Moje články

Dozvěděl se, že ta potvora je škodná a že je třeba ji odstranit. A kromě toho se dozvěděl, že se její kožešina dá střelit na internetu.
A tak se, kvůli pár stovkám a nutričním hodnotám nutriího masa, vydal na lov, vybaven vědomostmi a lopatou.
Normální nutrie se vyskytuje v blízkosti řek, ale ne, tam po téhle mrše nebylo ani stopy.
Stopu, otisk martensky nalezl na cestě k městu.
Díky vypadlému cvočku zamířil k náměstí, kde nutrie stála před mekáčem a nesouhlasně zírala.
Aby, drahou srst nepoškodil, rozmáchl se lopatou a trefil hlodavce do hlavy.
A jak správně tušíte, nebyla mrtvá.

Ticho v galerii bylo rušeno, ale vlastně spíš prohlubováno, jen šepotem.
„To bude nesouhlas se současnou politikou," navrhne první.
„Já bych to viděl na křik lidské duše v konformní společnosti," namítne druhý.
„Mýlíte se, dílo připomíná ohroženost vyzy veliké," opraví je třetí.
První zasténá radostí z náhlého prozření.
Druhý jen zavrtí hlavou: „Stejně nechápu proč by to tam někdo strkal."
Ostatní se na něj jen pohoršeně podívají, polévka v šampusce je přeci dokonalá alegorie.
„O bože, co má být tohle?"
„Tak rozpatlané."
„Absurdita až bije do očí..."
„Takhle přece noční obloha nevypadá. Ty žluté koule? Ta chaluha tam vlevo?"
„Trapné."

Hřál se na slunci, kouřil dýmku a listoval ve své Knížce moudrosti.
Z dřímoty ho vlastně probudil až klapot kopyt na cestě.
Rychle si otřel ústa, pocuchal své tři vlasy a nasadil si ten nejmoudřejší výraz.
Přijížděla sličná panna ve zbroji pod modrou a zlatou korouhví.
Sestoupila z koně, pozdravila a poprosila jak prý nejlépe posloužit Francii.
A on jen otevřel knížku, náhodně do ní zapíchl prst a odpověděl: "Následuj hlas ve svém nitru, žij naplno. Pamatuj, je lepší shořet než vyhasnout. A Orleáns je tamtím směrem."
Za chvíli už měl plná ústa crépes a quiche, protože buchty slečna neměla.

Seděli na stoličkách a ladili.
"Vím, že je na koncert trochu pozdě, ale příležitost to není špatná," poznamenal houslista.
"Ani počasí nám moc nepřeje," utrousil cellista.
"O klidu v sále se taky mluvit nedá," přidal se basista.
Měli pravdu, bylo po půlnoci, byla ukrutná zima, a všude kolem křik a hluk. Někteří se třásli zimou, jiní k tomu měli i jiné důvody, přesto musel první houslista, Wallace Hartley, obdivovat jejich stoicismus.
Teklo jim do bot, brzo už doslovně, a oni se přesto stále věnovali své práci.
"Pánové, bylo mi ctí s vámi hrát," řekl a založil si housle pod bradu.

Nebyla na vzpomínání vhodná chvíle, ale myšlenky se mu zatoulaly.
Zatoulaly se mu k nedávnému večeru, kdy seděl v hospodě a opilý přítel vyprávěl o kráse, o té subjektivní vlastnosti, kterou je možno nalézt na těch nejpodivnějších místech.
V tom okamžiku ovšem příteli seděla na klíně děva lehkých mravů a všechno to povídání o kráse patřilo jí.
A tak ho moc nevnímal.
Teď ale pomalu začínal chápat smysl přítelovy řeči.
Ano, krása je všude.
Dokonalý tvar, krásná forma. Spojení prvků v celek, v celek tak prostý a zároveň perfektní.
S úctou k prosté kráse mrdnul krásným cepem křižáka po hlavě.

Zamračeně pozoroval vlny hladící pobřeží.
V pěsti svíral keramický střep a vzpomínal na zašlou slávu.
Půlka jich panikařila, z rozumných důvodů, druhá půlka situaci podceňovala, kvůli několika vítězstvím.
Ukázal všem.
Přesvědčil je vzdát se peněz z nových dolů a postavit loďstvo, loďstvo jaké Řecko ještě nevidělo.
Prý to dělal jen pro zisk.
Možná, pomyslel si a usmál se.
Zbavit slabochy velení a vládnout armádě i flotile nebylo nepříjemné.
Jeho podlost, kvůli které ho vyhnali, bývala nutná, bez ní by Peršany na mělčinu nenalákal.
Ale jakmile se začaly ztrácet peníze, měli s tím problém.
Rozmáchl se a mrštil ostrakon do moře.

Ze své planety byl unesen, aby se stal majetkem bothanského obchodníka. Při převozu se ale osvobodil a loď ztroskotala.
Svobody si neužil, byl zajat a stal se dárkem pro slizkého Hutta.
Jediný kdo ho měl rád, byl Malakili, otrok pověřený péčí o něj.
Žil v podzemí, kde jedl jen to co mu dali. To co mu dali obvykle pištělo, mrskalo se a pokoušelo se uniknout, vždy neúspěšně, on byl obrovský a navíc většinu času hladový.
Jeho kořistí měl být i mladý jedi, který se ale nenechal sežrat a rozbil mu hlavu lstí a dveřmi.
Zůstaly po něm jen Malakiliho slzy.

Lovec s oštěpem v ruce se plíží buší a netuší. Netuší jak dopadne. Loví levharta, ale nemusí ho najít.
Neví jak to dopadne, kdyby ho našel. Zaskočí šelmu nepřipravenou?
Hop, šťouch, chcíp.
To těžko.
Bude to souboj. Co zvítězí?
Rozum, lstivost, vytrvalost, paže, cvik a klacek?
Nebo zuby, drápy, instinkty, a další drápy?
Neví jak to dopadne, klidně může dnes umřít. Možná ale zvítězí, odnese si pár jizev, drahocennou skvrnitou kůži a pověst hrdiny.
O pár tisíc kilometrů dál si patnáctiletá turistka zajde do Primarku a za pár euro si koupí pekelně hnusnou mikinu s leopardím potiskem.
Kde je spravedlnost?

Už když se vzbudil cítil se nesvůj. Doslova. Je to zvláštní pocit nebýt svůj, být někoho jiného. Ne romanticky, ne v řetězech jako otrok, to jsou jen vnější okolnosti. Ten jeho pocit přicházel zevnitř a vůbec se mu nelíbil.
Ne že by byl překvapený, tu část smlouvy psanou malým písmem (na jedné ze dvou slepených stran) objevil už chvíli po podpisu.
...nedodrží li signatář podmínky smlouvy, propadá jeho duše Oriaxovi, markýzi pekla, pánovi třiceti pekelných legií...
Podmínka byla nesplnitelná pro všechny kromě MacGyvera, vejce z omelety neuděláte.
V drahém zrcadle ve své koupelně spatřil, že už mu začaly rezavět vlasy.

Kromě hlasu, uzavírajícího první přednášku roku, bylo v posluchárně ticho. Takové, že byl slyšet tlukot všech tří set padesáti srdcí.
"Takže, ať zaměříte teleskop kamkoli, na jakkoli malý kousek oblohy, nejspíš uvidíte tmu. Stačí ale obraz zvětšit, zaostřit a v tom, co vypadalo jako prázdnota, uvidíte galaxie, hvězdy a jejich soustavy," odmlčel se a stiskl tlačítko.
Na promítacím plátně se zaostřil obraz, nejprve na nicotu, potom na galaxii, její rameno a šedesát světelných let širokou soustavu.
"Například tato planeta má prokazatelně příliš mnoho dusíku a kyslíku v atmosféře. Přesto třeba i na ní je život, třeba nejsme ve vesmíru sami."

"Tak si utopili Fridricha," řekl strážný Aqil ibn Al Quadir ibn Sayyid, při pohledu na kolosální kříž, který se objevil na vrcholku kopce, zlatě zářící jako vycházející slunce.
"A stejně jsou tu zas," odpověděl Sharif, jeho přítel a bratr ve zbrani.
Aqil se opřel o cimbuří a zaposlouchal se do válečných trubek, burcujících město na poplach.
"Pokolikáté jsou tu?"
"Potřetí, když nepočítáme Nory. A Petra Poustevníka."
"Nikdo nepočítá Nory."
Za křížem se, kromě davu zbrojnošů, objevilo beranidlo, kryté dřevěnou střechou a potažené bílým suknem s rudým křížem.
"To zas bude," zavrtěl hlavou Aqil, syn Al Quadirův a dal vařit olej.

Sloni!
Váha pod jeho zahradou nelhala, něco jí hodně zatížilo. Opatrně prsty roztáhl žaluzie. Malé uši. Indičtí.
Ale kolik? Ne, dívat se nemohl. Příliš se jich bál. Tak velcí, těžcí, šedí a ty kly!
Popadl papírový pytlík a hyperventiloval, opřený o radiátor pod oknem.
Kolik jich je? Snad ne moc. Plazil se k displeji obří váhy pod pozemkem (ta se šílenému géniovi vždycky hodí). 17 tun, plus minus.
Slon indický váží necelé tři tuny, bude na zahradě šest.
Šest může zvládnout.
Rozhodl se pomalu vyplížit z domu.
Udělal chybu, jeden slon byl totiž tlustý a dva nedorostlí, bylo jich sedm.

K cele drkotal nákupní vozík a na něm jeho poslední večeře.
Zítra v šest ráno stovky křečků roztočí dynama ve svých kolečkách a vzniklá elektřina ho usmrtí.
Měl zemřít už v pět, ale právník mu zařídil odklad.
Dozorce mu přinesl stůl a jeho poslední pokrm.
Středně propečený steak s hranolky a sklenice vody z pramene nad jeho rodnou vesnicí. Tu vodu ani tak nechtěl, rád jenom soudcům zahrál na city.
Za všechny ty podvody ho teď čeká smrt, ale předtím chutně vypadající pokrm.
Láskyplně se podíval na červený střed masa.
Napil se vody. Chlorovaná. Jistě, nad jeho vesnicí pramen nebyl.

Bylo po půlnoci a mělo být zavřeno. Hostinec se jmenoval U Richarda, dříve U Eduarda, dřívěji také U Eduarda (ale jiného) a v době svého založení U Jindřicha.
Na zemi bylo čerstvé rákosí, Morrisovi tanečníci byli vyhnání, ale dva hosté se ještě pořád hádali.
"Bílá!" křičel jeden.
"Červená!" řval druhý.
"Poď mi to říct sem!"
"Vodsaď slyšíš dobře!"
Dopili a začali nanovo.
"Northampton, ha!" Chlubil se první.
"Pcha, Wakefield!" Odpověděl druhý
"St Albans!"
"To bych moh říct taky!"
Oba už stáli a mávali rukama ve snaze druhého zasáhnout.
"Bosworth!" zavolala korpulentní hostinská a vrhla se na ně s mokrým hadrem.

"...rozčtvrtit a jejich křihouše napíchnout na kůl! Vlastizrádci! Zabít málo! " zuřil předseda soudu.
Do oken pálilo slunce. Psal se rok 1621.
"Ano!" ozval se soudce, který se až dosud projevoval zdrženlivě (protože klimbal) a humanisticky (protože nebyl svině).
"Souhlasíte?" zeptal se překvapeně předseda.
"Ano. Zabít jich málo."
"Zaslouží si potupně umřít! Všichni!"
"Rozčtvrcení i ty vaše křihouše stojí spoustu peněz. Mydlář si účtuje nekřesťanské peníze, můžeme si jich dovolit třicet."
"Nebo jednadvacet, ať se to dobře pamatuje," ozval se hlas rozumu.
"21. 6. jsme se dohodli? Dvacet jedna a šest je dvacet sedm, takže jich bude sedmadvacet," ukončil debatu předseda.

Na svět padla temnota. Chvíli byl jasný den a pak nebylo vidět ani na krok.
Byl vybrán aby našel cestu z temnoty. Plahočil se už dlouho a nestyděl se přiznat že má strach.
Pak nalezl světlo.
Když se ohlédl, celá jejich země byla zalehnuta dvojicí hodujících gigantů.
A toho jídla.
Tolik jídla snad nikdy neviděl.
Zavolal si posily a pomalu se začali plížit ke gargantuánské hostině. Ostatní cítili a sdíleli jeho strach, ale nedali to najevo.
Když se konečně dostatečně přiblížil k jednomu z titánů, začal titán ječet.
Druhý obr do něj narazil spárem tak prudce, že nebohý průzkumník odlétl.

Vážený pane Appletone,
píši Vám, abyste věděl proč jsem to udělal. Do Vámi spravované Exham Priory jsem se nastěhoval minulý měsíc, krom ohlodaného nábytku se vše zdálo v pořádku.
Ale pak... první noc... ty zvuky. Nemohl jsem spát. Můj kocour, Negřík, málem zešílel strachy. Považoval jsem to závadu v potrubí, ale řemeslníci nenašli nic.
Ale já to slyšel! Škrábání a cupitání. Občas jsem i zahlédl pohyb.
Byly všude.
Po celém domě.
A pak jsem je uviděl.
Ve sklepě. Celé hejno.
Už to dále nesnesu, lidská mysl to snést nemůže.
Pro lásku Boží odpusťte mi co se chystám učinit.
J. N.

První užitečná věc co mě u invaze napadlo, bylo vylodění v Normandii. A co o něm vím?
Málo.
Změnilo průběh války na západě, málem zachránilo Annu Frankovou a při pokusu dostat se na břeh Omaha Beach mnoho amerických vojáků padlo. A co potom? Statek a malá vesnička, kam seskočila paragánská rota E (Band of Brothers), kde banda anonymních amerických vojáků střílela nácky (Call of Duty 2) a Tom Hanks se rozhodl hledat Ryana.
Ať mluvíme o blockbusteru, střílečce nebo akčním dokumentu, všechno vypadá stejně.
Ve Florencii jsem se vyznal díky počítačové hře, takže až pojedu do Normandie, vidím to podobně.

"Pořád nechápu, proč prostě nemůžeš říct že se ti to počasí nelíbí." stěžuje si mladý Japonec.
"Protože se ti neuleví," trpělivě vysvětluje starší.
"Fucking weather," spustí všichni sborově.
Mají pravdu. Padající déšť nemilosrdně bičuje město i s pevností. Takovou letní bouřku ještě v Kokuře neměli.
O několik set metrů nad nimi posádka letounu B-29 Bockscar shledává, že Kokura je zcela zakryta bouřkovým mrakem. Předpověď počasí se spletla, bouře měla začít až zítra.
Vysílačka zachroptěla: "Bockscar změňte kurz na záložní cíl Nagasaki."
Pilot, silně nespokojený s tím co jeho posádka za chvíli udělá, poslechne a změní kurz.
Kokuru zachránilo špatné počasí.

Pečlivě si uhladil pěstěný knír a urovnal si uniformu. Zaškaredil se do zrcadla, dneska se mu nikam nechce, navíc na nějakou hloupou inspekci. Bude to pěkně nudný den.
"Když to rychle vyřídíš, budeme rychle doma," usmála se na něj manželka.
Oplatil jí úsměv a nasedl do sportovního vozu.
Den nebyl nudný. Před jedenáctou dopoledne už jeli do nemocnice.
Pak jí zahlédl v davu.
Mezi jásajícími lidmi, stála dívka.
Nádherná dívka.
Mlčky a nesouhlasně je pozorovala.
Jeli pomalu, tak si mohl dobře prohlédnout její modré oči.
Auto se otřáslo.
Na stupačce u dveří stál mladík s knírem a brovninkem.
Dva výstřely.

Mému bratrovi je sedm let a navštěvuje mojí starou základku. Já jsem o deset let starší, rok před maturitou.
„Adame?“ zeptal se mě jednou večer.
„Hm?“
„Máš zítra matematiku?“
„Naštěstí ne, proč se ptáš?“
„No, že já jí mám.“
„Tebe hodně baví, viď?“
„Jo.“
„Tak si to prohodíme, ty půjdeš místo mě do mojí školy a já pudu do tý tvojí.“
„To asi nepůjde.“
„Jakto? Se bojíš?“ provokuji ho.
„Ne.“ Nenechá se vyvést z míry.
„Tak proč?“
„Vy už totiž určitě děláte děleno, a to já ještě neumim.“
Směju se.
„Kdybys tušil, kdybys jen tušil.“
„Co’s říkal?“
„Nic, radši spi.“

Blonďatá dívka stála na okraji střechy své Jordan College. Protější střecha byla dál a ulice pod ní hlouběji, než si pamatovala.
Pantalaimon se jí snažil dodat odvahu, a tak přeskočil na střechu sousední Lincoln College. Hejno vrabců, líně sedící na střeše a pozorující Lyru, ani nevyrušil.
Udělala pár kroků zpátky a očima přeměřila vzdálenost mezi střechami.
S hlubokým nádechem se rozeběhla.
Hejno vrabců vzlétlo přímo proti ní, dva do ní dokonce vrazili a donutili ji zastavit.
Když vrabci přistáli zpátky na své místo, střešní tašky se pod jejich vahou sesuly a roztříštily na dláždění.
"Oxford si nás chrání," zašeptal daemon.

Domů přišel vikýřem i když mu to žena trpěla nerada.
Zrovna svítalo, ale ona už byla vzhůru a chystala mu snídani.
"Další noc, další zlaťák?" zeptala se.
"Stovka... a pár cetek." políbil jí na tvář a pověsil jí kolem krku medailon Lady Elizabeth Rutherford.
Posnídali spolu. Když se pořádně rozednilo, ona se vydala nakoupit a on započal svou druhou směnu. Otevřel svůj krámek Garrettovo Zámečnictví, sedl za pult a podepřel si hlavu. Celonoční poskakování po střechách ho už docela unavovalo.
Zakrátko přišel první zákazník.
"Už zas se ke mně někdo vloupal!"
Garret se unaveně usmál, nový zámek měl už připravený.

Poplach!
Narušitel!
Falzifikátor!
Někdo pronikl do Albatrosovy Alabastrové Síně!
Běžel prázdnými chodbami paláce s mečem v ruce. Chvíle pro akci! Konečně Albatros někoho zajímá!
Proč si nedal panáka?
Vběhl do místnosti, kde na piedestalu stál majestátní, vycpaný, moly prolezlý Korunovaný Albatros.
A u něj stála postava, s tváří zakrytou kapucí. A v ruce držela papír a tužku!
Narušitel se zřejmě chystal Albatrose obkreslit a později napodobit.
To nedopustí! Po sedmdesáti letech existence PIFKA konečně splní svůj účel.
"Odhoď tužku!"
Narušitel se prudce otočil. Moc prudce. Pochva jeho meče srazila Albatrose z podstavce, kde se mu z hlasitým křupnutím ulomila hlava.

Byla noc. Byl klid. To bylo to jediné výhodné na službě v PIFKA.
Nevýhodná byla uniforma (Přilba s chocholem a zobákem, šarlatový plášť a zlatým filigránem zdobená zbroj). A pak samozřejmě nedostatek respektu.
Nepříjemné, ale nenáročné a klidné.
PIFKA byla jednotka pro alkoholiky, kteří nemohli být posláni jinam než mezi Pacifikátory Ilegálních Falzifikátorů Korunovaného Albatrosa, což, jak každý pozná, je blbost.
Za starého krále se jednalo o čestné a detektivní pátrání po falzifikátorech králova vycpaného miláčka, kterého chtěl mít jako jediný.
Dnes to byla nudná práce, protože Albatros byl všem ukradený. A tak členové PIFKY jen bránili přístupu k Albatrosovi.

"...žhářství, připomínání časů minulých, vandalismus, nevhodné použití veverky a ohrožení bezpečnosti (naplnění piñaty škorpiony)." prokurátor dočetl seznam o délce sto sedmašedesáti položek a jedné rauchpauzy.
Soud se odehrával ve zničeném nákupním centru Cabot Circus v bývalé prodejně parfémů, v srdci bristolského království.
Soudce se poškrábal soudcovskou paličkou na maso v paruce. Proklál obžalovaného, spoutaného napájecím kabelem pohledem a pak vynesl rozsudek: "Trest smrti, na elektrickém křesle."
Čerstvě odsouzený zůstal nepřekvapen, jiný rozsudek dávno nezazněl, od dob nuceného tření liščími ocasy o tyče, k vytvoření energie na dobíjení iPodů a na popravování zločinců, to bylo ale minulostí, dnes vše dělali křečci.

"Sralbotko! Posero! Vrať se! Není po všem! Nejsem mrtvý!"
Bylo to jasné, kontumačně vyhrál. Rád by si spokojeně poskočil a zatleskal, ale jaksi to nešlo a tak jen pokrčil rameny a velice nechlapsky zajuchal.
Dovrtěl se ke svému stanu, setřásl si z hlavy přilbici, vzal do úst křídu a udělal si další čárku na tabuli. Byl to dobrý týden, snad to vydrží, pravda, měl trošku handicap, ale za to byl zkušenější.
Sklonil se, vzal do zubů meč a dovrtěl se zpět k mostu.
"Nikdo neprojde!" zavolal na blížícího se rytíře klepajícího ořechy.
Ten hulvát, bezpáteřný zbabělec a sketa... ho překročil.

Telefon zvoní.
Vzbudím se. Spal jsem? Těžko říct.
Dům na Paper Street je prázdný.
Zvoní.
Kde je Tyler?
Zvednu telefon.
Je to Tyler, slyším jeho hlas.
"Nic nejsi a nic nebudeš, to si pamatuj."
Posadím se v posteli, neodpovídám, jenom poslouchám.
"Nic nejsi, nic nebudeš. Nikdo kolem tebe nemá budoucnost. Ti co jí mají, jsou jinde. Neproslavíš se. Nedostaneš svůj nápad jak vydělat milion. Jsi jedinečná sněhová vločka? Ano. Ale to jsou i všichni ostatní. Nic nejsi a nic nebudeš. Kdybys mohl něco vytvořit už by se stalo. Chceš něco dokázat? Nič!"
Zhroutím se do postele. Mám slzy v očích.

"A tak Durga konečně zranila démona Raktabiju, ale jakmile jedna kapka jeho krve dopadla na zem, zrodil se z ní nový démon!"
"A jak to bylo dál?" zeptalo se otrhané dítě.
Stařec nastavil snědou ruku a počkal, dokud mu v dlani nezacinkalo pár mincí.
"Durga si přivolala bohyni Kálí, která uťala hlavy všech démonů, nabodla je na své kopí a nechala si jejich krev kapat do svých úst, aby další démoni nemohli povstat z prokleté krve."
Přerušil ho zásah míčem do nosu. Děti ho dávno přestaly poslouchat. Sáhl si na obličej. Tekla mu krev. Oba starci se zvedli a odešli.

Jako malý jsem se vždycky bál pavouků. Ne těch filmových, Odula mě víc děsila v knize, nebo dokud byla schovaná, a Frodo jen tak visel v její síti, ale skutečné pavouky, živé ani mrtvé jsem neměl rád.
Postupně se tento odpor rozšířil na všechno co mělo víc než šest nohou, tak jsem se všemu nohatému vyhýbal.
Je to pryč, jak se člověk něco pavoucích dozví (a mně se to navzdory naší učitelce biologie povedlo), bát se jich přestane a dokonce ho začnou fascinovat.
Přesto dodnes, i když už jen ze zvyku, při procházení kolem japonských velekrabů v Muzeu, přivírám oči.

Nedali mu to najevo, ale on věděl, že je zdržuje. Mluvili hrozně málo.
Nikdo ani nezmínil, že je to dneska měsíc, co Edgar Evans zemřel. Jídlo jim docházelo, ale možná by to mohli, navzdory zhoršujícímu se počasí zvládnout. Byli v podstatě v pořádku, měli jen kurděje, kdežto on měl těžce omrzlé nohy.
Kromě nemoci, trápila jejich vůdce Scotta mysl. Od chvíle, kdy na točně spatřili otisk Amundsenových nohou, z něj byl zlomený člověk.
Ale byl vytrvalý a zkušený, když je nebude nikdo zdržovat, zvládnou to.
Nejistě vstal. Pokřižoval se.
"Jdu ven a možná mi chvíli bude trvat, než se vrátím."

"Kyrie Eleison!"
"Moc latinský."
"Krleš!"
"Moc katolický."
Jednooký hejtman zlostně dusal po své komnatě. Husitské houfy se hromadily, a zoufale potřebovaly nějaký pokřik. Kdož sú Boží bojovníci už zdaleka nestačilo. Jeho poradce by ochotně poradil, ale nic ho nenapadalo, tak jen zamítal Žižkovy návrhy.
"Mor ho!"
"Moc krátký."
"Nechť pekelní hadi navždy žerou a serou duše těch zvyjebených křižáckých samcoložníků!"
"Moc dlouhý."
"Ni!"
"Co?"
"Nic, to mě jenom napadlo."
Nic, pořád nic. Navíc ho vyrušil nějaký hluk. Rozzlobeně se podíval střílnou na nádvoří, kde se husité vyděšeně sbíhali a sahali po sudlicích.
"Křižáci! A jsou jich mraky!"
"Už to mám!"

Poslední protáhlý tón harmoniky. Pak jí odložil na stůl a prošel se od okna k oknu.
Slunce pálilo.
Prošel se zpátky a podíval se na ciferník. Ještě čtyři minuty.
Zkontroloval jestli je vše připraveno. Naštěstí bylo, vše leželo na stole, úhledně seřazené. Musí se to povést.
Tři minuty. Ne dvě, ne čtyři, to číslo musí být tři a přesně tři, ani víc, ani míň. Jestli to nebude tři, tak se něco určitě hrozně podělá. V instrukcích totiž bylo tři, a proč by to tam jinak bylo.
Crrrrrrr!
Nula. Rychle vyndal knedlík z hrnce a připravil si improvizovanou garotu.
"Oběěěěěd!" zavolal.

Vítr ho zastudil na krku, otřásl se a sevřel pažbu revolveru.
Zaskřípání.
Někdo jde. Někdo si jde pro jeho poklad.
Namířil na dveře.
Ne. Nikdo nejde, opřel se do křesla a dál se houpal, levačkou hladil chladný krk kamenné kočky. Pistoli ale stále držel.
Škubl sebou. Zřejmě usnul. Kde je?!
Spadla na zem. Sebral jí, a posadil jí vedle sebe na křeslo.
Vánek mu zježil chloupky na zátylku.
Zavrzání. To budou dveře na chodbě.
Vystřelil do dveří.
Když se podíval, za dveřmi nikdo nebyl.
Mezitím se tichý stín vytáhl na vrzající vývěsní štít pod oknem a zmizel i s kočkou.

Proud vody je oba strhl a dopravil na dno nevyužité šachty.
"Do prdele." postěžoval si Kent.
"Víš jak si říkal že to se mnou nevydržíš? Teď budeš muset, ale ne dlouho."
"Bille, já to teď dost podělal."
"Já vim, sme mrtvý."
"Bille, promiň, všechno, byl jsem pěkná osina."
Bill na něj zamžoural, ale neviděl ho. Hladina pomalu stoupala.
"Byls."
Sáh. Plesk.
"No tak. Tady?"
"Nebo kdekoliv jinde. Víš Bille, ty tři měsíce, i v tom nechutným počasí, byly..."
"To byly."
Sáh.
"Billy, představ si, že je tu všude zlato, že je to naše žíla."
"Kente..." usmál se ve tmě Bill.

"Řikám ti ještě jednou, nedělej to."
"Ale co kdyby...?" nevzdal se naděje Kent.
"Žíla, nebo voda, možná budem prachatý, ale spíš se utopíme, polož ten krám!"
Kent odhodil krumpáč a rozzlobeně pohlédl na Billa ve světle svíčky.
"Už sme tu tři měsíce. Tři měsíce s lopatou v hnátě, nikde nic k jídlu, nikde ženská a jediný lesklý co sme našli byl tvůj knoflík! Řikám ti že tu zlato bude."
"No jo, dejte volovi virguli a je z něj prospektor."
"Bille, mám tě rád, ale dýl to s tebou nevydržim. Já to prokopu."
Zvedl krumpáč.
To co odkryli jim změnilo životy.

Vyčerpaně se zhroutil na záda. Sníh pod ním hned zčervenal. Hrot šípu v něm vězel pevně. Opřel se o sekeru a pokusil se zvednout.
Nešlo to.
Tak bude ještě chvíli sbírat síly na cestu zpět do vesnice. Vydal se na lov, ale místo toho lovili jeho. Někdo ho předevčírem trefil šípem do zad. Dnes ho někdo přepadl a praštil kamenem do hlavy. Toho druhého zabil. Bojovat ještě uměl.
Ale ten první na něj někde číhá. Nebo byl vždy jen jeden?
Dobře. Přenocuje tady a ráno se vrátí domů.
Jeho tělo najde v Alpách v roce 1991 manželský pár na výletě.

Patnáct párů nohou poctivě dupalo po louce.
"A když budete hodně dupat, nemusíte se žádného hada bát" poučuje táborový vedoucí s kovbojským kloboukem.
Děti poučoval pouze poté, co je vyděsil teorií vypalování kousnutí.
"Opravdu se nebojte, had se bojí víc vás, než vy jeho." A taky má proč.
Vedoucí zahlédne na kameni stočenou zmiji. Mlsně se na ní podívá, náhle je mu trochu těsno.
"Děti! Kdo bude v tábořišti poslední, má dneska hlídku!" Děti odběhnou.
Milovník zvěře se začne plížit k hadovi.
"Aúúú, něco mě kouslo!" zapiští kdesi vzadu děcko. Vedoucí vztekle dupne a náhle probuzený had se zachrání útěkem.

Seděli v zámeckém salónku kdesi v Uhersku. Okno bylo otevřené, byl vlahý večer. Venku cvrček dostával svému jménu a cvrčel.
Byli už po jídle a byli v místnosti sami. Krásná markýza Alida si vějířem ovívala svícemi ozářený dekolt. Starý mládenec se z toho pohledu trochu potil.
Inteligentní konverzace s markýzou probíhala hladce. Ernst Gideon von Laudon byl zcela spokojený a přidal k dobru veselou historku z posledního tažení proti Turkům.
Markýza se široce usmála. Možná až moc široce.
„Himmel já!“ pomyslel si generál. „Ta je ale zubatá.“
„Ale co,“ pokračoval v úvahách, „Tu já mám nejradši, tu já mám rád.“

S mohutným aplausem vstoupí do studia šarmantní muž v pokročilém středním věku, v dokonale padnoucím saku, upnutém kolíčky. Postaví se na peršan, a blýskne po kamerách dokonalými zuby. Objektivů se nebojí, chrání ho botox.
Rozsype po koberci kukuřičné křupky a kydne na ně džem.
Zadupe to do vlákna
A začne luxovat.
Špína s koberce mizí zázračnou rychlostí, publikum óchá a áchá.
„A pokud zavoláte do pěti minut, získáte k vysavači Alfasavec překvapení!"
Zvedne hadici k ústům, rád by sfoukl hlaveň jako kovboj. Ale vysavač stále saje a strhne mu z hlavy tupé.
Usmívá se, ale ví že jeho kariéra skončila.