Moje články

Ruce se mu třásly a potily.
Heslo do internetového bankovnictví se mu povedlo napsat až na třetí a poslední pokus.
Chvíli počkal a pak aplikaci aktualizoval. Konto bylo náhle na nule. Dovolil si lehký úsměv a pustil telefon z okna.
Svištěl dolů čtyřicet pater a roztříštil se na střeše dodávky zaparkované na chodníku.
Pro ženu v dodávce to bylo spolu se signálem vysílačky znamení, aby stiskla docela nenápadné červené tlačítko.
Hlavy mrakodrapů uťala série explozí.
Oranžové světlo plamenů se odrazilo ve tváři muže, který to vše z posledního mrakodrapu pozoroval.
"Co teď?" zeptal se jeden z bratří.
Muž pokrčil rameny.

Zaječela, utekla, zabouchla za sebou dveře.
Zašátrala rukou po vypínači světla.
Hleděly na ni stovky očí bez života.
Vykřikla a proběhla dveřmi zpět.
Stála na dlouhé, špatně osvětlené chodbě. Jedna zářivka blikala.
Tričko se jí potem přilepilo k tělu.
Opřela se o chladné kovové dveře.
Noční úklid v továrně na hračky.
To znělo jako dobrá práce. Pro malé dítě by to byla práce snů.
Kdo sakra vymyslel ty hyperrealistické plyšáky?
Na místnosti plné paciček byla zvyklá. Hlavičky byly hnusné, ale budiž. Zásadní zlom pro její vnímání noční směny ale přinesly mozky v nálevu.
Skladiště očí bylo jen třešničkou na dortu.

Plíce přítomných se zprudka naplnily úžasem.
"Agent Callaghan!" ozvali se přítomní unisono.
"A nikdo jiný," potvrdil.
Agent si sundal tmavou paruku a potřásl svými ryšavými anglickými vlasy. Pak se otočil k anglickému kapitánovi: "Kapitáne, skutečně jste věřil, že Španělé vezou Uhrům a Fritzům uzeniny?"
"Ano," sklonil hlavu kapitán.
"Salám Uhrům? Klobásy Němcům? Blbče!"
Obrátil se k španělskému kapitánovi: "Ukažte mi náklad!"
Otevřel krabici plnou mosazných poslů smrti.
"Víte, kdo se tímhle nažere? Velká Berta!"
Callaghan se zahleděl do dáli a prohlásil: "Tato loď je nyní v zajetí námořnictva jeho Veličenstva, a já nedopustím, aby prošla jakákoli jiná! Bůh ochraňuj Krále!"

"Gott straffe England," odplivl si námořník.
Kapitán anglické lodi ho sjel pohledem a pak se rozhodl ho ignorovat.
Anglický kapitán měl štíhlou postavu, sebejisté vystupování a bohužel i bradu aristokrata.
"Věděl jste o naší blokádě?" zeptal se španělského kapitána.
"Sí, sí señor, pero..." následoval dlouhý výčet výmluv.
Anglický kapitán poslouchal přes tlumočníka, pak zachmuřil čelo a řekl:
"Vzhledem k tomu, že skutečně vezete civilní potraviny, rozhodl jsem se vás pouze pokutovat. Odevzdáte čtyři tisíce a necháme vás vrátit se do Španěl."
"Not so fast!" ozval se španělský námořník a shodil si z ramen námořnický plášť. Pod ním měl tvídové sako.

Američtí prezidenti by neměli chodit do divadla, ale u viceprezidentů to snad tolik nevadí.
Bodyguard pozornýma očima skenoval znuděné obličeje v hledišti.
Tvář hledaného atentátníka znal lépe než svou vlastní.
Ne, tady nebyl. Viděl kravaty i motýlky, saka, smokingy, teplákovky, ale jeho typický svetr ne.
Ještě jednou obešel hlediště, a pak se vydal zkontrolovat foyer. Vše se zdálo být v pořádku, ale přesto měl takový pocit...
V tom okamžiku v temné lóži ruce v červeno-bílém svetru přehodily smyčku kolem viceprezidentova krku.
Neposedné hnědé vlasy, ledové oči za kulatými brýlemi a chladný úsměv psychopata, to vše bylo přesně jako na fotografii.

Prádelna byla plná lidí, páry, šplíchající vody a pachu škrobu.
Navzdory tomu všemu mu mezi nohama proběhla macatá zámecká kočka.
Zamilovaně si povzdechl a šťouchl bidlem do prostěradla, aby ho udržel pod hladinou horké vody.
Už zase si na ní vzpomněl. Přibyla do zámku jako kuchyňská děvečka pod pláštíkem ze zvířecích koží, ale on hned poznal že je něco víc. A právě to mu zlomilo srdce, copak by ona, princezna, někdy mohla milovat pouhého poskoka z prádelny?
Prádlo panstva se dopralo a teď přišlo na řadu šatstvo poddaných.
Nadšením málem zavýskl, v ruce držel její plášť. Plášť princezny Kočíčí kožíšek.

Pero se prudce zvedlo od papíru, přesto z něj kaňka neukápla.
"Čas?" zeptal se lord Vetinari.
"Pět minut a čtyřicet sedm sekund, pane," oznámil opatrně Važuzel.
"Buď stárnu, nebo té ženské někdo pomáhá," odfrkl si Vetinari a složil noviny.
Požádal Važuzla, aby se jím nenechal dále zdržovat.
Vstal a pětkrát poklepal na jedno konkrétní prkno v obložení stěn.
Vstoupil do tajné chodby.
S elegancí kočky našlapoval na správná místa správných dlaždic.
Ze stěny vystřelila rotující čepel.
Vetinari ji na poslední chvíli odrazil holí.
"Oh."
Položil noviny na stůl pokrytý plány a požádal: "Leonardo, než příště vylepšíte chodbu, laskavě mě upozorněte."

"Ne, my si tu poradíme, děkujeme."
"Máme se dobře, stavte se na večeři a uvidíte."
Starosta Andalu takhle vždy odmítal kolonisty snažící se přestěhovat jeho lidi.
Andale bývalo hezké městečko, ale když bomby přestaly pršet, v Andalu zbylo pár domů uprostřed radioaktivní pustiny.
Starosta svým svěřencům dávno vysvětlil, že se jim lépe žije, když jsou sami, a tak se obyvatelé Andalu s cizinci nebavili a žili své životy téměř jako před válkou.
Kupec, který navštívil Andale, byl vždy pohoštěn čerstvým masem.
Nikdo se na nic neptal, ani na to, kde se bere to maso, když široko daleko nebyla žádná stáda.

Edd se považoval za člověka s rozumným a objektivním přístupem k světu. Proto ho nepřekvapilo, že výsledkem dlouhodobých úspor Hlídky bylo, že měli skladiště plná a kasárny prázdné.
Zeď střežili slamění panáci.
Bratři na hlídce se nudili, a tak dávali panákům jména a říkali o nich příběhy.. Například Haryon byl špatně postavený a tak se opíral o svého bratra Garlana stejně tak, jako by byli milenci.
Dokonce i sázeli na výdrž slaměných bratří.
Když vypukla bitva, Edd se neměl čas nudit. Koutkem oka ale postřehl, že Haryon byl zasažen šípem a přepadl přes Zeď.
Edd svou sázku zas jednou prohrál.

Větvičky ho šlehaly do tváře, očí a nohou. Cítil, že mu dochází dech. Ne že by na to měl čas, ale litoval svých chyb.
Před medvědem se neutíká. Prý si má člověk lehnout na zem, a předstírat, že je mrtvý, ale to spíš jen proto, aby si zvykl, jak na tom za chvíli bude.
Zadoufal, že získává náskok.
A pak neměl pod nohama nic než prázdno.
Jeho tlupa se v tomto kraji moc nezdrží. Přijdou ale jiní, a po nich ještě jiní, a nakonec vznikne nedaleko místa jeho skonu vesnice, která ponese jméno Hranice.
Na něj si už nikdo nevzpomene.

Za stolem v recepci sedí mladík, snaží se nedat najevo, že si není jistý v kramflecích. Vynahrazuje to zvýšenou činorodostí.
Předstírá že mu nekručí v břiše.
Opodál sedí dvě ženy, obouvají si boty a povídají si.
"Tyhle boty mám nový."
"Krásný, za kolik?"
"Za hodně. Jsou ale čistý, nemohla bych nosit kůži nějakýho chudáka zvířátka, nebo ho snad jíst."
Mladík se naučil nesoudit cizí názory, i když ví, že jsou i kytky co jedí maso a vegetariáni jsou zlouni, co jedí jídlo jeho jídlu.
Mladík se skloní pod stůl a zakousne se do kusu zvířete, který si přinesl z domova.

V restauraci U Puklé husy bylo toho večera dost živo. Dva kamarádi, nazývejme je tak, jako to dělají jejich přátelé, tedy Sandál a Tlustý, si povídali.
Přisedl si k nim ale muž s anarchistickým áčkem na klopě.
"Čus, mně říkají Žlička."
"Sem Sandál."
"Já Tlustej."
"Ste slyšeli? Roman Křepelka bude hrát."
Roman Křepelka byl zakázaný hudebník.
"Dáte mi číslo? Pošlu vám info. Jo, a hlavně, chlupatý o tom nic netušej, takže si pamatujte, máma je to slovo," zamrkal Žlička a odešel.
Když už někdo překládá fráze doslova, měl by to dělat pořádně, pomyslel si Tlustej.
"Fízl?" zeptal se Sandál.
"Fízl."

Nechal váš soused svého psa štěkat celou noc? Ignorují vás nadřízení a povyšují svoje kamarády? Obtěžují vás kultisté letáky?
Pojďme tomu společně učinit přítrž!
Vyčkejme společně Cthulhuova příchodu!
Každý úplněk na Ďáblově útesu.
Více informací vám podá Esoterický Dagonův řád.
Prvních 100 účastníků obdrží malovanou figurku a budou pozřeni první.

Malá Janička měla staršího bráchu. A staršího bráchu jí dávali vždy za příklad, protože byl prostě šikovnější.
Janička taky nosila domů skoro samé jedničky, ale zatímco ona si drhla prsty na kytaře a nikomu svou hrou radost nedělala, smyčec jejího bráchy na strunách jen bruslil.
Janička ale chtěla rodiče potěšit, a tak se pilně učila a trápila, a nakonec se na konzervatoř rok po bráchovi dostala.
Malá Janička je ale dneska Jana, pracuje jako kuchařka, ale občas hraje s orchestrem.
A zatímco se houslisté a klarinetisté snaží, ale stejně nejsou moc slyšet, Janu s jejím úderem do gongu nikdo nepřeslechne.

Zvon na věži dvanáctkrát odbil. Dveře tělocvičny rozrazil průvan. Mraky ustoupily měsíčnímu světlu, které odhalilo kruh průsvitných židlí uprostřed místnosti.
Na každé židli byla jedna bledě světélkující postava.
Jedna z nich, ta co nosila čepičku Taťky Šmouly, vstala (seděla vůbec?) a představila se: "Já jsem francouzský revoluční kalendář, a mrzí mě, že už o mě nikdo nestojí."
"Ahoj, francouzský revoluční kalendáři," ozvalo se vůkol.
"Já jsem Černoboh, a všichni mají radši mého bratra, který možná ani neexistoval."
"Ahoj, Černobohu."
Muž v tóze se na něj soucitně usmál.
"Já jsem staroslověnština, a nikdo mnou pořádně nemluvil," představil se další.
"Ahoj, staroslověnštino."

Vesla se téměř neslyšně ponořila do vody. Každý jejich pohyb ho posunul o trochu blíž k útesům a mohutnému hradu, který na nich stál.
Lilo, podzim právě skončil a Bouřlivý Konec si opět zasluhoval svoje jméno.
Díky silnému větru nevěděl kde přesně je. Hlavně doufal, že to neví nedaleká královská flotila.
Odvážil se zapálit svítilnu.
Hned její plamen zakryl zimou prokřehlýma rukama. Svých deset prstů už mockrát neuvidí.
Ve slabém světle viděl hromadu pytlů s tuřínem, mrkvemi, bramborami a cibulemi.
Doufal, že se mu jeho nebezpečí a nepohodlí jednou vyplatí.
Na vysoké věži ve větru plál prapor s korunovaným jelenem.

Na stole za ním zazvonil talířek se sendvičem.
Zakašlala, ale už se naučil ji ignorovat.
Když se za ní zavřely dveře, položil křídu a svalil se ke stolu.
Prozkoumal sendvič, očividně se neřídila jeho receptem. Příprava receptu mu zabral pěkných pár hodin a recept to byl dlouhý. Kromě množství chleba C, slaniny S, nulového množství salátu L započítal i správné množství majonézy M, nepřímo úměrné vzdálenosti Země od Slunce.
Zavolal na ní, aby ji na chybu upozornil.
Na její sabotáže byl zvyklý, nedávno mu smazala celodenní výpočty a napsala na tabuli nesmyslný vzorec 128√ey80.
Před domem pro ni zastavil taxík.

Kulomet štěká.
Do tanečního sálu zámku kdesi v horách někde v Evropě nabíhají další a další zlouni. Stejně rychle jako dobíhají, taky dopadají na zem.
Zlý dvojník amerického prezidenta leží na zbabělém východoevropském teroristovi. Plameny šlehající z hlavně kulometu se odrážejí ve slunečních brýlích.
V hrdinském šermířském souboji padl i uprchlý nacistický vědec.
Bělohlavý orel mužně slzí dojetím.
Kulomet konečně ztichl, jeho řev už zněl jako něco mezi motorem Harleye a elektrickou kytarou.
Hrdina utrousí hlášku a odejde, čeká na něj vrtulník.
Rozžne sirku o svůj pekáč buchet a odhodí ji směrem k zámku.
Správný drsňák se na exploze nedívá.

Starý svět je pryč. Mladí nevědí jak zmizel. Staří mlčí. Mnozí jsou mrtví.
Vláda? Pryč.
Zákon? V rukou polovojenských organizací. Nikdo neví, kdo je vlastně řídí.
Silnice? Neschůdné.
Ve městech zbývá jen hrstka obyvatel.
Stačí z města odejít a riskujete život.
Sirotci a vyvrhelové se věnují zvířecím zápasům a sází na ně peníze. Kolem těchto zápasů se točí vše, co zbylo z mediální produkce.
Proto je v každém městě nemocnice, ale v celém regionu jen jedna škola.
Mlčenlivý chlapec se vydává do tohoto světa.
Říkají mu Red a deset svíček na jeho dortu stále hoří.
Plní si sen. Hledá slávu.

"Ani nevím jak začít," zazoufal si.
"Řekni jim drazí, za to nic nedáš," řekla mu a poplácala ho po zádech.
Usmál se, ale potřeboval vymyslet jiné oslovení, tohle bude nejdůležitější proslov jeho kariéry.
Vrátil pero do kalamáře a ohlédl se za ní.
Nebyla nejkrásnější žena jeho života.
Ale byla chytrá.
Jízlivá.
Vtipná.
Silná.
Vdaná.
Byl si jistý že mu za to stojí, a tak se dal do psaní.
Shledal jsem, že bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji, neunesu břemeno zodpovědnosti a nemůžu vykonávat královské povinnosti.
A tímto se já, Eduard VIII., vzdávám trůnu a předávám vládu svému bratru Albertovi.

Jon stál na Zdi, tvářil se smutně, vítr mu čechral tmavé vlasy. "Nevíš nic, Jone Sněhu," zašeptal vítr.
...
"Kam asi chodí děvky?" přemýšlel Tyrion, zatímco klečel na kolenou před khaleesi.
...
"Že bych konečně zamířila na západ?" napadlo Daenerys, "ale ne, budu dál dělat bordel na východě."
...
"Hledám pannu s kaštanovými vlasy," oznamovala každému na potkání Brienne.
...
Jaime stál nad hrobem své sestry. Na náhrobku stálo:
"Lancel Lannister, Osmund Černokotlý a Měsíční chlapec, podle toho co vím."
...
Na Jihu začaly dopadat na zem první vločky.
***
Čtenář se zasupěním padl na zem a začal čekat na osmou knihu.
Zima možná konečně přijde.

Chápu že adaptace prostě musí být jiná než knižní předloha, navíc předloha tak rozsáhlá jako ta, kterou má na svědomí pan Fousatý Ledovec.
A tak se musí něco poupravit, pár postav zmizí, pár postav se změní na klaďase/záporáky, pár postavy zestárne, pár postav je přitažlivějších.
Ale nejvíc postrádám těch sto šedesát popisů královských a panských hostin i prostých jídel.
Člověk to čte po jídle a hned by si dal dalších pár porcí.
Proč se knihy neprodávají s kapounem naloženým v prakticky čemkoli? S citronovými koláči? S kancem? S exotickým ovocem z Essosu?
Chápu jen tu absenci jeleního a koňského srdce.

„Takhle přece noční obloha nevypadá. Ty žluté koule? Ta chaluha tam vlevo?"
„Trapné."
Procházeli dále galerií a v každém sále je vždy něco zaujalo, tak se jich ostatní návštěvníci galerie začali stranit.
Došli do místnosti, která byla zcela prázdná, až na velkou pumpu, postavenou těsně mimo střed místnosti.
"A tohle bude co?" zeptal se první.
"Mohla by to být alegorie na ropný vrt a umístění určitě signalizuje nerovnoměrné rozmístění zdrojů fosilních paliv."
"Nebo je to symbol oázy a ukojení žízně, po dlouhé cestě." navrhl třetí.
"To jsem měli dát lavičku..." zakňoural první.
...
"A tenhle nahej chlap znamená co?"
"Asi provokace."

Sezení na obláčku je zatracená požehnaná nuda, ale naštěstí si jí můžete vynahradit tou dobrou společností a krásným výhledem.
Nejkrásnější shledání bylo s otcem a s Šedým Větrem. Otec prohlásil že je pyšný na to, že ani jeho syn neztratil čest.
Navíc se setkal i s matkou, ta se ale zakrátko vrátila zpět domů a stejně tak i Jon, po nějaké době.
Shlížel dolů na Jeyne s jejich dítětem pod srdcem, ukrývající se s Černou rybou, byl rád že se z té oslavy dostali živí.
Stále ještě ho bolela záda, pořád ještě cítil každý šíp.
Ale aspoň si nevzal Freyku.

Když jsou vaše děti spisovatelé, máte vždy co číst..
Jen si nesmíte stěžovat když budou psát o sobě navzájem i o vás.
Nejstarší synáček byl spisovatel tak vyhraněný, že nebyl v Británii vítán a
nejmladší syn neustále domů tahal nějakou havěť.
Teda jasně, každý z nás někdy nějakou tu ploštici adoptoval. A psa má hodně lidí. Ale mít v pokoji albatrose je už jiná káva. O pitvání želv na zápraží nemluvě.
Pro Gerryho Durrela, ale zvířátka nebyla hračkou, byla jeho vášní, múzou a zdrojem obživy.
Cestoval, obstarával zvěř pro zoologické zahrady, které potom i zakládal.
A navíc stíhal skvěle psát.

Portál bzučel a světélkoval.
Na stolečku jsem nalezl vzkaz od profesora.
Šmeldo, gratuluji, za tvou asistenci si zasloužíš stát se druhým člověk co projde literární portálem.
P.S. Hledám Justinu.
Následoval návod na použití.
Je načase ukázat Martinovi jak to dopadne.
Vybaven profesorovým batohem jsem vkročil do portálu.
Upalovaná kněžka vřeštěla, dothrakové čučeli a já, nejsa drak, minimaxem hasil
vatru. S ukradenými vejci jsem prošel zpět. Blonďatá třináctka mě nestihla zastavit, ničit ekonomiku otrokářům nebude.
Další cesta vedla do Západozemí, kde jsem padl na kolena před překvapeným králem.
"Rudou ženu nepotřebujete milosti, mám pro vás lepší zdroj ohně... nebo snídaně."

V Milltownu se nic nového nestalo. V tom městě se vlastně nikdy nic moc neděje.
Městečko je to malé, vlastně jen pár farem, kostelík, škola, doktor a obchod.
Železnice se městu vyhnula a tak město navštěvoval jen občasný dostavník.
Ten kromě zboží a pošty dovážel novinky o světě tam venku, ale nikoho to moc nezajímalo.
Každý věděl všechno o každém a to co se dělo venku se městečka pramálo týkalo.
Ano, bylo to městečko v pravém slova smyslu ospalé a zakonzervované.
A tak, když se Rosie Brownové narodil krásný, zdravý, malý černoušek, čerstvý dědeček hned věděl na čí dveře zaklepat.

Malomyslní, pochybovační zbabělci. A to si říkají poradci. Váleční poradci
Prý že přejít Alpy s armádou nikdo nedokáže.
A kdo to dokázal?
On, Hannibal to dokázal. Ztráta devadesáti osmi procent slonů sice není nejlepším znakem úspěchu, ale teď před ním ležela cesta k Římu.
Jaká cesta?
Pustá.
Další zbabělec, ten jemuž jeho vlastní lidé říkali Váhavec se ho bál, bál se ho tolik, že jeho vojsko nebylo nikde vidět. Když se objevil, hned zas zmizel, ale zanechával za sebou mrtvé Kartágince a nic k jídlu.
Hannibal se nebál hor, nebál se Váhavce, nebojí se Říma.
Ostatně, je to jenom město.

"Až se uvidíme příště, budeš celý v černém."
"Až se vrátím, promluvíme si o tvé matce."
Stál na Zdi a pozoroval odjíždějícího strýčka Benjena.
Se škubnutím se vzbudil. Havran jen zakrákal: "zrní."
Za oknem viděl plápolat plameny rudé ženy.
Pamatoval si, jak mu říkali že mu už nikdy nebude teplo ale začal si pomalu zvykat, i když bylo chladněji než v jejich jeskyni a než na Zimohradu.
Mrtvá dívka měla pravdu, nevěděl nic. Nejen o matce.
Chtěl by je znovu vidět, otce, Robba, Aryu, Ygritte i strýčka.
Znovu usnul.
Byl Duchem a viděl postavu v černém, sedící na velkém sobovi.

"Pánové..."
"Ehm."
"Pánové a dámy, je načase přiznat si dílčí porážku," zahájil konečně schůzi Reg, "nesmíme se ale nechat drobným neúspěchem zviklat, my, Lidová fronta Judeje, se nevzdáme a budeme dále bojovat."
"Ehm," přerušila ho opět Stan, "nesmíme ale zapomenout na naše zásady, a já, jako zástupce něžného pohlaví nedopustím, aby v nové, osvobozené, Judeji, lidé byli připravováni o ženská práva, jen proto, že jsou muži!"
"Stane, takovými drobnostmi se teď nemůžeme zabývat, musíme se zaměřit na boj proti největšímu nepříteli!"
"Judejské lidové frontě!" vykřikli spiklenci jako jeden muž, i když spíš jako dva muži, jedna žena a jeden hermafrodit.

Nesympatický muž, říkejme mu třeba Dick, seděl v autě a pozoroval svého Posla.
Posel zrovna vešel do bistra, kde se posadil proti "Instalatérovi" a chvíli spolu hovořili.
Po nějaké době Posel, který se ve svém obleku do toho podniku nehodil, vytáhl z kapsy papírek a podal ho Instalatérovi.
Dick ocenil tu eleganci, všechny ty kufříky, igelitky a tašky jsou hrozně nepraktické, šek schováte snadno.
Nemusel ani ztlumovat tu hroznou hipíckou hudbu, dovedl si představit, o čem se baví.
"Chceme všechno vidět a všechno slyšet," řekl Posel.
"A nebojte se, nikdo nic neuvidí, ani neuslyší," odpověděl Instalatér.
"Nezapomeňte, Watergate," připomněl Posel.

Pohlédl přes hranici na Novou Galii, jejíž guvernér právě vyšíval vlajku.
Guvernér Pacifického Kentu se raději chystal postavit vládní palác, a tak začal hledat dřevo.
Většina stromů ale bohužel byla na Francouzově půlce a tak bylo nutno vypracovat konkordát o spolupráci, což bohužel zabralo většinu odpoledne, a tak na samotnou stavbu nezbyl čas, protože zbytek odpoledne strávil sběrem krabů pro Francouze.
Konkordát byl porušen už večer, protože Francouz kraby označil za nedostačující a tak dřevo podpálil, zatajeným křesadlem.
Hořící dřevo naštěstí spatřila posádka lodi, která situaci na ostrově celý den pobaveně pozorovala a až těsně před bitvou se rozhodla zasáhnout.

Pistolník stál před novým královským palácem a starým nákupním centrem.
Dveře mu otevřeli královští poskoci a za chvíli už klečel před králem.
"Donesly se nám zprávy o vaší skvělé pověsti nájemného... čehokoliv, a proto vás pověřuji úkolem zlikvidovat hemžící se nestvůry v našem paláci. Jedna z nich pronikla až do naší ložnice."
Po smlouvání o odměně se Pistolník, pod podmínkou mlčení o podobě nestvůry, vydal ke královské ložnici.
Ozbrojen byl pistolí, takovou, že by si její velikostí leckdo leccos kompenzoval.
Ložnice krále Jamala, exeterského postrachu, devonského řezníka, vypadala prázdná.
Jen na stěně byl střední pavouk.
Pistolník tasil sklenici a noviny.

Bratru Štukatérovi kručelo v břiše.
"Máme všechno?" zeptal se.
"Jo, rituální obrazec, rituální amulet, rituální knihu. Chybí nám jen bratr Zapětprstů."
Bratr Štukatér přešel k oknu a přes malá sklíčka, spojená olověnou síťkou pozoroval temnou ulici, bratr Zapětprstů, poslaný pro pizzu, se ještě nevrátil.
Bratr Dveřník začal odříkávat rituální zaklínadlo. Ostatní bratři se zadrháváním hlasitě opakovali cizí slova.
Za oknem se začala zhmotňovat okřídlená, šupinatá nestvůra.
První drakova ohnivá koule proměnila okno v střepy, olovo v tekutinu a všechno v místnosti na popel.
Když na místo dorazila opatrná hlídka, našla dům v plamenech a před ním pohozenou krabici s pizzou.

"Vražda, otče."
"Proč jsi zabíjel, synu?"
"Pro peníze. Ne z hněvu. Ne v obraně. Pro peníze."
"Koho jsi zabil pro peníze?"
"Vás otče."
"Cože?"
"Vás, jste hluchej? Pozdravuje vás Harry Waters."
Bang! Bang! ... Bang! Bang!
Dal si ruku před pusu a vyběhl na ulici.
Každej kostel, každej kostel v tý posraný Belgii mu to připomněl.
Ken to věděl a snažil se ho rozptýlit.
Jak?
Kostelama. Blbejma belgickejma kostelama.
V každým kostele zpovědnice. A každá zpovědnice plná vzpomínek na čtyři výstřely, tělo kněze na podlaze a mrtvýho kluka.
Stál na náměstí osvětleném vánočním stromkem.
V kapse ucítil pistoli.
Byl nejvyšší čas.

Pokřikování palácových pikenýrů, potírajících protivné prosebníky, přehlušovalo pištění prostých, pronikavě páchnoucích poddaných.
Panovačný princ, právoplatný potomek panovníka poraženého prasetem, pózoval portrétistovi.
Při předvádění pohledného, pyšného profilu podrážděně poslouchal pláč povstaleckého pána, pokleklého před Pycellem.
Paxter Pampelišák, poslušnost postrádající pán Pampeliškového poupěte, přitepleně pojmenované pevnosti pod pahorkem poblíž Prstů, prosil, plakal.
Přiznal prohřešek, přesto požadoval prominutí, prý pozvedl prapor pouze pro právo pomsty, přislíbené příteli.
Přihlížející pážata, posluhující princi, pozorovala přicházející pohromu.
Pyšného prince, potěšené pozorujícího ponížení pánova pletichařského příbuzenstva, počínalo pánovo pofňukávání popouzet.
Pobočník planě plánoval přistřihnutí princových perutí.
"Payne," přivolal plešatého popravčího princ, "přiostři plkno, požaduji palici pampeliškového pána."

Držel v rukou dva klobouky a váhal.
Nasadil si první a podíval se na sebe do naleštěného bronzového talíře. Pak zavrtěl hlavou. Červená mu neslušela.
Položil si na hlavu druhý a zase se zamračil. S čepicí, vypadající jako figurka na Člověče nezlob se, ho nikdo nebude brát vážně.
Vyhlédl ven a podíval se na širokou, línou řeku, největší poklad jeho lidu. V řece se zrcadlilo slunce.
Horní Egypt, na mapě prozřetelně dole a Dolní Egypt, z rozumných důvodů na mapě nakreslený nahoře.
Položil koruny na sebe a posadil si je na hlavu.
Teď už jen jeden Egypt.
A jeho dynastie.

V malém bytě ve špatné čtvrti hlasitě zněla klasická hudba. Stál u okna a vychutnával drahé víno. V bytě byla plíseň a krysy, ale přesto vyhovoval jeho požadavkům, nájem byl totiž roztomile nízký a sousedi si nevšímali podivných pachů.
I když se někdo ztratil, ostatní se báli deportace a policii nevolali. Usmál se.
Velký hrnec na kamnech pomalu bublal.
Jeho staří přátelé o tomto bytě nevěděli, hloupí a přízemní lidičkové. Jednomu z nich se o svých chutích svěřil, ale zůstal nepochopen.
Bacha přerušil kuchyňský budík. Obalil si ruku utěrkou, zvedl pokličku a vylovil z hrnce několik kousků kapusty.
Nesnášel masožrouty.

"Hračky škodí dětem," zahájil svůj projev první člen komise. Za jeho zády se objevil dementní úsměv blonďaté panenky.
"Kvůli tomuto kusu plastu propadla spousta dívek nedostižitelnému standartu krásy," krátce se odmlčel, užil si pozornost všech v místnosti, "a takto škodlivých hraček je bohužel mnoho."
Na promítacím plátně se ukázaly další hračky, nerealisticky svalnatá akční figurka a nerealisticky hranatá lego postavička.
"Je načase začít vyrábět hračku, kvůli které se žádné dítě nevzdá večeře, kvůli které nás nebude nikdo žalovat!"
Odhalil krásnou figurku zakrslého, plešatícího, extrémně obézního muže, jeho na svůj věk nevhodně oblečené manželky a jejich přívěsu.
V místnosti bylo ticho.

Těžko si představíte, jak nepohodlné je sedět na větvi, a vykouřit při tom fajfku.
Nejprve si vrbu vycpával houněmi, ale přátelé se mu smáli, tak se na ně vykašlal a pořídil si houpací křeslo.
V něm teď seděl, hleděl na poličku a mračil se.
Na poličce stála řada hrníčků s dušemi, a byla to řada pěkné ošklivá.
Ani dva si nebyly podobné, v ničem. Hrníček z krumlovského zámku stál vedle hrníčku pro nejlepšího tátu.
Všechny hrníčky byly samozřejmě plné lapených duší, ale nebyly mu k ničemu.
Jak se má takovou sbírkou vodník chlubit?
Rozmáchl se holí a všechny dušičky osvobodil.