Moje články

Když Harry zjistil, že se nejlepším přítelem jeho mladšího syna stal potomek jeho školního nepřítele, neměl z toho příliš dobrý pocit.
Ale Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli ve všem kromě vzhledu téměř dokonalé zrcadlové odrazy.
Kam šel jeden, musel jít i druhý, co trápilo jednoho, nedalo spát druhému.
Časem dokonce začali zrcadlit i své pohyby a dokončovat věty toho druhého.

Nebylo vlastně vůbec žádným překvapením, když Albus Severus jednou u večeře nesměle oznámil, že jejich vztah nezůstal jen u přátelství.

Harry občas litoval, že nikdy nedosáhl podobného porozumění s Dracem.
Tedy, až na tu sexuální stránku věci, samozřejmě!

Otevřela mu ve starém červeném pyžamu se zlatonkami a okamžitě ho tak přenesla do vzpomínek na dny, kdy v tomhle pyžamu sedávala večer před krbem a zář ohně měnila její vlasy v tančící plameny.
I když bývala dost často pryč kvůli práci a on kvůli případům na Ministerstvu někdy téměř bydlel, alespoň jednou týdně si našli čas, aby spolu večer poseděli.
Nad horkým čajem nebo sklenkou vína si vyprávěli, jak strávili den, četli si společně dopisy od dětí z Bradavic, nebo si jen mlčky užívali svou přítomnost.
V těch šťastnějších dnech, než se jejich manželství začalo rozpadat.

„Ahoj Ginny,“ zašeptal.

Harry se ploužil ulicemi Londýna a přehrával si v hlavě události posledních hodin.
Ačkoliv bylo jen krátce po desáté, myšlenky se mu povážlivě pletly. A nohy také.
Hasitě se zahihňal. Cítil se povzneseně. Jakoby mu rozhovor s dávno zesnulým vlil novou energii do žil.
Snape byl neobvykle ochotný spolupracovat, ačkoliv bystrozorskou ochranu dle očekávání odmítl.
Harry zrovna uvažoval o tom, co se dozvěděl o jeho posledním rozhovoru s Malfoyem, když si uvědomil, kam ho nohy donesly.
Dům, před kterým se ocitl, rozhodně nebyl jeho vlastní. Tahle návštěva asi nebude nejlepší nápad...
Ale světlo lampy v okně ho podivně vábilo.
Zazvonil.

Šel po něm asi týden. Možná kvůli němu i trochu zanedbával své povinnosti, protože jakmile to bylo jen trochu možné, prchal do lesa, kontroloval svoje pasti a líčil nové.
Začínal být tou myšlenkou posedlý. Už přesně věděl, co udělá, až ho chytí. Nastraží ho do postele mladému Slavojovi, jako pomstu za to, že mu minulou středu v krčmě nastražil na židli ježka.
Když ho konečně dostal, přesvědčil se na vlastní nos, že to bude opravdu krutá pomsta. Raději ho rychle hodil do pytle, pevně svázal a spěchal na místo určení.
"Neboj se, dítě."
"Já se nebojím. Já jsem chytil tchoře!"

Rosamund rostla a Sherlock s Johnem se sžívali s rolemi otce a... druhého otce. Postupem času přicházeli na to, jak společně fungovat ke všestranné spokojenosti. Až na jednu drobnost, která se postupně rozrostla z rozměrů malé myšky, nenápadně cupitající okolo, do pověstného slona uprostřed místnosti.
"Tak už ho prostě zatáhni do postele."
John vytřeštil oči.
"Mary? Ale já myslel... totiž... už několik let tě nevídám..."
"Protože už mě nepotřebuješ. Potřebuješ skoncovat s tímhle přetvařováním a vlézt se Sherlockem do postele."
"Ale já přece... s tebou..."
"Věř mi, možná by to se mnou ještě šlo, ale už by to nebylo ono."

Kvetoucí stromy voní intenzívněji.
Vítr kvílí jinak.
Sny i noční můry jsou skutečnější.
Z temných stínů se může zjevit cokoliv.
Důvěrně známé ulice jsou najednou cizí.
Domy jsou tajemější.
Ticho je výhružnější.
Zvuky jsou hlasitější.
Obličeje jsou zlověstnější.
Dech je rychlejší.
I kroky.
Hlad je větší.
Smysly jsou zbystřené.
Lidé jsou ostražitější.
Zbraně jsou ostřejší.
I slova.
Bouřky jsou strašidelnější.
Mlhy jsou hustší.
Déšť je studenější.
Mráz je lezavější.
Křik je úpěnlivější.
Světlo je tlumenější.
Šelmy jsou rychlejší.
Drápy jsou ostřejší.
Zuby jsou silnější.
Rány jsou bolavější.
Známé je neznámé.
Neznámé je cizí.
Cizí je zlé.
Noc. Temná sestřička dne.

Na tohle byl přece připravený. Rychle sbalil tapisérii a opustil byt.
Na ulici už čekalo přistavené auto, přesně podle plánu.
Dušan se posadil na sedadlo spolujezdce, setřel pot z čela a otočil se k řidičce.
Chladně si přeměřila tapisérii v jeho rukou, ostře přikývla a bez varování prudce sešlápla plyn.
Řítili se tmavými ulicemi. Neonové nápisy, které míjeli, hlásaly: U vyteklý bulvy, Svázaný králíček, Kadeřnictví u tupých nůžek... Z chodníků na ně mávaly laciné ženy v síťovaných punčocháčích a latexových oblečcích a jejich zmalovaná ústa pokřikovala oplzlosti.
Dobře věděl, kam mají namířeno.
Božetěch už na ně čekal.
Prst na spoušti.

Bolelo to hodně. Nutno podotknout, že asi všechny.
Petr těkal vyděšeným pohledem z jednoho na druhého a pak se začal raději vyhýbat oběma.
James se poctivě snažil dělit mezi ně svou pozornost a fungovat jako prostředník. Než se pro jistotu zase vrátil k pronásledování Evansové.
Sirius dělal, co mohl. Omlouval se, prosil, vysvětloval, uplácel, mlčel a jednou dokonce křičel.
Remus byl slepý a hluchý ke všemu a před příštím úplňkem řekl, že je tam nechce. Nikoho.
Pomohl jako obvykle čas.
"Jsme přece tým." Remus se lehce pousmál, když po prázdninách znovu mířil do Chroptící chýše. Tu noc byli zase pohromadě.

Čekávala na něj u temného okna. Mihotavé plamínky svíčky hladily její tělo. Stejně ho hladíval i on, když se k ní vracel. Neviděla ho přicházet. Plamínky se odrážely ve skle a bránily jí ve výhledu. Přesto vždycky poznala, že se blíží. Srdce se jí prudce rozbušilo. Na cestičce zakřupal sníh.
Byl zpět. Vracíval se pozdě. Hladový a promrzlý. Přesto jeho první kroky nemířily k rozehřátým kamnům ani k horké polévce na plotně.
K ní.
Vždycky jenom k ní.
Čekávala na něj u temného okna. Mihotavé plamínky svíčky hladily její tělo.
Čekávala.
I když už přes rok ležel v chladném hrobě.

„Jenom bych rád věděl, bratře můj, proč se opět tak lehkovážně snažíš ohrozit své schopnosti bezhlavým užíváním drog.“ Mycroft se tvářil jako nadmutý holub. Nic nového.
„Sherlocku! Proč vyrýváš do mé podlahy šachovnici?!“ Paní Hudsonová nad ním stála rozkročená jako bohyně pomsty. Zřejmě nikdy nehrála šachy s figurami v životní velikosti. Na stůl se pochopitelně nevejdou.
„Víš... pořád si opakuji, že se mi nesnažíš záměrně ublížit. Že si jen neuvědomuješ, jak na mě působí tvoje slova. Je to tak?“ pípla nesměle Molly.
Nevěděl.
...
„Já se radši na nic neptám!“ John zakroutil hlavou. A pousmál se.
Sherlock ho za to miloval.

"Já to dělat nebudu! Budu všem pro smích!"
"Nikdo tě nepozná a navíc je to tvoje povinnost, když se na to tvoje sestra vybodla."
"Ani mi ji nepřipomínej. Napřed si podepíše tu smlouvu, ani si nepřečte, jak vysoká pokuta nás čeká, když se to nenatočí a pak si klidně uteče s tou... princeznou na hrášku!"
"Teď už spíš na máčku."
"Hahaha. Podívej se na mě. Vypadám jak debil."
"Myslíš, že já mám radost z toho příšerného cylindru, co mi kostymérka vybrala? Ta ženská nemá vkus. Ale náhodou..." Motýl Emanuel se přitulí k Makovému panáčkovi.
"...Ta červená sukýnka ti strašně sekne!"

Musíš dál žít, řekl mu Brumbál tenkrát. Severus se ani neobtěžoval s odpovědí.
Žít? Ve světě, kde není ona? Směšné.
Přesto během let občas pocítil prchavý pocit vděčnosti za ty vypůjčené roky klidu. Bez Pobertů. Bez Voldemorta.
Dokud nepochopil, že svět má pro něj nachystáno mnoho různých podob mučení.
"Longbottome! Za tento měsíc se vám podařilo třiadvacetkrát roztavit svůj kotlík, osmkrát zlikvidovat celou učebnu a patnáctkrát přímo ohrozit své spolužáky na životě. Trénujete na světový rekord?!“
"Grangerová! Nesmírně mě udivuje, že jsou moji kolegové schopni neustále zaměňovat vaši otravnou schopnost dokonale odpapouškovat celou učebnici s inteligencí."
"Pottere!!! Ven. Prostě... ven!"

Byla přesně půlnoc.
Na vrcholku kopce se jich sešlo devět. Právě se schylovalo k první jarní bouři. Na obzoru už byly vidět blesky a co nevidět se ozve také hrom.
Stály v dokonalém kruhu a upíraly oči k nebi.
Ta s nejvyšším a nejšpičatějším klouboukem, posetým třpytivými hvězdami pronesla zastřeným hlasem:
"Vítám vás dámy, v tuto magickou noc..."
Její slova nevybíravě přerušila kulatá usměvavá osoba, která rozrazila jejich kruh a postavila se přímo do jeho středu.
"Nazdárek, holky, tady jste! Nesu buchty a trochu čaje. Budete tancovat nahatý tanečky? Že bych se přidala. Ale musíme pohnout, blíží se sem Bábi."

Nemohl se dočkat sálajícího slunce a horkého písku. Mířili s Klofanem na jih.
Trpkým zklamáním však bylo, když ho v cíli cesty přivítala běsnící tropická bouře.
A najednou se zčistajasna ocitl na palubě lodi, která plula po obloze!
Horda nebezpečně vyhlížejících námořníků, která ho obklopila, mu slibovala nevýslovné hrůzy, jakmile se ho chopí jejich krvežíznivý kapitán...
Kapitán, který se představil jako Shakespeare, mu právě do čaje nalil štědrou dávku rumu, když se loď zakymácela. Polil je oba od hlavy až k patě.
Sirius skrz rumové slzy vyjeveně sledoval, jak mu kapitán s dobromyslným úsměvem přináší chlupatý růžový župan na převlečení.

Když si k němu přisedl, celkem zbytečně se představil jako Remus Lupin.
Sirius ho chtěl setřít. Samozřejmě věděl, kdo je. McGonnagalová před chviličkou vyvolala jeho jméno a nasadila mu Moudrý klobouk. A Sirius dával dobrý pozor, protože chtěl poznat další nové Nebelvíry. Ale když se na něj podíval, nic neřekl.
Remus se na něj usmíval podivně plaše, nejistě. Působil křehce a byl trochu moc hubený a bledý. Sirius si usmyslel, že ho chce chránit. Kdo ví, kde se ta myšlenka vzala.
Remus brzy přišel s několika vypečenými nápady. Ukázalo se, že žádnou ochranu nepotřebuje, protože sám umí být pěkné kvítko.

Je to rychlejší a snažší než usínání...
Protože usínání už vůbec není snadné.
Cítíš v něm mozkomorův dech, studené vlhké kameny, šepot mrtvých přátel.
Usínání bolí.
Není ani rychlé. Dlouhé hodiny zíráš do stropu, nasloucháš ozvěnám starých hovorů, počítáš své viny.
Spánek také není snadný. Když nakonec přijde, odháníš ho od sebe s křikem, zalitý studeným potem.
Ani alkohol není snadný. Vytahuje všechny staré rány. Alkohol bolí.
Spánek po něm možná přijde rychle a snadno, ale neléčí. Nechává tě s hlavou plnou ostrých střepů, protože nic není ostřejší než výčitky.
Tohle je jiné.
Umírání nebolí.
A James a Lily čekají.

"Musíš poznat moji krásku!"
"Ty máš zase někoho nového?! Co se stalo se Sarah?"
"Studuje v Americe."
"A Greta?"
"Nemá čas, trénuje hipogryfy na závody."
"Mary?"
"Pche! Mary má mudlovské kurzy sebeobrany, učí se finsky a studuje na odeklínačku."
"Vybíráš si moc emancipovaný holky, to je ten problém."
"S tím je konec, tahle je pro mě jako stvořená."
James dostal záchvat smíchu, když mu Sirius hrdě předvedl nablýskanou motorku.
"To je moje holka! Udělá, co mi na očích vidí!"
Že to není tak úplně pravda, zjistili, když po půl hodině letu začala motorka metat vzdušná salta a málem je vyklopila.

Lidé pohybující se v noci po místech opuštěných spatří tam psa pekelného, nehnutě je pozorujícího.
Tento přízrak zjevuje se mudlům i kouzelníkům bez rozdílu a kdo jej spatří, toho brzká smrt nemine.
Ovšem jsi-li duše chrabré a čisté, potkati můžeš tvora stejného a přece odlišného. Tento objevuje se též jako bludný muž zjevu strhaného.
Po setkání s ním můžeš očekávati místo hrůzy a utrpení štěstí převeliké, neboť ohromnou láskou tě zahrne, skokem svým strhne tě k zemi a slinami na důkaz věrnosti obličej tvůj pokryje.
Fena tvá pak s ním houf rozmilých potomků zplodí, kteří zahrnou tvůj život radostí nekonečnou.

Šla bych za ním až na konec světa, pomyslela si zamilovaně, když si Cygnuse brala.
Společná léta jí však sejmula růžové brýle.
Rodina Blacků byla velmi tradiční. A tak jí dávali často najevo, že v tomhle selhala.
Tři dcery a další dítě už je pro ni nemožné.
Věděla, že za jeho shovívavost vděčí jen tomu, že nejmladší Cissa je takový andílek, který má svého otce omotaného kolem prstu.
Při čtení toho dopisu znovu zatoužila běžet až na konec světa. Tentokrát sama.
Orion Black a Walburga Blacková
si dovolují s radostí oznámit
narození svého prvního syna a dědice, Siriuse Oriona Blacka

Dveře do ložnice otvíral s nepříjemně staženým žaludkem.
Věděl, že tam na něj čekají. A podle těch pohledů, kterými ho před úplňkem vyprovázeli, soudil, že tentokrát se z toho jen tak nevylže. Budou chtít odpovědi a on pak bude mít o tři kamarády méně.
Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.
Uvítal ho hurónský řev.
"Remus! Remus je tady!"
"Pojď honem sem, máme tu pro tebe obrovskou čokoládu. Teda... ne tak obrovskou... No, Sirius ti možná ještě kousek nechal."
"No jasně, to prý na ten tvůj malý chlupatý problém pomáhá."
"Na můj... co?!"
"Nebo tomu chceš vážně dál říkat nemocná maminka?"

"Co říkala?"
"Že jsem arogantní vůl."
"Hm... Má pravdu to děvče."
"Hej...!!!"
"Tak jak?"
"Byla překvapená, že jsem ve svém pidimozečku našel návod, jak vyčarovat tak hezkou kytku."
"Hezky! A půjde...?"
"Nepůjde. Vyhodila ji."
"Jak jsi dopadl?"
"Mluvili jsme! Ale pak přišel Snape a ona utekla."
"Proklels' ho?"
"Jistě."
"Tak co???"
"Říkala, že když mě viděla utěšovat ty druháky, pochopila, že mám srdce na pravém místě."
"Ty náš ctnostný rytíři! Půjdete na rande?"
"Půjdeme!"
"Tak co řekla?!"
"Ať si přežehlíš společenský hábit, abys nedělal jako svědek ostudu!"
"Nene!!!"
"Dobře, tohle neřekla. Ale řekla ano!!! Tichošlápku, půjdeš mi za svědka?"
"Ano!"

Dva páry očí zírající na svého soupeře.
Dvě hůlky zaryté do dvou krků.
Čas kolem nich jako by se zastavil.
Bojující postavy, které noc proměnila ve stíny tančící tanec smrti, teď nejsou důležité...
Jsou tu jen oni dva a jejich věčné soupeření.
"Věděl jsem, že tě tu potkám, Srabusi," odplivne si Sirius a odhodí na zem masku, kterou svému protivníkovi strhl z tváře.
"Ty nevíš vůbec nic, Blacku," zasyčí Severus.
Ještě chvíli si jeden druhého měří nepřátelským pohledem a pak se oba najednou otočí a odcházejí si hledat jiného soupeře.
Tohle nejsou Bradavice, ale skutečný život. A ten nebývá černobílý.

Silné čelisti cvakly, ozvalo se nepříjemné křupnutí a v tlamě se mu rozlila horká krev. Tichošlápek miloval lov krys. S tichou zuřivostí cílevědomě likvidoval jednu po druhé. A ve sklepích domu na Grimmauldově náměstí jich bylo hodně.
Když je potom v podkroví házel do zobáku trpělivě čekajícího hipogryfa, myšlenky mu zabloudily k době, kterou spolu strávili na útěku a kdy se o krysy dělili.
A musel se ptát sám sebe, jestli jim tak náhodou nebylo líp. Strava nic moc, ale aspoň měli nad hlavou nebe.
Povzdechl si a radši vylovil další krysu.
"Tak ham, Klofane, dej si i za mě."

Nemohl se dočkat sálajícího slunce a horkého písku. Mířili s Klofanem na jih.
Trpkým zklamáním však bylo, když ho v cíli cesty přivítala běsnící tropická bouře.
A najednou se zčistajasna ocitl na palubě lodi, která plula po obloze!
Horda nebezpečně vyhlížejících námořníků, která ho obklopila, mu slibovala nevýslovné hrůzy, jakmile se ho chopí jejich krvežíznivý kapitán...
Kapitán, který se představil jako Shakespeare, mu právě do čaje nalil štědrou dávku rumu, když se loď zakymácela. Polil je oba od hlavy až k patě.
Sirius skrz rumové slzy vyjeveně sledoval, jak mu kapitán s dobromyslným úsměvem přináší chlupatý růžový župan na převlečení.

Na konci sedmého ročníku konečně překročili tu hranici mezi přátelstvím a něčím víc.
A to něco víc mohlo být stále krásnější, nebýt války s Voldemortem.
Po měsících poznávání a posouvání hranic přišly měsíce nejistoty a vzájemného podezírání.
Když po dvanácti letech Rema uviděl v Chroptící chýši, pomyslel si, že by nad tou propastí, která mezi nimi vznikla, mohli zkusit společně postavit most.
Některé propasti ale mohou být hlubší, než se zdá.
A tak balancovali na jejím okraji, nevědouce, zda chtějí oba to samé a zda už není pozdě.
Do nejhlubší ze všech propastí nakonec spadl dřív, než to stihli zjistit.

Azkaban - Kouzelnické vězení umístěné na malém ostrově v Severním moři. Pevnost nechal postavit v patnáctém století kouzelník Ekrizdis. Na vězení ho nechal přestavět ministr kouzel Damocles Rowle.
Vězně střežili Mozkomorové, tvorové živící se šťastnými vzpomínkami. Ti, kteří se dopustili nejhořších zločinů, přišli o duši (viz Mozkomorův polibek).
Jediný člověk, který dokázal z Azkabanu uprchnout bez cizí pomoci, byl Sirius Black.
Poměry v Azkabanu se výrazně zlepšily za ministra Kingsleyho Pastorka, který z něj nechal vyhnat Mozkomory.
Za zmínku stojí též nadace Ven ze sraček založená Siriem Blackem po jeho zmrtvýchvstání. Nadace pomáhá propuštěným vězňům začlenit se zpět do kouzelnické společnosti.

"Bydlíš v tom domě hrůzy? Bereš mě TAM?"
"Neboj se, myslím, že to tam ani nepoznáš."
Harry měl pravdu. Sirius zíral na prosvětlený, zrekonstruovaný prostor a nenacházel slov.
Čistý a pozitivně naladěný Krátura přinesl čaj a ani slovem se nezmínil o krvezrádcích. Sirius pořád zíral.
"Krátura by ti potom rád řekl něco o tvém bratrovi. Ale teď musíš někoho poznat."
Sirius přes slzy skoro neviděl, když sledoval spícího Jamese Siriuse.
"Vrátil ses, když jsem syna pojmenoval po tobě. Kdybych měl dalšího, pojmenuju ho Albus Severus. Myslíš, že se taky některý z nich vrátí?"
Sirius znovu vytřeštil oči.
Harry se zakřenil.