Moje články

"To je mi blbě po těch vejcích, co jsme si smažili ve tři ráno?"
Postava u ohně zavrtí hlavou.
"Aha. No, ty jsi býval můj oblíbenec a když jsem byla zamindrákovaná patnáctka, byl jsi jedním z mých imaginárních přátel, ale fakt nevím, co tu děláš teď." dál na něj poulím oči a nic nechápu.
"Přemýšlej, co jsi měla dál."
"No, pivo, kávový nápoj s guaranou a colovým oříškem... a kruci, já se sjela."
"A úspěšně v tom pokračuješ." ukáže na mou sklenici.
"Jasně, to je ten tvůj pověstný dryják z mandragory. Tak díky, Regisi."
Tentokrát při úsměvu ukáže i špičáky.

"No, pak tam nadrobíte suchej chleba. Může bejt i starší, to neva. Hezky se to zalije mlíkem, to se pak vyleje a pořádně se to vyždíme. Nastrouháte tam eidam, já kupuju 30%, to je levnější. Taky si tam můžete dát nějakej dobroučkej salámek, třeba gothaj.
Ale hlavní je to pak řádně provegetit a ještě to hezky zakapat vorčestrem a bude to dobroučkatý. Řeknu vám, manža si čvachtal!"
"Manža" skryl hlavu v dlaních a přemýšlel, jestli "mňamku" zalít litrem kečupu a nějak to přetrpět, podepsat rozvodové papíry, zajít vedle k Máně na poctivou svíčkovou se šesti, nebo se raději rovnou odstřelit.

Kamarád Karel má malý domeček na samotě. Říkal, že je to tam taková obydlená zatáčka. Že opečeme buřty a bude pohoda.
Potom jsme promokli skrz naskrz, když jsme před odjezdem kupovali jídlo.
Odjezd se o hodinu posunul, protože jsme nemohli najít kocoura a báli jsme se, že vyběhl ven z bytu.
Půlka lidí nedorazila vůbec. Druhá půlka prý dorazí po vlastní ose.
Dopravní značení se zbláznilo. Dostat se z Prahy do Říčan se ukázalo jako bojovka.
Padla mlha.
Málem jsme přejeli srnku.
Na konci nás ale čekala sladká odměna. A nemám na mysli panenskou přírodu. Byl to soudek vychlazeného piva!

Uměl se jen tiše plížit ve stínech, našeptávat, rozvracet a ničit. Nepostradatelný rádce omámeného krále. Dobrý sluha moudrého čaroděje. Snad neměl dobrý život. Snad se nechal oklamat a zlákat slovy mocnějšího lháře.
Snad byl takový vždy?
Sám už ani nevěděl.
Jen při pohledu na ni, krásku v bílém, se v něm cosi hnulo. Byla tak krásná. Divoká. Lapená.
I při hovoru s ní ale dokázal jen zraňovat a plivat jed.
Snad tušil, že od ní nikdy nedostane víc než chladné pohrdání?
V Železném pasu se šikuje armáda větší, než jakou si lze představit. Věk lidí je u konce.
Pláčeš, Grímo?

„Johne, koupil jsem kočárek!"
„Ehm... Sherlocku, my už kočárek máme."
„Johne, ten kočárek, co jsi koupil, je naprosto nevyhovující. Má jenom dvě polohy, moc malá kolečka, je neskladný a hrozně těžký. Navíc z něj dítě za chvíli vyroste. Proč jsi ho kupoval ty?“
„Protože já jsem otec! Ty jsi jenom strejda!"
„Mary, víš, jak se má u porodu správně dýchat? Musíš trénovat dýchací techniky, pomůže ti to uvolnit se a dítě bude mít víc kyslíku."
Když Sherlock konečně zmizí poté, co se několikrát vrátil s další radou, John a Mary si vymění zachmuřený pohled.
„Najdeme mu případ?“
„Najdeme mu případ!“

Jako malá si představovala, že bude mít jednou úžasného muže. Bude to pravá láska, budou nejšťastnější na světě a budou mít kopu dětí.
Doma to nebylo vždycky jednoduché. Ne že by ji neměli rádi, spíš nevěděli co s ní. Byla první moták, který se u nich narodil.
Nevadilo jí, že nemá to co oni. Věřila, že na ni čeká to největší kouzlo. Pravá láska.
Potom se objevil. Hýčkal ji, na rukou ji nosil, sliboval jí modré z nebe... A pět dní před svatbou utekl s jinou.
Ona má teď místo kopy dětí kopu koček a dává pozor na mladého Pottera.

„Babi, proč děláme nádivku, beránka a bochánek, když to pak všechno rozdáme koledníkům?“
„Protože je přece musíš něčím pohostit, když tě přijdou vyšupat.“
„A proč se jim musím barvit s těma vajíčkama? Koukej, tohle se mi povedlo, chci si ho nechat.“
„To nejde, kočenko. Vajíčka jim dáš za odměnu, až tě vyplatí. To dělají, abys byla pořád tak krásná.“
„Hm… to je ale pěkně blbej obchod. Sousedovic Kuba mi vždycky udělá takový jelita, že si dva dny nesednu. A ještě mu za to mám něco dávat.“
Obchod se ale vyplatil. Sousedovic Kuba si ji nakonec vzal a měli krásné manželství.

Přichází.
Slyšíme cvaknutí vchodových dveří.
Krčíme se vedle sebe za skříní a ani nedutáme.
Nemůžeme se hýbat, není tu prostor. Snažím se nepanikařit.
Prohledává každou místnost v domě.
Jeho kroky se přibližují.
Staré parkety pod jeho nohama teskně vržou.
Ví o nás. Ví, že mu neutečeme.
V duchu si přeříkávám modlitby, které mě učila babička před tím, než ji zabil. Než všechny zabil.
Je v sousední místnosti.
Volá nás.
Bráška vedle mě zakňourá. Prudce mu zacpávám pusu.
Nesmí nás slyšet. Nesmí!
Vchází do našeho pokoje. Slyším, jak se blíží.
Hrůzou ani nedýcháme.
Nakonec odchází.
Nenašel nás.
Jenomže bráška nedýchá doopravdy.

Nejprve na jejím stole přistane lákavý hotdog. Hned vzápětí se před ní objeví velký rozesmátý obličej.
"Ahoj, jmenuju se Quentin a jsem z Montargis. Tohle je naše bistro ,U dvou přátel´. Protože Ruby a já jsme přátelé. Ruby má takový hluboký oči, jako kůň. Vy je máte spíš jako kočka. Tajemný.
Než jsme si tohle bistro otevřeli, museli jsme utéct z vězení, ukrást pár aut, nějaké oblečení, a já zastřelil člověka. A teď musím dát těm vedle ty sendviče. Tak ahoj!"
Dobromyslný muž se přesune k vedlejšímu stolu.
"Ahoj, já jsem Quentin a..."
"Drž už hubu!" ozve se od kasy.

V těch řídkých případech, kdy je nucen opustit pohodlné křeslo a nedobrovolně se ocitá v některé z rušnějších ulic Londýna, pozoruje život kolem sebe.
Uštvaná učitelka zeměpisu ve středních letech jde navštívit svého syna do vězení. Chce s ním mluvit o jeho budoucnosti.
Maniodepresivní mladík, který se právě rozešel s přítelkyní jede strávit večer u kamaráda, rozhodnutý říct mu o svých citech.
Senior, bývalý námořní důstojník, vede za ruku malou vnučku, o kterou se stará sám. Rodiče zemřeli při autonehodě.
Tisíce příběhů. Tisíce tragédií.
Pro něj je to jen bezvýznamné hemžení. Jediný člověk, který ho zajímá, je jeho mladší bratr.

"Ty jediná mi rozumíš. Stojíš přede mnou, mlčenlivá, trpělivá, vždycky mě vyslechneš.
Ten můj je někde za horama, půlka známých s ním a na mě se zas všichni vysrali.
Ještě, že mám tebe, jinak bych neměla komu vyprávět, jak jsme s Lízou vykalily šest flašek Cheneta a pak jsme vypustily všechny Ivanovy strašilky.
Honily jsme je pak dalších pět hodin, děsně si to užily a já dokonce zapomněla, že z nich mám fobii. Ale dobrá půlka jich tam asi ještě běhá.
Musíš mi slíbit, že to Ivanovi nikdy nevykecáš!"
Tina Srpová, brzy Kladívková, se výhružně zadívala na poloprázdnou flašku vodky.

Kdysi tady rostly ty žlutý kytky. Kam se člověk podíval, tam je viděl. Zelená louka zářila tisícem žlutých hlaviček. Když jsem byl malej, koukal jsem, jak si z nich holky pletou věnečky, babičky z nich dělají sladký med a tatínkové popíjí pampeliškové víno. Pampeliška zkrátka patří k dětství. Já osobně aspoň neznám žádný dítě, který by se netěšilo, až se žluté květy promění v lehoučké chnýří. A pak jsme ho foukali do větru. A ono letělo až ke slunci.
Jak už je to dávno.
Teď je všude jen žhavá láva, spálená země a masové hroby. Po celé zemi.
Sbohem, pampelišky.

Jeho otce jsem viděl až u soudu.
Když se řekne "sexuální devianti", spousta lidí si představí takový ty malý, hnusný, plašatý, zamindrákovaný chlapy. Tenhle tak sice nevypadal fyzicky, ale když se nad tím zamyslím, vlastně byl nejmenší a nejodpornější z odporných.
Chtěl jsem ho na místě uškrtit.
Možná bych to udělal, kdyby Ben celou dobu křečovitě nemačkal moji ruku.
A i když byl bílej jako stěna, vydržel tam sedět až do konce.
Nikdy jsem na něj nebyl pyšnější.
Ten hajzl nakonec dostal vyjímečný trest.
Myslím, že zajistím, aby se spoluvězni dozvěděli, za co sedí.
Potom si to taky vyjímečně užije.

Dvanáct let neměl v ústech nic než absolutní šlichtu. A bylo jí zoufale málo.
Na útěku se živil tím, co našel nebo ulovil. Krysy byly nejlepší. O zbytku nebudeme mluvit, aby se někomu neudělalo špatně.
Na Grimauldově náměstí se najedl parádně, ale jen ve chvílích, kdy byla přítomna Molly Weasleyová. Jinak to byla bída, protože Krátura vařil nepoživatelně a on sám byl schopen připálit snad i chleba s máslem.
Sirius Black nepochyboval, že kdyby se někdy ocitl v Ráji, první co spatří, bude James a Lily. Ve slabších chvílích si ale přál, aby na něj čekali u bohatě prostřeného stolu.

Byla první, kdo se mnou začal v práci mluvit. Říkala, že si s ostatními nerozumí a že je šťastná, že jsem přišla.
Začala mi volat i po práci.
Zakrátko už jsme chodily do kina a na kafe.
Esemesek přibývalo. Psávala mi, že prý se nemá komu svěřit, že jenom já ji chápu. Já jsem její spřízněná duše.
Manžel si začal stěžovat, že ho zanedbávám.
Telefon vyzváněl i v noci. Lkala, že jí chybím, že je sama.
Vyžadovala pozornost.
Neuměla jsem ji odmítnout.
Potom zmizela naše kočka.
Děti říkaly, že je někdo sleduje.
Teď má soudní zákaz se se mnou stýkat.

Že sou draci pěkný svině, to ví každej. Že si občas vyberou ňákej ten kus země, kterej pak tyranizujou, to ví taky každej. Ale normální slušnej drak přecejc shraňuje drahocenný blejskavý věcičky, případně sem tam zhltne čistou pannu!
Což vo to, naše oudolí nejni extra bohatý, ale pár těch drahocenností po prabábi si tu suší skorem každej. S těma pannama by to bylo horší, to jo... Mládenci se tu s ničím moc netento, že jo...
Ale že zrovna k nám přiletí ňákej takovej drak, kterej chce jako vobětiny umění?! Dyk sme tu samý křupani!
Že prej mu můžeme říkat Artie...

Nová královská vyhláška vybízí poddané, ať se pokusí rozesmát šíleně smutné princezny KaTužku a Nifredil.
A protože obě princezny má každý rád, seběhlo se celé Dubnové království.
O štěstí se pokouší Šmoulové, upíři, Smrtijedi, lehké děvy, policisté, Kaler Ǎromír Ebren i Božěna, a našlo by se dokonce i pár příslušníků jiných královských rodů, například Sněhurka nebo Zmi... totiž Zikmund.
Princezny se sice občas zasmějí, ale nikdo si nemůže být jistý výsledkem. Dokud nebude vyvěšena tabulka s bodíky, může pomyslná kudla přistát v zádech komukoliv. Ó, hrůzo, kéž by raději za neúspěch stínali hlavy!
"Chopte se mě, pochopové!" zařve zdrcený autor.

Na rozkvetlé louce přivoní k modrým květinám.
Rád pozoruje malé králíčky, skotačící na zelené trávě.
Položí se na zem u řeky a snaží se najít rybky v líném proudu.
Chvíli jde pomalu a kochá se okolní krajinou.
A chvíli zas vesele poskakuje a píská si radostnou melodii.
Hledá známé tvary v bílých obláčcích, když na zádech odpočívá po obědě.
Večer se dívá do hřejícího ohně. Malým údolíčkem se rozezní teskný zvuk foukací harmoniky.
Než jde spát, ještě věnuje tichou chvilku hvězdám, třpytícím se vysoko nad ním.
Takhle je mu dobře.
Ale když nastane čas, vždycky se zase vrátí za Muminkem.

"Drahý Holmesi, tohle už přeháníte," začal jsem hovořit. Poněkud zvýšeným hlasem, přiznávám. "Když jsem se pokoušel číst noviny, vyluzoval jste svými houslemi tak příšerné zvuky, že jsem nedokázal vnímat ani slovo. Půl noci jsem nespal kvůli výbuchům, které se odsud ozývaly, a vy mi teď tvrdíte, že se nemůžete soustředit, protože mé kapesní hodinky tikají příliš hlasitě?!"
To už jsem se nebezpečně blížil ke křiku. Obvykle se velmi dobře ovládám, ovšem posledních pár dní mi opravdu dalo zabrat.
Holmes odložil dýmku a s ublíženým výrazem se ke mně otočil.
"Drahý Watsone, víte přeci, že ke své práci potřebuji hlavně klid."

Veškeré krásné pocity, které jsem měl z toho, že ho konečně držím v náručí, se velice rychle vytratily. Stačilo k tomu jenom pár jeho slov.
"Tohle už nikdy neříkej."
"Co nemám říkat?"
"Že mám krásný tělo. Dokonalý tvary."
Trochu se chvěl a já nevěděl, co se děje a co mám dělat.
"Proč?"
"Protože mi to už někdo říkal. A pár dalších věcí. V podobné situaci..."
"Kdo?"
"Můj otec."
Ta dvě poslední slova špitl skoro neslyšně. Jako by je zařval.
Konečně jsem pochopil, proč trvalo tak dlouho, než jsme se dostali až sem. Pochopil jsem jeho reakce.
Chtělo se mi zvracet.

„Co ty tu děláš?“
„Co by. Byla jsem vybrána.“
„Ty?! Proč nevybrali třeba Jasnookou?“
„Ha! Já vždycky věděla, že se ti líbí Jasnooká! Řeknu ti, že jsem se náhodou snažila. Pořád jsem uhýbala stranou a strkala Jasnookou před sebe. Ale ne, ten vousáč se prostě tvářil, že tomu velí a ví všechno nejlíp. No tak jsem to nechala na něm. Asi jsem mu připadala plodnější.“
„No, to je sice hezký, ségra, ale s tebou já se pářit nebudu!“
„Jako kdybych to chtěla! Vždyť by se nám třeba narodil nějakej kriplík!“
Noemova archa se houpala na vlnách.
A Šavlozubí tygři vyhynuli.

Někdo říká, že se nenarodil, ale vypučel v lese, mezi květy sasanek.
Někdo říká, že ho smontovali v továrně na výrobu toaletního papíru.
Někdo říká, že plány na jeho sestrojení byly nalezeny v egyptském sargofágu.
Někdo říká, že se živí jenom vyhořelými sirkami.
Někdo říká, že jako dítě urazil Merlina a ten ho za trest zbavil řeči.
Někdo říká, že se přidal k Top Gearu jen proto, že si rád překresluje do bločku vzory Mayových košil.
Někdo říká, že řídí tak rychle, protože trpí fobií ze zadních kol a chce jim ujet.
My víme jen to, že se jmenuje Stig!

Noční les kolem ní je plný zvuků.
Všechny je vnímá svým citlivým sluchem.
Pozoruje. Čeká.
Neslyšně letí.
Krouží.
Potom se usadí na nízké větvi a tiše zahouká.
Otočí hlavou.
Načechrá peří.
Její velké žluté oči spatří drobný pohyb na zemi.
Chtěla by lovit, ale má jiný úkol.
Hlídá.
Bábi Zlopočasná ve své posteli otevře oči a protáhne se. Pečlivě uloží cedulku s nápisem: JÁ NEJSEM MRTVÁ do šuplete pro pozdější použití.
S bolestivým křupnutím pochopí, že lidský krk není schopen otočení o 270 stupňů, potlačí chuť na čerstvou vypasenou myš a s povzdechem usoudí, že příště zkusí raději zase zajíce.

Musím přiznat, že mi kdysi jeho neustálé štěbetání trochu vadilo. A protože byl z příbuzenstva, nedalo se mu nikdy úplně uniknout.
Až když jsem se vydal na pole sedláka Červíka a našel ho tam s nůší kukuřice - té báječné kukuřice, na kterou jsem se sám vypravil, pochopil jsem, že je ze stejného těsta jako já.
Druhý den se přihnal s nějakým lejstrem. Kostrbatým písmem na něm stálo: "Smlouva o tom, že Pipin a Smíšek budou přátelé navždy."
Smlouvu jsem roztrhal. Místo ní nám stačil slib. Ani v těch těžkých temných dnech jsme ho neporušili. Vždy jsme byli spolu. Alespoň duší.

Šlápl jsi do louže a ani sis nevšiml nebe, které se v ní odráželo.
Jeho kousky se rozstříkly okolo, ale ty ses soustředil na své záležitosti.
Upil jsi ze sklenky a nevnímal jsi nebe, mihotající se na její stěně. Chtěl ses jenom podívat na dno.
Nebe čekalo i v displeji telefonu. Našel bys ho, kdybys chtěl. Ale ty jsi musel začít zuřivě datlovat.
V ciferníku hodinek už se odráželo jenom matně. Bylo mu předem jasné, že tě zběsile spěchající ručičky zajímají o tolik víc.
Když jsi se konečně, se zoufalstvím v očích, podíval přímo nahoru, nechtělo už nebe vidět tebe.

Jiné dítě by se z toho zbláznilo, ale já ne. Brzo jsem zjistil, že je na mně závislá a že může udělat jenom jeden otisk ruky v bytě. Takže jsme uzavřeli spojenectví. Já nedovolil rodičům vymalovat a ona mě přestala strašit. Naopak mi pomáhala s úkoly, kradla se mnou sladkosti a tyranizovali jsme kočku.
V novém bytě udělala další otisk ruky. Když na něj přiložím svou, už dávno neslyším ošklivé věci.
Teď se ale u toho často červenám.
Taky se naučila vytvořit si hmotné tělo.
Děsí mě, že do mě tak vidí, sucuba jedna nevycválaná.
To tělo totiž bývá mužské.

Byl to nápad za všechny prachy. Koupit si škodéra 120 za pakatel a ušetřit. Alespoň se to tak nejdřív zdálo. Potom jsem zjistil, že to nemá techničák. Nema problema, říkal jsem si, když jsem podmazával při STK.
Následně jsem zjistil, že jsou sjeté gumy. No co, nový gumy, tak je koupím, že?
Spojka byla nějaká vykloktaná. Na šestým vrakovišti mě dozorce nechal vzít docela slušnou.
Brzdový destičky na odpis. No, co se dá dělat, vyměnil jsem je.
Konečně jsem se rozjel a řítil se serpentinama. A došel mi benzín. To auto žralo víc než Alfa Romeo.
Škoda 120. Milionový nápad.

„Á, to jste vy, paninko!“ Rozzářil se, když spatřil béžovou Ladu a její půvabnou řidičku. „Takže v tom furt ťuká?“
„Ťuká? Přímo klepe, ta líná plechovka!“
„No tak ji dáme do klepet a podíváme se, co s tím uděláme,“ pokusil se zavtipkovat, ale moc se mu to nevyvedlo, soudě podle chladného pohledu, kterým ho „paninka“ zpražila.
Dál to nebylo o nic lepší. Napřed zakopl o bednu s nářadím, potom mu upadlo kladivo na nohu a nakonec přivřel řidičce kus šatů do dveří. Ani zaplatit mu nechtěla. Už se sám začínal cítit jako případ pro Chocholouška.
Tak šel radši rozklepávat nejtek.

Maminka říká, že se nemusím bát. Že prý nejsou žádný strašidla a příšery. A že nejsou pod postelí, ani ve skříni a ani za dveřma a za závěsem.
Maminka říká, že mě každý večer přijde pohladit andělíček. Nevěděl jsem, že je andělíček tak studenej...
Maminka říká, že mám zavřít očička a spinkat. Jenomže já nemůžu spinkat, když padají autíčka z poličky a když se otvírají šuplíky.
Maminka říká, že se nemám bavit s nikým cizím. Ona ale není cizí, když je pořád se mnou. Nechala mi na zdi obtisk ručičky. Když tam položím svoji ručičku, slyším, co říká.
Ošklivý věci.

„Tady seš, ty malej hajzle!“
Tatranka, kterou chroupala Barča v pondělí.
„No počkej, až tě dostanu!“
Úterní rohlíky k svačině.
„To snad není možný, jak je tu zase nastláno!“
Středeční tyčinky se mazaně schovávají pod sedačkou.
„Já se na to můžu..!“
Zbytečky pizzy s kousky sýra posměšně mrkají z přihrádky. Jo, ve čtvrtek to byla hostina...
„Čuňata! Normální čuňata!"
Páteční orgie radši ani nezmiňovat. Párek v rohlíku to započal.
„Samej drobek! Na tohle já prostě nemám nervy!“
Sobotní výlet nemohl zůstat bez následků. Langoš!
„Báro, Tome! To je naposled, co jste mi jedli v autě! Kdo to má furt luxovat?!“

Na místo činu konečně dorazil ON. Čekala tu na něj už hodinu.
„Dobrý den, pane,“ pozdravila a nesměle se usmála.
„Dobrej. Takže zase další případ, bezva. Víc jsem si nemoh přát. Mrtvá žena se nám tu houpe na provaze jako ozdoba na stromku. Proč nás sem vůbec volají? Vždyť je to sebevražda!“
„Já nevím,“ pípla. „Měla manžela. Zemřel přesně před rokem. Spadl s autem do jezera. Co když to tenkrát nebyla náhoda? Co takhle zločin z vášně?“
„Nebyla náhoda? Ten případ před rokem si pamatuju. Blbec to chtěl uhrát na pojistnou událost, ale nenatrénoval si, jak z toho auta vylézt!“

„A teď co?“
„Máš to tu nakreslený!“
„Ale miláčku, víš, že těm návodům nerozumím.“
„Hlavně, že se umíš hrabat v autech. Prostě zašroubuješ tyhlety... bazmeky sem do těch děr.“
„Vždyť to sakra nejde! Já nechápu, kdo tam ty díry vrtá a kdo vymejšlí ty návody?! Uf, no jo, už to asi je.“
„Ukaž! Né, děláš to blbě! Ty dvířka jsou hrozně rovrzaný, musíš to přece víc utahovat!“
„Víc to nejde!“
„Ale jde, dej to sem.“
...
„Jáááááúúúúúúauauau!!!“
„Víš, miláčku, kdybys netrvala na tom, že to smontujeme teď, a počkala, až koupím křížovej šroubovák, neudělala by sis tím plochým díru do ruky...“

Přivezl si mě autem. Seděli jsme spolu na zadní sedačce a on mě každou chvíli láskyplně pohladil. Tolik mu zářili oči, když se na mě díval. Už jsem se nemohl dočkat toho nového života, který se přede mnou otvíral.
Jak já byl naivní! Samozřejmě jsem ty historky slyšel. Prý to čeká každého. Jak jsem si mohl tenkrát myslet, že to se mnou bude jinak? Že on je výjimečný?
Všechno se pokazilo hned, jak jsme dojeli. Násilí, hrůza, točící se hlava... a hlavně to neustávající kopání...
Kop kop kop
„Míšo, pojď domů! S tím novým kopačákem si budeš hrát zase zítra!“

Na otevřený deštník pomalu dopadaly dešťové kapky.
„Víš, bratříčku, jednou jsme mluvili o péči a citech. Říkal jsem, že to není výhoda. Ale teď ti chci říct, že občas, když jsou bitvy dobojovány, přijde okamžik, kdy se citům neubráníme. Myslím, že je to dobře.“ Mycroft s povzdechem dokončil svůj monolog.
Sherlock se na něj otočil. Kapky na jeho tváři mohly a nemusely být dešťové. Mycroft mu dal potáhnout ze své cigarety.
Když odcházel k autu, ještě se naposledy otočil, aby viděl, jak se Sherlock zhroutil nad hrobem s nápisem John H. Watson.
Všechny ledy jednou roztají, ale některé příliš pozdě.

Nevyspání, hádky, stres...
Absolutní vyčerpání a častá nutnost čelit i svým největším fóbiím. Dopravní omezení tam, kde by je nikdo nečekal. Nesmyslné požadavky producentů. Stigova nepředvídatelnost.
Technické závady a technické závady a další technické závady...
Jamesův neexistující smysl pro orientaci, Jeremyho nevymáchaná huba a Richardova neschopnost pozřít cokoliv z orientální kuchyně. Občas i neschopnost těchto tří vydržet pohromadě bez spáchání hrdelního zločinu.
Tohle všechno jejich práci komplikuje, a někdy je to zatraceně těžké. Přesto každý z nich přichází ke svému silnému stroji s rozzářenýma očima a dětským úsměvem. Další závod už čeká, a vždycky to bude nejlepší práce na světě.

Cvak cvak cvak cvak cvak
HRDINKA: „To stihnu to stihnu to stihnu! Musím!“ (statečně buší do klávesnice)
PÍSMENO K: „To je nějaký jednoduchý! Ona to snad dopíše! To nemůžeme připustit! Za mnou! Hned!“ (Sešplhává po okapu)
PÍSMENO L: „ Jdeme kluci!“ (Otevírá padák a mizí do větru)
PÍSMENO E: (startuje auto a odjíždí do zapadajícího slunce a vůbec mu nevadí, že už je dávno tma.)
PÍSMENO R: (Kope únikový tunel)
PÍSMENO Z: (Stopne si UFO a odlétá)
PÍSMENO W: (Otevře dveře a odchází)
PŮLKA KLÁVESNICE: (Je v luftu a škodolibě se chichotá.)
HRDINKA: Do pd, já s na to vysu! uva!

„Tenhle je taky pro vás. Ale doufám, že nedopadne jako ten poslední.“ Bondovi se zdálo, že se Q zatvářil poněkud vyčítavě. A to se na úpravách zmiňovaného vozu nijak nepodílel. Zřejmě nějaká Q solidarita...
Tyto myšlenky okamžitě vypustil, jakmile ho spatřil. Nádherný, nablýskaný... Aston Martin DB5!
„Samozřejmě na něm najdete pár bezpečnostních úprav. Má pro vás nostalgickou hodnotu, tak jsem zařídil, že vám ho nikdo neukradne,“ pronesl Q s mírným ruměncem a spěšně odešel.
Jeho slova se potvrdila o měsíc později, když Bond spokojeně pozoroval ozubená kolečka, která vylétla z mřížky chladiče a zaryla se zlodějům aut přímo do čela.

Hovor u piva probíhal ve velmi absurdním duchu, příznačným pro pokročilou noční hodinu.
„Hammonde, vážně, takhle nám děláš jenom ostudu. Nemůžeme přece lidem tvrdit, že každý benzínový šílenec alespoň jednou vlastnil Alfu Romeo, když jsi nikdy žádnou neměl. A když jsi nikdy žádnou neměl, nejsi správný benzínový šílenec,“ filozofoval Jeremy, doprovázeje svá slova rozmáchlými gesty.
„A pokud nejsi správný benzínový šílenec, nemáš v tomhle pořadu co dělat,“ přisadil si James.
„Ale já nechci Alfu!“ vyjekl Richard nešťastně.
„Nechápu, co ti vadí. Ta nová Alfa má duši! A vášeň!“
„Víš, jakou má spotřebu?! Žena mě zabije! Nemůžu si koupit takovýho... Alfasavce!“

V okolí sledovaného domu se nepohnula ani větvička a v autě agentky Scullyové panovalo podezřelé ticho. Mulder už dobrou čtvrthodinu zíral na lampu pouličního osvětlení a zdál se být poněkud vyvedený z míry.
„Muldere, jsi divnější než obvykle. Na co myslíš?“
„Počítám. Víš, že za poslední měsíc jsme uzavřeli 10 případů?“
„To je docela dobré.“
„Jenomže jsi všechny vyřešila ty! Vždycky nám nakonec pomohl tvůj nápad. Nějak ztrácím dech.“
„Takhle to nesmíš brát, Muldere. Statisticky jsi vyřešil polovinu z nich. Jsme přece tým.“
„Scullyová, nemůžeš se ohánět statistikou!“
„Proč ne?“
„Protože statisticky má každý z nás penis měřící 12,5 cm.“

Tlumené nadávky u trhání obočí. Bolestný výkřik u holení nohou. Voskem.
Potom přichází na řadu pár příjemnějších věcí. Pečlivě nanést oční linky. Natočit řasy a obkroužit rty rudou rtěnkou.
Podvazky a těsný korzet. Jehlové podpatky.
Záchvěv vzrušení.
Nesmí zapomenout na vílí křidélka a kouzelnou hůlku. S hvězdičkou na konci.
Venku už čeká přistavené Bentley Continental GT Coupé. Jedná se koneckonců o maškarní ples, na kterém se sejde celá londýnská smetánka. Musí mezi ně zapadnout a neuříznout si ostudu.
Gregory Lestrade se šťastně usadí na zadním sedadle a uhladí si minisukni. Pořádné vyšetřování si žádá oběti. Některé z nich přinese rád.