Slušní lidé s vlky nevyjí

Cosette stála u okna, závěs odhrnutý sotva na centimetr, pozorně sledovala ztichlou podvečerní ulici.
„Vlci číhají, zda jsme doma?“ tázala se klidně Doramo.
„Je tam zase jenom jeden. Ten menší, s knírkem. Obávám se, že moc dobře ví, že doma jsme. Před chvílí mluvil s domovníkem.“
„Asi bych měla zajít k domovníkovým na návštěvu,“ podotkla zadumaně mladší ze sester. „Docela by mě zajímalo, zda čistě náhodnou nemá prsty v tom, že minulý týden zatkli pana Veselého odnaproti.“
„Ráda bych věřila, že tu nejsou kvůli nám. Ale nevěřím.“
„Takže dnes večer nikam nepůjdeš?“
Cosette se zatvářila odhodlaně. „Samozřejmě, že půjdu. Musím.“