vyrovnal inteligencí, smyslem pro humor i oblíbeností.
Navíc byl nebezpečně pohledný.
Mohl mít každou sukni.
Třetí byl ten hodný. Roztomilý.
Někdy až trochu plachý, ale vždy ochotný všem pomoci. Nezkazil žádnou legraci a ač měl velké tajemství, každý ho měl rád.
Oh, byl tam ještě čtvrtý, že ano?
Ten, který za ostatními běhal a snažil se zachytit něco z jejich lesku.
Ten, který neměl ani obdiv, ani nadání a už vůbec ne holky.
A tak si nasadil masku.

Butch načepýřil pírka.
„Poslední člověk, který se mnou mluvil v hádankách, skončil na tolik kousků, že ho dodnes nepohřbili celého."
Že tak skončil výhradně zásluhou Sunkáče Kida, zatímco on sám byl tou dobou potupně přivázaný k židli, pochopitelně nedodal. Přece si nezkachní pověst!
Muž se uznale uchechtl, ale neodpověděl.
Záhy bylo jasné, kam mají namířeno. Šibeniční vršek, jaké klišé!
Butch si pomyslel, že musí pořád snít, když spatřil několik dalších zakuklených postav.
Tajemný cizinec se k němu otočil a Butch mu tak poprvé pohlédl do větrem ošlehané tváře.
„Dovol, abych se představil. Jsem reverend Barnaby a mám pro tebe úkol.“

Vychrtlý černý pes otevřel oči a zakňučel.
Ranní les byl tichý a klidný.
Pes nozdrami obezřetně nasál vzduch a vrávoravě se postavil.
Po několika krocích, za kterými zůstavaly na trávě krvavé skvrnky, stál na jeho místě zubožený muž.
Byl vyčerpaný po boji s rozbouřenými vlnami a následném běhu.
Přesto musel jít dál.
Na mýtinu dopadlo prvních pár kapek, ze kterých se brzy stal hustý déšť.
Muž se zastavil, chvíli upíral pološílené oči k obloze, pak rozpřáhl ruce, zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral chraplavý smích.
Ocelové provazce vody smáčely jeho tělo a mísily se se slzami.
Byl volný.

Poprvé v životé měl pocit, že našel spřízněnou duši.
Oba měli problémy s rodinou.
Oba teprve nedávno pochopili, že dívky... ehm... ne.
Po měsících vzkazů přes Queer Magic Mail se tedy konečně poznají.
Cítil podivné rozechvění.
Poprvé v životě měl pocit, že našel někoho, s kým by chtěl něco víc.
Bylo tak zvláštní, v kolika věcech se shodnou a přitom o sobě vlastně nic nevědí.
Před žádnou schůzkou nikdy nebyl nervózní. Až dnes.
"Blacku?! To je nějaký zatracený vtip?!"
"Srabusi!!! Co tu kurva děláš?!"
Kdyby nebyli takoví zabednění idioti, mohlo to skončit i jinak než rozbitým nosem a fialovým okem.

Možná to byla náhoda, že si malá čarodějka z prodejny odnesla zrovna jeho.
Možná té náhodě trochu pomohl, když se vrhl po kryse, která nebyla krysou.
Možná byla náhoda, že ho odvezla do čarovného hradu s tajemným lesem v sousedství.
Možná byla náhoda, že si tak zamiloval noční toulky v něm.
Možná byla náhoda, že se tehdy v lese skrýval velký černý pes, který nebyl psem.
Možná to vůbec žádná náhoda nebyla, protože pes šel po kryse nekryse.
Možná to nebyla žádná náhoda, protože on přece taky nebyl žádná obyčejná kočka.
Možná, že i díky němu se to všechno stalo.

„No, vždycky jsem mu chtěl přičarovat růžové králičí uši.“
„Tichošlápku, já chápu, že tě hanebně okradli o tvá nejlepší léta, ale tohle je příliš dětinské i na tebe.“
„Moony, to nemá být intelektuální žert! Je to prostě návrat do starých dobrých časů. K těm uším by mohl dostat i ocásek...“
„Ne.“
„Prasečí rypák? Třeba by to nakonec bylo lepší než to, co má místo nosu teď!“
„Ne.“
„Už vím! Zaječí zuby!“
„Nejsme na to už moc staří?“
Druhý den odpoledne opouštěl Severus Snape sídlo Řádu v hábitu vyzdobeném spoustou různobarevných třpytivých motýlků a vyhrožoval Blackovi velmi pomalou a bolestivou smrtí.

Celý den s ním nebylo k vydržení. Na všechny se mračil a nikdo z něj nedostal kloudné slovo.
Major Holina už toho měl dost a tak na svého kolegu uhodil:
"Můžeš mi říct, co je to s tebou?"
"Mám hlad! Někdo mi snědl svačinu," zavrčel Diviš.
"Jó, deset deka salámu, to vám bylo salámu!"
"Co to zase meleš? Já měl sekanou!"
"To se jen tak říká a znamená to: kde jsou ty časy, kdy jsi ještě nechodil s Pavlínou!"
"Chceš říct, že mi to snědla Pavlína?"
"Ty se vážně divíš, Diviši? Potom, co jsi ji utáhl na svíčkovou se šesti?"

Když jsme se dostali ven, vypadalo to, jako by se vůbec nic nestalo.
Bledé paprsky slunce si probojovávaly cestu ranním oparem, tráva byla pořád stejně zelená, potůček vesele bublal... Dosaďte si další romantický kecy, já na tohle nikdy moc nebyl.
Když jsme se dostali ven, vypadalo to, jako by se vůbec nic nestalo.
Dokud jsme neuviděli první těla.
Nejprve jsme pohřbívali každého zvlášť. Než jsme pochopili, že na to je naše hrstka přeživších krátká a začali je pohřbívat hromadně.
Po svých prvních čtyřech tisících jsem začal pochybovat, jestli má nějaký nový začátek vůbec cenu.
Vždycky nakonec zůstanou jen mrtvá těla.

„Ne, děláte to blbě! Ona projde kolem, vy se zhluboka nadechnete a nasadíte výraz největší extáze.“
„Jako nějak takhle?“
„Děláš si prdel? To je extáze?! To spíš vypadá, že nutně potřebuješ čištění zubních kanálků.“
„Sorry. Co takhle?“
„To je zase přehnaný! Přirozeně! Co vás na té konzervatoři učí?!“
„Tak teď?“
„No, to už je lepší. Tak kamera, klapka, jedeme!“
***
Dvojice mladíků se omámeně dívá za procházející blondýnou.
„Teda Martine, viděl jsi tu kočku? Její svetr má tak zářivou barvu! A nádherně voní!“ pronese ke svému parťákovi.
Dívka se elegantně otočí.
„To proto, že je vypraný v novém Perwollu ReNew+ Color!“

Svého přítele jsem zastihl na místě činu. Upíral zrak na krvavou skvrnu v písku a trvalo mu několik minut, než se ke mně otočil. Cítil jsem, jak si mě prohlíží. Stiskl jsem rty a očekával nevyhnutelné.
„Watsone, vy už jste zase slaměný vdovec! Vidím, že vaše žena odcestovala k sestře. Nevadí, vaše přítomnost zde je velmi vítaná!“
Chvíli jsem nemohl uvěřit svým uším. Že by se mi skutečně podařilo utajit před ním pravou podstatu mé náhlé osamělosti?
***
Sherlock Holmes rozrazil vchodové dveře a zvolal:
„Paní Hudsonová, buďte tak laskava a připravte ložnici pro Watsona! Žena ho opět vyhodila z domu!“

„Vítám vás na třetí schůzce Ligy na ochranu pověsti masožravých rostlin!“ zahromovala Láčkovka Laura.
„Minule jsme se usnesly, že s naší příšernou pověstí mezi lidmi budeme muset něco udělat. Jako odstrašující příklad jsme si pouštěli horor Adéla ještě nevečeřela. Je na něm krásně vidět, jak jsou lidé zaostalí. Mohou si přečíst tisíce odborných článků, které dokazují, že jsme nikdy nepozřely nic většího, než je moucha, či výjimečně nějaký ten drobný hlodavec, a přesto o nás točí něco tak pobuřujícího!
Dospěla jsem k závěru, že naši pověst může vylepšit pouze naprostá abstinence. Opakujte po mně, sestry: Moucha je kámoš, ne žrádlo!“

„Mňááá, Mňááá!“
„Ticho, ty šílená kočko, tady není chvíli klid!“
Jenomže kocour Hammond vříská dál.
„E! E! E! E!“ dělá kocour May, když se k němu nový obyvatel domácnosti, pejsek Archibald, dostane příliš blízko.
Saša vyčerpaně přistane na pohovce, aby z ní zase rychle vyletěl, když ho zasáhne tlaková vlna sousedovic televize.
Pokusí se nepříjemné zvuky přehlušit vlastní televizí, ale v té zrovna zuřivě štěká obrovský vlčák.
Hodný a tichý pejsek Archie se k němu připojí s razancí kulometné palby.
Tina teď-už-jenom-Kladívková se na svého manžela líbezně usměje, zatímco mu podává mokrý hadr na hlavu.
„Kdyže si pořídíme to miminko?“

Já prostě hrozně rád válím sudy! Je to žůžo, točit se sem a tam. Hlavně, když je to na měkkém povrchu. Na tom voňavém, nadýchaném.
Nejradši se točím táááákhle rychle a pěkně se při tom tlačím do toho hladkého pode mnou.
Ale tohleto točení není ještě vůbec nic proti tomu, co se tu teď děje každý večer. Od té doby, co si sem ta moje milovaná mlátička nastěhovala toho nového.
Prostě to miluju! Lítám při tom vzduchem, ona ječí, okenní tabulky se třesou... adrenalin!
"Dědkůůůů, kde jsi zase byl?! Počkej, já ti ukážu!"
Blažena Vostrohryzová výhružně popadne váleček na nudle...

Pověz mi, poutníče, zda znáš to místo zalité světlem,
na hoře, která se vždy zelená?
Místo s bílými zdmi, tam, kde září pětihvězdí?
Již několik století vábí tobě podobné.
Poutníky. Hledače pravdy.
Ověnčené je hvězdicí rudou.
Desítky mrtvých okolo sní.
Tisíce symbolů v sobě skrývá.
Pět hvězdných paprsků, jak pět ran Kristových.
To je to místo, kde se spolu snoubí dva slohy v díle génia.
Toho, který sám byl chromý, avšak svou myslí předběhl mnohé.
Zasvěcené je umučenému. Tomu, který mlčel.
Část z jeho těla v sobě ukrývá.
Když pozvedneš zrak svůj vzhůru, jistě ho spatříš.
Johánkův jazyk.
Santiniho jazyk.

Po předchozím fiasku si vzal do hlavy, že té věci s pitím přijde na kloub.
S obvyklou zarputilostí se zahloubal do všech dostupných materiálů a donekonečna vyslýchal největší opilce z řad svých bezdomoveckých kontaktů.
Ta správná (a toužebně očekávaná) příležitost se naskytla brzy.
„Tentokrát vím naprosto přesně, kolik toho mohu vypít,“ hučel mi do ucha.
Příliš jsem ho nevnímal. Prvorozené dítě nezapíjíte každý den.
O pár hodin později zachmuřeně pozoroval své zvratky, dekorativně se vyjímající ve sněhové pokrývce.
„Proč je tam mrkev, Johne? Nejedl jsem mrkev.“
„Vššššždycky je tam mržkev!“ zamudroval jsem s grácii ostříleného pijana a vrhl vedle něj.

Hádanka o jedné proměnné,
zdali se ještě sejdeme?
Zdali si ještě vzpomeneš,
nebo mě zase vyženeš?
Postrádám tě, moje milá,
kdy ses takhle proměnila?
Srdce puká, oči pálí,
Kdysi jsme se spolu smáli!
Pokouším se zas a zas
vrátit lásku mezi nás.
Tvá ruka se v mojí chvěje,
Ale kůže ještě hřeje.
Jenže tvoje oči chladí,
tvá mysl tě znovu zradí.
Jak čistý list papíru,
Vytrácíš se ve víru.
Proč mě k sobě nepustíš?
Osamělá křehce sníš.
Jen prchavé okamžiky
jasné mysli - navždy díky!
A potom jsi zase prázdná,
zkoušíš na mě pohled blázna.
Manželství se ukončí
se stařeckou demencí.

„Budeš pikat první, dámy mají přednost,“ uličnicky se zakřenil. Ostatní jen přikyvovali.
„Hele, já nevím, kluci. Ten barák je už hodně starej a taky tu dlouho nikdo nebydlí. Můžeme třeba někam spadnout!“
On se ale dál usmíval. „Neblbni, bude to v poho! Přece jsi chtěla nějaký dobrodružství. Prostě se nedívej a my se schováme.“
Tak to udělala. Kvůli tomu jeho úsměvu.
„Deset, dvacet…“
Vrzání schodů a dusot kroků.
„Šedesát, sedmdesát…“
Bouchnutí dveří kdesi v útrobách domu. Mrazení v zádech.
„Devadesát, sto!“
Závan větru. Skřípot prken. Blízko.
„Už jdu!“ Hlas se jí trochu třásl.
Otevřela oči.
Přízračný rozšklebený obličej.
Socha anděla?

Byl jsi nejlepší pes na světě. Dokonce i když jsi mě za sebou táhl po břiše na poli.
Seděla jsem ve škole, když jsi odešel. Učitelka naštěstí nechtěla vědět, proč dvě holky v první lavici tak hrozně brečí.
Byl jsi popelnice, uštěkanec a útěkář. Jednou jsem seděla v lese dvě hodiny a čekala, až se vrátíš.
Odešel jsi 23. prosince a byly to nejsmutnější Vánoce.
Byla jsi neočekávané překvapení. Malý lachtánek, který spokojeně plaval uprostřed rybníka, když jsem ho na chvíli spustila z očí.
Odešla jsi dneska.
Pořídit si psa bohužel znamená také přijít o kus srdce při jeho ztrátě.

Za kamna si spolu vlezem
budeme si hrát
končí nám teď měsíc březen
nechce se nám spát
Skládat k sobě různé věty
když duben přichází
zvykli jsme si před pár lety
zatím nám to vychází
V půlce dubna přijde krize
jako každý rok
poztrácíme svoje vize
pomůže nám mok
Opojeni alkoholem
hrajeme si snáz
drabblují už všichni kolem
i když přijde mráz
Kamna stále krásně hřejí
písmena se hemží
bubák čeká pod postelí
utopme ho v Temži
Každým rokem je nás více
v jednotě je síla
Když odejde inspirace
pomůže nám víra?
Věřme že to přežijeme
zvládli jsme to loni
všichni si to užijeme
já ty my i oni!

Kdysi si dal jméno. Představíte si pod ním někoho, kdo pomáhá. Zachraňuje životy. Takový chtěl být.
Skutečně zachránil tisíce životů. Dokonce celé planety a galaxie.
Ale všechno vždycky nejde podle plánu. Musel dělat i ošklivé věci.
Tak ošklivé, že si myslel, že si jedno z jeho já to jméno ani nezaslouží.
Jeho pověst ho předcházela. A tak zatímco někde ho vítali s nadějí a jásotem, jinde před ním s hrůzou prchali a vinili ho ze všeho, co se nepovedlo.
Nesl to těžce.
Ale když do křížovky jako "původce problémů" automaticky naškrábal "Doctor", pochopil, že napřed musí přestat vinit sám sebe.

Možná to tak někdo necítil, ale sama za sebe mám pocit, že se letos urodilo velké množství dojemných drabblů ze Středozemě. U některých i slzička ukápla.
Kousek nebe od Belly
Smlouva se Stvořitelem od Lejdynky
Nová hra od Danae
Zpátky v Roklince od Striggy
Creo ergo sum od Iantoucha
My to chceme od Lejdynky
Zrcadlo duše od Galadiona
Jenom bláhová od Striggy
Poslední z Devítky od Julie
Na břehu Moře od Esclarte
A zase zpátky od Scully
Já vím, že tam mám dva autory dvakrát, ale já jsem si prostě nemohla vybrat! :)

Třeští mi hlava, pálí mě oči, ruka se mi třese.
Vína bylo včera příliš mnoho.
Ale ne, kaňka!
Nedaří se mi ji odstranit úplně. Mistr mě zabije!
A tady to mám zase nějak nepřesné. Proč musí mít ty hranice tak nepravidelné tvary?
Kdybych já se jen uměl lépe narodit! Mohl bych se teď cpát pečínkou, pít víno, po kterém se mi ráno nebudou chtít prodrat z lebky všechny stvůry pekelné, bavit se a hýřit.
Ale to já ne. A k boji se také nehodím, proto se tu musím celé dny hrbit a kreslit mapy.
Já bych všechny ty říše zakázal!

Nejdražší příteli,
soužití se mnou nebylo jednoduché, přesto jste mnoho let věrně stál po mém boku a vaše poznámky mě mnohokrát postrčily správným směrem.
Neobrátil jste se ke mně zády, když jsem vás vystavil tak kruté zkoušce, jakou byla má předstíraná smrt.
Za sebou mám kus dobře vykonané práce. Bez vás by jí bylo o mnoho méně.
Děkuji vám, Watsone.
Pouhý měsíc poté, co jsem za ním narychlo přispěchal, vykročil můj přítel na poslední cestu. Nemoc už mu nedovolila promluvit, přesto ještě dokázal přitáhnout k sobě mou dlaň a lehce políbit špičky mých prstů.
Věděl jsem, co mi chce říct.

Poté, co se můj drahý přítel Sherlock Holmes uchýlil na venkov, vídali jsme se zřídka. Při vyjímečných příležitostech zavítal do Londýna, přispět svým geniálním mozkem k rozluštění mimořádně komplikovaných případů, se kterými si nikdo nevěděl rady. Obvykle ale byla naším jediným spojením korespondence.
Jednoho dne jsem ovšem obdržel velmi znepokojivý vzkaz: Watsone, ihned přijeďte . Naléhavé. H.
Celou cestu jsem strávil ve vážných obavách. Holmes nebyl nejmladší a netěšil se příliš pevnému zdraví.
Jaká byla má úleva, když jsem ho spatřil na nádraží, překypujícího energií.
„Drahý Watsone, vítejte! Doufám, že jste už nenapsal epilog za našimi dobrodružstvími. Čeká nás neuvěřitelný případ!"

Vypadají tak lahodně.
Přímo neodolatelně.
Jsou tak barevné!
Největší chut máš na oranžové oválné.
Víš, že budou pomerančové.
Možná mají i tekutou náplň uvnitř!
A nebo červené fazolky!
Určitě budou žvýkací...
Nemůžeš z nich spustit zrak.
Nemůžeš se od nich odtrhnout.
Volají tě.
A ty bys je tak rád poslechl.
Tak rád bys je vycucal.
I když je ti jasné, že by tě bolely zuby.
Ale nemůžeš k nim, i když jsou tak blízko.
Nemůžeš se jich dotknout.
Jen je celé dny přesouváš a přesouváš a přesouváš... A trpíš.
A místo, abys je všechny snědl, ony hltají tvůj čas.
Prokrastinuješ.

Když Richard Hammond slyšel, že v plánovaném středoevropském speciálu pojedou všichni sportovními auty, těšil se.
Teď by si za to nejraději nafackoval.
Sportovní vozy totiž mívají nízký podvozek...
"Jamesi, fakt děkuju, že jsi mě vzal. Já vím, že to obvykle neděláme."
"Hammonde, když jsem viděl, jak ses tvářil poté, co ti na té D1 upadl spodek auta, nemohl jsem tě tam nechat."
"Jamesi, do háje, koukej konečně najít správnou cestu, nebo Clarkson vyhraje!"
"Uklidni se, Křečku. Jedeme dobře."
"Vážně? A co tu teda dělá ta pumpa? Když jsme kolem ní projížděli podruhé, říkal jsi, že teď už víš kam zabočit."

Kdysi si dal jméno. Představíte si pod ním někoho, kdo pomáhá. Zachraňuje životy. Takový chtěl být.
Skutečně zachránil tisíce životů. Dokonce celé planety a galaxie.
Ale všechno vždycky nejde podle plánu. Musel dělat i ošklivé věci.
Tak ošklivé, že si myslel, že si jedno z jeho já to jméno ani nezaslouží.
Jeho pověst ho předcházela. A tak zatímco někde ho vítali s nadějí a jásotem, jinde před ním s hrůzou prchali a vinili ho ze všeho, co se nepovedlo.
Nesl to těžce.
Ale když do křížovky jako "původce problémů" automaticky naškrábal "Doctor", pochopil, že napřed musí přestat vinit sám sebe.