Moje články

Peggy - Ze školních škamen

K.pise - Po letech

Blueberry Cvičme v rytme

Faob - Ještě mi nadávejte

Tora - Žádost o přidělení nevyužitého prostoru

Esti Vera - Okamžik III

Rya - Jak se plavili v bouři

Carmen - Mazlíček

strigga - Znepokojivá zpráva o neutěšeném stavu našeho bratrstva

eliade - Zdá se, že se svědomitě postí…

Esclarte - Městečko, které povstalo z mrtvých

mamut - Navždy Váš…

Aplír - Dědeček a malá družička

hidden_lemur - Jasně a zřetelně, pane

Dede - Nečekané hříchy

Tora je součástí našeho čarodějnického hnízda a její svět, ve které se pohybuje Šejla, je čím dál propracovanější a zajímavější. Tentokrát ho spojila se svou zálibou historie a vzala nás do složitého období třicetileté války. Mohl jsem vybrat takřka kterýkoli, ale tento je jeden z nejpůsobivějších: Daleko za hlavním vojem

Regi je další z našeho hnízda a často myslíme velmi podobně. Jako já má ráda Harryho Pottera, ale už si v něm vytvořila vlastní, svébytný svět obrazů, o který se JRK jen tak lehce otřela. Celý letošní seriál by hodně povedený, podívejte se třeba na tento střípek: Právo na spánek

Vím, že mila_JJ nepíše o stále stejných postavách ani to není seriál. Ale taky je pevnou součástí našeho hnízda a nakonec, Svět vědy je jednotný svět, ne? Z jejích zábavně naučných kousků se mi líbilo hodně, ale možná nejvíce právě tento: Nežádám, ucházím se

I Arengu znám osobně a také ona k nám patří. Sice nepíše s námi, ale často naše texty velmi profesionálně betuje. A její svět plný čaje a starosvětské atmosféry mě neuvěřitelně baví. (Moc se těším na její knihu.) A pokud se v něm letos magie v podstatě nevyskytla, vůbec mi to nevadilo. Stačí Praha na konci 19. století, chytré a schopné dívky a sympatický mladý muž.Představení v Národním

S Dede se znám i neznám. Známe se jen virtuálně, ale tak dobře, jako bychom se už potkaly. Její Alžběta, která se dostala do světa plného draků a magie mě baví stejně jako samotní draci. Dárek pro maminku

Beneslenka a její kluci z Prahy byli mým největším letošním objevem. Vůbec se neznáme, ale mám pocit, jako bych ji znala už dávno. Píše přesně podle mého gusta. I já často a ráda píšu o dětech a svět, který nám představila, je světem mého dětství. Líbily se mi všechny její střípky, ale co třeba tento: . Agent

Xantin mě celý měsíc bavil se svými pohádkami pro Viktorku. Den co den jsem s napětím čekala – Tak co dneska? Skamarádí se? Podívejte se, jak se to povedlo tady: Kdo dává i z mála, dvakrát dává

Aries psala tak napínavě, až se člověku občas tajil dech. Ale i méně napjaté chvíle jsem si užívala, stejně jako si Evžen užíval Ladin obdiv. Co třeba tento: První krok

Mordomor svého upíra tak trápil hladem, až mi ho občas bylo líto. Jako třeba tady: Noční lov

kytka píše nesmírně poeticky i dramaticky a srdceryvně. Já mám raději tu poetickou stránku, před chvílemi emočně vypjatých situací dávám přednost chvílím poklidně plynoucím, které pohladí po duši. Proto se mi tak hodně líbilo toto: Plavení plavých koní

Angiera nám ukazuje kousky ze světa Harryho Pottera, který obohatila o vlastní postavy. S těmi se sice v tomto kousku nepotkáme, ale Draco mě vážně pobavilTa ženská fakt blábolila

Linkového stykače jsem četla spíš příležitostně, ale tento kousek mě opravdu dojal: František a Miluška

Queen24 jsem si vybrala, protože koně obdivuju (byť je z dálky) odjakživa. A tento drabblík byl takový, že mi až vehnal slzy dojetí do očí. Ti, které už nikdo nechtěl

Netopýra budečského jsem vybrala prostě proto, že mě netopýři v jeho podání prostě baví. Tady byla netopýrka vyloženě roztomilá: Mám já vůbec řasy?

Mary je první z mých holek a s lehkostí, fantazií a humorem zvládla celý měsíc, ve kterém její nafrněné kuře doputovalo až do Japonska, aby tam zažilo spoustu dobrodružství. Jedno z nich je tady: Nasáklé peří
Annie je další z mých děvčat. Napsala jen pár drabblíků, ale líbily se mi: Škoda, že nevydržela déle. Tak snad příští rok. Porušení rozkazů
Adelsout do třetice z mého hnízda. Napsala jen jeden jediný drabblík, ale myslím, že se docela povedl:Opravdu je tu nepořádek
Alešandr_Veliký napsal zábavný seriál se spoustou humoru inspirovaný Čtyřmi z tanku a psem. Koukněte třeba na tento, Znalec poměrů, ale za přečtení stojí celá série.
Kdo ještě neví, že Tom_Peterson miluje andulky, nenarazil ani na jeden z jeho drabblíků. Zkuste třeba tento Kmenová výuka aneb jak byly andulky v lese a pak už to budete vědět.
Raina je asi stejně stará jako Mary a Alešandr s Tomem. Její fandom neznám, ale drabblíky se mi i tak líbily. Vybrala jsem tento: Jak to jen dělají?, protože jak jde o jídlo…
Pokud vím, je Štefík vůbec nejmladší z místních autorů. Opravdu se nestačím divit, co už dokáže napsat.
Motýl bez křídel
Tyfónek – tady jen tak tuším věk nižší patnácti let, takže doufám, že jsem se trefila. Prostě Vejce
Kraken – i tady věk jen tuším, ale tento drabblík mě opravdu pobavil Kvantita proti (ne)kvalitě

Už jsem myslela, že nedám dohromady desítku, ale pak mi na poslední chvíli poslala drabblík další z mých holek, Anežka. Nezveřejnila ho, ani se zde nezaregistrovala, ale myslím, že se jí povedl, takže ho tady vkládám alespoň takto. Byl napsán na téma: Bonus, mix stylů.

Za horami a řekami. Uprostřed pouště, země tak hojná a krásná.
Však v té zemi, nikdo se nikdy bydlet neodvážil, odjakživa patřila stromům, tak živým, že pokud by zde někdo chtěl přespat a špatné úmysly měl, druhého dne by se nedožil.
Kmeny stromů byly ohebnější nežli lidská těla. Dovedly omotat kohokoliv a už je nikdy nepustit.
K dobrým duším se však chovaly s úctou, nechali je, ať si z nich ti dobráci trhají ovoce tak lahodné, že kdo jej okusí, už nikdy radosti nepozbyde.
Tak zde v mrtvé poušti na ostrůvku plném divočiny žijí možná až dodnes.

Pokud netušíte, jakého autora Anežka napodobovala, tak zkusila Aloise Jiráska.

Když jsem ho poprvé uviděla na své pohovce, byl to šok. Uznejte, mít doma otce vlasti. Šok to musel být i pro něj, všechno docela jiné… I když… lidi jsou pořád stejní. Někteří skvělí, jiné potopit do Vltavy.
Uteklo to.
„Přišel čas, aby ses vrátil.“
„Máš pravdu,“ povzdechl. „Líbilo se mi zde, ale už se mi stýská. Přesto nezapomenu. Těším se, jaké vymoženosti v Čechách zavedu. Už jen ty balóny...“
Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že si nebude pamatovat nic a že to tak má být. Ale v skrytu duše jsem doufala, že alespoň jméno Kateřina mu v paměti zůstane.

„Řekni mi, pane, co tě tady u nás nejvíce potěšilo?“
„No, kromě tvých bramboráků…“ uculil se, „tak nejspíš to, že se na mě nezapomnělo. Tolik toho zůstalo. Most! Univerzita! Hrad! Náměstí! A všechno se jmenuje po mně!“
„A to jste ještě zapomněl na Karlín, Karlovy Vary nebo…“ ušklíbla jsem se a nabídla mu švestku, „karlátka.“
„Nejsou špatná,“ připustil. „Ale nechme jídla... Když jsem viděl, jak dnes vypadá chrám svatého Víta, Pražský hrad, klášter Emauzy nebo Nové město pražské… Ano, zdá se, že jsem zanechal po sobě v dějinách země české opravdu jakousi stopu.“
"Velice výraznou,“ ujistila jsem ho.
Jen zářil.

Procházíme se po zahradě, chlubím se čerstvě zasázenými azalkami.
„Rozkvetlé budou překrásné,“ tvrdím.

Vtom se kolem mihne šedý stín.
„Prase!“ vyjeknu. „Nebo spíš prasák!!!“ vyhodnotím velikost, neschopna si ve vypjatém okamžiku vzpomenout na slovo kňour.
„Konečně hrdinský čin!“ zajásá Karel a popadne odložený rýč.
Výpad! Naštvaný divočák se rozbíhá jako při turnaji. Ostří rýče ho zkrotí. Obrací se na útěk.
„Tudy ne!“ ječím, když ho Karel zahání do rohu zahrady. Marně. Prase je dokonale zaháknuté v plotě. Karel ho pobídne špičkou rýče, prase zabere a prodere se ven. Uff.
„Díky,“ vydechnu.
Karel si otře čelo.
„Bylo mi ctí zachránit dámu.“

Chtěli jsme budovu staré školy přebudovat, překvapivě na školu. Karel nás ráčil doprovodit na jednání s úřady.
„Tady byl internát!“ protestovala úřednice ze stavebního odboru.
„Ale já v téhle třídě maturovala,“ namítala jedna z našich učitelek a ťukala na plánek.
Naše ředitelka namítala: „Kdyby to byl internát, musely by tu být sprchy, vidíte je někde? A místnosti odpovídají velikostem tříd, ne ložnic.“
„Když tady mám napsáno internát, tak je to internát,“ nedala se úřednice.
Kapitulovali jsme a školu, která vždy byla školou, nikdy internátem a všichni místní to vědí, rekolaudujeme na – školu.

„Já bych ji vykoupal ve Vltavě,“ bručel Karel.

„Petrarca byl obdivuhodný muž. Rozhovory s ním byly podnětné… ale byl snílek. Toužil po obnově říše římské,“ vyprávěl Karel. Pak citoval úryvky z dopisů, které mu básník psal.
Římská říše, dlouho zmítaná bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu…
Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země!...
Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám…
„Já lépe než on věděl, že jeho naděje je marná. Rozhádané italské rody, vzájemně bojující města… Všichni byli hluší ke spojené říši… A pak, mé srdce už dávno patřilo Praze, ne Římu.“

„Takovou sílu zase Eliška nemá, vždyť by to bylo o strach… Nikdy jsem nezakázal ženám přístup na Karlštejn. Podívej na tu kaši, tohle by byl důsledek,“ poukázal na kouřící kotel. „Král cyperský zase nebyl takový fešák… a mezi námi, o ženy moc nestál.“

Na konci mě požádal o opětovné puštění jedné ze scén.
„Myslíš pane, jak jsi mluvil o českém národu?“
„Ne.“
„Tak tu, jak přijíždíš na hrad?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak tedy, jak pánové obdivují krásu obrazů ve tvé kapli?“
Rozčílil se.
„Myslím tu o lásce a nemoci a ty to dobře víš!“
Zasmála jsem se.
„Jak je libo, pane.“

Blanička… Bylo pro ni těžké, když přijela z francouzského dvora do země v rozvratu. Ona, zhýčkaná princeznička a drsné Čechy. Ale zvládla to. Naučila se česky, starala se o můj lid, když já nebyl přítomen. Má něžná dušinka.
Anna Falcká? Neptej se, to bolí. Příliš krátce jsme spolu byli a příliš nadějí bylo zklamáno. Syn, kterého mi dala, se ani dvou let nedožil.
To Anna Svídnická mi to vynahradila. Její syn je budoucím českým králem. Ale ona sama byla až příliš křehká na tvrdou roli matky.
Poslední je Eliška. Zdatnější než ty před ní. Kéž mi ji Bůh ráčí zachovat.

„Co to je?“ tázal se Karel a nedůvěřivě dloubal do barevných válečků na stole.
„Chtěl jsi vyzkoušet exotické jídlo pro tebe neznámých národů, pane.“
„Taky jsem říkal, že nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, ale nic netřeba přehánět. Toto nevypadá moc jedle. Co to vlastně je?“
„Sushi. A buď rád, že jsem nepřiložila hůlky, těmi se správně jí!“
Hůlky pominul.
„Rýži poznávám, tu vozí z Itálie, ale ta zelená podivnost je…?“
„Mořská řasa. A uvnitř je ryba. Zcela čerstvá, vlastně syrová. Takže postní jídlo dle tvého přání.“
Zašklebil se na mě prosebně.
„Bramborák by nebyl?“

„Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co je to ta vaše demokracie?“ otázal se.
Zamyslela jsem se: „Obávám se, že jen nejlepší ze špatných řešení. Máme svobodu volit podle svého. Zda však většina zvolí správně, to už je jiná otázka. Ale zatím jsme nevymysleli nic lepšího.“
„Stále mám pocit, že osvícený panovník zvolí lépe.“
„To je právě to. Osvícený!“
Zarděl se. Patrně si vzpomněl na celou řadu svých ne tak rozumných současníků.
„No ale uznávám,“ pokračovala jsem, „že svobodně rozhodnout podle svého vlastního moudrého přesvědčení má své výhody.“
„Nepleť se,“ ušklíbl se trpce, „panovník je spoután nejpevněji. Jeho možnosti jsou velmi omezené.“

„Rozbily se mi škorně,“ postěžoval si Karel.
To bys nevěřil, jak jsem ráda, rýhy na parketách už mě vážně nebaví.
„Znáš nějakého vhodného ševce?“
„Obávám se, pane, že momentálně nejsou k mání. Ale nevadí, objednáme ti nové boty přes internet. Škorně asi nenajdem, ale určitě tě něco zaujme.“
„Ale co do té doby? Přece nemohu chodit bos!“ bránil se.
„Myslím, že v botníku nalezneme obuv, která ti padne.“
Ukázalo se, že je to problém. Jedny byly malé, další zase velké… Nakonec jsme přece jen našli něco akorát.
Ovšem vidět Karla, jak brouzdá po zahradě v růžových crocsech, je k popukání.

Dost mě namíchlo, když mě zařadili mezi statečné, kteří budou bojovat po tátově boku. On říkal něco o tom, že v žádným případě nebude z boje zdrhat, ale když se na vás valí mračno šípů velkých jak kmeny jedle, to bysem vás chtěl vidět nezdrhat. Jeden se do mě zabod, ti Angličani sou fakt svině, to je nenapadlo, že to bolí, když do vás střelí? Ale nakonec to bylo dobře, protože táta zavelel, aby mě vyvezli z bitvy a já už nemusel být statečný. Nemoh sem nic dělat, že? No, takže táta je teď mrtvej a já jsem českej král.

Rozhodla jsem se uvařit Karlovi lahůdku – bramborák! Narazila jsem hned na začátku.
„Co chceš podnikat s těmito podivnými kameny?“
„To jsou brambory, pane. Přivezli jsme je do Evropy z Ameriky. Tu zem jste ve tvé době ještě neobjevili.“
Jeho nedůvěru to zrovna nezlomilo. Zkusila jsem to jinak.
„Zabránily mnohému hladomoru.“
S pochopením přikývl.
„To pak ano, když je hlad…“
Pohled na šedavé těsto jeho náladu příliš nepozvedl.
„Co je to za naprostou nechutnost? Myslím, že dnes budu raději hladovět,“ zavrčel a povýšeně odkráčel.
Vůně česneku, majoránky a smažících se brambor ho přilákala zpět. Slupl jich pět, a ještě chtěl přidat.

- Posaďte do svého zaparkovaného auta, nasaďte si protisluneční brýle a miřte fénem na kolemjedoucí vozy. Sledujte, jestli zpomalí.
- Pokaždé, když vás někdo o něco požádá, zeptejte se, zda si k tomu přeje hranolky.
- Všechny věty zakončujte prohlášením: "Přesně jak pravilo staré proroctví."
- Co nejčastěji místo chůze poskakujte.
- Ptejte se lidí, jakého jsou pohlaví. Po jejich odpovědi se hystericky rozesmějte.
- Jděte na recitál moderní poezie a zeptejte se, proč se verše nerýmují.
- Při vybírání peněz z bankomatu vykřikujte: "Vyhrál jsem, vyhrál jsem! Tento týden už potřetí!“
- Při odchodu ze zoologické zahrady se rozběhněte a křičte: "Zachraň se, kdo můžeš, utekli jim!“

Jan Lucemburský… Můj otec a český král. V celé Evropě velebený. „Žádný spor se neobejde bez českého krále,“ říkalo se.
Pouze Čechy se mu vzpíraly, králi cizinci. Nevadilo mu to. Léta se vracel jen pro české stříbro.
Teprve, když se já začal starat o svou zemi a láskyplně ji opatrovat, když jsem v očích Čechů předčil jeho slávu, rozzlobil se. Vrátil se a přivezl i Beatrix, aby předčila mou matku. K dovršení všeho, stříbrné sochy svatých, jež měly přinést slávu Praze, mi ukradl, aby rozmnožily jeho slávu vlastní.
Myslel si, že vše ví lépe, ale dějiny daly za pravdu mně.

„Země je kulatá,“ prohlásila jsem kategoricky.
„A to dokážeš jak?“
No, naběhla jsem si. Nemohla jsem ji nechat placatou? Myslím, že i želvu A-tuin a slony na jejím hřbetě by spolkl snadněji.
Pokusila jsem se to vysvětlit. Díky za online aplikace a školní výklad Vesmíru našim prvňákům. Ne že by to fungovalo.
„Kdyby byla kulatá, tak by ti lidé, co jsou dole, spadli,“ namítal.
„Ve Vesmíru není dole a gravitace je udrží.“
„Gravitace?“
„Přitažlivá síla. Podívej, všechno, co pustíš, upadne na zem,“ předvedla jsem názorně na zmuchlaném papíru.
„Pak mi tedy vysvětli, má paní, proč nám nebe nespadne na hlavu!“

„…Zprávy si předávali přes mrtvou schránku,“ četla jsem.
„Zprávy? Potvrzení pravosti?“ zeptal se Karel.
„Spíš něco o tom, co, kdy, kde,“ odpověděla jsem roztržitě a četla už potichu dál.
Karel mě ale nenechal na pokoji. Oči mu zářily.
„Netušil jsem, že tradice, kterou jsem založil před tolika stoletími, tak dlouho vydrží. To je dobře. To je moc dobře!“
Podívala jsem se na něho s náhlým podezřením. Zdálo se mi, že mluvíme každý o něčem jiném.
„Co máš na mysli, pane?“
„Přece schránky na relikvie. Na ostatky svatých. Jaké jste získali? Kde je uložíte?“
Vzdychla jsem si. Už zase ho zklamu.

Těžko vysvětlovat, proč jsme své dospělé dceři ještě nenašli ženicha.
„O sňatcích u nás rozhodovali muži,“ poučoval mě Karel.
„Vím, ale… Co tvůj bratr? Ten také rozhodoval o svém sňatku?“
„On ne, otec ano.“
„Jeho soužití s Markétou Pyskatou zřejmě nebylo nejšťastnější.“
„Pyskatá?“ rozzlobil se. „Taková urážka. Měla větší rty, pravda, u ní to ovšem byl znak vášnivosti. Nebýt to bratrova žena…“
„Prý ho pronásledovala a on se jí bál. Když jí uprchl, rozvedla se s ním pro údajnou impotenci.“
„Taková lež. Se svou druhou manželkou měl šest dětí!“ vyprskl.
„Takže domluvené sňatky nebyly vždycky výhrou.“
Zbavila jsem ho slov.

Vyhlédnu ven, Karel mi kouká přes rameno. Na zahradě se tetelí polozmrzlé hyacinty, koniklece sklápí hlavičky, aby jim do nich nenapršelo, narcisy statečně čelí chladu a zlatý déšť opatrně přemýšlí, zda má rozkvést.
Ptáci v tom mají jasno. Hýlové ozobávají pupeny jabloně, aby nabrali sílu na hnízdění, drozdové běhají po trávníku a zkoumají, zda už vylezly žížaly, na lípě hvízdá kos a v jezírku se neohroženě koupe hejnko pěnkav. Asi propadly módě otužování.
Vysvitne slunce a odkudsi se přitoulá žluťásek čičorečka. Křidýlkama statečně třepotá a mlsá narcisový nektar.
„Je jaro,“ usmívá se Karel.
Pak slunce zajde a začne padat sníh.

Třesk zbraní. Sestry se krčí v koutku, bratříček vříská z povijanu. Otcův křik, matčin pláč. Drsná ruka mě vytrhává z měkkého náručí. A pak…
Komůrka v podzemí. Docela pohodlná, ale osamělá. Obhroublé žertování stráží, vážná, kárající výchova kněze. A světlo přichází jen okénkem u stropu, za kterým se občas mihnou čísi boty.
Tak rád bych, aby se vrátila maminka, mé sestry, ba i bratr už mohl vyrůst k dětským hrám. Ale nikdo nepřichází. Vzpomínky na matku nenávratně mizí. A tolik, tolik bych je chtěl udržet.
Osobuji si právo, aby můj pobyt v kobkách hradu Lokte byl zapomenut. Už nechci vzpomínat.

Vážený můj lide český,
ocitl jsem se ve tvé době a brzy zjistil, že bylo by dobré leccos změnit. Navrhuji, aby ses navrátil k myšlence monarchie, se mnou, jako králem, v čele.
Jakými argumenty mohu podložiti svůj návrh? Již jednou dovedl jsem království české ku rozkvětu a zajisté se mi to zdaří zopakovati. Ostatně jsem se doslechl, že zvolili jste mne největším Čechem, má volba tedy jest nabíledni.
Slibuji, že svůj národ nikdy nebudu oslovovati „Čau lidi,“ a že mé dnešní slovo bude platiti zítra, ba i pozítří.
Věřím, že mé žádosti bude ku obecnému prospěchu vyhověno.
Tvůj Karel IV.

Karel sledoval záběry ze sněmovny. Vzájemné urážky! Hrubosti! Vulgarity! I facka padla. Styděla jsem se do morku kostí.
„Taková sebranka,“ hřímal. „Za mých časů bych to tak nenechal. Na pranýř s nimi! Ponořit do Vltavy!“
S gustem jsem se přidala: „Nápis idiot natisknout na roušku! Škůdce vlasti!“
Pak jsem se bavit přestala. „Jenže, ten pán, co nám teď vládne, tohle nepřipustí. On je první mezi nimi. To z něho si berou příklad.“
„Nelze ho snad svrhnout?“
„Svrhnout ani ne, naštěstí je tam pouze dočasně. Jen doufám, že příště budeme volit lépe. Protože pokud ne, začnu uvažovat o čtvrté pražské defenestraci.“

Dorazili jsme na poslední chvíli. Po vzletu Karel poněkud ztuhl, pak propadl nadšení.
„Podívej, můj hrad! A jakže to létá?“
Objasnila jsem, že horký vzduch je lehčí než studený, a vysvětlila možnosti ohřevu. Karlovi zazářily oči. No jéje. Jestli po návratu do své doby zavede leteckou dopravu, mám to na svědomí.
Pohlédl dolů.
„Proč nás ten automobil sleduje?“
„To je doprovodné vozidlo, pane. Až přistaneme, naloží nás i balón a odveze zpět.“
Nedůvěřivě se zadíval nad hlavu.
„Copak se tak veliká koule vejde do něčeho tak malého?“
„Neviděl jste ji na počátku, pane. Až ji vyfoukneme, bude zas úplně mrňavá.“

„Jak vlastně dosahujete toho, že vaše svíce nekouří?“ zarazil se Karel. Zíral na žárovku, jako by ji viděl poprvé.
To sis uvědomil teprve teď? pomyslela jsem si poněkud rozladěně, ale pak jsem uznala, že nových poznatků se na něj nahrnula spousta.
„Nejsou to svíce a pohání je elektřina. Právě tak jako počítač nebo žehličku, které už znáš, pane.“
„Elektřina? Jaký to zázrak?“
„Prostě energie. Přeměněná energie.“
„???“
Chtěla jsem se pustit do složitého výkladu zákona o zachování energie, ale pak jsem si vzpomněla na poučku – „řekni mi to jako osmiletému dítěti“.
„Vodní mlýny máte, ne? Tak to je podobné,“ začala jsem.

„Čau lidi,“ ozvalo se z počítače a já strnula. Jak tohle vysvětlím? Zaposlouchala jsem se. Nějaký výběr výroků.
„My chceme znovu motýle!““
„Sorry jako.“
„Vy jste jedna zkorumpovaná pakáž…“
„V březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli.“
Karel se otočil: „Co to ten člověk blábolí? Mluví vůbec česky?“
„Občas,“ pokrčila jsem rameny.
„A je to kdo?“
Zaváhala jsem.
„Kdosi na úrovni vašeho nejvyššího komoří.“
„Vypadá spíš jako hradní šašek.“
„I tak by se to dalo říct,“ připustila jsem.

Miluji nade vše české království, zemi mé matky, srdce mé říše, mou duši… Někdy ale přece jen zatoužím po slunci žhavějším, než je to, které zkrápí zdejší luka.
Itálie je druhou mou láskou.
Cítím na jazyku chuť temně rudého vína, které laská půnebí. Olivový olej zkrápí čerstvě upečený chléb a sladkost fíků se mísí s ostrostí italského sýra.
Slunce ti rozpaluje krev. Kopyta koní tepou prohřátou zem a drtí tymián, šalvěj a rozmarýn. Jejich vůně až omamuje. O to víc, když do nich ulehneš, na svých rtech ucítíš něžná ústa a tvé tělo se po chvíli rozkoše poddá sladkému odpočinku.

„Jak se ti líbil tvůj příběh ztvárněný očima Vondrušky, pane?“ zeptala jsem se jízlivě. Několikrát jsem totiž ho viděla, jak práskl onou knihou o stůl a cosi si při tom mumlal. Jasná známka nelibosti, protože obvykle se ke knihám choval s úctou. Ještě jsem si pamatovala, jak byl ohromen mou knihovnou. Pochopitelně, za jeho doby byly knihy vzácností a v domech obyčejných smrtelníků se příliš nevyskytovaly, jeho vlastní knihovna byla jistě rozsáhlá dost.
„Ehm… No… všimla sis, má paní, že rozkvetly narcisy?“
Rozesmála jsem se. Bylo naprosto zřejmé, že připustit, že žena spisovatelka překonala muže, je pro něj neřešitelný problém.

Karel si v krátkém čase pročetl celý svůj život v podání Ludmily Vaňkové.
„Slušné,“ usoudil. „Fakta jsou v pořádku, ale tohle,“ poklepal prstem na inkriminovaný odstavec, „jsem si opravdu nemyslel. Žena se prostě nedokáže vžít do mužské duše. Někde jsem ovšem zahlédl zmínku o jiném autorovi, který se zabývá historickou literaturou. Jakýsi Vondruška, pamatuji si to správně?“
Protočila jsem panenky.
„Tohoto autora bych moc nedoporučovala, pane.“
Urputně trval na svém.
Má mít, co chtěl. Objednala jsem mu Vondrušku na internetu a Karel teď očekává, že si konečně přečte svůj život popsaný skutečně pravdivě.
Obávám se, že jeho optimismus bude zklamán.

Poklidně si čtu v posteli a vtom…
„Řach, vrzzz, skříp…“ ozývá se mi nad hlavou. Napjatě se zaposlouchám. Dobře vím, že nad ložnicí je jen nízká půdička, zloděj by se tam nevešel.
„Bum, prásk, vzuuum…“ pokračují zvuky hluky. A jéje, to nejspíš budou kuny. Vypadá to, že u nás chtějí bydlet.
„Skříp, vrzy, vrzy, vrz…“ To asi bude postel po babičce.
Při představě chumlu kuňat, které si vesele hrají u nás na půdě, jsem se orosila.

Zkusila jsem kunám nabídnout večeři okořeněnou antikoncepcí. Znechuceně na mě zasyčely, že blafy pro veverky ony nežerou.
No to jsou radosti. Kuňatům se nevyhnem.

„Vidím, že i ženy ve vaší době dosahují značných úspěchů,“ konstatoval Karel při pohledu na slovenskou prezidentku.
„Určitě, spousta žen dosáhne mistrovství ve svém oboru. Třeba Dana Drábová, skvělá vědkyně. (S jadernou fyzikou jsem na něho nešla.) Nebo Hana Hegerová, zpívala mistrovsky. Nebo…“ potměšile jsem se usmála. „Ta poslední se ti bude obzvlášť líbit, pane. Ludmila Vaňková. Napsala řadu knih. Mistrovsky popsala život tvůj, život tvých předků i potomků.“
Poněkud strnul.
„Máš něco od této mistryně ve své knihovně?“
Zamyslela jsem se, zda je dobře, že zjistí, kolik toho o něm vím. Pak jsem rezignovala.
„Samozřejmě. Chceš si něco přečíst?“

Karel zase brouzdal po internetu a narazil na něco, čemu nerozuměl.
„Není s českým národem něco špatně? Proč máte tak málo dětí? Jedno, dvě...“
„Nepotřebujeme jich tolik. Máme minimální porodní úmrtnost, většina se dožije dospělosti.“
Přes tvář mu přeletěl stín a mně došlo, kolik potomků už mu zemřelo. Umlkla jsem.
On narovnal ramena a pokračoval v dotazování.
„A jak dosáhnete toho, že jich víc nemáte?“ Zaváhal: „Oddělená lože?“
Zaskočilo mi. Co použít jako příklad? Květinky? Včeličky? Tak třeba…
„Kdyby se nám přemnožily veverky, dali bychom jim antikoncepci.“
„Antikoncepci?“
„Na internetu je o ní spousta informací. Zkus si je vyhledat, pane.“

„A jak se u vás člověk může stát hrdinou? Na hrdinské skutky jsem tak nějak zvyklý,“ zeptal se Karel. Asi se začal nudit.
„Jednoduché to dneska není,“ připustila jsem. „Můžeš zachránit někoho, kdo se topí, postavit se násilníkům, kteří chtějí zmlátit bezmocného dědu…“
Pak mě osvítila myšlenka: „Nebo můžeš být obyčejným, všedním hrdinou, který pomáhá ženě v nesnázích.“
Poslední ho zaujalo nejvíc.
„A co bych jako…“
„Potřebovala bych vyžehlit, je to vážně nesnáz,“ podotkla jsem.
Statečně se pustil do akce. Skončilo to silně popálenými prsty a mírně propáleným kobercem.
„Už o žádné hrdinství nestojím,“ bručel. „Leda… netopí se někdo někde?“

Přichází každé jaro. Objeví se, nějakou dobu u nás pobudou a zase se odeberou do svých lovišť. (Předpokládám, že nikoli věčných, protože o rok později se návštěva opakuje.)
Většinou je moc neřeším, ale letos to přehnali. Jsou u nás už skoro měsíc a pořád se nemají k odchodu. A jsou jich mraky. Jeden jako druhý, k nerozeznání. Jak mám poznat, zda jsou to ti, které jsem vymetla včera nebo nějací noví?
Když se pokusili odnést nám oběd rovnou z talíře, povolily mi nervy.
„Pokud hned nezmizíte, koupím jed na mravence!“
Mají mě na háku. Po obědě si odnesli velikonočního beránka.

Vzduch voněl solí a zvonil křikem racků.
Bylo to osudové setkání. Zazářila pro něj, v davu nezajímavých, nevýznamných. S tajnou nadějí, že ona to cítí stejně, ji oslovil: „Dobrý den, krásná neznámá, je mi ctí se s vámi seznámit. Omlouvám se, pokud jsem do vás vrazil.“
Na vysokém modrém nebi oslnivě zářilo slunce, přesto se drobounce zachvěla.
„Ó to nic, vím, že to nebylo schválně, je zde poněkud těsno.“
Dívala se na něj a přemýšlela nad šťastnou náhodou, která je svedla dohromady. Doufala, že spolu zůstanou navždy.
Pak přišla další vlna a spláchla dvě zrnka písku zpátky pod mořskou hladinu.

Přišel čas namalovat velikonoční vajíčka, upéct mazanec, nádivku…
Karel se zájmem přihlížel: „Zajímavé, některé zvyky zachovaly svou podobu celá staletí.“
Přešel k oknu a začal se rozhlížet. Jeho zkoumavý pohled na sotva se klubající lístečky naší vrby se mi vůbec nelíbil.
„Zvyk omlazování se taky zachoval? Ten jsem v Čechách zavedl já.“
Zkusila jsem to zapřít, ale nevyšlo to. (Opravdu jsem ho neměla učit, jak se hledá na internetu.)
Pak jsem použila tvrdá data a ukázky kosmetických zázraků.
„Dneska se omlazujeme jinak!“
Vypadal tak zklamaně, že jsem mu nakonec pár švihnutí vrbovým proutkem povolila. Třeba to zafunguje líp než facelifting.

Karel se zamyšleně podíval na hromadu tašek nacpaných nákupem.
„Můžeš mě pustit do vašich stájí? Projel bych se na koni. Doufám, že nemáte jen soumary.“
„Nemám koně,“ zavrčela jsem a zápolila s koláčem, který jsem zkoušela nacpat do přeplněné skříňky.
„To ses zapřáhla sama, vzácná dámo?“ vyděsil se.
Uvědomila jsem si, že s automobily se Karel ještě neseznámil. To bylo potřeba napravit.
„Auta už dávno nahradila soumary,“ oznámila jsem mu a vzala ho na výlet.
První kilometry seděl strnule. A to jsem jela pomaloučku. Pak se mu to zalíbilo a začal zjišťovat, zda se v jeho říši nachází zásoby ropy.

„Vrzuuum, vrzuuum,“ zaslechla jsem, když jsem přijížděla z nákupu.
V předtuše krvácejících údů jsem vtrhla na zahradu. Krev sice netekla, ale…
Můj úhledný habrový živý plot měl asi deset centimetrů. Keře zabraňující cizím pohledům koukat se, jak se opaluju, prostě zmizely. A věkovitá jabloň byla proměněna na hromadu špalků.
Zaúpěla jsem. Přece jsem mu říkala, ať na to nesahá!
Karel si hrdě otřel zpocené čelo.
„Skvělý vynález, tohle bych potřeboval doma. To by Nové Město pražské rostlo daleko rychleji.“
To určitě. Kdyby tušil…
Nakonec jsem ale byla ráda, že nevyrazil za plot. Poražení stoletých obecních lip bych úřadům vysvětlovala těžko.

Naučila jsem Karla vyhledávat na internetu. Velká chyba!!!
„Tohle by se mi líbilo,“ ukázal mi obrázek šíleně vypadajícího muže s dvoubarevnými vlasy, nahoře na ježka, vzadu do půl zad.
Polkla jsem.
„Opravdu?“
„Dobře by se to schovávalo pod přilbici,“ ujistil mě.
„Ty barvy ti nevadí, pane?“
„Ne, jsou jedinečné. S tím se narodil?“ zeptal se zájmem.
„Nabarvil mu je kadeřník.“
Oči mu zazářily.
„Zelenou by uměl také? Ladila by se smaragdy na koruně.“
Zatočila se mi hlava. Co teď? Přece nenechám otce vlasti ostříhat na Jágra. Barevného Jágra! Pak mě osvítila zázračná myšlenka.
„Kadeřnictví jsou zavřená, pane,“ oznámila jsem nekompromisně.